potucek@reflex.cz GSM +420 606 222 928 CS společenský týdeník REFLEX

čtvrtek, března 25, 2004

Rubešovi čtou Týdeník Televize,

všimne si vnímavý divák původního českého seriálu televize Prima Rodinná pouta. Podnikatelská rodina jezdí v nové octavii a do jejího osudu zasáhne i zpráva z titulní stránky Blesku. Maminka chudé Evy, do níž se časem zamiluje hlavní hrdina Adam Rubeš, zase ráda sleduje Komisaře Rexe a Ošklivku Betty. Šikovné, leč poněkud průhledné, nemyslíte?

(REFLEX 13, 25.3.2004)

Slovenská cesta

Poslankyně Kateřina Dostálová v nedávné rozhlasové diskusi o televizních poplatcích prohlásila: „Chceme, aby v České televizi proběhla reforma. Podívejme se na Slovensko, chtěla bych vyzvat naši veřejnost, aby občas sledovala Slovenskou televizi, protože tam jsou ty reformy vidět.“ Ano, jsou. Ale nic není zadarmo.

Ještě před rokem by si na reformu Slovenské televize vsadil málokdo. Zkostnatělá, přezaměstnaná instituce, v níž se od listopadu 1989 vystřídalo třináct ředitelů, nedávala téměř žádnou naději na změnu. Program jako vystřižený z období normalizace, zpolitizované zpravodajství, nudné televizní inscenace a neustálé reprízy na druhém programu. Není divu, že se na STV skoro nikdo nedíval – přicházela na řadu, až nebylo zbytí. Loni v lednu se cosi hnulo: Rada STV doporučila parlamentu za ředitele Richarda Rybníčka (na Slovensku ještě nedávno šéfa veřejnoprávní televize volili přímo poslanci) a ten její návrh schválil. Rybníček v té době ještě šéfoval komerční televizi Joj, mladší sestře Novy.

„Z Jojky bych odešel, i kdybych nevyhrál,“ řekl mi šéf Slovenské televize v zasedačce vedle své kanceláře, šest pater nad prostornou vrátnicí televizního mrakodrapu v bratislavské Mlynské dolině. Budova má celkem 28 pater a při cestě Bratislavou ji jistě nepřehlédnete. Jedenáct podlaží už televize vyklidila, časem by chtěla zastaralý mrakodrap opustit úplně. „Barák“ přesluhuje a jeho interiéry už dávno nevyhovují. Vzdáleně připomínají Kavčí hory, i když v mnohem horší podobě. Jenom místnost, v níž jsme seděli, jistě pamatovala staré dobré slovenské pondělky v Československé televizi. Nebo spíš jejich začátky.

DOKTOROVA ŠKOLA

Na Rybníčkově příchodu do Slovenské televize je pikantní, že ještě před startem Jojky zjišťoval, zda by se pro Vladimíra Železného a jeho slovenský projekt nedal zprivatizovat druhý okruh STV. V jednom rozhovoru z té doby prohlásil, že pokud by se z programu STV2 měl stát opravdu kvalitní veřejnoprávní kanál, trvalo by jeho přeformátování přinejmenším pět let. O několik měsíců později to byl právě Rybníček, kdo toto tvrzení popřel: stačil mu na to pouhý rok.

Po příchodu do Mlynské doliny se Rybníčkovi naskytl nepěkný pohled. Televizi s miliardovými dluhy hrozilo odpojení vysílačů, protože neplatila radiokomunikacím. Žalovala ji soukromá studia pro neplnění smluv. STV dlužila všude, kam se podívala. Ze zákona ale musela vysílat. To si moc dobře uvědomovali různí nezávislí producenti, kteří pro STV natáčeli někdy zcela nesledovatelné pořady. Zkrátka věděli, že tato televize nemůže zkrachovat a že stát za ni její pohledávky dříve či později zaplatí. A Slovenská televize brala všechno, co jí přišlo pod ruku – jedno, zda se na to bude někdo dívat.

Každý normální člověk by se z takové situace zhroutil. Rybníček udělal úplný opak: na totálně zdevastované STV se rozhodl vybudovat svoji kariéru. První tiskovky krizového managementu se odehrávaly ve stylu hledání kostlivců ve skříních. Rybníček nepopíral, v jaké situaci se televize nachází. Ba naopak, spíš se v líčení negativ vyžíval. Jestliže přišla řeč na zdevastované televizní archivy, přinesl na setkání s novináři shnilý filmový pás, ukázal ho fotografům a prohlásil: „Tak se STV starala o svoji tvorbu.“ Fotografie na druhý den obletěla všechny slovenské deníky.

Rázný nástup ředitele, na vyslovení jehož jména ještě týden po zvolení na vrátnici STV odpovídali, že „nikdo takový tady nepracuje“, brzy pocítili i zaměstnanci. Z dvou tisíc jich v televizi zůstalo jen osm set. Veřejnost se díky hromadnému propouštění dozvěděla, že v STV dlouhá léta pracovali na plný úvazek zahradníci, kadeřníci nebo dokonce pyrotechnici. Z obrazovky nadobro zmizely hlasatelky. Odboráři sice chvíli hrozili stávkou, nové vedení televize je ale umlčelo vysokým odstupným. Každý propuštěný si odnesl pět měsíčních platů. Kde na ně zadlužená STV vzala? Samozřejmě od státu. Mimořádná dotace vyšla vládu na 250 milionů korun. Připočteme-li k tomu další miliardu za splátky různých dluhů, je jasné, že bez náklonnosti na patřičných místech by se Rybníček mohl jít leda tak klouzat. Mimochodem, o neoprávněnost výpovědi se s STV soudí pouze 16 zaměstnanců. „U většiny případů jsem si jist, že je vyhrajeme,“ prohlašuje sebevědomě Rybníček.

Na propouštění navázala další nepopulární opatření. Programové oddělení zrušilo 2472 televizních pořadů, vyhlásilo nouzový režim a omezilo vlastní výrobu na polovinu. Televize častěji sahala do archivu (ano, do toho se shnilými filmovými pásy) a pomalu se připravovala na „velký třesk“, jak slovenští novináři často označovali blížící se start „nové STV“. Rušení pořadů a lukrativních zakázek se samozřejmě nelíbilo řadě externistů. Různé lobbistické skupiny vytvářely tlak na Radu STV a parlament, a podařilo se jim dokonce vyvolat hlasování o Rybníčkově odvolání. Marně.

„Vytvářela se tu taková dojmologie, že když jsem přišel, zastavil jsem fantastickou původní slovenskou tvorbu, která se tu vyráběla a všichni jsme z ní byli úplně zbláznění. Podle mě se tu vyráběla mizerná slovenská původní tvorba, nebo řekněme skoro žádná. Různí producenti se tu na tom nabalovali, ale žádné jejich dílo nijak dramaticky neprorazilo,“ hodnotí tyto bojůvky Rybníček. STV hodila přes palubu i původní televizní inscenace, jež označila za přežitý žánr. Do budoucna se chce věnovat spíš natáčení filmů a seriálů, podobně jako Česká televize. „Jestli jsem se něčím nechal inspirovat od ČT, pak je to původní dramatická tvorba,“ říká Rybníček.

Očistné kůře v STV padly za oběť i některé dobré projekty, neboť na všechny externě dodávané pořady se začala vztahovat nová pravidla pro používání sponzoringu. Rybníček tak chtěl předejít časté praxi, kdy autoři dostali za pořad zaplaceno dvakrát: od televize i od sponzora. Z vysílání tak na poslední chvíli zmizel například festival filmů pořádaný slovenskou pobočkou společnosti Člověk v tísni. Jiné pořady zůstaly zachovány, ale jen za podmínky, že se jejich producent podělil s televizí o náklady na vysílání. Například slovenská policie přispívá na pořad podobný projektu ostravského studia ČT Na stopě. Jenom díky těmto drastickým zásahům dokázala televize uzavřít loňský rok nejen bez ztráty, ale dokonce s přebytkem 88 milionů korun.

VSTŘÍCNÁ GESTA

Rybníček se ukázal být také dobrým vyjednavačem v parlamentu. Podařilo se mu téměř nemožné: přesvědčit poslance o nutnosti zvýšit koncesionářský poplatek z 50 na 100 korun měsíčně. Když jsem se šéfa STV zeptal, jakou roli při vyjednávání hrál fakt, že do redakce zpravodajství přijal nechvalně známého bývalého mluvčího HZDS Mariána Kardoše, pokrčil pouze rameny: „Byl to jen signál směrem k opozici, že mi nezáleží na stranických legitimacích.“ Rybníčkovi se podařilo prosadit i další změny v zákonech, takže televize postupně získala vlastní majetek (do letošního února spravovala pouze majetek státu, a nepatřilo jí vůbec nic, ani ten ošklivý mrakodrap), mohla začít podnikat a tím pádem se i zapojit do elektronického měření sledovanosti slovenských televizí pomocí peoplemetrů, které odstartuje letos v létě.

Jak se to všechno mohlo Rybníčkovi podařit v tak krátké době? „Myslím, že jsem využil okamžitou politickou vůli k reformám, které jsem nabízel. Za současné politické situace bych už žádnou podporu nedostal, ale vše, co jsem potřeboval, se už stalo.“ V docela jiné situaci je podle Rybníčka Česká televize, jejíž ředitel Jiří Janeček přišel s reformami o něco později, než měl. „Na rozdíl ode mě už nestihl využít počáteční vůli poslanců ke změnám. Dnes se ČT stává součástí politických hrátek v parlamentu, a to je zlé. Mám pocit, že Janeček má jasné argumenty i ekonomické páky, jak televizi oživit. Jiná cesta, než jsme zvolili my, neexistuje.“

Zásadní zlom ve vysílání STV přišel letos na Nový rok. Televize ze dne na den změnila grafiku, logo i programovou skladbu. Rybníček na to diváky připravoval několik týdnů ve své nedělní one-man-show Otázky a odpovědi, kterou odkoukal od Vladimíra Železného a úspěšně provozoval i v televizi Joj. Prvního ledna o půl osmé večer před hlavními zprávami obrazovka na chvíli ztmavla, poté se ozvaly kroky a ze tmy vyšel generální ředitel. V tříminutovém projevu pak diváky seznámil se všemi změnami, které je v následujících dnech čekají. Někteří slovenští novináři od té doby Rybníčkovi neřeknou jinak než Terminátor.

Změna se týkala prakticky všeho: programům se nyní neřekne jinak než Jednička a Dvojka (dříve STV1 a STV2) a v rohu obrazovky je nepoznáte podle loga, ale jednoduchých číslic. Vedení televize se podařilo natolik navnadit diváky, že nový začátek STV sledovala drtivá většina Slováků, byť upoutávky podle šéfa Rady STV Miroslava Kollára příliš nekorespondovaly s tím, co poté televize skutečně nabídla. „Myslím si, že začátek byl zbytečně pompézní, bombastický až agresivní, a mám pocit, že nevytvořil reálný obraz o tom, co se chystá.“ A skutečně: zatímco začátek novoročního vysílání trhal divácké rekordy, později se sledovanost STV ustálila na sice vyšších hodnotách než dříve, ale novoročního boomu už nedosáhla.

BEZ REKLAMY NE

Rybníček nejvíce překvapil koncepcí dvou naprosto odlišných programů: Jedničku zaměřil na většinového diváka a z dříve reprízové Dvojky udělal intelektuální televizi podobnou programu ČT2. Neskrývá přitom přesvědčení, že sledovanost je pro něj u Jedničky hlavním kritériem úspěchu. „Dnes bez problémů konkurujeme Markíze a budeme jí konkurovat i do budoucna,“ říká. Prodejem reklamy na Jedničce si STV vydělá na výrobu kvalitnějších programů pro Dvojku. Navíc ušetří, protože Rybníček neprodloužil smlouvu se servisní společností a STV si teď reklamu prodává sama.

Jasný příklon ke komerčnímu vysílání kritizují nejen mediální odborníci, ale především komerční televize, kterým nová STV leze do zelí. „Většina programových změn i postupy managementu STV signalizují, že STV chce získat diváka jasným příklonem ke komerci. Věřím, že si co nejdříve uvědomí, že veřejnoprávní televize je o něčem jiném a v programu budou přibývat pouze relace pro náročnějšího diváka a nezapomene se ani na podporu domácí tvorby,“ říká Rybníčkův nástupce v Jojce Milan Kňažko. Ředitel STV tvrdí, že během letošního roku vznikne 25 nových dokumentárních filmů a vše se připravuje ke spuštění projektu výroby vlastní tvorby, ke kterému by mělo dojít na přelomu roku.

Ona se ale otázka na zkomercionalizované vysílání STV opravdu nabízí: patří třeba na její obrazovku megashow Svatba snů, o níž Rybníček prohlásil, že jde o největší televizní projekt na Slovensku, jehož dekorace muselo přivézt dvanáct kamionů? Neměla by se STV věnovat spíše kvalitativně zajímavějším projektům? „To jsou žvásty. Při takovémto způsobu vedení vám garantuji, že byste televizi brzy dovedl do záhuby,“ tvrdí Rybníček a dodává, že první program musí vždycky vydělávat a oslovovat daleko víc diváků než druhý. „Jako manažer bych nikdy v životě nechtěl řídit veřejnoprávní televizi s dvěma programy bez reklamy. Automaticky bych ztratil jakoukoli motivaci uvnitř firmy, nedokázal bych přitlačit na tvůrce kvůli větším výkonům, ke změnám v pořadech kvůli sledovanosti.“

Pokud by televize měla zůstat bez reklamy, existuje pro ni podle Rybníčka jediná cesta: zprivatizovat jeden okruh, mít dvě silné komerční televize a jeden kanál napojený čistě na státní rozpočet. „Pozorně sleduji situaci v ČT, protože jsem přesvědčen o tom, že pokud jí vezmou reklamu, s dvěma programy nepřežije. A jiný model bude hledat těžko.“

KOLA BYZNYSU SE TOČÍ

Vedení Slovenské televize se vydalo jiným směrem. Nový zákon umožňuje televizi podnikat, a tak založila šest dceřinných firem, které pro ni zajišťují veškerý servis: jedna prodává reklamu, druhá bude vybírat poplatky, třetí vyrábět filmy a podobně. Při přechodu na holdingovou strukturu se Rybníček inspiroval v zahraničí, především u BBC.

Vznik šesti eseroček se ale nesetkal s jednoznačným přijetím. „Proběhlo to v době, kdy začala platit takzvaná malá novela zákona o STV, která umožňovala televizi podnikat, a těsně před začátkem platnosti úplně nového zákona, který podmiňoval veškeré podnikání STV předchozím souhlasem Rady,“ vysvětlil mi šéf Rady STV Miroslav Kollár. Skutečnost, že Rybníček využil měsíční prodlevy mezi oběma zákony a o vzniku firem radní informoval až zpětně, si mnozí vysvětlili jako podpásovku. „Existuje tu určité riziko a záleží na nás, do jaké míry budeme moci podnikání těchto firem kontrolovat,“ myslí si Kollár, podle něhož je šestice firem jedním z největších rizik dalšího vývoje Slovenské televize.

Jaká jsou další? Během března měl parlament zvolit šest nových členů Rady STV. V době, kdy vznikal tento text, hrozilo reálné nebezpečí, že pokud by se to poslancům nepodařilo do začátku dubna, Rada by nad televizí ztratila kontrolu do doby, než by byla opět kompletní. Nad televizí také stojí jako Damoklův meč několik soudních pří o vypovězení smluv s nezávislými producenty, podepsaných ještě za „mečiarovského“ vedení. Ty smlouvy šlo lehce zpochybnit u soudu, Rybníčkův předchůdce je ale formálně vypověděl a spustil tak lavinu sankcí, jež dosahují stamilionů, a kvůli nimž možná STV přijde o přenosy z letošního mistrovství světa v kopané.

„Rizikem je také příliš velká personifikace ředitele s novým začátkem televize, pokračování pořadu Otázky a odpovědi, který měl být jen dočasný po dobu existence krizového managementu, a který by mohl televizi přinést problémy, pokud by se v něm objevily jiné než programové věci,“ míní Kollár, označovaný pro dřívější společné působení s Rybníčkem v bratislavském Institutu pro veřejné otázky za „pravou ruku ředitele“. „Nepopírám, že jsme s panem Rybníčkem kamarádi, to ale neznamená, že k němu nedokážu být kritický,“ hájí se publicista, kterého do rady nominoval Mediální institut.

Ani Rybníček nevidí budoucnost STV jednoznačně. Sice hovoří o velkých plánech s prodejem mrakodrapu a stavbou nového televizního centra na protější straně Mlynské doliny, volba nových radních mu ale dělá vrásky. Stejně jako nekonečné soudní pře s bývalými dodavateli programu. "Pochopil jsem, že všichni ti, co hovoří o veřejnoprávnosti a veřejné službě jsou většinou ti, co na televizi nejvíc profitují a kteří by se svým přístupem v komerční televizi nikdy neuspěli, protože by je hnali klacky.“

(REFLEX 13, 25.3.2004)

Bulvarizují se české deníky?

Na tuto otázku se snažili minulý čtvrtek odpovědět účastníci semináře serveru Česká média a Českého rozhlasu 6. Šéfredaktoři všech českých celostátních deníků seminář úspěšně bojkotovali, takže z novin přišel pouze zástupce šéfa MF Dnes Robert Čásenský.

Podle jeho názoru se deníky nejen že nebulvarizují, ale posledních několik let prudce zlepšují. „Řada novinářů dnes píše mnohem lépe než před pěti nebo deseti lety.“ Čásenskému hrál do karet fakt, že přítomní analytici („pánové, co jsou za to placení“) Milan Šmíd a Petr Žantovský nebyli schopni definovat pojem „bulvár“. Přesto se shodli na tom, že noviny dávají přednost nedůležitým, oddychovým tématům.
„Mezi novináři platí alibistické heslo, že není bulvárního tématu. Každé jde napsat tak, že vyzní seriózně nebo bulvárně. U některých článků MfD váhám, zda by se nedaly zpracovat jinak, lépe,“ prohlásil další účastník diskuse, redaktor časopisu Týden Miroslav Korecký, autor nechvalně proslulého pamfletu na političku Hanu Marvanovou. Korecký se domnívá, že se české takzvaně seriózní deníky snaží suplovat bulvár, ale neumí to. „To si radši přečtu Blesk,“ řekl. Určité bulvární praktiky pronikají i do redakce Týdne, i když se týkají zatím jen obálky. „O každou titulní stránku se vedou ukrutné boje, protože je přesně marketingově zjištěno, co zabírá na čtenáře. Jakmile se na ní objeví poodhalená blondýna, jde náklad o 5 až 10 tisíc výtisků nahoru,“ prohlásil Korecký.

Podle šéfredaktora Českých médií Ivana Jemelky k bulvarizaci českých deníků přispěla zejména Česká televize směšováním zpravodajství a komentářů. Za „docela dobrý“ považuje deník Právo, který prý dokáže šikovně smíchat vraždy a politické zprávy. Bývalý člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Petr Žantovský odsoudil politický bulvár, jehož hlavním smyslem je dosáhnout nějakých konkrétních cílů. Za takový považuje „sarajevský atentát“ na Václava Klause či neověřenou zprávu Novy o údajné Klausově vile ve Švýcarsku.

„Hranice seriózního tisku a bulváru je tam, kde si ji zvolí vydavatel,“ míní Milan Šmíd, který si na závěr diskuse povzdychl, že Fakulta sociálních věd, na které přednáší, může vychovat sebelepšího novinářského génia, ale pokud se nepřizpůsobí podmínkám, které panují v českých redakcích, těžko se prosadí.

Když už je řeč o úrovni českých deníků, nelze nezmínit zajímavý projekt internetového Mediáře. Na adrese www.mediar.cz probíhá od poloviny března každý den hlasování o nejlepší titulní stránku novin. Na výběr je MF Dnes, Lidové noviny, Právo a Hospodářské noviny. Skóre je zatím závislé na tom, která redakce má zrovna čas a nakliká si vítězství, ale pokud se do hlasování zapojí více nezávislých čtenářů, stane se z téhle internetové rubriky opravdový barometr kvality. Kliknete si?

(REFLEX 13, 25.3.2004)

Šikovné hodinky

Mají se české televize bát? Společnost GfK připravuje pilotní projekt měření poslechovosti rádií a sledovanosti televizí pomocí takzvaných audiometrů, elektronických náramkových hodinek, které v minutových intervalech zachycují čtyřsekundové zvukové sekvence a porovnávají je s vzorkem vysílání všech sledovaných rozhlasových a televizních stanic. Zkušební měření proběhne od dubna do července v Praze.

Čeho že se mají televize bát? Jejich sledovanost v současné době měří peoplemetry, skříňky podobné videu, napojené přímo na televizní přijímače. Lidé, kteří mají doma peoplemetr, se mají pokaždé, když opouští místnost s televizorem, odhlásit pomocí speciálního dálkového ovladače. Naprostá většina z nich to samozřejmě při odskakování na toaletu nedělá. A kdy si typický televizní divák odskakuje na záchod? Přeci během reklamy.

Sledovanost reklamních spotů by tak mohla díky novému způsobu měření povážlivě klesnout. Vzhledem k tomu, že se cena reklamy odvysílané v televizi vypočítává zpětně podle dosažené sledovanosti, znamenalo by to problém. Lucie Pokorná ze společnosti GfK ale říká, že projekt nemíří do říše reklamy a velkých peněz. „V rádiích se podle něj prodávat nebude a televize jím peoplemetry také nenahradí. Má skutečně jen programové a metodologické cíle.“

Audiometry se orientují na rádia a kabelové televize, odkázané na méně přesné deníčkové průzkumy. Jejich výhodou je mobilita. Zaznamenají i ta rádia a televize, jejichž poslech si ani neuvědomujete – třeba v supermarketu, kině nebo restauraci. Vlastně jde o takového „malého Velkého bratra“. Že si nedokážete život s takovými hodinkami představit? Autor tohoto sloupku také ne, přesto využije možnosti a vyzkouší je na vlastní kůži. O výsledku se s vámi podělí v autentické reportáži.

(REFLEX 13, 25.3.2004)

Nevýhoda novinářského blogu

Co novinář, to bloger? Mezi českými redaktory se rozmáhá móda internetových deníčků, byť ne vždy se jim tahle záliba vyplatí. „Časopis začíná vypadat dobře. Bude to něco, co na trhu (aspoň u nás) ještě není. Kombinace časopiseckých témat a layoutu zkopírovaného od Loaded a The Sun,“ píše na svém tajném blogu šéfredaktor chystaného pánského časopisu Reload Ondřej Fér. A dodává: „Bude to drsné. Takže například zpráva o tom, že Bohuš Matuš má šestnáctiletou přítelkyni bude mít titulek Zpívající kominík má novou štětku. Snesete to nebo už to je moc drsný?“

Čtenáři to zřejmě snesou, ale co vydavatel Reloadu? Snad se Férův blog nebude muset stěhovat na jinou adresu jako deníček redaktorů MF Dnes, jejichž blog MF Včera (www.blog.lide.cz/mfvcera) přitáhl pozornost kolegy Miloše Čermáka, takže zveřejnil jeho adresu. Následovalo „pročištění“ archivu o nejpikantnější historky (opilý Kalousek, problémy s erekcí nejmenovaného generála) a po dalším zveřejnění v časopise Týden definitivní konec. Tedy ne tak úplně. Blog pokračuje jiné adrese. Pokud vás ovšem napadl název MF Zítra, jste vedle…

(REFLEX 13, 25.3.2004)

čtvrtek, března 18, 2004

Jaká bude životnost SuperStar?

Dva měsíce už Česko hledá svoji první SuperStar. Do poloviny června budou diváci televize Nova postupně hlasovat o deseti finalistech, z nichž pouze jediný získá titul a automaticky i smlouvu s hudebním vydavatelstvím BMG. Dá se ale takovýmto způsobem najít opravdový talent? A nebude sláva české SuperStar přímo úměrná délce paměti televizních diváků? Ve hře je tolik neznámých, že si není jistý ani MILAN HERMAN, člen poroty a šéf české pobočky BMG.

Jste opravdu přesvědčen o tom, že lze prostřednictvím televizní soutěže najít budoucího umělce?
Záleží na tom, zda to bude člověk, který si bude umět něco napsat sám. Česká republika je hrozně malá země a celý náš hudební byznys se potýká s nedostatkem autorských i producentských týmů. Pro interpreta, který by si neuměl napsat písničku nebo by nehrál na žádný hudební nástroj, by to byla krizová situace. V takovém případě by jeho životnost záležela na podpoře firmy a její schopnosti dodat mu dobrého producenta nebo i přes zahraniční vydavatelství sehnat písničky od různých autorů a nechat je otextovat do češtiny. Nešlo by ani tak o coververze jako původní skladby od lidí, kteří se živí jejich psaním a nabízejí je po celém světě. Máme přístup k jejich databázi, takže i takováto situace se dá řešit.

BMG má celosvětová práva na vydávání desek SuperStar. Týká se to jen vítězů?
Máme právo vybrat si z deseti finalistů. Můžeme například udělat to, co v Německu – vydat kompilaci vítězů. Vítězi vydáme desku určitě, u ostatních devíti máme určitou dobu na to, abychom jim naznačili, že o ně máme zájem. Pokud to neučiníme, jsou volní pro jakékoli jiné vydavatelství. Pro televizi soutěž skončí vyhlášením vítěze, o nic dalšího se už starat nebude. Maximálně finalistu podpoří tím, že si ho pozve do nějakého svého pořadu, ale rozhodně nám nebude zadarmo dělat reklamu na desku.

To jistě ne, ale díky popularitě, kterou SuperStar získá na Nově, si jeho první desku koupí hodně lidí. Tedy pokud ji vydáte dostatečně brzy.
Právě. Finále vychází na docela špatné datum. Vítěz má být známý 20. června, takže do prázdnin mu desku vydat nestihneme, ale rozhodně vyjde na začátku září. Ihned po finále chceme posluchačům nabídnout kompilaci všech deseti finalistů, na které se navíc objeví i společně zazpívané písničky.

Podle čeho určíte náklad těchto alb?
Spolupracujeme s obchody a děláme si takzvané předobjednávky. Když víme, že vyjde nějaká deska, vyšleme své lidi do terénu, aby zjistili zájem trhu. Kdyby byl nízký, vyrobíme třeba tisíc kusů, ale během tří pracovních dnů jsme schopni v našich výrobnách dovyrobit jakoukoli další dávku. Úzce to souvisí také s vysvětlováním, o jaký projekt jde, jakou bude mít reklamní podporu, jaká bude cena, apod. U vítěze SuperStar předpokládám první závoz tak deset až patnáct tisíc kusů, dál se uvidí.

Budete si třeba kupovat reklamní čas na Nově? Nebo je to součástí smlouvy?
Žádná smlouva mezi Novou a BMG neexistuje. My spolu vlastně nijak nespolupracujeme, televize si koupila licenci, a my máme dohodu s majitelem licence pořadu. Každý jdeme po vlastní linii.

Smlouva s vítězem SuperStar má trvat dva roky…
Není to nutně na dva roky, spíš na určitý počet desek. Třeba na tři čtyři a Best Of, což je u nás standardní postup. Neděláme v tom žádný rozdíl. Nova musí na základě licence sehnat těm soutěžícím, o které projevíme zájem, právníka, a ten bude jednat s naším právníkem o podmínkách smlouvy. Ta bude stejná pro všechny a nebude se nijak lišit od smluv s jinými umělci, kteří u nás vydávají desky.

Může SuperStar odejít k nějakému jinému vydavateli?
Stát se může cokoli. Znáte, jak to u nás chodí. Myslím si ale, že mezi velkými vydavateli se tyto věci nedějí, protože by to vyvolalo hroznou krizi. Začali bychom si přetahovat umělce a hledat si navzájem díry ve smlouvách, a to snad nehrozí. Po splnění všech podmínek naší smlouvy se pak vítěz SuperStar může rozhodnout i pro jiného vydavatele.

Jak se postaráte o vítěze?
Podmínky licence nám ukládají, aby měl stejné podmínky jako umělec, který dosáhl platinových prodejů. Těžko se nyní můžeme bavit o konkrétních penězích, ale co se týká celkových nákladů na vydání desky, pohybují se od půl milionu výše. Když k tomu připočítám dobrý videoklip, focení, reklamní předměty, reklamní kampaň a další výdaje, pohybujeme se v řádu milionů. To není málo. O všech deset finalistů se navíc bude starat naše umělecká agentura Scream Artist Management, což je také dáno v licenčních podmínkách soutěže. Úkolem našeho managementu je vítězům zajistit vizážisty a stylisty, naučíme je komunikovat s médii a hlavně jim budeme organizovat koncertní vystoupení, zajišťovat právní poradenství a také shánět případný sponzoring. Vítěz se navíc v prosinci zúčastní světového finále, ve kterém svůj výkon porovná s vítězi z ostatních zemí, kde se vysílá stejný pořad. Loni vyhrál Nor, proč by to letos nemohl být Čech? Pak bychom se bavili i o mezinárodním vydáním alba.

A nahrávky ostatních devíti?
S těmi podepíšeme nahrávací smlouvu v případě, že budeme přesvědčeni o jejich úspěchu. Nemá smysl pracovat s hodně lidmi, protože pak na to nemáte energii, čas ani prostředky. Takže pokud bychom nabídli smlouvu někomu dalšímu, byla by zase standardní jako u vítěze SuperStar. Samozřejmě že v ní budou určité podmínky, například když budeme vidět, že spolupráce nefunguje, nebo se mu nedaří, budeme se moci rozejít. Nepůjde o žádný celoživotní úvazek.


VÍTĚZ NEMÁ VYHRÁNO
Přízeň televizních diváků a smlouva s hudebním vydavatelstvím ještě automaticky nemusejí znamenat největší úspěch. Přesvědčil se o tom vítěz německé verze SuperStar Alexander Klaws, jehož první album sice brzy dosáhlo platinových prodejů, v hitparádách ho ale přeskočil méně úspěšný soutěžící Daniel Klublock. V Británii dosáhl druhý v pořadí Gareth Gates stejné popularity jako skutečná SuperStar Will Young. Hitparádám ve Spojených státech dlouho kraloval singl This Is the Night/Bridge Over Troubled Water soutěžícího Calye Aikena, zatímco skutečný vítěz druhé řady American Idol Ruben Studdard se musel spokojit s druhým místem. Nic na tom nezměnil ani fakt, že se Studdardovy desky prodávaly více než Aikenovy. Svoji absurditu má i česká SuperStar. Říká si Dajdou, je z Mladé Boleslavi, a ač ji porota vyřadila pro naprostou neschopnost, na internetu už existuje její fanklub a nejmenované vydavatelství jí dokonce nabídlo smlouvu na desku. Dajdou však odmítla.

(REFLEX 12, 18.3.2004)

Televizní agitky

V českých televizích se pomalu rozmáhá nešvar, nad kterým by Rada pro rozhlasové a televizní vysílání neměla jen tak mávnout rukou. Skrytá, nebo spíš vůbec neskrytá reklama se šíří jako moderní televizní mor a nevyhýbá se ani veřejnoprávní televizi. Dlouhá léta se propírala minerálka Korunní ve Volejte řediteli. Magnesie v Českém lvu ale nikoho nevzrušuje. Nebo speciální pořad o nové Octavii na Nově – co jiného by to mohlo být než bombastická reklama na škodovku?

Ale ještě k Českému lvu. Nepochybuji o tom, že poplatky pro ČT je třeba zvýšit, ale způsob, jakým se toho dožadovali někteří hosté moderátora Martina Zbrožka (dokonce člen televizní rady Erazim Kohák!), byl přinejmenším nedomyšlený. A zesměšnit přitom největší odpůrkyni ČT v Poslanecké sněmovně byla vyloženě klukovina. Mají se pak na Kavčích horách divit, že jim to s poplatky v Parlamentu nevychází?

Kapitolou samou o sobě je žebrání o dotace na český film. Proboha, každému soudnému divákovi přece musí být jasné, že to s českou kinematografií asi nebude tak špatné, když se o Českého lva uchází tolik snímků, když šéf České filmové a televizní akademie Petr Vachler tvrdí, že musel na letošní přenos odmítnout dva velké sponzory, protože už pro ně nebylo místo, a české filmy jsou téměř pravidelně nominovány na Oscara. Ve vysílání se ale vytváří dojem, jako by se loď s nápisem český film potápěla, až by se divák nejradši sebral a hodil filmařům pár drobných do plecháčku.

ČT se nepochlapila ani ve speciálním vydání pořadu Otázky Václava Moravce z Pražského hradu. Nevím, zda to byla výslovná podmínka prezidenta, ale neskrývanou agitaci knihy Václava Klause Rok první si televize rozhodně za rámeček nedá.

(REFLEX 12, 18.3.2004)

Reklamní fígle

Kolik reklamních agentur při vytváření kampaně pro svého klienta uvažuje i o něčem jiném než o masovém zásahu diváků? Na České televizi se nedávno objevil reklamní spot na sušenku Bueno, v němž se podsaditá učitelka zmocní pamlsku a při jízdě po zábradlí nabere takovou rychlost, že proletí oknem. Reklama se dostala do vysílání v době, kdy student střední chemické školy v Pardubicích spáchal sebevraždu skokem z okna. Jistě, agentura za tuto náhodu nemůže, uvážlivé vedení by ale spot upravilo nebo alespoň dočasně stáhlo z vysílání.

Stejné to je s Kajínkovými billboardy. Lidé z rádia Kiss moc dobře věděli, jaký poprask svým nápadem způsobí. Asi nebudu daleko od pravdy, když si dovolím tvrdit, že to byla součást jejich marketingové strategie (reklama se v původní podobě objevila také v minulém Reflexu, ačkoli ředitel Kissu tvrdil, že ve verzi pro tisk už Kajínkův obličej nebude). V tomhle kontextu zadavatel i agentura udělali z profesního sdružení - Rady pro reklamu – totálního troubu, který řešením jedné stížnosti přispěl k jejich svérázné kampani.

(REFLEX 12, 18.3.2004)

čtvrtek, března 11, 2004

Omluva, leč

Anabaze se lžireportérem Edwinem Grassmeierem ve slovenském deníku SME pokračuje. Šéfredaktor Martin M. Šimečka uznal chybu a minulý týden se veřejně omluvil čtenářům. Pro ty, kteří nečetli minulý Reflex: německý novinář Edwin Grassmeier dodával listu rozhovory s celebritami a hvězdami show-businessu, které opisoval z německého týdeníku Der Spiegel. Redakce se podle Šimečky německému časopisu omluvila. "Kopírování textů z jiných médií bez uveřejnění zdroje je vždy vážným porušením etických norem.

Bez ohledu na moje přesvědčení, že šlo z naší strany o neúmyslné selhání, deník SME tyto normy porušil," napsal šéfredaktor. Vedoucí kulturní rubriky listu Andrea Puková, pod niž spadal externista Grassmeier, rezignovala, ale zůstává řadovou redaktorkou SME. Šimečka nadále tvrdí, že Edwin Grassmeier existuje, i když jde o pseudonym. Totožnost dopisovatele však tají. Mezi bratislavskými novináři se šíří názor, že žádný Grassmeier neexistuje a materiály Der Spiegelu vykrádali přímo redaktoři SME. Jak se redakce vyrovná s tímto obviněním?

(REFLEX 11, 11.3.2004)