potucek@reflex.cz GSM +420 606 222 928 CS společenský týdeník REFLEX

čtvrtek, dubna 29, 2004

Ach ty zlaté padáky

Jakoby veřejnoprávní média přitahovala skandály spojené s neprůhlednými smlouvami – a zvlášť těmi, co se týkají odstupného. V živé paměti jsou ještě zlaté padáky Jiřího Balvína pro někdejší ředitele programu a zpravodajství České televize Petra Kolihu a Zbyňka Honyse. S deseti měsíčními platy v kapse z Kavčích hor určitě neodcházeli zahořklí.

V polské veřejnoprávní televizi TVP nyní odhalili, že bývalý ředitel Robert Kwiatkowski krátce před svým odchodem podepsal pro televizi velmi nevýhodnou smlouvu s populárním moderátorem zpravodajství Kamilem Durczokem. Podle ní by měl moderátor v případě propuštění z TVP nárok na odstupné 720 tisíc zlotých (asi 5 milionů Kč), což by mělo odpovídat jeho nynějšímu ročnímu platu. Pokud by se rozhodl odejít dobrovolně, zlatý padák by byl poloviční (ale neberte to, že?). Ředitel Kwiatkowski musel televizi opustit poté, co se prokázalo jeho angažmá v korupční aféře režiséra Lwa Rywina. Ten za úplatek nabízel mediálnímu koncernu Agora, že zařídí změnu mediální zákona tak, aby firma mohla expandovat na televizní trh.

Kwiatkowski smlouvu podepsal tři dny poté, co Rada TVP vybrala jeho nástupce Jana Dworzaka, ale ještě předtím, než se nový šéf televize oficiálně ujal úřadu. Podle polského deníku Gazeta Wyborcza, jež na případ upozornil, nemusí jít o posledního kostlivce ve skříni po Robertu Kwiatkowském. Televize je proti smlouvě s moderátorem bezmocná: z právního hlediska je totiž nenapadnutelná a v případě výpovědi by TVP přišla o značnou sumu peněz. Pětatřicetiletý Durczok, jež byl před čtyřmi lety zvolen polským novinářem roku, moderuje hlavní zpravodajskou relaci Wiadomości a diskusní pořady Host Jedničky a Forum. Kontrakt byl uzavřen na následující čtyři roky.

Podle bulvárního deníku Fakt se nyní měsíční příjem moderátora pohybuje okolo 60 tisíc zlotých, což je asi 420 tisíc korun (pro porovnání: měsíční plat generálního ředitele České televize Jiřího Janečka bez čtvrtletních prémií je 110 tisíc Kč hrubého). Mluvčí TVP tuto informaci popřel s tím, že průměrný plat v televizi je sedm tisíc zlotých měsíčně. Plat moderátora ale neprozradil. „Vydělávám hodně, ale také hodně pracuji,“ řekl Durczok konkurenční televizi TVN, když aféra se spornou smlouvou pronikla na veřejnost. Vehementně přitom popřel informace, že by se v dohledné době chystal koupit soukromé letadlo. Většinu peněz prý utratí za léčbu rakoviny, kterou u něj lékaři objevili přede dvěma lety. „Veřejnoprávní televizi jsem si za své působiště vybral proto, že mi garantuje nejlepší pracovní podmínky,“ nechal se slyšet Durczok. Pravda, takové podmínky jako v TVP, by mu asi žádná komerční televize nenabídla.

(REFLEX 18, 29.4.2004)

Mečiarova vlnka bez šťávy

Vladimír Mečiar utrpěl v posledních dnech dvě drtivé porážky: nestal se slovenským prezidentem a přestalo vysílat nitranské rádio Hviezda FM, jediné elektronické médium v zemi jasně nakloněné jeho HZDS. Mečiar měl ve vysílání pravidelnou hodinku otázek a odpovědí, kvůli které rádio několikrát inkasovalo pokutu od Rady pro vysílání a retransmisi. Jeho dosavadní majitel, místopředseda HZDS Ján Kovarčík, si z toho ale nic nedělal.

Hviezda FM se odmlčela minulé úterý poté, co město Nitra odhlasovalo jeho odpojení od elektřiny kvůli neplacení. Rádio dluží také 40 milionů korun Slovenským telekomunikacím za šíření signálu. Radnice rovněž vypověděla provozovateli stanice, společnosti Rádio Nitra, nájemní smlouvu z domu, v němž stanice sídlí. Kuriózní je skutečnost, že k odpojení elektřiny došlo dvě hodiny poté, co mediální rada odsouhlasila převod vysílací licence z původních majitelů na britského investora Bryana A. Rylandse. Ten se nechal slyšet, že radnici za její krok po 1. květnu, kdy Slovensko vstoupí do Evropské unie, zažaluje u soudu v Londýně.

Rylands, který měl před koupí Hviezdy FM na tomto rádiu pravidelný pořad v angličtině, hodlá stanici od 1. května přejmenovat na Rádio Alfa a změnit její vysílací strukturu tak, aby se stala „avantgardní, atraktivní a apolitickou“. Jisté je, že z éteru nadobro zmizí Vladimír Mečiar. Nakolik tento krok uvítají posluchači v Nitře, není jasné. Již nyní ale bývalé provozovatele Hviezdy FM jistě proklínají, neboť jim patřila také všechna kina ve městě a radnice je rovněž kvůli neplacení uzavřela. Nitrané tedy musí jezdit za filmy jinam.

(REFLEX 18, 29.4.2004)

Deprima - a kdo bude další?

Novinářské blogy mezi českými redakcemi opravdu letí. Server Mediář, který se zaměřil na jejich odhalování, informuje téměř každý týden o novém přírůstku. Kromě klasických internetových deníčků, které jsou dílem jediného člověka, se stále více rozmáhají celoredakční blogy. Módní novinku odstartovala MF Dnes (tedy MF Včera a nyní MF Pozítří), následovaná krátce existujícími Klidovkami (Lidové noviny). V polovině dubna je doplnila první televize: redaktoři Primy si založili stránku Deprima.

Všechno to je jistě krásné, ale v té záplavě blogů člověka napadá, zda jejich autoři mají čas i na něco jiného než je psaní „veselých historek z natáčení“. A popravdě řečeno, ono těch opravdu veselých příspěvků pozvolna ubývá v marasmu průměrných a podprůměrných výlevů typu „aby tam sakra něco vyšlo“. Nebylo by na škodu vyhlásit akci Stop devalvaci novinářských blogů! Jenže kdo se do ní sakra zapojí?

Autor dlouhodobě uvažuje o založení vlastního blogu, ale dosud k tomu nenašel odvahu

(REFLEX 18, 29.4.2004)

čtvrtek, dubna 22, 2004

Bhópál na druhou

Radou České televize otřásá spor o oprávněnosti stížnosti hnutí Greenpeace na reportáž Ivana Breziny o ekologické katastrofě v indickém Bhópálu. Ačkoli rada jako celek označila stížnost za neoprávněnou, dva její členové – Zdena Hůlová a Petr Uhl – později otevřeným dopisem většinové rozhodnutí radních zpochybnili.

Brezina se v reportáži pořadu Fakta zabýval únikem jedovatého metylizokvanátu z chemické továrny americké společnosti Union Carbide v indickém Bhópálu. Na následky této katastrofy od prosince 1984 zemřely desetitisíce lidí, stovky dalších mají nenávratně poškozené zdraví. Brezina se v reportáži zmínil také o kampani hnutí Greenpeace, jež podle něj bhópálské téma zneužilo k získávání finančních darů na svoji činnost. Konkrétně šlo o tyto dvě věty: „Greenpeace dnes katastrofu zneužívají ve svém politickém boji proti globalizaci a dokonce na ní založili i mezinárodní sbírkovou kampaň. Z peněz, které Greenpeace na bhópálské téma po celém světě vybrali, poskytli jen nepatrný příspěvek klinice Sambhavna.“

Česká pobočka Greenpeace proti této formulaci protestovala a podala oficiální stížnost generálnímu řediteli ČT Jiřímu Janečkovi (stejným tématem se zabýval i Reflex – viz letošní čísla 8 a 9). Ze zákona se protestem musela zabývat i Rada ČT. Před ní kromě Janečka a ředitele zpravodajství Zdeňka Šámala předstoupil i Brezina a podložil svá tvrzení vytištěnými internetovými stránkami, na nichž podle něj Greenpeace v souvislosti s tragédií Bhopálu skutečně žádá o příspěvky na pomoc postiženým. Šlo o webovou stránku o toxické kampani, nad níž byla lišta se základními odkazy na webu hnutí, mezi kterými byl i odkaz pro případné dárce Greenpeace. Tento odkaz Brezina považuje za výzvu k podpoře postižených v Bhópálu.
Greenpeace podle Breziny ročně získá přibližně 160 milionů eur od dobrovolných dárců; u „bhópálské kampaně“ tento zisk odhaduje na 16 milionů, z nichž však pouze 70 tisíc eur putovalo od jedné z poboček hnutí na kliniku Sambhavna. To je podle Breziny asi tolik peněz, kolik si za rok vydělá jediný zaměstnanec Greenpeace pověřený organizováním dobrovolných sbírek. Tuto informaci ale Brezina přes několik urgencí u Greenpeace nedostal potvrzenou a pouze si ji dovodil.

Janeček se Breziny zastal a informoval o tom Radu ČT. Radní pověření zpracováním odpovědi Greenpeace - právnička Zdena Hůlová, publicista Petr Uhl a filosof Erazim Kohák (Uhl a Kohák jsou podle Breziny kvůli svým ekologickým aktivitám vůči němu podujatí) – se ale s ředitelovým názorem neztotožnili a doporučili, aby si rada vyžádala podrobnější doplňující informace nebo uznala oprávněnost stížnosti. Radní nakonec po ostré diskusi přijali zcela opačné rozhodnutí: stížnost je neoprávněná, Brezina měl v reportáži pravdu. Několik dní na to se na internetu objevil otevřený dopis Hůlové a Uhla, v němž se od závěrů rady veřejně distancují a tvrdí, že ČT v reportáži neunesla důkazní břemeno pravdivosti výroku o zneužívání peněz z kampaně Greenpeace.

„Ivan Brezina přesvědčoval radu tím, že nechal kolovat (!) anglicky psané texty. (Kolik členů rady umí anglicky?) Členové rady nedostali příležitost, aby texty prostudovali,“ píší radní s odkazem na vytištěné internetové stránky Greenpeace, na nichž podle Breziny hnutí vyzývá k finanční podpoře poškozených Bhópálanů. Případ tak zřejmě zdaleka nekončí.

(REFLEX 17, 22.4.2004)

Japonské orgie á la Reload

Nejprodávanější čtrnáctideník pro opravdové muže, skví se na titulní stránce prvního vydání časopisu Reload vydavatelství Stratosféra. Co na tom, že ještě nemůže mít žádné výsledky prodejnosti, jiný čtrnáctideník pro muže v Česku přeci neexistuje. A kdyby existoval, není přece pro ty „opravdové“.

Popisek prý odpovídá obchodní strategii Stratosféry, která je podle šéfa Unie vydavatelů Jana Šusty i v řadě jiných případů na hraně. „Obchodně je ale určitě úspěšná,“ říká. Pokud by v Česku skutečně vycházel nějaký další čtrnáctideník pro muže, mohlo by se podle Šusty jednat o nekalosoutěžní jednání podle obchodního zákoníku, klamavou soutěž podle zákona o regulaci reklamy a určitě by to neodpovídalo etickému kodexu Rady pro reklamu.

„Určitě to není korektní. Vydavatelé, kteří si u nás ověřují prodejnost svých titulů, s námi zpravidla podobná marketingová sdělení konzultují, protože chtějí postupovat seriózně,“ dodává Stanislav Jurečka, manažer auditorské společnosti ABC ČR, výhradního ověřovatele prodeje novin a časopisů v České republice.

Co však na pánském – výhledově prý vysokonákladovém – magazínu Reload zaujme na první pohled, je absence podpisů pod jeho články. Podrobnějším zkoumáním pak čtenář zjistí, že třeba materiál o Japonských orgiích poutaný na titulní straně vyšel už dříve v měsíčníku pro správné muže Redhot. Je do slova a do písmene opsaný. Zřejmě to nevadí, protože Reload i Redhot patří Stratosféře. Týká se to i rozhovorů s Adrianou Sklenaříkovou a Jiřím Macháčkem, pod něž se v Reloadu rovněž nikdo nepodepsal? A souvisí to s tím, že podle tiráže v Reloadu kromě šéfredaktora Ondřeje Féra a editora Petra Kamenického žádný jiný redaktor nepracuje?

(REFLEX 17, 22.4.2004)

Zparchantělá ČTK

Píárová zpráva, neplacená reklama, zparchantělá agentura. Štěpán Kotrba v posledních dnech plní slib z Žumpy a opírá se na internetovém deníku Britské listy do České tiskové kanceláře. Prakticky obden je možné díky Kotrbově monitoringu zjistit, jak se ČTK přizpůsobila trendu postupující bulvarizace českých novin a časopisů.

„Toto je zpráva. Toto je zpráva České tiskové kanceláře. Toto je zpráva média veřejné služby. Pokud si takto představuje médium veřejné služby zpravodajství, pak je na řadě buď změnit odpovědného editora, nebo šéfredaktora, a nebo dokonce ředitele,“ rozčiluje se Kotrba, čerstvý člen Rady Českého rozhlasu nad materiálem Velikonoce jsou pro Němce volno a zajíček z mléčné čokolády.

Cosi je určitě v nepořádku. Jestliže je ale ČTK, veřejnoprávní agentura se všemi výdobytky komerční firmy, závislá pouze na příjmech od svých klientů, u nichž dnes už neletí klasické zprávy, nýbrž emotivní příběhy, není se čemu divit. A žádné koncesionářské poplatky pro četku přeci neexistují.

(REFLEX 17, 22.4.2004)

čtvrtek, dubna 15, 2004

Ohlédnutí: Slovenská cesta

Změny ve Slovenské televizi, o nichž jsme nedávno psali v Reflexu, mají pozitivní ohlas v zahraničí. Šéf maďarské veřejnoprávní televize MTV Zoltán Rudi je z reforem ředitele STV Richarda Rybníčka natolik nadšen, že se podle listu Magyar Nemzet rozhodl přebudovat MTV po vzoru slovenské veřejnoprávní televize.

Rudi, nad nímž se permanentně vznáší nebezpečí odvolání, zajel přímo do Bratislavy a podle všeho jej Rybníčkovy reformy zcela uchvátily. MTV tak zřejmě čeká reorganizace (hromadné propouštění?) i změna způsobu financování (příklon ke komerčnímu vysílání?). Rudi se rozhodl zrušit plánované jmenování svých zástupců a maďarská média nyní spekulují nad tím, kde ředitel na chystané změny vezme peníze. Zaplatí je snad vláda jako v případě Slovenské televize?

Maďarský státní rozpočet by taková reforma přišla draho - možná víc než na Slovensku, kde vláda televizi zadotovala více než miliardou korun. MTV sice vysílá na dvou kanálech jako STV, pouze jeden je ale dostupný běžně z pozemních vysílačů. Druhý vláda odsunula na satelit, aby uvolnila frekvence pro komerční televize RTL Klub a TV 2. K tomu platí ještě kulturní kanál Duna TV, určený Maďarům žijícím v zahraničí. Sledovanost obou hlavních veřejnoprávních vlnek je minimální. Zlepšit by ji mohl příklon ke komerčnímu vysílání, jak to udělala STV u svého prvního programu. Taková strategie ale na Slovensku získává stále více odpůrců.

Nejde přitom jenom o televize Markíza a Joj, jimž STV logicky ubírá diváky. Mediální analytici i Rada STV se po právu ptají, zda na veřejnoprávní obrazovku patří soutěž Slovensko hledá SuperStar, jejíž koupi nedávno Rybníček s velkou pompou oznámil přímo ve vysílání. Na obrazovce by se měla objevit ještě letos na podzim (dokážete si představit SuperStar na ČT 1?). Televize si také vysloužila pokutu od Rady pro vysílání a retransmisi za to, že rozdělila megalomanský zábavný pořad Svatba snů na dva díly, aby mezi ně mohla vložit reklamní blok.

S podobným řešením přišla nedávno Česká televize: násilně přerušila přímý přenos předávání hudebních cen Anděl 2003 ve chvíli, kdy Jarek Nohavica děkoval za udělení Anděla za celoživotní dílo. Místo děkovačky viděli diváci reklamu na prací prášek a poté ČT uvedla "samostatné" udělování cen za prodej desek. Je snad toto cesta, jakou by se měla vydat ČT? Možná ano: začátkem dubna navštívila reformovanou STV v Bratislavě skupina českých poslanců včetně tradiční kritičky veřejnoprávních médií Kateřiny Dostálové (ODS). Podobně jako Zoltán Rudi prý nešetřili superlativy. Čeká nás druhá Mlynská dolina?

(REFLEX 16, 15.4.2004)

Pozitivní deviantka

S energickou vydavatelkou česko-slovenského časopisu Mosty SOŇOU ČECHOVOU (73) se znám sedm let. V době, kdy na Slovensku premiéroval Vladimír Mečiar, jezdil jsem do jejich redakce na Šancové ulici v Bratislavě a na disketě předával komentáře o české politice. O to víc mě potěšil fakt, že Soňa Čechová za vydávání Mostů letos obdržela Cenu Ferdinanda Peroutky.

Jak byste Mosty představila čtenáři, který je nezná?
Časopis jsme začali připravovat v roce 1991 se záměrem pokusit se předejít rozdělení Československa. Když už ale bylo jasné, že se to nedá odvrátit, můj syn Vlado Čech, jeden z mála slovenských signatářů Charty 77, přešel z původní myšlenky deníku na týdeník, který měl informovat o dění v obou republikách bez předsudků. První Mosty vyšly 29.dubna 1992. Jde o časopis, který seznamuje slušné lidi z obou republik s názory docela jiných slušných lidí. Vlado bohužel v únoru 1994 tragicky zahynul, takže už léta doufám, že se najde nadšenec, který mne vystřídá.

Proč jste opustili původní myšlenku česko-slovenského deníku?
Budete se divit, ale nesehnali jsme lidi. Syn dostal od České pojišťovny velkou půjčku, ale nikdo do toho nechtěl jít s námi. Oslovili jsme čtrnáct osobností s nabídkou na místo šéfredaktora… Proto jsme museli půjčku vrátit a s menšími penězi jsme rozjeli týdeník.

Uživily by se Mosty jenom z inzerce a předplatného?
Ne. Ale inzerce je důležitou složkou příjmů. V Mostech inzerují firmy ne z důvodu komerčních, ale ze světonázorového přesvědčení. Oslovujeme ty, které působí v obou republikách a mají snahu podporovat podobné projekty. Z jejich sponzorských darů vydáváme také každoročně moc hezký kalendář, který rozesíláme na tisíc adres. Mosty mají dobré jméno, jsme něco jako pozitivní devianti, a tak se příznivci najdou i mezi podnikateli - třeba Baťa Slovensko. Dostáváme dotaci od Visegrádského fondu, pak několik let pravidelně od českého ministerstva kultury, od American Fund For Czechoslovak Relief, amerického fondu pro pomoc Československu. Nejslabší je pomoc ze Slovenska. Ministři kultury nám nebyli nakloněni, a pan Kňažko, který mi dotaci slíbil rukou dáním, slib nedodržel. Nadějí je pro nás literární vědec Rudolf Chmel, po dlouhé době první slovenský ministr kultury, který je na svém místě.

Máte představu o tom, kolik mají Mosty čtenářů?
V obou republikách prodáme - i s předplatiteli - něco přes tři tisíce. V České republice nás především čtou novináři a prominenti, na Slovensku takzvaní “obyčejní lidé".Ovšem, podle průzkumů je čtenářů o mnoho víc.Vím, že si lidé Mosty půjčují, že jeden výtisk čte víc lidí a někteří si Mosty kopírují. Ráda čtu ústřižky předplatitelů. Jsou na nich názvy obcí, o kterých ani nevím, že existují. Třeba Kunčičky u Bašky. Kdybychom to vzali celosvětově, tak máme předplatitele všude kromě Afriky.

Vystudovala jste lingvistiku a překládala ruskou beletrii.
Nejdřív dost dlouho politickou literaturu. Měla jsem svoji komunistickou fázi, ke které se nemohu nehlásit. Tuším J.B.Shaw kdysi řekl, že kdo nebyl v mládí komunistou, nemá srdce, ale kdo z toho nevystřízlivěl, nemá rozum. Takže to je asi můj případ. Jako buržoazní dítě jsem zahořela myšlenkou sociální spravedlnosti.

Kdy jste prozřela?
Definitivně po sjezdu ruských komunistů v roce 1956. Ale prozřívala jsem už dřív, když do Vydavatelství politické literatury přešel za trest Edo Friš, předtím šéfredaktor slovenské Pravdy (a můj pozdější manžel). Byl označen za buržoazního nacionalistu, ačkoli jeho předkové byli haličští Židé. Jeho osud mi otevřel oči.

V nakladatelství Tatran jste se posléze zaměřila na ruskou krásnou literaturu. Který překlad vám nejvíce utkvěl v hlavě?
Ne jedna, ale tři knihy. Je to poslední kniha Lva Tolstého Vzkříšení, které považuji za dodnes velmi aktuální. Četla jsem ji devětkrát, a jsem v ní nacházela nové a nové vrstvy. Dále mám takřka citový vztah k Alexeji Remizovovi , velmi originálnímu spisovateli ze začátku dvacátého století, k jeho románu Sestry v kříži, na Západě mu říkají ruský Kafka. Třetí kniha ležela dvacet let v trezoru, ježto jsem byla na černé listině, a vyšla až po listopadu 1989, bylo to Nabokovovo Pozvání na popravu.

Proč jste později přešla od beletrie k překladům odborné medicínské literatury?
Kdepak přešla, to bylo východisko z nouze! Jako poslední výdech svobody jsme v sedmdesátém v Tatranu vydali Pasternakova Doktora Živaga, knížku tenkrát velice proskribovanou. Jako vedoucí redaktorka jsem dostala výpověď na hodinu, toho Živaga jsme vydali bez povolení sovětských úřadů z emigrantského vydání. Velmi dlouho jsem pak hledala zaměstnání, až mě vzali na chemicko-technologickou fakultu. Bylo to ale utrpení, protože jsem překládala texty, kterým jsem vůbec nerozuměla. Po dvou letech jsem musela odejít i odtamtud, protože mne bezpečáci ostentativně odvedli na vyšetřování v pracovní době. Nakonec mě vzali na milost ve zdravotnictví, nejdéle jsem pracovala na onkologii, kde jsem překládala zdravotnické texty. Tam už jsem věděla, co překládám.

Jak dnes vidí Slováci Čechy?
Jednoznačná odpověď je těžká. Umlkli slovenští militantní nacionalisti, kterých sice bylo málo, ale když křičeli, bylo je slyšet víc než slušné lidi. A právě tito křiklouni, které sváželi z celého Slovenska, vytvořili atmosféru nakloněnou rozdělení. Často to byli emigranti z éry slovenského státu, kteří tu našli své spojence. Teď se mi zdá, že Slováci tiše přiznávají chybu. Je tady jasný důkaz: zájem o všechno české, televizi, noviny, časopisy a knihy. Lidé také hodně jezdí nakupovat do Čech, hodně Slováků se stěhuje do Čech za prací. To všechno považuji za tichou slovenskou sebekritiku.

A jak vidíte vztah Čechů k Slovákům?
Často se říká, že Češi pomalu zapomínají slovenštinu. Myslím si, že každý jazyk, který máme chuť se naučit, nezapomeneme. Ale ke slovenštině převládla nechuť, myslím, že je to český vnitřní pocit urážky, myšlenka rozdělit se přece vznikla na Slovensku. Teď se to zlepšuje, mezi politiky a umělci rozhodně - talentovaní Slováci byli v českých zemích vždy vítáni. Řekla bych, že intelektuálové - čímž nemyslím jen lidi vysokoškolsky vzdělané - umějí diferencovat a slovenská kultura je zajímá jako přirozené obohacení, k tomu ještě přístupné bez jazykové bariéry. Ale řekla bych, že mezi prostým lidem v České republice převládá názor, že takto je to lepší, a na Slovensku zas, že rozdělení byla hloupost. Což je pochopitelné, v ČR je vyšší životní úroveň než u nás. Tím vším je možná vysvětleno i to, že Slováci nemají problém číst česky, zatímco Češi na slovenštinu takřka zanevřeli.

Čeho byste ještě chtěla s Mosty dosáhnout?
Mám minimální plán: aby Mosty dál vycházely beze mne v takové podobě, jako vycházejí dnes. Plán maximum je rozjet vydávání Mostů i v polské a maďarské verzi. Vidím to docela konkrétně: jeden rozhovor by dodali Poláci, druhý Češi, třetí Slováci a čtvrtý Maďaři. Pokusy o středoevropské noviny už tady byly, ale taková věc se musí vyvinout, a ne nastolit, abych parafrázovala geniální výrok Miloše Kopeckého o kapitalismu.


SOŇA ČECHOVÁ se narodila 9. září 1930 v Bratislavě. Vystudovala lingvistiku, do roku 1956 byla redaktorkou a překladatelkou Vydavatelství politické literatury, pak ve vydavatelství Tatran. V roce 1970 byla vyloučena z KSČ, vystřídala několik zaměstnání a překládat mohla pouze pod jmény svých přátel. Je držitelkou Ceny Jána Hollého za překlad románu Alexeje Remizova Sestry v kříži (1968). Po listopadu 1989 pracovala jako redaktorka Kulturního života a od roku 1992 vydává týdeník, později čtrnáctideník Mosty. Ty získaly v roce 2000 Cenu Nadace Kováč-Havel, aktivity Soni Čechové v roce 2002 ocenil prezident Václav Havel státním vyznamenáním.

(REFLEX 16, 15.4.2004)

Vznikne „česká CNN“?

Na tuto otázku existuje jednoznačná odpověď: ano. Hůře se už hledá odpověď na to, kdy se takové specializované zpravodajské televize dočkáme a kdo do takto finančně náročného projektu půjde.

Mnoho let se hovoří o veřejnoprávním kanálu ČT3, jehož náplní by mělo být pouze zpravodajství, publicistika a sport. Na Kavčích horách o něm uvažoval už Jiří Balvín, a jeho plán převzal i současný ředitel ČT Jiří Janeček. Pro zpravodajský kanál ale chybí frekvence a vznik samostatného veřejnoprávního digitálního multiplexu, v jehož rámci by měl vedle dnešních dvou kanálů a zpravodajské ČT3 fungovat i vzdělávací program ČT4, je hudbou daleké budoucnosti. Nehledě na to, že by se musel změnit zákon o ČT – ten současný totiž hovoří o tom, že Česká televize vysílá pouze na dvou celoplošných okruzích…

Česko tak výrazně zaostává za zbývajícími třemi zeměmi Visegrádské čtyřky, kde zpravodajské televize fungují už několik let. Jako první odstartovala v září 2001 polská televize TVN24 provozovaná mediálním holdingem ITI. Několik dní po ní zahájila vysílání slovenská TA3, nyní vlastněná finanční skupinou J&T. V prosinci 2002 se dočkali i diváci v Maďarsku: televizi Hír TV tam založila skupina 23 investorů.

Kdy se podobné televize dočkáme u nás? Ředitel zpravodajství ČT a někdejší šéfredaktor slovenské TA3 Zdeněk Šámal tvrdí, že ji může spustit jedině veřejnoprávní televize, protože pro soukromého investora by taková televize byla příliš nákladná. „Neexistuje jednoznačná poptávka a víra, že něco takového může a bude v České republice fungovat, aniž by šlo o jednoznačně ztrátový podnik.“ Problém vidí Šámal také v nedostatku frekvencí a malém rozšíření kabelové televize. „A konečně si nejsem zcela jist, zda v minulých letech existovala dostatečná politická vůle na to, aby taková televize vůbec vznikla.“

Přesto kromě ČT existuje ještě minimálně jeden komerční projekt české zpravodajské televize. Jeho autoři zatím nechtějí zveřejňovat svoji totožnost, nicméně už jednají s případnými investory. „Jedním z nich je česká finanční skupina, ale nejde o PPF,“ říkají. Podle jejich představ by zpravodajský kanál kladl důraz zejména na ekonomické zpravodajství a k uživení by mu stačilo pouhé jedno procento diváků. „Vysílání jsme schopni zahájit do čtyř měsíců od rozhodnutí, že do toho investor půjde. Náš analytik říká, že by to šlo i do dvou měsíců, ale to se nám zdá příliš nadsazené.“

Šámal je k podobným projektům skeptický. „Mám osobní zkušenost z TA3, takže vím, že to není tak jednoduché.“ Autoři projektu by nejprve chtěli vysílat v kabelech a na satelitu, později by zažádali o licenci pro pozemní digitální vysílání. Teoreticky je tedy možné, že by první česká zpravodajská televize mohla začít vysílat už letos. Zdeněk Šámal ale tvrdí, že všechno bude jinak. „Dva roky a bude to ČT, pokud se vyřeší financování a nedojde k tradičním a v republice oblíbeným personálním otřesům.“ Takže: kdo z koho?

(REFLEX 16, 15.4.2004)

Bobo do Bruselu

Konec ostře tónovaných kostýmků. Konec diskusí o ceně obědů v senátní kantýně. Konec neurotických šklebů a špatně zadržovaného smíchu. Konec jedné velké show označované jako nejsledovanější diskusní pořad v českých televizích. Také tak se dá označit avizovaná kandidatura Jany Bobošíkové do Evropského parlamentu. Nejdříve vyšel velký, dvojstránkový rozhovor s lídrem eurokandidátky Hnutí Nezávislí Vladimírem Železným v Lidových novinách, v němž slíbil další esa v rukávě, a ještě týž den odpoledne internetový server Novinky napojený na deník Právo (jak jinak?) přinesl š-o-k-u-j-í-c-í zprávu o tom, že tím esem bude Bobošíková.

„Vovku budu klidně volit, jen ať si ho v Bruselu užijou,“ řekl mi jeden známý. Co říká na kandidaturu Jany Bobošíkové, se mi do uzávěrky tohoto Reflexu zjistit nepodařilo. Jedno je jisté: pro Železného nemusí případný úspěch v eurovolbách znamenat nic převratného, u Bobošíkové to je jiné. Těžko si představit, že by se někdy v budoucnu mohla vrátit k aktivní novinařině. Teď jen nevím, jestli je to škoda nebo ne.

(REFLEX 16, 15.4.2004)

čtvrtek, dubna 08, 2004

Zaplaťte, i když televizi nemáte,

vzkázali minulou středu koaliční poslanci těm voličům, co se po večerech obejdou bez Šípkové Růženky nebo majora Terazkyho. Stovku měsíčně na dřevo, ať je z čeho vyrábět! Napadlo mne, že by nebylo od věci rodinám bez televize obrazovku zákonem vnutit. Když už platí, ať se taky koukají, co televize za jejich peníze vyrábí! Tedy pokud si je zase nerozkradou "nezávislí producenti".

(REFLEX 15, 8.4.2004)

Ruský ministr obrany Sergej Ivanov...

...přišel s geniálním nápadem zřídit speciální armádní televizi. Armija kanal by výhradně informoval o vojenských událostech, věnoval by se speciálním jednotkám a dalším strukturám ruských ozbrojených sil. Ministerstvo na vytvoření nové televize vyčlenilo 80 tisíc dolarů, počáteční investice má ale dosáhnout asi 100 000 dolarů. Kde je Ivanov, pravá ruka prezidenta Putina, vezme? Od sponzorů. Vládě se už přihlásili první dva: Gazprom a Lukoil.

(REFLEX 15, 8.4.2004)

Slovenský Týden se jmenuje Live!

Poslední březnové pondělí se na slovenských novinových stáncích objevilo první číslo nového zpravodajského časopisu Live! Periodikum podobné českému Týdnu si vytyčilo těžký cíl: do dvou let porazit nejprodávanější slovenský společenský časopis Plus 7 dní.

Že to nebude jednoduché, dokazuje prodaný náklad „Pluska“. Na trhu polovičním oproti České republice prodá stabilně přes 200 tisíc výtisků (srovnatelný Týden u nás dosahuje prodeje okolo 60 tisíc výtisků). Plus 7 dní ale není typický zpravodajský časopis, obsahově hodně přesahuje do bulváru a i „seriózní“ témata čtenářům podává odlehčenou formou. Za skutečné zpravodajské týdeníky lze na Slovensku považovat časopisy Trend nebo Formát, jejichž náklad je ale mnohonásobně nižší.

Čím tedy chce Live! čtenáře zaujmout, aby zároveň nemusel psát bulvárně? „Existuje u nás mnoho týdeníků, ale ani jeden není aktuální. Neanalyzují minulý týden, ale mají nadčasová témata, tedy konzervy, které by mohly vyjít i o dva týdny dříve nebo později,“ prozradil internetovému deníku Mediaportál šéfredaktor Lubo Fuzak, někdejší bratislavský zpravodaj rakouské agentury APA. Vzorem pro Live! je německý týdeník Der Spiegel. Časopis má uzávěrku v pátek odpoledne a na stánky přichází v pondělí ráno společně s novinami. To je na Slovensku revoluční krok: časopisy zatím vycházely spíše odpoledne.

Live! se podle Fuzaka bude snažit přetáhnout čtenáře i některým deníkům. Není proto divu, že jejich vydavatelé odmítli otisknout inzeráty na nový časopis. „Chápu je, pouštíme se do korektní soutěže. Půjde nám o stejného čtenáře,“ říká Fuzak. Redakce je oproti zvyklostem poměrně rozsáhlá – tvoří ji 50 redaktorů, všichni na plný úvazek. Smlouva jim zakazuje pracovat pro jakékoli jiné médium. Live! je také jediným slovenským časopisem s vlastním redakčním statutem. V něm se například praví, že majitel nebo jednatel nesmí bez vědomí šéfredaktora propustit žádného redaktora, ale ani zasahovat do obsahu časopisu.

Vedení redakce slibuje kvalitní čtení. „Inspirovali jsme se určitými anglosaskými principy žurnalismu, které zavedl Rudolf Augstein z Der Spiegel. To znamená, že každá informace musí být ověřená ze dvou nezávislých zdrojů. Slova „říká se“ nebo „slyšeli jsme“ používat nebudeme,“ říká Fuzak. Zároveň ale dodává, že synonymem kvalitní by nemělo být slovo nudný nebo málo investigativní. „Investigativnější týdeník než Der Spiegel neznám. Mají na svědomí tolik vlád a ministrů, že by jimi zaplnili celý hřbitov. Přesto Augstein zavedl určité principy a k jeho odkazu se hrdě hlásíme.“

Vydavatelem Live! je bratislavská společnost Ela Publishing, investorem neznámá zahraniční společnost. Majitel Peter Škorňa nechce její totožnost prozradit, do černých čísel se ale podle něj časopis dostane až po několika měsících. „Jsme běžci na dlouhé tratě.“ Vydavatel ani neprozradil, v jakém nákladu vyšlo úvodní číslo o neuvěřitelném rozsahu 164 stran. Snad mu tedy optimismus vydrží i do dalších vydání.

(REFLEX 15, 8.4.2004)

Big Brother: kdy u nás?

„Sex je velmi pozitivní věc a ony se prostě jenom chtěly bavit,“ hájil Rainer Laux, producent německé verze televizní reality show Big Brother, dvě účastnice soutěže, které se opily a před televizními kamerami se hlasitě dožadovaly soulože „s kýmkoli a kdekoli“. Němečtí diváci pak nevěřili vlastním očím, když se stali přímými svědky lesbického sexu a hromadných orgií v sauně. Televizi zaplavily rozhořčené dopisy a telefonáty, majitelé si ale mohli mnout ruce: o takové sledovanosti a reklamě zadarmo si mohli nechat jen zdát. A nebyli sami.

Do podobného „problému“ se dostala rumunská komerční televize Prima TV. Její verze soutěže Big Brother u diváků příliš nebodovala – tedy až do chvíle, než pánové z vedení vyzvali účastníky, ale předvedli něco zajímavého. Mladá dvojice si to vyložila jako pobídku k sexu a předvedla divákům živou soulož. Rumunskou Primu to sice vyšlo na půlmilionovou pokutu, křivka sledovanosti ale strmě vyletěla nahoru a s ní i poptávka po reklamě. Neberte to!

Že televizní reality show začínají být drsnější než kdykoli předtím, svědčí i nejžhavější novinky ze Spojených států: televize ABC v pořadu Extreme Makeover nabízí divákům plastickou úpravu zevnějšku (podle vlastních představ) a pak natáčí reakci jejich příbuzných. Konkurenční NBC zase přišla s reality show „Teplé očko pro heteráka“, v níž si ženy objednávají pětici gayů, která má od základů změnit životní styl jejich drahých poloviček. Co je proti tomu nějaká SuperStar?

(REFLEX 15, 8.4.2004)

čtvrtek, dubna 01, 2004

Nový chrám zasvěcený hrám...

...premiér Špidla nenavštívil. Není z těch, co by si šéf Sazky Aleš Hušák, alias Husák (podle Bohumila Klepetka), pozval domů do obýváku. Velký hazardér naštval politiky ze všech parlamentních stran, snad s výjimkou několika lidovců. Shodou okolností těch, co sedí v dozorčí radě Sazky. Inu, i tady platí pořekadlo: „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej!“

(REFLEX 14, 1.4.2004)

Rozjedeme to po padesátce

Dobře utajený sitcom Druhá míza míří do finiše

Rychlá auta, nekonečné večírky a nevázaný sex – tak vypadá život muže po padesátce, když stihne utéct z manželství a má dost prostředků na to, aby to „pořádně roztočil“, líčí od ledna pravidelně každý pátek před půlnocí na prvním programu České televize Terry (Nigel Havers), hlavní hrdina populárního britského sitcomu Druhá míza (Manchild). Seriál z produkce BBC kritici označují za Sex ve městě pro muže a do značné míry mají pravdu. Také Druhá míza sází na partičku čtyř kamarádů, jejich mnohdy neskutečné příhody a problémy v partnerských vztazích. Jenže trošku jinýma očima než novinářka Carrie a její tři vypečené kamarádky.

Terry je „šťastně rozvedený“, libuje si v dobrém oblečení, jídle, motorkách a hlavně mladých ženách. Nedokáže od nich odtrhnout oči ani ve chvíli, kdy s exmanželkou v restauraci vybírají svatební oznámení pro jejich jedinou dceru. Režisérka Audrey Cookeová připsala Terrymu roli vypravěče, takže všech patnáct dílů je viděno více méně jeho očima. Tedy až na výjimky, kdy seriál líčí události, u kterých Terry nebyl – jako Jamesovo selhání při dobře se vyvíjejícím večeru s atraktivní blondýnkou.

James je chlapák a pokud jde o ženy, je jimi posedlý jako Terry. Nepříjemný zážitek ho donutí podstoupit choulostivou operaci, ať to stojí, co to stojí. Jenže je tu další problém: všechno sice funguje, jak má, ale James se bojí znovu začít se sexem. Zajde tedy za bývalou ženou a poprosí ji o pomoc. Ta na něj vytáhne sekáček na maso… James je opravdu trouba. Katastrofou končí jeho vztah s psycholožkou, který chápe jako nezávazný flirt, zatímco ona jej bere jako začátek dlouhodobého vztahu. Když přítelkyně pochopí, že se zmýlila, najme si dělníky a Jamesův byt srovná se zemí („Tu ženu musím poznat! Nechala vytrhnout vanu ze zdi ještě předtím, než uzavřela vodu!“ prohlásí Jamesova exmanželka, kterou si opět přivolá na pomoc).

O komické situace v Druhé míze skutečně není nouze: třeba když podsaditý černoch Patrick nakupuje každý den kvůli pěkné prodavačce ve specializovaném obchodě pro rybáře, až si nakonec pořídí i vlastní kus řeky s nejlepší lososovou násadou v kraji. Jenže na co mu je, když Patrick nikdy nerybařil? Charakteristice hlavních hrdinů se trošku vymyká obtloustlý Gary, jakási mužská podoba Charlotte ze Sexu ve městě. Je šťastně ženatý a choutky svých přátel na mladé, atraktivní dvacítky tak trochu nechápe. Když mu Patrick poradí, aby ženě k pětadvacátému výročí svatby koupil pěkně urostlého gigola, nerozpakuje se mu natáhnout přímo v luxusním zlatnictví.

Pokud si myslíte, že Druhá míza je ubohým šovinistickým sitcomem, u kterého se baví hlavně muži po padesátce, jste vedle. Seriál BBC slaví ve světě neobvyklý úspěch především u žen, a ne jinak je tomu v Česku, kde mezi jeho fandy patří hlavně ženy se středoškolským a vysokoškolským vzděláním. Ohlas u diváků starších 50 let je minimální. Trošku ale zaráží, jakým způsobem ČT odflákla jeho propagaci. Snad proto Druhou mízu válcují thrillery na Nově a na každý díl se dívá necelých 200 tisíc diváků (1,3 procenta). Televize proto podle mluvčího Martina Krafla neuvažuje v dohledné době o jeho repríze ani nákupu dalších dílů. Je to opravdu škoda.

(REFLEX 14, 1.4.2004)

Ministr Dostál a Guth-Jarkovský

„CESKA MEDIA AT SI VYLIZI (VYLIZOU?) PRDEL,“ napsal ministr kultury Pavel Dostál v esemesce vydavateli serveru Česká média a bývalému (?) píáristovi TV Nova Jaroslavu Berkovi, když na internetu zveřejnil záměr zorganizovat petici za dodržování spisovného jazyka v Poslanecké sněmovně. Berka tak reagoval na naprosto šílenou novelu zákona o rozhlasovém a televizním vysílání z pera komunistické poslankyně Ivany Levé, podle které by měli moderátoři všech celoplošných komerčních rádií a televizí mluvit spisovně. Návrh minulý týden prošel sněmovnou a šine si to do Senátu.

Proč se týká jen komerčních a celoplošných médií? Veřejnoprávní rozhlas a televize prý mají slušnou mluvu ošetřenou ve svých kodexech a u regionálních rádií se paní poslankyně bála, že by jim zbytečně komplikovala život. „Měla jsem strach, že například některá menší rádia, která pracují takříkajíc za pochodu a jejich zaměstnanci nemají vystudovanou žurnalistiku nebo neznají rétoriku, by si třeba musela najmout nějakého jazykovědce,“ prohlásila v Lidových novinách. Milé.

Zažil jsem paní poslankyni na několika zasedáních mediální parlamentní komise, třeba když České televizi radila, jak zlepšit její finanční situaci („Vysílejte o přestávkách mezi poločasy fotbalu jenom reklamu.“), takže je jasné, že příjmení v jejím případě naprosto sedí. U reakce Pavla Dostála si nejsem tak docela jistý. Je to skutečně ten pán, co má na starost českou kulturu?

(REFLEX 14, 1.4.2004)

Chcete být milionářem?

Tak nastupte do České televize, producentského centra dramatické tvorby, připravte české znění německého dokumentu o historii videoklipů s nějakými těmi choulostivými scénami a odvysílejte ho před 22 hodinou. Pokud si toho všimne Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, „úspěch“ je zaručen.

Dramaturg ČT Dušan Jurčík připravil českou verzi dokumentárního cyklu Fantastické obrazy – Exkurze do světa videoklipů (v originále Befreite Bilder). V díle s názvem Krátké příběhy se objevil lechtivý klip skupiny Prodigy. Televize dokument zařadila v pět hodin odpoledne na druhý program, čímž podle vysílací Rady ohrozila psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Radní jí proto napařili dvoumilionovou pokutu.

A teď rozuzlení: ČT se hodlá o oprávněnost pokuty soudit, dramaturgy odpovědné za vysílání dokumentu přesto potrestala – pravidelně jim strhává určitou částku z měsíční mzdy. Jurčíkovi prý dokonce obstavila plat. Mluvčí ČT Martin Krafl to popírá, nicméně k „určitým finančním postihům“ prý došlo. K jakým? „Je mi líto, ale to jsou informace, které považujeme za interní a nebudeme je zveřejňovat,“ říká mluvčí. Navrhuji výstražnou popravu před nastoupeným mužstvem v televizních garážích.

(REFLEX 14, 1.4.2004)