potucek@reflex.cz GSM +420 606 222 928 CS společenský týdeník REFLEX

pátek, května 21, 2004

Není to tak špatné

Setkání s MARTINEM BÚTOROU (60), bývalým velvyslancem Slovenska ve Spojených státech a občanským kandidátem na prezidenta, se odehrálo v Bratislavě týden po volbách. Z Hviezdoslavova náměstí otevřeným oknem doléhaly hlasy cizinců, kteří se přišli podívat na historické Korzo. „Jak dlouho se zdržíte? Večer tu má být jazzový koncert.“ Pokud byste čekali zhrzeného politika, jste na omylu.

Jako občanský kandidát jste získal 130 tisíc hlasů, celkem 6,5 procenta - stejně jako kandidát vládního Křesťanskodemokratického hnutí a Strany maďarské koalice František Mikloško. Považujete to za úspěch?
Dostal jsem stejný počet hlasů jako kandidát, který byl podpořen dvěma silnými parlamentními stranami. Podstatnější ale je, že si lidé mohli svobodně vybrat nezávislého občanského kandidáta s jasnou proreformní orientací, který měl na rozdíl od kandidáta vládní Slovenské Demokratické a Křesťanské Unie Eduarda Kukana nekomunistickou minulost a na rozdíl od Františka Mikloška zdůrazňoval spíš liberální hodnoty.

O Gašparovičovi se hovoří jako o menším zlu, stejně jako o Rudolfovi Schusterovi při prezidentské volbě před pěti lety. Je to ale pravda, když se Gašparovič jako předseda parlamentu dlouhá léta aktivně podílel na zničující politice HZDS – například na protiústavním zbavení mandátu poslance Gauliedera? Dokáže se změnit?
To se dnes dá stěží odhadnout. Všechno, co jste vyjmenoval, samozřejmě platí, a je toho ještě více. Myslím si, že nakonec těch přibližně 600 tisíc voličů, tedy ta většina, díky které Ivan Gašparovič vyhrál druhé kolo, nešlo ani tak hlasovat pro něj jako spíš odmítnout Vladimíra Mečiara. Gašparovičovo chování je standardnější, vypočitatelnější než u Mečiara.

Na jedné straně se Gašparovič stylizuje do role nadstranického prezidenta, byl ale kandidátem vlastního Hnutí za demokracii (HZD) a podpořila ho nejsilnější opoziční strana Směr Róberta Fica.
Gašparovič se podle mne bude lehce osvobodí od formálních stranických struktur. Pravděpodobně si nějaké své stranické spolupracovníky přivede do úřadu, ale to je asi tak vše. A nějakou úzkou svázanost se Směrem nevidím, spíš jde o společnou politickou orientaci.

O předsedovi Směru Róbertu Ficovi se delší dobu spekuluje jako o příštím slovenském premiérovi. Jeho metody oslovování voličů jsou přitom nápadně podobné stylu Vladimíra Mečiara. Oba spolu v opozici také spolupracují. V čem je mezi nimi podle vás rozdíl?
Myslím si, že Fico a Mečiar jsou lidé dvou odlišných generací. Podobnost je v tom, že vybudovali strany jednoho muže, i když u Fica to platí trochu méně. On často zdůrazňuje potřebu zákona a pořádku, což mohou být rysy autoritářské politiky, jež slibují zavedení pořádku. To je ale podle mě zásadně odlišná kategorie od vlády zákona.
HZDS pod Mečiarovým vedením dělalo neuvěřitelné skoky. Pohybovalo se někde v politickém středu, přičemž někdy se odklonilo doprava, aby potom bezostyšně prohlásilo, že situace si vyžaduje profilovat se nalevo od středu. Jednu dobu měl dokonce Mečiar představu, že HZDS úplně pohltí slovenskou politickou scénu a vytvoří různé platformy – centristickou, levicově-liberální, pravicovou, atd. Nemyslím si, že by Fico šel tímto směrem. Mluví o sobě jako o třetí cestě, odvolává se na Blaira a říká, že je levý střed. Nabízí rychlá a jednoduchá řešení. Zatímco Mečiar má problémy rozšířit svůj voličský potenciál o mladší generaci a vzdělanější voliče, Fico z tohoto hlediska představuje pro tyto lidi, včetně zklamaných „voličů změny“, alternativu.

Proč vlastně mají na Slovensku takový úspěch populističtí politici? Je to řevahou méně vzdělaných voličů, nebo zkrátka nepopulističtí politici nedokáží občanům vysvětlit svůj program?
Samozřejmě, vzdělání hraje svou roli, Mečiar má konstantně vyšší podporu mezi starší méně vzdělanou populací žijící na venkově. Na druhé straně však Fico imponuje i mladším lidem, a nejenom manuálně pracujícím. Nelze to tedy vysvětlit pouze vzděláním. Poměrně vysoké preference Směru odrážejí iluze lidí o tom, že přijde někdo, kdo má po ruce hotová řešení, která jsou rychlá a pomohou. A také máte pravdu v tom, že proreformní politické garnitury se nenaučily “prodávat” svoji politiku. Zde je pokrok pomalý, komunikace s veřejností je často nedostatečná, je zde pořád hodně arogance.

Slovensko nedávno vstoupilo do NATO a prvního května společně s Českou republikou a dalšími kandidátskými zeměmi do EU. Jako někdejší velvyslanec ve Spojených státech jste měl velký podíl na přístupových rozhovorech s aliancí. Bylo těžké přesvědčit NATO, že si Slovensko zaslouží být jeho členem?
Po letech mečiarismu byla politická důvěra ke Slovensku na Západě takřka nulová. Na druhou stranu Američani byli korektní v tom smyslu, že od začátku dávali najevo, že registrují ambice Slovenska a jeho nové vlády s ambiciózním programem změn. Otevřeně nám řekli, že drží palce, abychom těch změn dosáhli, ale také zdůraznili, že budou velmi ostražitě sledovat, jak se nám to daří. Kromě jiného pomohla solidarita visegrádských zemí a role velvyslance Vondry byla doopravdy důležitá.

Jak vidíte v souvislosti s výsledkem prezidentských voleb vyhlídky Dzurindovy vlády?
Více než na prezidentovi závisí její vyhlídky na dohodě uvnitř vládní koalice. Před vládou jsou ještě velmi ambiciózní reformy. Jednou z podmínek udržení vlády bude schopnost a ochota dohodnout se na kompromisech, které by pomohly reformní kroky zprůchodnit.

Co podle vás této vládě nejvíce uškodilo? Vnitřní spory v Dzurindově SDKÚ, premiérovy spory s novináři, nebo nepopulární reformy?
Všechno dohromady. Veřejnost citlivě vnímala projevy klientelismu, které byly typické za Mečiara, a teď se objevily také v této garnituře politiků. Lidé viděli, jak se stranické a skupinové zájmy prosazují na úkor celku a vládní koalice se na tom podílela. Znechutilo je rozparcelování veřejného prostoru mezi politické strany, narůstající počet politických obchodů. Z politiky jakoby se vytratili hodnoty a neúnosně v ní přibylo “kšeftů”. K tomu bych ještě přidal špatný způsob komunikace o reformách. Reformy mají sociální dopad na velké vrstvy obyvatel: na nezaměstnané, sociálně slabé, svobodné matky, rodiny s více dětmi, Romy… Z toho všeho pramení pocit špatné vlády, který se nepřímo odrazil i v prezidentských volbách.

Řada Slováků, hlavně těch mladých, je z politické situace v zemi otrávená. Odcházejí do zahraničí, často do Prahy. Myslíte si, že je výsledek prezidentských voleb může znechutit natolik, že se na Slovensko nevrátí?
Snad v případě, že by vyhrál Mečiar, u Gašparoviče to nepředpokládám. Ale odchod mladých lidí není motivován politicky, ale především sociálně - ekonomicky. Mladí jdou za lepšími příležitostmi. Odcházejí ze zaostalých regionů za prací tak, jako odcházeli jejich předkové. V Americe jsem potkal hodně mladých lidí z východního Slovenska, kteří si přišli vydělat a mnozí by se rádi vrátili domů. Na to jim musíme vytvořit podmínky. Zatím takové klima na Slovensku nabízí spíše nevládní sektor a soukromé firmy, méně státní a veřejné instituce. Do budoucna jsem opatrný optimista. Jednak se sociální situace v dohledné době postupně zlepší, jednak je tu naděje, že zahraniční investice přijdou i do jiných oblastí než je automobilový průmysl. Slovensko je dnes v některých ukazovatelích – jako třeba vybavenost počítači, přístup na internet, investice do vzdělání a pod. – na tom relativně špatně, i ve srovnání s jinými přistupujícími zeměmi. To se však může postupně měnit.

Martin Bútora se narodil v roce 1944 v Bratislavě. Vystudoval zde sociologii na Univerzitě Komenského. V 70.letech pracoval jako dokumentarista ve Výzkumném ústavu práce a terapeut v Protialkolické léčebně. Je spoluzakladatatelem hnutí Veřejnost proti násilí, které po listopadu 1989 sehrálo na Slovensku podobnou roli jako Občanské fórum v Čechách a na Moravě. V letech 1990 - 92 působil jako poradce prezidenta Václava Havla pro lidská práva a ředitel sekce pro lidská práva v Kanceláři prezidenta republiky. V roce 1997 založil bratislavský Institut pro veřejné otázky, ve střední Evropě unikátní neziskovou organizaci zaměřenou na sociologické průzkumy a analýzy stavu demokracie na Slovensku. V letech 1999 až 2003 působil jako velvyslanec SR ve Washingtonu. Letos v dubnu kandidoval jako nezávislý občanský kandidát na slovenského prezidenta. Martin Bútora je ženatý, má čtyři děti a sedm vnoučat.

(REFLEX 20, 13.5.2004)

0 Comments:

Okomentovat

<< Home