potucek@reflex.cz GSM +420 606 222 928 CS společenský týdeník REFLEX

čtvrtek, dubna 15, 2004

Pozitivní deviantka

S energickou vydavatelkou česko-slovenského časopisu Mosty SOŇOU ČECHOVOU (73) se znám sedm let. V době, kdy na Slovensku premiéroval Vladimír Mečiar, jezdil jsem do jejich redakce na Šancové ulici v Bratislavě a na disketě předával komentáře o české politice. O to víc mě potěšil fakt, že Soňa Čechová za vydávání Mostů letos obdržela Cenu Ferdinanda Peroutky.

Jak byste Mosty představila čtenáři, který je nezná?
Časopis jsme začali připravovat v roce 1991 se záměrem pokusit se předejít rozdělení Československa. Když už ale bylo jasné, že se to nedá odvrátit, můj syn Vlado Čech, jeden z mála slovenských signatářů Charty 77, přešel z původní myšlenky deníku na týdeník, který měl informovat o dění v obou republikách bez předsudků. První Mosty vyšly 29.dubna 1992. Jde o časopis, který seznamuje slušné lidi z obou republik s názory docela jiných slušných lidí. Vlado bohužel v únoru 1994 tragicky zahynul, takže už léta doufám, že se najde nadšenec, který mne vystřídá.

Proč jste opustili původní myšlenku česko-slovenského deníku?
Budete se divit, ale nesehnali jsme lidi. Syn dostal od České pojišťovny velkou půjčku, ale nikdo do toho nechtěl jít s námi. Oslovili jsme čtrnáct osobností s nabídkou na místo šéfredaktora… Proto jsme museli půjčku vrátit a s menšími penězi jsme rozjeli týdeník.

Uživily by se Mosty jenom z inzerce a předplatného?
Ne. Ale inzerce je důležitou složkou příjmů. V Mostech inzerují firmy ne z důvodu komerčních, ale ze světonázorového přesvědčení. Oslovujeme ty, které působí v obou republikách a mají snahu podporovat podobné projekty. Z jejich sponzorských darů vydáváme také každoročně moc hezký kalendář, který rozesíláme na tisíc adres. Mosty mají dobré jméno, jsme něco jako pozitivní devianti, a tak se příznivci najdou i mezi podnikateli - třeba Baťa Slovensko. Dostáváme dotaci od Visegrádského fondu, pak několik let pravidelně od českého ministerstva kultury, od American Fund For Czechoslovak Relief, amerického fondu pro pomoc Československu. Nejslabší je pomoc ze Slovenska. Ministři kultury nám nebyli nakloněni, a pan Kňažko, který mi dotaci slíbil rukou dáním, slib nedodržel. Nadějí je pro nás literární vědec Rudolf Chmel, po dlouhé době první slovenský ministr kultury, který je na svém místě.

Máte představu o tom, kolik mají Mosty čtenářů?
V obou republikách prodáme - i s předplatiteli - něco přes tři tisíce. V České republice nás především čtou novináři a prominenti, na Slovensku takzvaní “obyčejní lidé".Ovšem, podle průzkumů je čtenářů o mnoho víc.Vím, že si lidé Mosty půjčují, že jeden výtisk čte víc lidí a někteří si Mosty kopírují. Ráda čtu ústřižky předplatitelů. Jsou na nich názvy obcí, o kterých ani nevím, že existují. Třeba Kunčičky u Bašky. Kdybychom to vzali celosvětově, tak máme předplatitele všude kromě Afriky.

Vystudovala jste lingvistiku a překládala ruskou beletrii.
Nejdřív dost dlouho politickou literaturu. Měla jsem svoji komunistickou fázi, ke které se nemohu nehlásit. Tuším J.B.Shaw kdysi řekl, že kdo nebyl v mládí komunistou, nemá srdce, ale kdo z toho nevystřízlivěl, nemá rozum. Takže to je asi můj případ. Jako buržoazní dítě jsem zahořela myšlenkou sociální spravedlnosti.

Kdy jste prozřela?
Definitivně po sjezdu ruských komunistů v roce 1956. Ale prozřívala jsem už dřív, když do Vydavatelství politické literatury přešel za trest Edo Friš, předtím šéfredaktor slovenské Pravdy (a můj pozdější manžel). Byl označen za buržoazního nacionalistu, ačkoli jeho předkové byli haličští Židé. Jeho osud mi otevřel oči.

V nakladatelství Tatran jste se posléze zaměřila na ruskou krásnou literaturu. Který překlad vám nejvíce utkvěl v hlavě?
Ne jedna, ale tři knihy. Je to poslední kniha Lva Tolstého Vzkříšení, které považuji za dodnes velmi aktuální. Četla jsem ji devětkrát, a jsem v ní nacházela nové a nové vrstvy. Dále mám takřka citový vztah k Alexeji Remizovovi , velmi originálnímu spisovateli ze začátku dvacátého století, k jeho románu Sestry v kříži, na Západě mu říkají ruský Kafka. Třetí kniha ležela dvacet let v trezoru, ježto jsem byla na černé listině, a vyšla až po listopadu 1989, bylo to Nabokovovo Pozvání na popravu.

Proč jste později přešla od beletrie k překladům odborné medicínské literatury?
Kdepak přešla, to bylo východisko z nouze! Jako poslední výdech svobody jsme v sedmdesátém v Tatranu vydali Pasternakova Doktora Živaga, knížku tenkrát velice proskribovanou. Jako vedoucí redaktorka jsem dostala výpověď na hodinu, toho Živaga jsme vydali bez povolení sovětských úřadů z emigrantského vydání. Velmi dlouho jsem pak hledala zaměstnání, až mě vzali na chemicko-technologickou fakultu. Bylo to ale utrpení, protože jsem překládala texty, kterým jsem vůbec nerozuměla. Po dvou letech jsem musela odejít i odtamtud, protože mne bezpečáci ostentativně odvedli na vyšetřování v pracovní době. Nakonec mě vzali na milost ve zdravotnictví, nejdéle jsem pracovala na onkologii, kde jsem překládala zdravotnické texty. Tam už jsem věděla, co překládám.

Jak dnes vidí Slováci Čechy?
Jednoznačná odpověď je těžká. Umlkli slovenští militantní nacionalisti, kterých sice bylo málo, ale když křičeli, bylo je slyšet víc než slušné lidi. A právě tito křiklouni, které sváželi z celého Slovenska, vytvořili atmosféru nakloněnou rozdělení. Často to byli emigranti z éry slovenského státu, kteří tu našli své spojence. Teď se mi zdá, že Slováci tiše přiznávají chybu. Je tady jasný důkaz: zájem o všechno české, televizi, noviny, časopisy a knihy. Lidé také hodně jezdí nakupovat do Čech, hodně Slováků se stěhuje do Čech za prací. To všechno považuji za tichou slovenskou sebekritiku.

A jak vidíte vztah Čechů k Slovákům?
Často se říká, že Češi pomalu zapomínají slovenštinu. Myslím si, že každý jazyk, který máme chuť se naučit, nezapomeneme. Ale ke slovenštině převládla nechuť, myslím, že je to český vnitřní pocit urážky, myšlenka rozdělit se přece vznikla na Slovensku. Teď se to zlepšuje, mezi politiky a umělci rozhodně - talentovaní Slováci byli v českých zemích vždy vítáni. Řekla bych, že intelektuálové - čímž nemyslím jen lidi vysokoškolsky vzdělané - umějí diferencovat a slovenská kultura je zajímá jako přirozené obohacení, k tomu ještě přístupné bez jazykové bariéry. Ale řekla bych, že mezi prostým lidem v České republice převládá názor, že takto je to lepší, a na Slovensku zas, že rozdělení byla hloupost. Což je pochopitelné, v ČR je vyšší životní úroveň než u nás. Tím vším je možná vysvětleno i to, že Slováci nemají problém číst česky, zatímco Češi na slovenštinu takřka zanevřeli.

Čeho byste ještě chtěla s Mosty dosáhnout?
Mám minimální plán: aby Mosty dál vycházely beze mne v takové podobě, jako vycházejí dnes. Plán maximum je rozjet vydávání Mostů i v polské a maďarské verzi. Vidím to docela konkrétně: jeden rozhovor by dodali Poláci, druhý Češi, třetí Slováci a čtvrtý Maďaři. Pokusy o středoevropské noviny už tady byly, ale taková věc se musí vyvinout, a ne nastolit, abych parafrázovala geniální výrok Miloše Kopeckého o kapitalismu.


SOŇA ČECHOVÁ se narodila 9. září 1930 v Bratislavě. Vystudovala lingvistiku, do roku 1956 byla redaktorkou a překladatelkou Vydavatelství politické literatury, pak ve vydavatelství Tatran. V roce 1970 byla vyloučena z KSČ, vystřídala několik zaměstnání a překládat mohla pouze pod jmény svých přátel. Je držitelkou Ceny Jána Hollého za překlad románu Alexeje Remizova Sestry v kříži (1968). Po listopadu 1989 pracovala jako redaktorka Kulturního života a od roku 1992 vydává týdeník, později čtrnáctideník Mosty. Ty získaly v roce 2000 Cenu Nadace Kováč-Havel, aktivity Soni Čechové v roce 2002 ocenil prezident Václav Havel státním vyznamenáním.

(REFLEX 16, 15.4.2004)

0 Comments:

Okomentovat

<< Home