potucek@reflex.cz GSM +420 606 222 928 CS společenský týdeník REFLEX

čtvrtek, května 27, 2004

Ostřihom (Esztergom)

Těžko byste hledali jiné místo, na které jsou Maďaři tak hrdí. I nedávné oslavy tisíce let maďarského národa vychází právě odtud –- roku 1000 tu byl korunován první uherský král, později svatořečený Štěpán I. Město na Dunaji, propojené obnoveným mostem Marie Valérie jako pupeční šňůrou se slovenským Štúrovem, je v Maďarsku opravdovou raritou.

Nekonečné roviny s ještě nekonečnějšími lány kukuřice. Ostřihom se z téhle jednotvárnosti maďarské pusty vymyká. Stojí mezi kopci a vápencovými skalami. Přitahuje pozornost už jen monumentální klasicistní bazilikou z devatenáctého století. Přicházíte-li ze slovenské strany od Štúrova, jako by stála přímo před vámi, jako by stačilo jen pár kroků –- a přece je až na druhém břehu Dunaje.

Ale bazilika je v porovnání s bohatou historií Ostřihomi příliš mladá na to, aby se dala považovat za opravdové genius loci tohoto města. Už ve druhém století tu stál vojenský tábor Solva, hraniční pevnost Pannonie, severní části Římské říše. Jeho předměstím bylo sídlo Anavum, dnešní Štúrovo, které zabezpečovalo spojení obou břehů Dunaje. Odtud Římané podnikali výpravy proti odbojným germánským kmenům. Při jedné takové akci proti Kvádům se tu zastavil i římský císař Marcus Aurelius a podle dostupných pramenů zde sepsal první knihu svého rozsáhlého díla Samomluva. Dokazuje to i dodatek na jejím konci, v němž Aurelius zmiňuje: „Napsáno na území Kvádů u Hronu.“

Pro Maďary jsou ale důležitější události, které nastaly o pět set let později. V devátém století se v Ostřihomi usadil pohanský kníže Géza, jehož syn István tu byl v roce 1000 korunován za prvního maďarského krále z dynastie Arpádovců.

Když dnes procházíte ulicemi třicetitisícového města, zdánlivě nic nepřipomíná, že právě zde došlo k převratným událostem, které poznamenaly maďarský národ na staletí dopředu a –- přitaženo trochu za vlasy –- vlastně už tehdy rozhodly o tom, že se stane součástí moderní spojené Evropy. Ostřihom je ospalé, provinční město, kde veškerý ruch utichá s prvním soumrakem. Když jsem se třetí den svého pobytu vracel v deset hodin večer z ostřihomského nádraží do hotelu ve Štúrovu, během tří kilometrů k hranici jsem snad kromě několika teenegerů u podniku nevalné úrovně nenarazil na jediného živáčka. Nepočítaje skromné historické centrum totiž Ostřihom nemá co nabídnout. Naopak ve Štúrovu život začíná teprve večer. Jako by se obě města dopředu domluvila: Ostřihom žije ve dne, Štúrovo v noci. Vůbec přitom nevadí, že obě města leží na opačné straně hranice. Ostatně, všichni tu stejně mluví maďarsky.

MOST MARIE VALÉRIE

Turistickému ruchu v Ostřihomi pomohlo obnovení mostu Márie Valérie před třemi lety. Uherská vláda ho nechala postavit už v roce 1895, tehdy na popud místních obyvatel, kteří se cítili dotčeni tím, že podobné mosty vyrostly v Bratislavě (Poszony) a Komárnu (Komárom), zatímco Ostřihom a Štúrovo (Parkány) zůstaly závislé na přívozu. Tehdejší arcibiskup Kolos Vaszary se ještě před jeho dokončením „velkoryse a navždy“ zřekl práva na vybírání mýtného. Most postavil budapešťský architekt Szaléz Catrhy se synem za necelé dva roky, stavba ovšem dlouho nevydržela. Už po první světové válce ji v létě 1919 zničila armáda komunistické Maďarské republiky rad, když ustupovala směrem na Slovensko. Opravy se most dočkal až ve dvacátých letech, ale už o vánocích 1944 jej znovu zničila armáda, tentokrát německá. Ustupující jednotka vyhodila do povětří prostřední tři pilíře, a v takovém stavu most zůstal po následujících sedmapadesát let až do roku 2001, kdy se hopodařilo opravit díky grantu Evropské unie.

Přes most dnes vede důležité silniční spojení ze severního Maďarska na jižní Slovensko, ale také cesta pro pěší, kterou využívají hlavně místní lidé. Kdokoli přespolní mimo hlavní turistickou sezónu vzbuzuje pozornost, takže když jsem most během svého třídenního pobytu přecházel asi po šesté, slovenská pohraničnice si neodpustila poznámku: „Nebodaj ste už na dovolenke v Štúrovu?!“ Na druhou stranu to bylo poprvé, co jsem při překročení hranice s jiným než sousedním státem použil občanku –- a ono to opravdu funguje. Alespoň na to je Unie dobrá …

Ostřihom se jako strategické místo na Dunaji stávala opakovaným terčem nájezdů cizích vojsk. Po vymření královského rodu Arpádovců se strhly boje o uherský trůn, do nichž chtěl zasáhnout také český král Václav II. Ten v červnu 1304 přicestoval do míst, kde dnes stojí Štúrovo a přes Dunaj vyzval ostřihomského arcibiskupa Michala, aby mu vydal korunu pro jeho syna Václava III. Ten to však odmítl, a tak Václavovi nezbylo, než odtáhnout zpátky do Čech. Mnohem nebezpečnější byly nájezdy Turků v první polovině 16. století. Nejprve v roce 1541 dobyli Budín, dnešní část Budapešti, a o dva roky později se zmocnili i Ostřihomi. Společně s ní obsadili i město Kakath na druhém břehu Dunaje, aby si tak zajistili strategický boj pro své další bojové výpravy. V místě dnešního Štúrova vybudovali pevnost nazvanou Džigerdelen Parkani, ve volném překladu „pevnost zarývající se do jater nepřítele“. Místní posádku tvořilo 200 mužů, zatímco v samotné Ostřihomi v té době pobývalo 1300 tureckých vojáků.

Ostřihom a Parkan se staly opěrným bodem pro další loupežné nájezdy Turků do hornouherského vnitrozemí. Postupně získali dnešní Nové Zámky, Šurany, Nitru, Levice a další města na území dnešního jižního a jihozápadního Slovenska. Veškeré snahy o dobytí Ostřihomi v šestnáctém století zkrachovaly. Při jednom takovém pokusu v roce 1594 padnul tehdy nejznámější maďarský básník Bálint Balassa. Teprve v roce 1663 Turci ztratili opěrný bod na severním břehu Dunaje, a tím začal jejich postupný pád. Když se o dvacet let později pokusili dobýt Vídeň, narazili na tuhý odpor císařských vojsk a armády polského krále Jana Sobieského. Neúspěch stál Turky mnoho sil a vítězná vojska je začala postupně vytlačovat z Uher. Tak se také podařilo po více než století osvobodit i Ostřihom.

TROCHU TURCI, TROCHU ŘÍMANI

Turecké období ale jako by připomínaly některé stavby, jež ve městě vyrostly mnohem později. Pouhých dvě stě let stará bazilika svatého Štěpána se svou kupolí vzdáleně podobá mešitě, ale ze strany do města její průčelí s mohutnými sloupy zase připomíná stavby starého Říma. Bazilika má největší oltář na světě malovaný na plátně. Víc mě ale zaujaly ostatky svatých ve zlatých relikviářích. Připomíná to tak trochu katolický bazar: tu zub svatého Vojtěcha, jinde kus kyčle svatého Štěpána, pěkně zalité ve zlatě, to všechno pečlivě uloženo za silným neprůstřelným sklem (vstupné 200 forintů).

Za dalších 100 forintů vás pustí do rozsáhlého podzemí plného náhrobků. Stojí jeden vedle druhého –- náhrobní desky na zdech od dvanáctého století po dnešek. Nikde žádné věnce nebo květiny, až na jednu výjimku. Náhrobek bývalého ostřihomského arcibiskupa Józsefa Mindszentyho, jenž zesnul před třiceti lety, je zavalený květinami, svíčkami a pamětními stuhami. On jediný tu má také velký portrét. Takové slávy se nedočkali ani jeho předchůdci, kteří leží jen několik metrů dál za starobylými náhrobky, vytesaní do pískovcových bloků v nadživotní velikosti.

Zarytý antikomunista Mindszenty se stal ostřihomským arcibiskupem a maďarským primasem v květnu 1945. Prakticky od začátku vedl zoufalý boj s komunistickou vládou o výsadní postavení katolické církve v zemi. Rázně vystupoval proti těm umírněným křesťansky založeným politikům, kteří se chtěli s komunisty domluvit. Veškeré Mindszentyho snahy se ale míjely účinkem. V prosinci 1948 jej zatkla tajná policie a komunistická vláda ho obvinila ze špionáže a velezrady. Mučený arcibiskup se částečně přiznal a byl odsouzen na doživotí. Papež Pius XII. poté požádal západní mocnosti o pomoc a exkomunikoval katolíky, kteří se podíleli na zinscenování procesu.

Na svobodu se Mindszenty dostal až během protikomunistického povstání v roce 1956. Den po sovětské invazi do země se uchýlil na americkou ambasádu v Budapešti a požádal zde o azyl. V této budově pak strávil následujících 15 let, protože komunističtí aparátčíci byli v případě, že se ji pokusí opustit, připraveni ho zatknout a znovu uvěznit. Arcibiskup se dlouhá léta odmítal vzdát svého úřadu a Maďary je proto považován za mučedníka. Až v roce 1971, na základě vzájemné dohody mezi budapešťskou vládou a papežskou stolicí ve Vatikánu, byl Mindszenty převezen do Říma. Ani zde se ale nechtěl vzdát úřadu a tak jej papež v roce 1973 sám „suspendoval“, čímž ostřihomské arcibiskupství zůstalo neobsazeno až do revolučních změn na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Mindszenty zemřel o dva roky později v ústraní ve Vídni. Mohutné antické sloupy v ostřihomské hrobce dodávají místu patřičnou vážnost a chvíli vyvolávají pocit, že jste se ocitli v Tutanchámonově hrobce kdesi v Údolí králů a ne v malém, leč velmi starém městečku kdesi ve střední Evropě.

Na hradní vršek, který spolu s bazilikou tvoří také pět set let stará renesanční kaple Bákócz z červeného mramoru a pozůstatky ještě staršího královského paláce, se dá vyjít dvojím způsobem: od města pomalým stoupáním po pečlivě položené dlažbě nebo ostře vzhůru po kamenném schodišti, které začíná v křivolakých uličkách staré Ostřihomi.

Ostřihomské hradní návrší doplňuje mohutná běloskvoucí socha křtu svatého Štěpána, jež shlíží dolů na Dunaj a je vidět daleko ve slovenském vnitrozemí. Vladimíru Mečiarovi by to asi vadilo, ale slovenským Maďarům ve Štúrovu je to jedno. Ti se mezi sebou stejně baví maďarsky, v restauracích běžně hrají maďarská rádia a z televizí se tu sledují maďarská MTV, TV2 a RTL Klub. První zmiňovanou jsem si pustil na hotelovém pokoji právě ve chvíli, kdy běželo maďarské „Na vlastní oči“ a slovenský spolupracovník MTV v něm zpovídal v Iráku unesené a posléze propuštěné reportéry České televize Michala Kubala a Petra Klímu.

A VYHRÁL TO ZASE SALÁM

Ostřihom je plná malých překvapení. Jdete třeba po vylidněné vedlejší ulici, když tu náhle vám do cesty vjede stařenka na moderním elektrickém vozíku. Přijdete na ostřihomské vlakové nádraží a u staré budovy stojí supermoderní rudo-černé soupravy podobné japonskému šinkanzenu, jenom s jedním rozdílem: protože tu není elektrifikovaná trať, mají malé komínky –- jsou to dieselové vlaky. Spojují Ostřihom se šedesát kilometrů vzdálenou Budapeští. Design klame: tuhle vzdálenost červené maďarské šinkanzeny zvládnou za nekonečnou půldruhou hodinu, protože trať je stará pomalu jako Ostřihom.

Samozřejmě nechybějí všudypřítomné autobusy Ikarus, chlouba maďarského automobilového průmyslu. Starší, rozhrkané „kloubáky“ jezdí jako městská doprava, novější žluté jako meziměstská. Lístek přijde na 95 forintů, ale jezdí tak málo, že se vyplatí po Ostřihomi chodit pěšky. Město není zase tak veliké. Ledaže byste jeli z hradního vrchu do non stop hypermarketu Tesco, což je další zvláštnost tohoto třicetitisícového městečka. Které podobně velké město v Česku má takovou vymoženost? Maďaři jsou zkrátka na svou minulost hrdí, a tak chtějí mít ve své národní kolébce absolutní servis. Pravda, v porovnání s Maďary, kteří denně chodí po mostu Márie Valérie nakupovat do levnějších obchodů ve Štúrovu, jsem vypadal trochu netradičně. Ale zkuste vypadat nenápadně, když procházíte hraničním přechodem s metrovým salámem Pick!

(REFLEX 22, 27.5.2004)

0 Comments:

Okomentovat

<< Home