potucek@reflex.cz GSM +420 606 222 928 CS společenský týdeník REFLEX

čtvrtek, září 30, 2004

Deset kandidátů usiluje o funkci šéfa Úřadu RRTV

Do výběrového řízení na vedoucího Úřadu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání se přihlásilo deset kandidátů. Termín pro odevzdání přihlášek vypršel ve středu. Ještě v pondělí přitom na podatelně Rady ležely pouhé tři přihlášky. Zbylých sedm dorazilo v poslední možný den. Rada uvalila na průběh konkurzu informační embargo a podle svého předsedy Petra Pospíchala ani nezveřejní jména kandidátů. „Jde o interní věc a uchazeči by asi měli dopředu vědět, že se přihlašují do veřejného výběrového řízení. Neslyšel jsem nikdy o tom, že by nějaký státní úřad řešil konkurz na obdobnou funkci veřejně,“ uvedl Pospíchal.

Podle neověřených informací je mezi kandidáty také současný vedoucí Úřadu RRTV Miroslav Kučera, jemuž Rada letos na jaře zkrátila funkční období do 16. ledna příštího roku. Pospíchal dokonce inicioval neúspěšné hlasování o jeho odvolání. Mezi uchazeči o pozici šéfa úřadu mají být ještě další tři Kučerovi podřízení. O dalším průběhu řízení by měli radní rozhodnout na svém nejbližším zasedání. Podle Pospíchala by mělo být o novém vedoucím Úřadu RRTV jasno ještě do konce roku. „Bude to v řádu týdnů, ale spíše šesti než dvou,“ uvedl. Vedoucí úřadu RRTV předkládá radním podkladové materiály pro jednání včetně udělování nebo odnímání vysílacích licencí.

(Médiaportál.sk, 30.9.2004)

Zprávy z druhého břehu

Útoky z 11. září 2001 byly pouze zinscenovaným divadlem, které mělo zastavit pokles popularity George W. Bushe. Američtí okupanti potřebují udržovat napětí v arabském světě, protože jim chybí ropa a obávají se silných muslimských zemí. Jak se do Sahary volá, tak se ze Sahary ozývá.

To je jen krátký výčet zpráv z česky psaného serveru Muslimské listy, který od loňského podzimu vydává občanské sdružení Muslimská unie. Na webu, jehož aktualizace probíhá několikrát denně, pracuje necelá dvacítka dobrovolníků a čtenáři se zde setkají s diametrálně odlišnými zprávami, než nabízí většina českých i západních médií.

Serveru šéfuje Mohamad Abbas, syn někdejšího súdánského velvyslance v Československu. V Praze žije s přestávkami od roku 1988 a patří mezi nejaktivnější představitele místní muslimské komunity. „Za tu dobu, co žiji v České republice, jsem zjistil, že informace o arabských zemích v českých novinách absolutně neodpovídají realitě a jsou vzdálené pochopení jádra problému,“ vysvětluje. Ten pocit prý ještě zesílil po 11. září 2001, kdy jej Mladá fronta Dnes obvinila ze spojení s Al Kajdou.

Redaktor MF Dnes Jaroslav Kmenta o Abbasovi napsal, že je představitelem tzv. súdánské větve Al Kajdy. Upozornil, že se Súdánec pokusil u ministerstva vnitra zaregistrovat pobočku islámské organizace Third World Relief Agency (TWRA), o které americký list Washington Post přes osmi lety napsal, že z prostředků Usámy bin Ládina nakupuje zbraně pro muslimy v Bosně. Zprávu převzala zahraniční média. „Všichni mí známí se tomu smáli, ale já jsem pochopil, že pokud nebudeme vyjadřovat svoje názory, takové informace nás poškodí,“ říká Abbas, podle něhož je TWRA „normální humanitární organizací“.

Abbas původně uvažoval o spolupráci s internetovým deníkem Britské listy, ale když jeho vydavatel nereagoval na nabídku, pustil se do vlastního projektu. Muslimské listy mají přesně stanovenou strukturu: kromě krátkého agenturního zpravodajství a českého překladu zpráv Hnutí iráckého odporu zde vychází Abbasovy proarabské a protiamerické editorialy, překlady článků ze zahraničního tisku (ovšem jen těch, co Araby popisují „správnou optikou“) a podrobné zprávy věnované jednotlivým muslimským zemím, ale i USA.

Server nemá stálou redakci, příspěvky chodí e-mailem a jediné náklady spojené s poplatky za internet hradí Muslimská unie z dobrovolných darů. Redaktoři píší bez nároku na honorář. Jak dlouho jim to vydrží a čeho chtějí svými stránkami dosáhnout? „Chtěli bychom být alternativním zdrojem informací – nejenom pro muslimy. Více než 60 procent materiálů, které překládáme a vydáváme, pochází od nemuslimských autorů. Nemáme problém vydat článek z izraelských novin, židovského nebo křesťanského deníku,“ tvrdí Abbas.

Muslimská unie má ale daleko vyšší cíle: uvažuje o internetové televizi nebo alespoň vlastní zpravodajské agentuře. „Snažíme se vyvažovat česká média a máme naději, že jednou nebudeme ovlivňovat jenom naše čtenáře, ale i novináře, kteří se zabývají arabskou otázkou,“ míní šéfredaktor Muslimských listů. „Ten server není útok, je to sebeobrana. Bráníme se, protože máme pocit, že pokud bude informování o arabském světě pokračovat tímto způsobem, vznikne tu nenávist proti islámu založená na fikci, nikoli na opravdové hrozbě.“ Posuďte sami, jak se to daří - stránky najdete na adrese www.muslimskelisty.cz.

(REFLEX 40, 30.9.2004)

Grebeníček v Kotli

Minulý pátek mi přistála v e-mailové schránce tisková zpráva Novy přesně tohoto znění. Byla zcela standardní, televize tak upozorňuje na všechny hosty v diskusní výhni s momentálně těhotnou moderátorkou Michaelou Jílkovou. Jenom u komunistického předáka mi tohle slovní spojení přišlo dost pikantní: kdo by si nepřál, aby se Miroslav Grebeníček smažil v kotli s malým „k“?

(REFLEX 40, 30.9.2004)

I Ty, Brute?!

Nevysedávejte před televizí, škodí zdraví. Radši se projděte a prodlužte si tak život. Tyto dvě věty stačily, aby italský ministr zdravotnictví Girolamo Sirchia vyvolal celospolečenskou diskusi. Jednasedmdesátiletý politik je vypustil z úst během návštěvy kurzu informatiky pro seniory. Ministrovi hned přispěchali na pomoc italští kardiologové a představitelé Univerzity třetího věku: souvislosti mezi dlouhodobě omezeným pohybem a rizikem srdečních chorob je nezpochybnitelná. Nejvíce ohroženou skupinou jsou osamocené ženy po šedesátce.

Do boje s „televizním zlem“ se pustil také italský prezident Carlo Azeglio Ciampi. „Televize má negativní vliv na děti a mládež,“ prohlásil během slavnostního zahájení školního roku v Římě. Ciampi zároveň apeloval na rodiče, aby děti nenechávali samotné u televize a raději dohlédli na jejich pobyt na zdravém vzduchu. Zdroje neuvádějí, jak na chválihodnou aktivitu svého ministra a hlavy státu reagoval premiér a mediální magnát Silvio Berlusconi, jehož firma Mediaset kontroluje podstatnou část italského televizního trhu. Co jeho pověstný úsměv, ztuhl aspoň na chvíli?

(REFLEX 40, 30.9.2004)

Veřejnoprávní populismus

Slovenskou televizi opouští bývalý mluvčí HZDS a šéf tiskového odboru slovenské vlády za Mečiarovy éry Marián Kardoš. Kontroverzního redaktora ekonomického zpravodajství osobně přijímal generální ředitel STV Richard Rybníček v době, kdy Mlynskou dolinu naopak opouštělo 1200 nadbytečných zaměstnanců. Mělo jít o vstřícné gesto vůči nejsilnější opoziční straně v parlamentu a tlustou čáru za minulostí.

Kardoš se v STV věnoval ekonomickému zpravodajství a měl být ukázkovým příkladem toho, že novému vedení televize nejde o politického smýšlení redaktorů, ale výsledky jejich práce. Nyní se ukázalo, že Kardošova smlouva byla dočasná, vyprší 30. září a televize ji už neprodlouží. Není důvod. Veškeré legislativní změny potřebné pro reformu STV už parlament – i hlasy poslanců za HZDS - přijal. Vladimír Železný před časem prohlásil, že Rybníčka považuje za svého správného žáka. Ani neví, jakou měl pravdu.

(REFLEX 40, 30.9.2004)

Český obrázek

Pozorně sledují čachry na naší politické scéně. Nadmíru je zajímá zeď v ústecké Matiční ulici, Benešovy dekrety, Václav Havel, ale taky čeští hokejisté v NHL nebo američtí filmaři v Praze. Na jejich práci záleží, jaký obrázek si o naší zemi utvoří čtenáři, posluchači nebo diváci na míle daleko od českých hranic. Zahraniční zpravodajové.

K 6. srpnu letošního roku působilo v České republice 133 zahraničních novinářů s akreditací od ministerstva zahraničí. Z převážné většiny jde o zástupce amerických a ruských médií včetně fotografů, kameramanů a technických pracovníků. I když to nejsou ani zdaleka všichni zaměstnanci zahraničních médií působící v České republice (akreditace není povinná), lze konstatovat, že toto číslo zahrnuje všechna „důležitá“ média. Za poslední léta přitom počet akreditovaných korespondentů povážlivě klesl, především kvůli přísnějším podmínkám, které nastavil současný mluvčí MZV Vít Kolář.

„Provedli jsme revizi všech nahlášených korespondentů, kontaktovali jejich šéfredaktory a vyžádali si materiály, které v poslední době napsali o České republice. Na základě těchto informací jsme buď prodloužili nebo neprodloužili jejich akreditaci,“ řekl mi Kolář, podle něhož byl pokles poměrně rapidní. Na seznamech totiž figurovali i lidé, kteří se sice prohlašovali za zahraniční zpravodaje, do tuzemska ale přicestovali ze zcela jiných důvodů. Asi nepřekvapí, že většina z nich pocházela ze zemí bývalého Sovětského svazu.

PRAHA NENÍ TAK DŮLEŽITÁ

Česká metropole není zrovna významným zahraničně-zpravodajským postem. Řada světových médií tu nemá stálé zastoupení, a pokud ano, většinou jde o zpravodaje v pohybu, kteří pokrývají nejen Českou republiku, ale celou střední Evropu. Tak funguje například zpravodajka rakouské veřejnoprávní televize ORF Joana Radzyner. Polská emigrantka sídlí v Praze, pro ORF ale zajišťuje zpravodajství také z Varšavy a částečně ze Slovenska. Podobný záběr má i Dana Schmidt, zpravodajka největšího dánského listu Politiken, která zpravodajsky pokrývá čtyři nové země Evropské unie: Českou republiku, Slovensko, Polsko a Maďarsko.

Schmidt pochází z České republiky, v roce 1967 se ale provdala do Dánska. V Kodani vystudovala žurnalistiku po krátkém působení v menším křesťanském deníku přijala nabídku největšího dánského listu Politiken na post zpravodajky v Moskvě. Psal se rok 1989 a v Sovětském svazu se hroutil komunistický režim. Schmidt jako jediná v redakci uměla rusky. „Původně jsem tam měla být tři roky, ale pak mi to stále prodlužovali. Za odměnu mi pak dali vybrat, kam chci jít.“ V té době sílil zájem o zprávy ze střední Evropy, stále častěji se hovořilo o rozšíření EU. Chvíli uvažovala o Německu, nakonec se ale rozhodla pro Prahu.

„Musím hodně bojovat o to, že mít zpravodaje ve střední Evropě je důležité. V Politiken tento region považují za zajímavý kvůli rozšíření Unie, chtějí informovat o nových členských zemích. To jsou ale jen takové proklamace, v denní praxi musím hodně argumentovat, proč bychom měli otisknout zprávu právě z České republiky,“ říká Schmidt. Prostor bývá minimální – ale ruku na srdce, kolik článků o Dánsku vychází v českých novinách? Pokud se v Politiken objeví zpráva o jmenování nové české vlády, rozhodně nejde o žádný román. „Je to spíš sloupek maximálně na třicet řádek. Když ale najdu nějaké zajímavé téma, dají mi víc prostoru,“ vysvětluje Schmidt. Co tedy Dány zajímá? „Třeba reportáž o Romech, nebo o tom, jak Němci pod cizími jmény skupují pozemky v pohraničí – to jsou témata, která mají konkrétní napojení na Evropskou unii.“ Nebo když bouchne v centru Prahy granát.

ČESKÁ MEDIÁLNÍ KLIŠÉ

Dana Schmidt ale například psala také o úspěchu spisovatele Michala Viewegha a inspirovala tak jedno dánské nakladatelství k vydání jeho knihy. Většinou však podle ní dostávají přednost spíše kuriózní a negativní zprávy, přesně podle nepsaného novinářského pravidla „špatná zpráva, dobrá zpráva“. „Máme takovou zadní stránku zajímavostí, podobně jako Lidové noviny, a tam občas píšu něco o Praze. Když se objevilo u pražských taxikářů turbo, vydala jsem o něm takovou skoro studii. Pamatuji si, že kolega, který stránku redigoval, tomu nechtěl uvěřit. Prý kdyby to bylo v Albánii, tak možná, ale v Čechách?!“ vzpomíná Schmidt.

O turbu referovali snad všichni zahraniční novináři v Praze. Dopisovatel nejprestižnějšího francouzského deníku Le Monde Fabrice Martin-Plichta, který v tuzemsku působí od roku 1990, to považuje za zbytečné: „Na zloděje mezi taxikáři narazíte i v Paříži. Pokud člověk není hloupý, zeptá se na ceník předtím, než nasedne.“ Podle zpravodaje Le Mode to je stejné, jako by si člověk koupil drahou elektroniku na tržišti a potom si stěžoval, že je nekvalitní. „Je zbytečné psát takové blbosti a štvát lidi proti pražským taxikářům. To ale neznamená, že by si v tom pražský magistrát neměl udělat pořádek.“

Martin-Plichta studoval češtinu v pařížském Institutu orientálních jazyků a do komunistického Československa se poprvé podíval už v první polovině osmdesátých let. V Praze začínal jako zpravodaj tiskové agentury AFP a později přijal nabídku deníku Le Monde na místo dopisovatele na „volné noze“. To mu umožňuje spolupracovat s dalšími francouzskými, ale třeba i švýcarskými novinami a časopisy.

Jak velký je zájem francouzských médií o zprávy z České republiky? „V poslední době mírně klesl. Jde hlavně o ekonomické zprávy, informace o vzájemných vztazích a turistické informace. Le Monde především zajímá, jak se Česká republika vyrovnává s přechodem od komunismu k demokracii a tržní ekonomice a jak se celkově vyvíjí česká společnost.“ Konkrétně jde o otázky soužití Čechů s Romy, usmíření se sudetskými Němci, ale také nezaměstnanost či pohled mladých lidí, kteří nezažili komunismus, na dnešní společnost a Evropskou unii.

Někdy je ovšem složité vysvětlit francouzskému čtenáři některá „česká specifika“. „Pro Francouze bylo hodně těžké pochopit důvody nedávné politické krize a to, že nejsilnější vládní strana potopila svého vlastního premiéra,“ říká novinář a dodává: „Nebo to, že si Češi, kteří v referendu odsouhlasili vstup do EU, zvolili za prezidenta euroskeptika.“

KOHO BY ZAJÍMALY SUDETY?

Zpravodaj německého veřejnoprávního rozhlasu ARD Christoph Scheffer přišel do Prahy před pěti lety. Neuměl ani slovo česky a v České republice předtím nikdy nebyl. „První rok byl utrpení, byl jsem naprosto závislý na produkční, která mi musela všechno překládat,“ líčí.

Postupně se ale s pomocí lektorky, čtením novin a sledováním televize jazyk doučil a dnes se prý cítí být patriotem. „Dokonce jsem došel do takové fáze, že se chvílemi považuji spíše za velvyslance České republiky než korespondenta německého rozhlasu.“ Proč? V Německu jsou podle Scheffera zakořeněné představy o České republice jako o zemi, kde vládne prostituce, gangy zlodějů a pedofilů. „Němci si občas myslí, že je to tu jeden velký bordel a očekávají, že jim tu jejich představu potvrdím. Jsou potom překvapení, když se to nestane,“ vysvětluje.

Bujná fantazie pracuje i na druhé straně hranice. Jestliže si Češi představují, že celé Německo žije otázkou odškodnění sudetských Němců, podle Scheffera se pekelně mýlí. „Když jsem v Praze začínal, myslel jsem si, že to téma už vůbec neexistuje, protože v Německu skoro nikdo neví, co to Benešovy dekrety jsou a otázce odsunu sudetských Němců se věnují maximálně tak historici. Změnil to až premiér Zeman svými výroky před parlamentními volbami v roce 2002, na které reagoval landsmanschaft.“ Jenže většině mladých Němců to bylo stejně jedno.

Úsměvná by byla také historka o snaze šéfa Národní galerie Milana Knížáka vystěhovat knihkupectví Franze Kafky z budovy na Staroměstském náměstí, jež patřila galerii, kdyby ji ovšem Němci nepovažovali za potvrzení jejich představy, že Češi Kafku z duše nenávidí. „V Německu to bylo obrovské téma. Marně jsem vysvětloval, že o nic nejde, že se přou dvě kontroverzní osobnosti – pan Knížák s paní Železnou – o nájem a že knihkupectví vlastně nemá s Kafkou nic společného,“ líčí Scheffer jedno z mnoha dalších mýtů o Češích. V Německu je také ještě z dob komunismu zažitá představa, že Češi produkují vynikající filmové pohádky. Když ale chce zpravodaj ARD prosadit do vysílání zprávu o novém filmu Jana Hřebejka, musí editory hodně přesvědčovat o tom, že právě tento český režisér je zajímavý.

A co pověstní pražští taxikáři? „To je téma, u kterého dopředu vím, že bude mít úspěch. Vydržovat si extra zpravodaje v Praze je trošku luxus, takže občas musím nabízet i odlehčené zprávy a bulvár.“ Na zahraničního rozhlasového zpravodaje je Christoph Scheffer velmi aktivní, denně do centrály ARD odešle dva až čtyři příspěvky (kromě České republiky pokrývá i Slovensko). Za rok z Prahy odvysílá na 800 zpráv: od půlminutových zpravodajských příspěvků po půlhodinové až hodinové kulturní pořady, třeba o kladném vztahu Čechů ke country hudbě. „V lednu v Praze končím, po pěti letech mě vystřídá někdo nový. Myslím, že to je dobře, protože jsem se už s prostředím hodně sžil a nemusím být vždycky zrovna objektivní,“ konstatuje sebekriticky.

JÁGR, HAVEL, TEMELÍN

Pro americkou tiskovou agenturu Associated Press (AP) dopisuje z Prahy od konce osmdesátých let zpěvák a moderátor Ondřej Hejma. „Zájem o zprávy z České republiky se různí podle situace. Hlavní prioritu mají informace, které se týkají spolupráce v NATO, války v Iráku, ale taky zajímavosti o českých hokejistech z NHL,“ říká. Americká média měla například enormní zájem o informace ke skandálu Dominika Haška, který v Pardubicích napadl spoluhráče při inline hokeji. „O to jsme psali snad obden,“ líčí Hejma, jenž pro AP zpracovával také nedávné oslavy šedesátin Micka Jaggera v pražském klubu Duplex.

Česko je podle Hejmy relativně chudé na události s celosvětovým dopadem jako byl pražský summit NATO nebo zasedání Mezinárodního měnového fondu. „Jiné je to ale s ekonomikou, politikou a sportem. To jsou položky pro cizince stále atraktivní.“ Jinak Američany zajímá jen několik dostatečně „profláknutých“ témat: Temelín, romská otázka nebo to, že Jaromír Jágr začal chodit s moderátorkou nejsledovanější české televize. Vesměs však převažuje poptávka po negativních zprávách a zajímavostech. „I tady platí, že zajímavější zpráva je ta, že nějaký člověk pokousal psa, než kdyby pes pokousal člověka,“ říká Hejma.

Pro Američany začal Hejma pracovat v roce 1987. Spatřuje nějaký rozdíl mezi přístupem oficiálních míst k zahraničním novinářům před rokem 1989 a nyní? „Dříve se politici zahraničních novinářů báli. Dnes jsou daleko ostřílenější, rozhovory pro zahraniční média pro ně nejsou ničím výjimečným.“ Také zájem světových médií o konkrétní české politiky není nikterak velký. Obvykle znají pouze Václava Havla a Václava Klause.

RUSOVÉ VE VARECH

Běloruská emigrantka Natallia Sudlianková pracuje v Rádiu Svobodná Evropa, dopisuje pro ruský deník Izvestija a spolupracuje s časopisem Týden. Novinařině se začala věnovat až poté, co koncem devadesátých let získala azyl v České republice a začala řešit, čím se bude živit. K deníku Izvestija přišla v podstatě náhodou, když se rozčílila nad neprofesionálním článkem o Praze. „Bylo v něm spousta chyb, evidentně ho psal někdo, kdo sem přijel na dva tři dny. Zavolala jsem šéfredaktorovi, jak si můžou dovolit v tak prestižních novinách otisknout něco takového a on mi řekl, že pokud to dokážu lépe, ať pro ně něco napíšu sama.“

To bylo přede dvěma lety. Od té doby Izvetija otiskla Sudliankové na 130 článků, některé z nich o Slovensku. Novinářka píše prakticky o všem: od politiky přes ekonomiku a kulturu po sport a turistické zajímavosti. „Nejvíc mě dokáže rozčílit, když o České republice píší lidé, kteří k tomu nemají žádné konexe. A pak samozřejmě různá klišé. Nerada píšu věci, které jsou donekonečna omílané ve všech médiích. To si radši najdu vlastní téma, třeba o zajateckých táborech pro Rusy, které v Čechách vznikly během první světové válce a nikdo o nich ještě nic nenapsal.“

Za mýtus Sudlianková považuje zprávy o Karlových Varech jako novodobé výspě Rusů v České republice. „Nikdy jsem neměla potřebu o nich psát zvláštní článek. Jistě, jsou tam ruské obchody s ruskými nápisy, vychází tam ruské noviny, ale je to české město, kde žijí Rusové, nic víc. Proto jsem třeba odmítla nabídku jedněch ruských novin, abych napsala článek o ´ruském Česku´.“ Vztah Rusů k České republice je tradičně vřelý, nedávno jej ale narušila akce cowparade v ulicích Prahy – konkrétně umístění sochy krávy s číslem 23 na místě, kde kdysi stál pomník se sovětským tankem. „Rusové to nechápou. Neexistuje rodina, v níž by za druhé světové vály někdo nepadl, takže tenhle způsob legrace nepovažují za adekvátní,“ vysvětluje novinářka.

O jaké české osobnosti je v Rusku zájem? „Před první oficiální návštěvou Ruska jsem dělala rozhovor s panem prezidentem Klausem. Velký zájem byl o interview s Jaromírem Jágrem a Jaroslavem Hřebíkem, než odešel do Moskvy trénovat Dynamo,“ líčí Sudlianková.

KLAUS VERSUS ŠPIDLA

Rozhovory jsou pro zahraniční zpravodaje vůbec specifickým žánrem. Dopisovatelé se vzácně shodují: zatímco prezidenta Václava Klause považují za velmi problematického partnera, expremiéra Vladimíra Špidlu si nemůžou vynachválit. „S Klausem se nedá rozumně hovořit. Kdysi jsem s ním dělával rozhovory, v poslední době se o to ale už ani nepokouším, protože to nepřináší žádný výsledek. Vznikla by z toho karikatura jako nedávno v Le Figaro, kde odmítal odpovídat na nepříjemné otázky a ještě vyhuboval svému (tehdejšími) mluvčímu Tomáši Klvaňovi, že ho předem neinformoval o tématech,“ říká Fabrice Martin-Plicha.

Dana Schmidt vzpomíná, jak se s Klausem ještě v době, kdy byl premiérem, přela o výhodách švédského sociálního systému. Christoph Scheffer si zase pamatuje na určitý pocit strachu, který v něm Klaus vyvolal svým chováním před samotným interview. „Neměl jsem ale problém pokládat mu i nepříjemné otázky, i když mám dojem, že to bylo hlavně díky tomu, že se zrovna chystal na první oficiální návštěvu Německa. Myslím, že s českými novináři docela zametá.“

O Špidlovi se zahraniční zpravodajové vyjadřují jako o velmi sympatickém a vstřícném člověku, jehož negativní obraz v českých médiích si nedokáží vysvětlit. Grosse většinou ještě přečteného nemají, i když Fabrice Martin-Plichta říká, že současný premiér oproti svému předchůdci říká jen samé „bláboly“. „Němce česká politika nezajímá. Jediný, koho znali, byl Václav Havel. Možná si ještě uvědomují, kdo je to Václav Klaus, ale o Špidlovi už netuší a o Grossovi už vůbec ne. Možná někdo ví, že se premiérem stal ten mladík, co řídil lokomotivy, ale to je asi tak všechno,“ doplňuje zpravodaj ARD Christoph Scheffer.

A jaký tedy je ten český obrázek v zahraničních médiích? O nic lepší než zprávy o Polsku, Německu nebo Maďarsku v našich novinách. Prostoru se dostává poskrovnu, a pokud redakce zrovna nemají v Praze vlastního zpravodaje, nevyhnou se řadě „bot“. U médií, které mají v České republice vlastního zpravodaje, zase záleží na jeho naturelu, zájmech a společnosti, v níž se pohybuje. Christoph Scheffer se v Německu původně věnoval kultuře, proto se do jeho zpráv z Česka dostane mnohem více recenzí a kulturních pozvánek než třeba ve zprávách, které pro Le Monde píše Fabrice Martin-Plichta, který se zase ve volném čase věnuje charitě (jako zástupce neziskové organizace pomáhá Romům na východním Slovensku). Jedno mají tito zpravodajové společné: čím déle u nás žijí, tím více se s Českou republikou ztotožňují a nedají na ni dopustit. Což je na jednu stranu (pro nás) dobře, ale ztrácí se tím jakýsi punc objektivity a nestrannosti.

(REFLEX 40, 30.9.2004)

úterý, září 28, 2004

Moskva kritizuje polská média kvůli Beslanu

Wirtualnemedia.pl (jp)

Ruské ministerstvo zahraničí podalo protestní nótu proti způsobu, jakým polská média informovala o tragédii v jihoruském Beslanu. Tvrdí se v ní, že během obléhání základní školy v Beslanu od 1. do 3. září letošního roku publikovaly polské deníky antiruské komentáře a zcela v nich absentovala solidarita s Ruskem. Podle textu, který ministerstvo umístilo na své internetové stránky, by ruská strana uvítala, kdyby by se k tomuto problému během nadcházející oficiální návštěvy Moskvy vyjádřil polský prezident Alexandr Kwasniewski.

Nejde o první kritiku polských médií po beslanské tragédii. Již přede dvěma týdny ruský deník Izvestija obvinil polský list Gazeta Wyborcza z rusofobie a s odvoláním na ruské diplomaty dodal, že Poláci takto po vstupu do Evropské unie vyjadřují svou nadřazenost nad Ruskem. Paradoxní je, že nejnovější kritika přichází ve chvíli, kdy veřejnoprávní Polský rozhlas rozjel aukci kreseb beslanských dětí zadržovaných teroristy, přičemž výtěžek sbírky chce použít na stavbu Centra psychologické pomoci pro oběti útoku a jejich rodinné příslušníky.

K obecné kritice zahraničních médií kvůli zpravodajství z Beslanu se přidal i ruský prezident Vladimír Putin, když v průběhu Světového kongresu tiskových agentur v Moskvě prohlásil, že západní novináři zůstávali během krize zbytečně neutrální. „Jak můžeme nazývat teroristy anglickým termínem „rebels“ – povstalci? Pro takové lidi existují jediná dvě slova: vrah nebo terorista,“ uvedl Putin.

Rusko oficiálně protestovalo proti termínům, kterými západní média označovala Čečence odpovědné za útok v Beslanu. Místo o teroristech totiž hovořila o bojovnících, rebelech, povstalcích nebo separatistech. Ruské tiskové agentury a televize používaly označení bandité, členové nelegálních ozbrojených skupin či teroristé. Předmětem ruské kritiky se stala také britská veřejnoprávní BBC, jež z principu nepoužívá ve svém zpravodajství slovo „terorista“. Podle zástupců BBC to zakazuje její etický kodex.

(Médiaportál.sk, 29.9.2004)

pondělí, září 27, 2004

Polský rozhlas draží kresby dětí z Beslanu

Wirtualnemedia.pl (jp)

Veřejnoprávní Polský rozhlas 1 pořádá tento týden aukci kreseb dětí, které přežily teroristický útok na základní školu v severoosetském Beslanu. Aukce probíhá prostřednictvím internetové stránky http://www.radio.com.pl/jedynka/bieslan, na které bude postupně vystaveno 49 obrázků od dětí zadržovaných v tělocvičně beslanské školy. Mezi nimi se objeví také starší kresby od dětí, které útok teroristů a následnou záchrannou akci nepřežily. Vyvolávací cena jedné kresby je 50 zlotých (350 Kč), dražit se bude ode dneška do pátku 1. října. „Všichni jsme zděšeni tím, co se stalo v Beslanu. Těžko se dá slovy popsat drama, které prožívaly děti, jejich rodiny a nejbližší. K takovému neštěstí nemůžeme zůstat lhostejní,“ prohlásil ředitel prvního okruhu Polského rozhlasu Stanisław Jędrzejewski. Rozhlas měl v Beslanu svého zpravodaje, který byl přímým svědkem tragédie a mluvil se zachráněnými dětmi i jejich rodiči. „Děti, které ještě dlouho nebudou moci vyprávět o tom, co se stalo, to udělaly pomocí obrázků. Rozhodli jsme se uspořádat jejich aukci a její výtěžek věnovat obětem tragédie,“ vysvětlil Jędrzejewski. Peníze vydělané v aukci půjdou na projekt Centra psychologické pomoci v Beslanu.

(Médiaportál.sk, 27.9.2004)

MTV a Eurosport expandují do Číny

Satkurier.pl (jp)

Čína otevírá televizní trh zahraničním stanicím. Hudební kanál MTV a sportovní stanice Eurosport oznámily, že v následujících měsících podniknou mohutnou expanzi na kontinentální Číně. MTV při ní spolupracuje s oficiální pekingskou televizí CCTV a počítá s vysíláním 24 hodin denně. Do konce letošního roku by měla být čínská verze MTV dostupná v deseti milionech domácnostech. Povolení k šíření signálu získala televize loni v rámci vládního plánu podpory zahraničních investorů. MTV zatím vysílá v provincii Guangdong a dvou menších městech pevninské Číny. Kromě toho lze hudební kanál sledovat také v Hong Kongu, kde jej přijímá na 600 tisíc domácností. MTV lze sledovat také v hotelech a mnoha restauracích. Ještě letos by se v Číně měla objevit také místní verze Eurosportu. Jeho zavedení přímo souvisí s Letními olympijskými hrami 2008 v Pekingu. Eurosport také pracuje na arabské verzi, jež by měla začít vysílat také ještě letos.

(Médiaportál.sk, 27.9.2004)

Tři roky natvrdo za plánek bomby na internetu

Wirtualnemedia.pl (jp)

Francouzská policie zadržela třiadvacetiletého studenta informatiky z Alfortville, který umístil na tři internetové stránky návod na sestrojení bomby. Mladíkovi podle nového trestního zákona hrozí až tři roky vězení. Policie inkriminované stránky zablokovala a později sdělila, že neměly souvislost s žádnou teroristickou skupinou. Akce pařížských kriminalistů proběhla v době, kdy se množí případy explozí podomácku vyrobených bomb, při kterých utrpělo mnoho mladých Francouzů těžká zranění.

(Médiaportál.sk, 27.9.2004)

Dobrý večer, soudruzi diváci

Poslanci v pátek přehlasovali návrh Senátu, aby z novely zákona o politických stranách vypadla formulace, která stranám umožňuje provozovat rozhlasové a televizní vysílání. Straníci zatím mohli vlastnit pouze vydavatelství a nakladatelství (komunisté například vydávají celostátní Haló noviny). Pokud zákon podepíše prezident, budou moci strany už letos požádat Radu pro rozhlasové a televizní vysílání o udělení licence a pořídit si vlastní televizi nebo rádio. Do šesti měsíců by se mohly první politické vlnky objevily v éteru.

Že stejně není dostatek volných frekvencí? Omyl. Shodou náhod zrovna příští měsíc vypíše Rada pro rozhlasové a televizní vysílání výběrové řízení na licence pro digitální vysílání. Český telekomunikační úřad už v létě udělil třem společnostem oprávnění k provozování takzvaných digitálních multiplexů, datových toků, do kterých se vejde po čtyřech televizních a šesti rozhlasových programů. Ty bude možné sledovat prostřednictvím speciálního televizoru nebo přídavného zařízení zvaného set-top-box, napojeného na nynější přijímače.

Už v příštím roce, nejpozději napřesrok, se tak počet pozemně vysílajících televizí chytitelných na klasickou anténu zvýší ze současných čtyř (ČT1, ČT2, Nova a Prima) na dvanáct. Radní se dokonce už shodli na jejich „programové specifikaci“: dvě mají být veřejnoprávní (ČT), čtyři až šest „rodinného typu“ (mezi ně se počítá i Nova a Prima), dvě regionální (například TV Praha a TV Hradec Králové) a dvě až čtyři tematické. Mezi ty by se mohly počítat i stranické televize.

Potíž je v tom, že i kdyby některá z politických stran nakrásně požádala o vysílací licenci a dostala ji, bude se na ni vztahovat stejný mediální zákon jako na jiné provozovatele. A ten mimo jiné říká: „Provozovatel vysílání je povinen zajistit, aby ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti a zejména nebyla v celku vysílaného programu jednostranně zvýhodňována žádná politická strana nebo hnutí, popřípadě jejich názory nebo názory jednotlivých skupin veřejnosti, a to s přihlédnutím k jejich reálnému postavení v politickém a společenském životě.“

Vysílací rada už dnes úzkostlivě sleduje vyváženost politických diskusí na všech třech celoplošných televizích, pravidelně probíhá monitoring jejich zpravodajství i publicistiky. Kdyby tedy chtěla například KSČM provozovat vlastní televizi nebo rádio, nemohla by vysílat komunistickou propagandu, ale zpravodajství, v němž by musela dávat prostor také představitelům ODS, ČSSD, KDU-ČSL a dalších stran.

K něčemu by ale přeci mohla být tahle novela dobrá. Dnešní mediální zákon dostatečně neřeší, jakým způsobem by měly být v televizním a rozhlasovém vysílání zohledňovány neparlamentní strany. Zejména před volbami (a je jedno, zda jde o parlamentní, evropské či do krajských zastupitelstev) jsou jejich kandidáti v porovnání se zástupci parlamentních stran znevýhodňováni. Zásadní otázka zní: jaký prostor by si takové strany mohly věnovat ve vlastním vysílání? Politická vyváženost se dnes totiž měří podle výsledku posledních parlamentních voleb a přihlíží se téměř výhradně na strany, které mají zastoupení v parlamentu. Co si o tom myslíte?

(REFLEX OnLine, 27.9.2004)

čtvrtek, září 23, 2004

Ne privatizaci Polské televize

Wirtualnemedia.pl (jp)

Veřejnoprávní média v Polsku potřebují reformu, Polská televize a Polský rozhlas by se ale v žádném případě neměly privatizovat. Tak reagovali zástupci polského Svazu zaměstnanců veřejnoprávního rozhlasu a televize na návrh parlamentní Občanské platformy, aby Sejm zrušil koncesionářské poplatky a připravil se na privatizaci Polské televize. „Vyjadřujeme znepokojení nad úvahami o privatizaci veřejnoprávní televize, za nimiž stojí někteří představitelé Občanské platformy. Veřejnoprávní média stojí před nevyhnutelnou reformou – zvláště programovou – ale jejich existence a poslání jsou nezpochybnitelné,“ uvedl Svaz ve svém prohlášení. Zároveň dodal, že se nebrání diskusím o roli médií veřejné služby, odmítá ale populistická gesta, jimiž se chtějí politické strany zalíbit svým voličům. „Je nezbytné přijmout nový zákon o rozhlasu a televizi, který by reguloval výši koncesionářských poplatků,“ upozorňují představitelé Svazu. Občanská platforma v čele s šéfem jejího poslaneckého klubu Janem Rokitou navrhuje založení fondu, z něhož by se financovala výroba rozhlasových a televizních pořadů veřejnoprávního charakteru. Ty by pak vysílali komerční provozovatelé. Platforma také navrhuje výrazně omezit kompetence polské Rady pro rozhlas a televizi.

(Médiaportál.sk, 23.9.2004)

Programový ředitel Polsatu rezignoval

Wirtualnemedia.pl (jp)

Největší polská komerční televize Polsat je bez programového ředitele. Piotr Fajks ve čtvrtek rezignoval na svoji funkci, aniž by uvedl důvody, které ho k tomuto kroku vedly. „Po dvanácti letech budování největší komerční televize v tomto regionu Evropy mám pocit dobře vykonané práce. O svých dalších plánech budu brzy informovat,“ řekl pouze. Fajks se s vedením Polsatu dohodl, že dokončí rozpracované projekty. V programovém oddělení stanice od léta pracuje bývalý moderátor hlavní zpravodajské relace konkurenční televize TVN Tomasz Lis. Polská média spekulují o tom, že právě on nyní nastoupí na Fajksovu pozici.

(Médiaportál.sk, 23.9.2004)

Konec tajností?

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání má nový jednací řád. Na tom by nebylo nic zajímavého, kdyby z textu vyvěšeného na internetu nevyplývalo, že radní zveřejní plné znění všech vydaných licencí a změn licenčních podmínek, což zatím s odvoláním na zákon a autorská práva odmítali.

Jde o takovou malou revoluci. Licenční podmínky Rada vydává společně s oprávněním k vysílání. U komerčních rádií stanovují například poměr mluveného slova a hudby, formát rádia, hudební zaměření, apod. Provozovatelé komerčních televizí se jejich prostřednictvím zase zavazují věnovat určitý čas dokumentům, hudbě či zpravodajství a publicistice. Majitel rádia nebo televize ale může Radu požádat, aby licenční podmínky změnila, a totálně tak překopat vysílací schéma či změnit název stanice.

Licenční podmínky je možné měnit dokonce ještě před samotným zahájením vysílání. Dost výmluvný je předloňský případ sítě rádií Hey. V Praze se jejich majitelé (pod nastrčenými firmami) ucházeli o licenci s projektem rádia Tón FM, v Brně slibovali rádio Špica a v Ostravě rádio Fajront. Ve všech třech případech těsně po udělení licence požádali o změnu názvu na Hey a úpravu licenčních podmínek, která spočívala v mírné změně formátu. V éteru se objevila až přejmenovaná a programově upravená rádia.

Mimochodem, tři roky starý opozičně-smluvní zákon umožňuje také ihned po udělení licence odprodat třetinový podíl v licencované společnosti. Zbylý podíl může majitel „střelit“ dva roky po udělení licence, ale i toto ustanovení se dá lehce obejít: český majitel hudební televize Óčko prodal poloviční podíl ve společnosti seychelskému investorovi necelý rok po zahájení vysílání, dočasně si ale ponechal 66 procent hlasovacích práv. Chytré, že?

Zveřejnění licenčních podmínek všech provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání radní v podstatě schválili už loni na podzim, kdy odhlasovali, že je považují za veřejný dokument. Když však šéfredaktor serveru RadioTV Radek Dresler letos v lednu Radu požádal, aby mu poskytla plné znění licenčních podmínek všech českých rádií, přišla mu odpověď, že to není „z různých důvodů“ možné. „Podal jsem odvolání k předsedovi Rady a počátkem dubna mi vedoucí Úřadu Rady Miloslav Kučera odpověděl, že Rada zatím nedospěla k jednotnému stanovisku a že se rozhodla požádat o vyjádření Ústav státu a práva.“ Zajímavé je, že předtím Rada Dreslerovi bez problémů poskytla úplné znění licenčních podmínek jednoho konkrétního rádia, aniž by to považovala za porušení zákona.

V novém jednacím řádu se píše, že Rada je ze zákona povinna zveřejňovat přehled žádostí o licence, udělených licencí, jejich změn a případně další informace. Netýká se to jen nových licencí, ale všech dosud udělených oprávnění k vysílání. Radní se tak rozhodli na základě dvou posudků od Ústavu státu a práva Akademie věd a katedry ústavního práva a politologie Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Úřad Rady má nyní za úkol do roka zpracovat a postupně umístit na webové stránky licenční podmínky celoplošných a později i regionálních provozovatelů. Na www.rrtv.cz nás každopádně čeká zajímavé čtení.

(REFLEX 39, 23.9.2004)

Lacos de familia, televísió Prima?

Sledujete seriál Rodinná pouta na Primě? Pak vás asi bude zajímat, že jeho název i symbol v podobě dvou propojených prstýnků není originální myšlenkou programového oddělení této televize, ale zdařilou kopií brazilské telenovely Lacos de familia (v doslovném překladu „Rodinná pouta“). Kuriózní je, že Prima vysílá i tenhle seriál: setkat se s ním můžete každý všední den v devět hodin dopoledne pod upraveným názvem Křehké pouto.

Společný není jen název a symbol prstýnků. Při letmém pohledu na jakoukoli internetovou stránku věnovanou latinskoamerickým telenovelám zjistíte, že si Prima vypůjčila i typy hlavních postav: mladý milenecký pár (typově blízký Tomáši Krejčířovi alias Adamu Rubešovi a Kláře Jandové alias Evě Pokorné), přísného, ale férového otce, věčně zaneprázdněnou matku… Žánr telenovely či soap opery, byť Prima v souvislosti s Rodinnými pouty neustále hovoří o plnohodnotném seriálu, sice nenabízí příliš kreativních možností, ale že se Prima nechá ve svém hlavním programovém trháku tolik inspirovat od zahraničního vzoru a ještě se z toho usvědčí ve svém vlastním vysílání, to už je opravdu síla.

(REFLEX 39, 23.9.2004)

Pánové, můžete?

Nevím, proč farmaceutické firmy zrovna v těchto dnech spustily masivní reklamní kampaně na přípravky proti problémům s prostatou, případně s erekcí nebo potencí. Každopádně mi dost znechutily už tak sporadické sledování televize. Jakmile se zjeví Zbyněk Merunka s jeho „programem na večer“, který skončí lehkým šeptáním do ucha, jak se to milování zase daří, přepínám ke konkurenci. Jenže ouha, tam se právě karbaník Karel, co je zrovna na tahu, zvedá na záchod a kolegiální kamarád mu podává léky na prostatu. Vždyť polovina z nás, mužů, trpí problémy s močením. A do třetice: černá obrazovka a míhající se nápisy: operace! cévkování! - A začátky? Obtěžují…

Pomalu se začínám vžívat do role žen-divaček, které denně masírují reklamy na tampony, vložky (s křidélky i bez, ale hlavně tenké, které se přizpůsobí vašemu tělu) nebo na přípravky proti úniku moči, o jejichž nechutnosti se nedávno na televizní stránce Reflexu rozepsal kolega Andrej Halada. Je to náhoda, nebo se nám farmaceutické giganty prostě jenom rozhodly „zpříjemnit“ přicházející podzim?

(REFLEX 39, 23.9.2004)

Puma v systému

Na Valašsku se od začátku srpna prohání neznámá šelma. Řada svědků ji identifikovala jako pumu americkou, predátora, který by za určitých podmínek mohl zaútočit i na člověka. Nastal ping-pong mezi úřady: vyhlásit stav ohrožení? Povolit odstřel nebo se pokusit šelmu odchytit živou? A kdo takovou akci zaplatí?

Poprvé se zvíře podobné pumě objevilo 4. srpna na Juříčkově mlýnu poblíž obce Leskovec na Vsetínsku. Následovala Valašská Polanka, Kateřinice, Oznice, Jablůnka, Perná, Jasenice, Petřkovice a Brňov. To všechno jsou vesnice do deseti kilometrů od Vsetína nebo Valašského Meziříčí. Svědci zvíře popisovali jako velkou šelmu s prohnutým hřbetem, kulatou hlavou a dlouhým, tlustým ocasem. Popis se lišil u barvy srsti: někteří lidé hovořili o tmavé až zcela černé, jiní o hobrové až béžové. Naopak společným rysem bylo nápadné chování zvířete, které nebylo nijak plaché.

ILEGÁLNÍ UPRCHLÍK

Puma americká, Puma concolor, zvaná též horský lev nebo kuguár, žije v horských lesech a savanách severní i jižní Ameriky. Je největším zástupcem podčeledi malých kočkovitých šelem: měří téměř tři metry, váží od 60 (samice) do 100 kilogramů (samec). Ve volné přírodě nejčastěji loví jeleny a ovce, nepohrdne ale ani králíky a hraboši. Aktivní je převážně v noci; setkání s ní proto bývá celkem vzácné. V současné době je zejména v USA považovaná za nežádaného predátora. Loví se pomocí dobře vycvičených psů a jde většinou o velmi náročný lov.

Tolik krátký souhrn informací, které lze o pumě sehnat na internetu. Pro myslivce na Valašsku jsou ale naprosto bezcenné, protože nemají tu čest s divokým zvířetem, ale šelmou odchovanou v zajetí, která se zřejmě nikdy nenaučila lovit a vyhledává přítomnost člověka (ve Valašské Polance prošla kolem chataře ve vzdálenosti dvanácti metrů, v Perné u Valašského Meziříčí seděla dvacet minut před chalupou a nereagovala ani na tleskání rukou a házení kamenů). Bez znalosti jejích návyků, o nichž může vědět jenom chovatel, kterému utekla, se může po Beskydech pohybovat i několik měsíců a díky příznivým podmínkám i přezimovat.

Chov pumy v České republice sice podléhá registraci a kontrole státní veterinární správy, různí zbohatlíci ji ale chovají načerno místo hlídacích psů nebo jen tak „na okrasu“. Takový člověk logicky útěk šelmy nenahlásí, protože by musel její odchyt zaplatit a zároveň by mu hrozila poměrně vysoká pokuta za nelegální chov a stíhání za obecné ohrožení obyvatel. Mimochodem, na území Severomoravského, Zlínského a Olomouckého kraje, jejichž hranice se sbíhají poblíž Valašského Meziříčí, nikdo oprávnění k chovu pumy nemá.

A CO TEĎ MÁME DĚLAT?

Milan Orálek je jednatelem Českého svazu ochránců přírody ve Valašském Meziříčí. Zabývá se ochranou velkých šelem v Beskydech, před čtyřmi lety například pomáhal odchytit polodivokého medvěda, který ničil na Valašsku králíkárny a včelí úly. Mluvil jsem s ním v době, kdy se puma už týden neobjevila, ale média pokračovala v denodenní masáži o nebezpečném dravci, který si nedovolí na dospělého člověka, ale dítě je pro něj snadnou kořistí.

„Problém je v tom, že vesnice na Valašsku jsou rozlezlé do kopců, je tu hodně samot. Jakmile se objevily zprávy o pumě, lidé dostali strach. Starosta Valašské Polanky se mě třeba nedávno ptal, co má dělat s paní, která žije sama a kvůli pumě se zabarikádovala v baráku. Z těch samot chodí děti každý den samy do školy. A co teď s tím? Nemáme sice stopu, ale svědectví jsou natolik věrohodná, že tu něco opravdu je,“ líčí Orálek. Označení „něco“ sedí. Svědci nejen že zvíře popisují tu jako tmavé, jindy zase světlé, domnělou pumu ale zatím nikdo nevyfotografoval a nenašla se nejen její stopa, ale ani trus či zbytky potravy. Přesto někteří místní novináři dokázali vyprodukovat zprávy o dvou pumách, jedné tmavé a druhé světlé, které dokonce tvoří párek!

Docela dobrá taškařice, nebýt hodnověrných svědectví a napadeného hříběte z Jasnice u Valašského Meziříčí. Chatař z Valašské Polanky se po setkání s šelmou zašel podívat do zoologické zahrady a definitivně potvrdil, že se jednalo o pumu. Zvíře mělo v noci na 7. září napadnout ročního hřebce na pastvině u Jasnice. Veterinář, který asistoval u jeho ošetřování, ale útok kočkovité šelmy vyloučil. Dvě hluboké rány po obou stranách nozder podle něj nepochází od zubů, maximálně tak od drápů nebo drátěné ohrady. Ochranáři se kloní k možnosti, že šlo skutečně o pumu, která se buď bránila, nebo se pokoušela lovit, ale neměla k tomu potřebné zkušenosti.

Do incidentu v Jasenici neměli myslivci v okolí Valašského Meziříčí povolení neznámou šelmu odstřelit. Zatímco městský úřad ve Vsetíně takové povolení vydal už začátkem září, úředníkům v Meziříčí trvalo ještě další týden, než zveřejnili roztodivné prohlášení, podle kterého český zákon sice pumu nezná, ale lze ji považovat za zdivočelou kočku, a tedy za škodnou. „My jsme se ten týden nerozmýšleli, prostě nebylo v naší kompetenci vydat povolení k odstřelu. Neumožňuje to zákon o myslivosti ani zákon o ochraně přírody a krajiny. Spíš jsme se snažili najít s Krajským úřadem nějaký legislativní rámec pro to, abychom to nějakým způsobem ošetřili a mohli zorganizovat její zneškodnění,“ řekl mi vedoucí referátu životního prostředí valašskomeziříčského městského úřadu Rostislav Frydrych, když se ho zeptal, co tedy ten týden dělali, když věděli, že se šelma delší dobu pohybuje ve vedlejším okrese.

OBECNĚ OHROŽENÍ MYSLIVCI

Zatímco odbor „legislativně ošetřoval“, myslivci šelmu obklíčili v kukuřičném poli asi pět kilometrů od města a sháněli se po povolení k odstřelu. Než se ale dovolali na patřičná místa, puma utekla. „Nikdy jsem nezažil tak negativní ohlas veřejnosti vůči úředníkům státní správy jako v tomto případě. Všichni říkají, že to je banda idiotů,“ rozčiluje se ochranář Orálek. Pan Frydrych informaci o obklíčené pumě zpochybňuje. Pokud by ji ale myslivci přeci jenom měli na mušce, mohli podle něj střílet, protože šelma způsobovala obecné ohrožení. Ovšem nebylo by to s požehnáním radnice: „Pokud by na základě našeho povolení došlo při akci ke zranění nebo usmrcení myslivce a jeho příbuzní by podali stížnost, proč byl vystaven takovému ohrožení, zjistilo by se, že akce neměla oporu v zákoně.“

Ještě že máme tak starostlivé úředníky. V sousedním Vsetíně povolení vydali ve stavu legislativní nouze, aniž by se obraceli na kraj a mudrovali nad zákonem (ale také jim to trvalo skoro dva týdny od chvíle, kdy se šelma poprvé objevila). Ono je totiž těžké lidem na vesnici vysvětlovat, že puma, která jim běhá po lese, legislativně neexistuje. Potíž je v tom, že ať radnice povolení vydá či ne, neznamená to automaticky, že se myslivci vrhnou do lesů a nevrátí se dřív, než pumu odstřelí. Na Valašsku žádné takové preventivní akce neprobíhají. Čeká se na svědectví, a teprve potom vyráží skupinka dobrovolníků na místo, aby zjistila, že zvíře mezitím dávno uprchlo. A Policie? Ta je ještě svázanější: dokud puma nezpůsobí škodu nebo někoho nenapadne, nemůže dělat prakticky nic.

„Jednou z možností by mohl být policejní vrtulník s termovizí. Okresní náčelník Policie nám ale řekl, že do takové akce půjdou jenom ve chvíli, kdy jim dáme jasné stanovisko, že puma je nebezpečná a že něco udělá,“ říká Milan Orálek. „My jsme ale občanské sdružení, žádné takové stanovisko dát nemůžeme, to leží na referátu životního prostředí. Takže čekáme, až puma někoho zabije.“ Šéf referátu Frydrych si myslí, že řada je na Policii, ale slibuje, že podnět pro takovou akci podá. „Ale ten podnět by měl vzejít od lidí, kteří tu šelmu viděli, protože Policie nebude sama od sebe provádět denodenně takovou akci.“

Vrtulník s termovizí je zřejmě opravdu jedinou možností, protože členitý terén Beskyd téměř vylučuje jakoukoli pozemní akci. Leda že by stát najal profesionálního střelce nebo povolal psovody se speciálně vycvičenými psy, ale takové Policie nemá. Jenže: kdo to zaplatí? „Nevím o nikom, kdo by řekl, že za peníze daňových poplatníků tu pumu chytí. Naši zastupitelé by se ptali, proč má město Vsetín investovat do obcí, kterých se to týká a proč se ty obce nedohodnou samy,“ řekl mi šéf vsetínského referátu životního prostředí Jiří Trezner. „V naší republice se na nic podobného nepamatuje. Bylo by velice príma, kdyby se někdo touto problematikou začal zabývat. Protože jestli se tady objevila puma, není problém, aby se příště třeba na Klatovsku objevil jaguár. Těch možností je v tuto chvíli u nás bezpočet.“ Slyší to někdo?

(REFLEX 39, 23.9.2004)

středa, září 22, 2004

Digitalizace ve Španělsku se opozdí

Satkurier.pl (jp)

Přechod na pozemní digitální vysílání ve Španělsku proběhne s největší pravděpodobností pomaleji, než se dosud předpokládalo. Vyplývá to z rozhodnutí současné sociálnědemokratické vlády, která hodlá přepracovat koncepci předchozího pravicového kabinetu premiéra Aznara. Slovo při tvoření nové koncepce chtějí mít i provozovatelé televizního vysílání. Zejména majitelé lokálních stanic požadují lepší kmitočtové příděly, aby kvalitněji pokryli území, na kterém vysílají. Chtějí také, aby jim stát nebránil ve vzájemné spolupráci během samotného procesu přechodu na DVB-T. Telekomunikační operátoři předpokládají, že se změna vládní koncepce negativně projeví na oddálení celého procesu. Dosud se počítalo s tím, že první fáze zavádění pozemní digitální televize skončí v roce 2006, nyní se hovoří spíše o konci roku 2008.

(Médiaportál.sk, 22.9.2004)

úterý, září 21, 2004

RRTV: Vysílací licence je veřejný dokument

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání postupně zveřejní úplné znění všech dosud vydaných licencí. Vyplývá to z nového Jednacího řádu, který radní odhlasovali 24. srpna a jeho text minulý týden zveřejnili na oficiální internetové stránce www.rrtv.cz. Rada se v něm mj. zavazuje ke „zveřejňování přehledu žádostí o licenci a registraci a přehledu udělených licencí, včetně licencí vydaných před účinností tohoto Jednacího řádu, a jejich změn, přehledu registrací a jejich změn, přehledu využívání kmitočtů kmitočtového spektra určeného pro rozhlasové a televizní vysílání a případně dalších informací“. Dosud vydaná oprávnění k rozhlasovému a televizním vysílání Rada zveřejní postupně do jednoho roku od přijetí Jednacího řádu. Dokumenty by měly být volně přístupné na internetu.

(Médiaportál.sk, 22.9.2004)

Návrh na privatizaci Polské televize

Wirtualnemedia.pl (jp)

Polská parlamentní strana Občanská platforma (PO) chce Sejmu navrhnout zrušení koncesionářských poplatků, zcela nové nastavení mediálního trhu v oblasti elektronických médií a změnu role Rady pro rozhlas a televizi. Poslankyně PO Iwona Śledzińská-Katarasińská v rozhovoru pro deník Rzeczpospolita prohlásila, že experti strany pod vedením šéfa poslaneckého klubu PO Jana Rokity pracují nad návrhem nové struktury rozhlasového a televizního vysílání v Polsku. Ten podle listu obsahuje přesnou definici veřejné služby, počítá se zrušením koncesionářských poplatků a zamýšlí se nad možností privatizace veřejnoprávní Polské televize. „Všechno je ještě ve fázi diskuse. Požadavek na zrušení poplatků je definitivní; změna role vysílací rady, která je jakýmsi superministerstvem, tahá za šňůrky a podmaňuje si média, je také nutná,“ prohlásila Śledzińská-Katarasińská.

(Médiaportál.sk, 21.9.2004)

V Dubaji vzniká Arab Tourism Channel

Satkurier.pl (jp)

Skupina íránských a arabských investorů připravuje vysílání nového satelitního kanálu Arab Tourism Chanel věnovaného turistickému ruchu v arabských zemích. Televize zahájí vysílání v polovině ledna příštího roku z Dubaje na satelitu Arabsat 2A – 26E. Zpočátku půjde o čtyři hodiny programu denně, po měsíci by se mělo vysílání rozšířit na dvanáct hodin denně. Stanice má sloužit jako servis pro turisty a zaměří se zejména na kulturní památky a muslimská svatá místa. Ředitelem a hlavním investorem televize je íránský podnikatel Mohsen Al – Saffar, jemuž patří také produkční společnost Eurasia Media Production. Mezi investory Arab Tourism Channel jsou také podnikatelé z Libanonu, Kataru a Spojených arabských emirátů. Firma, která bude televizní kanál provozovat, je zaregistrovaná v Londýně a podle obchodního rejstříku její základní jmění tvoří milion liber. Arab Tourism Channel bude vysílat ve dvou jazykových mutacích – anglicky a francouzsky – pro diváky v Evropě a Asii, kteří neovládají arabštinu.

(Médiaportál.sk, 21.9.2004)

Polská TVN posílá stálou zpravodajku do USA

Medialink.pl (jp)

Není obvyklé, aby si komerční televize vydržovaly stálé zpravodaje v zahraničí, a už vůbec ne v zámoří. Polský kanál TVN je zřejmě výjimkou. Od ledna příštího roku pro něj bude z Washingtonu, New Yorku a Chicaga pracovat zpravodajka Katarzyna Sławińská. „Čeká mě hodně práce, 2. listopadu proběhnou prezidentské volby. To je skok do velmi, velmi hluboké vody,“ prohlásila čtyřiatřicetiletá novinářka, která v rámci stipendia studovala dva roky žurnalistiku na univerzitě v Missouri. Již během této doby spolupracovala s několika polskými médii. Do TVN, druhé největší komerční televize v Polsku, nastoupila v roce 1997 a postupně se vypracovala na pozici moderátorky odpoledního a večerního zpravodajství. Jako reportérka pokrývala pietní akci k prvnímu výročí teroristických útoků na USA z 11. září 2001, návštěvu papeže Jana Pavla II. na Ukrajině a pražský summit NATO. Moderovala také speciální vydání zpravodajské relace Fakta z New Yorku a Prahy.

(Médiaportál.sk, 21.9.2004)

Telenovely dobývají už i rádia

Wirtualnemedia.pl (jp)

Polské regionální Rádio Plus v Lodži přišlo se zajímavým experimentem: od 15. září vysílá dvacetidílnou „radionovelu“ Trakt. Hlavním hrdinou příběhu je student Marek, který připravuje práci na téma religiózních specifik jednotlivých zemí Evropské unie. Posluchači rádia se tak mohou prostřednictvím jeho příhod seznámit s náboženskými zvyky z různých koutů Evropy. „Nejde nám o teorii, ale především o praxi. Popisujeme hlavní rozdíly oproti tomu, co je běžné v Polsku,“ říká autor scénáře Łukasz Głowacki. Hlavní dějovou linii příběhu tvoří „rozkvétající láska“ studenta Marka k dívce, kterou pozná během studijních cest po kontinentu. Postupně navštíví Litvu, Irsko, Maďarsko, Řecko, Belgii, Španělsko, Českou republiku, Švédsko, Francii, Holandsko, Portugalsko, Finsko, Rakousko, Itálii, Německo a Velkou Británii. Rádio bude pořad vysílat po čtyři týdny každý všední den v 9:40 a poté v 17:40. Každý díl trvá čtyři až pět minut. Stanice chce na přelomu roku vydat také CD se všemi dvaceti díl radionovely, na jejíž přípravu přispěl také bruselský Úřad pro rozšíření EU.

(Médiaportál.sk, 21.9.2004)

Star Academy míří do Polska?

Medialink.pl (jp)

Jedna ze tří celoplošných polských televizí připravuje vlastní verzi soutěžního pořadu Star Academy, což je obdoba populárního pořadu Idol či Hledá se SuperStar. Podle serveru Medialink.pl je pravděpodobné, že se Star Academy objeví už v jarní nabídce jedné z televizí. Dopředu lze předpokládat, že nepůjde o nejsledovanější komerční kanál Polsat, který odvysílal již čtyři řady soutěže Pop Idol. Zbývá tedy buď veřejnoprávní televize TVP nebo komerční TVN. Podobně jako v SuperStar nabízí Star Academy vítězi reálnou možnost stát se populárním zpěvákem nebo zpěvačkou.

(Médiaportál.sk, 21.9.2004)

Pes Novák za odměnu do Senátu

Do horní komory kandiduje Jan Vávra. Půjde mu řečnění v parlamentu lépe než moderování Sedmičky?

Bývalý šéfredaktor zpravodajství televize Nova a exředitel České nezávislé televizní společnosti Jan Vávra kandiduje do Senátu. V Praze 4 jej postavili na společnou čtyřkoaliční kandidátku lidovci, unionisté a Evropští demokraté. Vávra je prý silný kandidát, protože morálně ustál souboj Vladimíra Železného s americkým investorem Novy Ronaldem Lauderem. Čtyři roky se vydržel dívat do zdi v opuštěné Měšťanské besedě, kde ho kromě sekretářky, vrátných a uklízeček svou přítomností obšťastňoval maximálně tak jeho nejoblíbenější reportér Tomáš Smrček.

Vávra se ale z pohledu Unie pro Prahu 4 postavil na správnou stranu, když pomohl někdejšímu "majiteli" Novy k desetimiliardovému odškodnému. Voliči by měli ocenit jeho pevný charakter, byť výsledek mezinárodního sporu je pro občany této země tristní: každý včetně kojenců a penzistů v podstatě zaplatil tisíc korun za to, že "zvítězilo dobro nad zlem". Stát peníze uhradil, ale už neukázal na skutečného viníka mezinárodní arbitráže, natož aby se od něj pokusil vymáhat peníze zpět. Jan Vávra za tuto peripetii nemůže. Sehrál roli mouřenína s čistým morálním štítem, kterého je potřeba za jeho příkladný postoj odměnit. Senát, jehož smysl někdejší šéfredaktor zpravodajství Novy tolikrát zpochybňoval v roli moderátora Sedmičky, je dobrým odkladištěm.

Vávrova kandidatura při dobré paměti a znalosti pozadí staré (čti Lauderovské) Novy dává logiku. Unii pro Prahu 4 tvoří kromě KDU-ČSL a US-DEU také ODA, strana, s níž si byl Jan Vávra vždycky názorově blízký. Dodnes se tradují historky o jeho společných snídaních s šéfem ODA Janem Kalvodou a zajímavá by jistě byla také statistika hostů Sedmičky podle jejich stranické příslušnosti za dobu Vávrova moderování. Proč se ale bývalý generální ředitel ČNTS pouští do politiky s takovým zpožděním, kdy z ODA zbyla pouhá skořápka kdysi sice ne příliš silné, ale zato ambiciózní parlamentní strany?

Vávrovo angažmá v ČNTS skončilo prakticky loni na jaře, kdy arbitrážní tribunál ve Stockholmu přiklepl Lauderově CME desetimiliardové odškodné. To bylo pro CME velmi důležité: peníze od českého státu v podstatě zachránily firmu před krachem a CME po dlouhé době vykázala roční zisk. Zároveň už nebylo nutné udržovat v České republice firmu, které sice patřila budova v centru města s televizní technikou a studii, ale neměla vysílací licenci. Veškeré pokusy o získání Primy selhaly a další televizní okruh nebyl k dispozici. Na co dál udržovat firmu o pěti šesti zaměstnancích?

Bývalý ředitel ČNTS jistě neodcházel s prázdnou. Zahořklost z neuskutečněného snu - vlastního vysílání - po letech určitě také zmizela. Co tedy vede Jana Vávru ke kandidatuře do Senátu? Odpověď na tuto otázku nenabízí web Unie pro Prahu 4 ani jeho osobní internetová stránka. Prázdné řeči typu "česká politická scéna prochází dlouholetou krizí", "nedodržování slibů, vyhýbání se odpovědnosti a mlžení, ne-li lhaní, se stalo běžnou záležitostí" či volání po politice "průhledné, do které lidi budou moci vidět a kterou budou moci kontrolovat" jsou sice pěkné, ale už poněkud vyčpělé. Konkrétní řešení Jan Vávra nenabízí a místo toho se soustředí na čistě komunální problémy: vykrádání aut, přeplněnou magistrálu nebo obchodní centrum na Pankrácké pláni.

Čistý populismus, dalo by se říci. Jan Vávra na jedné straně v emotivním úvodníku lamentuje nad ministry, poslanci a senátory, kteří se v drtivé většině starají jen o své vlastní zájmy, ale stačí kliknout myší a objeví se zdravice od vicepremiéra a ministra zahraničí současné vlády. Takže kteří ministři jsou ti špatní? Nepochybuji o tom, že si Jan Vávra svým postojem ke sporu o televizi Nova získal řadu příznivců. Zda to je ale ten jediný správný předpoklad pro vstup do politiky a práci senátora, si už tak jistý nejsem. Jan Vávra ale může překvapit. Koneckonců nedělá nic horšího než jeho bývalý šéf Vladimír Železný.

(Lidové noviny, 21.9.2004)

Jsem puma a žeru lidi

Minulý týden jsem strávil dva dny na Valašsku – v místech, kde se podle řady svědků i médií prohání puma americká (viz aktuální reportáž v RX 39). Přes Google si o téhle kočkovité šelmě můžete vyjet docela dost praktických informací: třeba to, že ve své domovině bez rozpaků zaútočí na člověka a že počet takových útoků ve Spojených státech za poslední léta rapidně stoupl. Na Valašsku z toho věru nemají radost.

„Pumu“ sice vidělo na dvacet svědků, někteří dokonce na vzdálenost necelých dvaceti metrů, nikdo ji ale zatím nevyfotil, natož aby se našly její stopy. Popis zvířete se v různých lokalitách liší: podle některých lidí měla tmavou až zcela černou srst, jiní mluví o hobrové až béžové barvě. Někdo viděl bílý límeček na krku, další se dušuje, že zvíře na sobě nemělo žádné pruhy ani skvrny. Těžko říct, mezi svědky není žádný profesionální zoolog, ochránce přírody nebo krotitel.

Ani mně se šelmu nepodařilo v beskydských lesích potkat (při pořizování ilustrační fotografie pumy v brněnské zoo jsem toho ani moc nelitoval), zato jsem se utvrdil v přesvědčení, že mezi novináři funguje řada lemplů se sklonem k přehánění. Posuďte sami: v monitoringu médií na toto téma jsem se zcela vážně dočetl, že z rozdílných výpovědí o barvě srsti šelmy vyplývá jediné – na Valašsku běhají dvě pumy, je to párek a můžou se rozmnožit (!!!).

Když jsem den před cestou do Valašského Meziříčí telefonoval s Milanem Orálkem, jednatelem místní pobočky Českého svazu ochránců přírody, postěžoval si mi, že pro novináře nemá vůbec žádné nové informace. Pumu už týden nikdo neviděl, přesto je o ni mezi médii obrovský zájem. „Teď tu byla regionální zpravodajka Novy. Z Prahy po ní chtějí, aby natočila pokračování o pumě. Myslivci ji už posílají někam.“

Nedivím se. Většina médií řeší, kam se šelma přesunula, koho vyděsila, co by mohla provést a co ti blbí myslivci dělají, že ji ještě nechytili. Zásadní problém jim ale uniká: co udělal stát, který má ochránit své občany před nebezpečím? Nikdo s jistotou nemůže říci, zda se po Valašsku prochází puma; ale i kdyby to byla ona, pro české zákony takové zvíře prostě neexistuje, a tudíž se proti němu nemůže ani preventivně zasáhnout. Leda že by se někde ukazovala pravidelně nebo někoho napadla, a to se valašské šelmě zjevně nechce (spíš to vypadá na ochočené zvíře, které vyhledává přítomnost lidí). Teprve po útoku na člověka by se do věci vložila kromě myslivců Policie a stát by zaplatil výdaje spojené s jejím dopadením. Do té doby se může beztrestně prohánět po lesích. Zdá se vám to absurdní? Lidem na Valašsku taky.

(REFLEX OnLine, 20.9.2004)

pondělí, září 20, 2004

První Evropská televize je zřejmě podvod

Televizní kanál, který má vysílat ve dvaceti jazycích, opět posunul svůj start

BRUSEL/KOŠICE – Šestadvacetiletému Slovákovi Pavlu Hakanovi se podařilo poplést novináře i mediální analytiky v celé Evropě. Během léta začal šířit informaci o tom, že 20. září zahájí z Bruselu vysílání první televizní stanice výhradně zaměřené na Evropskou unii. Později tento termín posunul na 16. října s tím, že kanál TV1EU bude vysílat ve všech jazycích členských států unie a nabídne celou řadu specializovaných pořadů včetně zpravodajství a živých panoramat evropských metropolí.

Hakan, který sám sebe na internetové stránce www.tv1.eu.net označuje za generálního ředitele chystané televize a podepisuje se jako „Dr. Paul Hakan“, se dokonce odvolává na podporu bývalého předsedy Evropské komise Romana Prodiho, kterého nesprávně tituluje jako prezidenta EU: „Myšlenka 1. Evropské Televize se zrodila na jaře loňského roku. Od začátku byla vítaná a podporovaná jak Evropskou komisí v čele s prezidentem Prodim, tak i dalšími institucemi a představiteli EU a já věřím, že spolu se svým výkonným týmem můžeme počítat i s vaší podporou, s podporou budoucích diváků.“ Zástupci EU se ale od projektu distancovali: jak zjistil polský deník Gazeta Wyborcza, oficiální představitelé unie nemají o žádné televizi TV1EU tušení. Navíc je pobouřila skutečnost, že Hakan při tvorbě internetových stránek údajné televize „obšlehl“ grafiku oficiálního webu unie.

Evropský televizní projekt Hakan představil již letos na jaře. Tehdy sliboval, že televize zahájí vysílání 1. května – v den rozšíření EU o Polsko, Maďarsko, Českou republiku, Slovensko, Slovinsko, Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Televize ale v uvedený den nejen že nezahájila vysílání, ale ani nevlastnila vysílací licenci, natož aby požádala o její udělení. Ostatně ji nemá dodnes, tedy alespoň ne na Slovensku, kde v Košicích sídlí Hakanova firma TV1EU Broadcasting. Členové slovenské vysílací rady se nejprve domnívali, že Hakan získal oprávnění k vysílání v jiné evropské zemi a na Slovensko bude pouze šířit její signál, což umožňuje evropská směrnice o televizi bez hranic. Když se ale blížil další termín zahájení vysílání – 20. září – dorazila do bratislavského sídla Rady žádost u udělení satelitní licence. Rada dopis obdržela 23. srpna a na 8. září naplánovali setkání s představiteli TV1EU Broadcasting, aby jí projekt osobně představili. Žádný zástupce firmy se ale v uvedený den nedostavil, společnost se neomluvila a radním ani nedoručila podklady potřebné k udělení vysílací licence. Rada proto žádost zamítla.

Je tu i další kuriozita: již na jaře si autor projektu Pavol Hakan stěžoval Radě Slovenské televize, že toto veřejnoprávní médium nereaguje na jeho nabídku spolupráce. Slovenský deník Sme, kterému Hakan přišel svůj nápad představit v polovině srpna přímo do redakce v Bratislavě, si jeho tvrzení marně ověřovala v jedné z centrál EU v Bruselu. Přesto se 14. září právě zde uskutečnila tisková konference, na které údajný hlavní manažer televize Peter Bujanský novinářům oznámil, že TV1EU bude vysílat z vlastního studia v Budapešti, zatímco v Bruselu bude mít pouze svoji pobočku. Další zástupce televize Thomas Barbierik řekl, že firma bude zaměstnávat 50 lidí, mezi moderátory se mají objevit známé tváře („Více než dvě třetiny programu budou moderovat lidé známí z titulních stránek.“) a produkci obstarají externí servisní firmy.

Z konkrétních pořadů TV1EU na svých stránkách slibuje denní magazíny BonjourEuropa, BuonaSeraEuropa a GoodNightEurope, týdeníky Plus7, Exclusive a LifeStyle, pořady pro mladé JuniorTV a Teenage či nedělní pohledy na evropská velkoměsta EULive. „V programové struktuře 1. Evropské Televize se počítá dále se ságami, s kinofilmy, s dokumenty, se sitcomy, ale též s celovečerními velkoprogramy, jako MissEU, či HalloEuropa s prominentními hosty, hvězdami a velkou tombolou,“ pokračuje tiskové oznámení na internetu.

Podle Bujanského televize zahájí vysílání 16. září ze satelitu, jehož prostřednictvím zasáhne 110 milionů domácností po celé Evropě. Hlavní zprávy vysílané každý den kromě neděle od 20 hodin mají být dabované do dvaceti jazyků a vysílané napůl živě a napůl ze záznamu. Bujanský ale odmítl odpovědět na dotazy týkající se financování televize, pouze sdělili, že bude stoprocentně pokryto ziskem z prodeje reklamních časů a od sponzorů. Podle webových stránek TV1EU by ale stanice měla vysílat pouze jeden reklamní blok denně před hlavní večerní zpravodajskou relací.

Aby však první Evropská televize zasáhla větší počet diváků, musel by se její program objevit v nabídce kabelových společností, a s těmi firma TV1EU Broadcasting dosud ani nezahájila jednání. Sám budoucí provozovatel nevzbuzuje příliš důvěry. Společnost TV1EU Broadcasting vznikla teprve letos v březnu, jejím jediným vlastníkem je Pavol Hakan a základní jmění tvoří pouze 200 tisíc slovenských korun. Na webové stránce TV1EU na ni není žádný jiný kontakt než e-mailová adresa. Snahy novinářů o přímý kontakt s Pavlem Hakanem končí v posledních dnech neúspěchem a nikdo jiný nechce k projektu a zejména jeho finančnímu zabezpečení a provozním nákladům říci nic podrobnějšího.

(Evropské noviny, září 2004)

čtvrtek, září 16, 2004

Distanc od článku v Super! Spy

V prvním čísle týdeníku Super! Spy (vyšlo v úterý 14. září) se v článku „Dostanu tě na titulní stranu svého deníku“ věnovaném redaktorovi Blesku Miroslavu Graclíkovi objevila informace, která odkazovala na můj údajný materiál o tomto novináři publikovaný na serveru Česká média. Konkrétně jde o větu: „Když se o Graclíkovi objevil článek na Českých médiích od mediálního odborníka Potůčka, začaly nám v redakci řinčet telefony.“ Materiál, jehož autorství mi zkratka „zr“ přisuzuje, se zabývá údajným nátlakem redaktora Graclíka na české celebrity při snaze získat jejich vyjádření pro exkluzivní materiály v Blesku. Internetový článek jsem ale nepsal já, nýbrž vedoucí redaktor zpravodajství serveru Česká média Filip Rožánek.

středa, září 15, 2004

Fenomén: český seriál

Donedávna byly výhradní doménou veřejnoprávní České televize. Svůj úspěch na nich postavila také televize Prima, když oprášila prodavačskou ságu Žena za pultem, estébácké příhody majora Zemana nebo jezeďácký Druhý dech. Řeč je o původních českých seriálech, protože těch zahraničních nabízejí naše tři velké televize nespočet. Jenže pro diváky to už jaksi není ono.

„Původní česká seriálová tvorba patří po mnoho let k nejúspěšnějším televizním programům vůbec. Natočení vlastního seriálu proto figurovalo v záměrech naší televize už delší dobu a byla to spíše otázka nalezení vhodného námětu a kvalitního scénáristického a produkčního zázemí,“ řekl mi programový ředitel televize Prima Miloš Zahradník, když jsem se ho zeptal, co je vedlo k natočení vlastního seriálu Rodinná pouta. Byla to ale také tak trochu znouzecnost. Prima do letošního roku poměrně úspěšně přežívala se starými komunistickými seriály a německými kriminálkami. Není to tak dávno, co mezi její největší šlágry patřil Komisař Rex. Jenže zásoby osvědčených příběhů z doby Československé televize i rakouských kriminálek se tenčí a propagandistická dílka jako Okres na severu nebo Muž na radnici jsou i pro Primu příliš horkým bramborem.

RODINNÁ POUTA

nejsou klasickým televizním seriálem. Produkční společnost Pro TV, která je pro Primu vyrábí v holešovických filmových ateliérech, mluví spíš o mýdlové opeře. Tak jako mýdlové bubliny pomalu a zlehka létají vzduchem, tak pomalý a rozvláčnělý je i příběh podnikatelské rodiny Rubešů. Jde hlavně o emoce a mezilidské vztahy. „Při psaní počítáme s tím, že diváci nemusí stihnout všechny díly. I kdyby ale dva tři prošvihli, o nic podstatného nepřijdou,“ vysvětlují scénáristky Kateřina a Jitka Bártů, jež samy sebe sice nepovažují za cílovou diváckou skupinu Rodinných pout, je ale vidět, že práce na seriálu je hodně baví. Prima při výběru tématu a autorek uhodila hřebík na hlavičku: potřebovala vyrobit co nejdelší příběh (původně měla mít Rodinná pouta 104 dílů, nakonec jich bude asi o dvacet více), který by u obrazovek udržel co nejvíce diváků (v případě Primy spíš divaček) a na ně nabalil co nejvíce reklamních spotů. To se Rodinným poutům daří, v průměru je sleduje 1,2 milionu diváků. Je to sice méně než u klasických seriálů z produkce České televize, ale zase dost na to, aby přilákala dostatečný počet inzerentů.

Pokud srovnáme výrobní náklady, jež Prima odhaduje u jednoho dílu na necelý milion korun, a dosažený zisk z prodeje reklamních spotů (až trojnásobek této částky), dojdeme k jednoduchému závěru: televizi se podařilo pořídit za málo peněz hodně muziky. Nejde sice o nijak umělecky významné dílko, o ta ale komerčním televizím primárně nejde. Jejich hlavním zájmem je zisk – a z tohoto hlediska se projekt Rodinných pout Primě bohatě vyplácí, i když systém jejich výroby není tak jednoduchý, jak se může na první pohled zdát. Proč? Oproti seriálové tvorbě ČT totiž Rodinná pouta vznikají „za pochodu“, takže v době, kdy Prima seriál nasadila do programu, měla v zásobě teprve první dvě desítky dílů. Natáčení probíhá poměrně hekticky, štáb stačí vyprodukovat dva díly týdně (přes léto se vysílání omezilo na jeden díl a dvě reprízy týdně).

Tak hektické přípravy se promítly i do produkčního týmu: seriál po šestnácti dílech opustil režisér Mojmír Kučera, po dalších osmi dílech odešel i jeho zástupce Radek Míl. Jejich nástupci Jan Sládek a Zdeněk Švarc museli doslova naskočit do rozjetého vlaku. „Všechno jsme dělali za pochodu. Změnili jsme třeba způsob natáčení a vedení postav, protože nám připadalo příliš archaické. Tak se točilo před dvaceti lety a ne dnes,“ líčí Sládek. Změny si vyžádal i scénář. Například Janu Kačerovi, asi nejznámějšímu herci v Rodinných poutech, se natolik zalíbila role otce Rubeše, šéfa rodinné sklářské firmy, že odmítl v osmém díle zemřít a po prázdninové přestávce (v seriálu zdůvodněné komatem a hospitalizací v nemocnici) pokračuje v natáčení – asi jako Bobby v Dallasu, který se dokázal půl roku sprchovat…

Poněkud diskutabilní je zařazení Rodinných pout do hlavního vysílacího času od 20 hodin. Telenovely a mýdlové opery televize většinou umisťují do pozdního odpoledne a před večerní zprávy a ne do prime time. Miloš Zahradník to ale vidí jinak: „Myslím si, že tvar, který divákům ve vysílání nabízíme, není ani klasická soap opera, ani telenovela. Umístění seriálu v tak výhodném čase odráží zájem diváků. Navíc i divácká struktura a obchodní úspěšnost Rodinných pout jsou argumenty, které hovoří proti smyslu vaší otázky.“ Proč ale Zahradník odmítá mluvit o Rodinných poutech jako o mýdlové opeře, zatímco produkční společnost se naopak k tomuto žánru hrdě hlásí? Zahradníkova odpověď je jasná: „V České republice bohužel zejména mezi kritiky mají telenovela nebo soap opera stále pečeť něčeho méněcenného a nekvalitního. A to rozhodně náš seriál není.“

KIRCHOVA ŠKOLA

Dotaz na časové zařazení Rodinných pout ve vysílání určitou smysluplnost má. Jestliže si diváci zvyknou, že jim televize v hlavním vysílacím čase servíruje mýdlovou operu, dokáží pak ocenit klasický, a tedy výrobně dražší seriál? Jistým varováním může být televize Nova, která diváky naučila vnímat Petra Novotného jako špičku české televizní zábavy. Po jeho odchodu z Novy ale žádný jiný zábavný pořad nedosahuje takové sledovanosti jako upocené Dobroty či Novoty. Přitom nelze říci, že by na Barrandově nenabízeli kvalitnější pořady. Argument Primy, která nese riziko v podobě relativně vysokých výrobních nákladů (alespoň v porovnání s tím, kdyby nakoupila již hotovou zahraniční mýdlovou operu) je logický. Čím lepší vysílací čas, tím více diváků a větší zisky z prodeje reklamních časů. Jenže to je jen krátkodobý efekt. Stejný, jako když televize v honbě za vysokou sledovaností bez rozmyslu naskládá do vysílání velké množství zajímavých filmů. Diváků rychle přibude, ale pokud by si je chtěla televize udržet, musela by pokračovat ve stejném duchu: nakupovat více zajímavých filmů, dávat je častěji než konkurence, a to znamená stále větší výdaje do programu. Komerční stanice, pokud zrovna nejde o lídra typu TV Nova, ale fungují jinak: levně nakupují průměrné pořady, aby draze prodaly reklamu, která se na ně nabalí.

Souběžné natáčení a vysílání Rodinných pout přináší televizi jednu velkou výhodu: možnost zasahovat do děje podle reakcí diváků. I když k tomu podle scénáristek zatím nedošlo, Petra Fickerová z PR oddělení Primy tvrdí, že se k tomu televize ke konci seriálu chystá. Už dnes je ale jasné, že první česká mýdlová opera skončí happy endem. „Samozřejmě bude svatba. Obrysy celého příběhu máme hotové už od začátku, takže nyní pracujeme jen na jednotlivých epizodách,“ vysvětlují sestry Bártů, které prý už dostaly nabídku na další podobný projekt. Nechtějí však říci, zda od Primy nebo od jiné televize. O „nekonečném“ seriálu totiž uvažuje také televize Nova. „Rádi bychom spolupracovali se všemi televizemi na českém trhu. Záleží na konkrétních nabídkách a našich možnostech,“ řekl mi Jan Novotný, šéf produkční společnosti Pro TV, která pro Primu vyrábí také soutěžní pořad Kvíz show. Firma má silné zázemí ve svých vlastnících, slovenských podnikatelích Františku Mojtovi a Vojtechu Hronovi, kteří v minulosti úzce spolupracovali s německým mediálním magnátem Leo Kirchem. Na Slovensku provozují produkční společnost Maya, která vyrábí zábavní pořady jak pro komerční televizi Markíza, tak veřejnoprávní Slovenskou televizi.

„Vlastníme licence k mnoha zábavným pořadům, jako je Pošta pro Tebe (nyní ji s velkým úspěchem vysílá STV, pozn. red.), Popstar, což je formát podobný SuperStar, ale také k reality show Taxi Orange,“ vysvětluje Novotný. K zahození není ani skutečnost, že majitelům Pro TV patří několik dabingových studií a bratr jednoho z nich, Ján Mojto, nedávno odkoupil Kirchovu filmovou a seriálovou databanku Beta film. V zastrčených holešovických ateliérech tak zřejmě vzniká jedna z největších tuzemských produkčních společností, o níž v následujících letech určitě ještě uslyšíme. Stejně jako o firmě Dramedy Productions, která produkuje pro televizi Nova seriál Redakce. Její zakladatelé Filip Bobiňski, Tomáš Krejčí a Petr Šizling jednali původně o spolupráci také s televizí Prima, ale nakonec dali přednost Nově.

JAK VZNIKLA REDAKCE

„Asi před čtyřmi lety jsem začal v hlavě nosit myšlenku takzvaného sezónního seriálu, kdy televize jeden půlrok odvysílá třináct dílů a další půlrok na ně naváže další třináctidílná řada. Nejdřív jsem chtěl oslovit domácího scénáristu, později jsem se ale rozhodl, že by bylo nejlepší jít cestou již existujícího formátu,“ řekl mi Filip Bobiňski v malešických skladech papíru, které si Dramedy dlouhodobě pronajala a vytvořila z nich filmový ateliér. Tím formátem byl seriál Redakce španělské společnosti Globomedia. Bobiňski zakoupil práva pro českou verzi a společně s Tomášem Krejčím, hlavním režisérem a kreativním producentem a výrobním ředitelem Petrem Šizlingem začali skládat produkční tým. „Na jaře 2003 jsme začali jednat s televizemi. Naše první kroky vedly logicky do ČT, protože tehdy to byla jediná televize, která vyráběla vlastní hranou tvorbu.“

Ovšem na Kavčích horách se projekt nesetkal s velkou odezvou. Především prý proto, že šlo o seriál vyráběný na základě zahraniční licence. Následovalo jednání s televizí Prima, které vypadalo velmi vážně. „Ukázalo se ale, že jsme přeci jenom trošku jiný typ seriálu než Rodinná pouta. Oni jsou téměř daily seriál, my jsme někde uprostřed mezi klasickým velkým českým seriálem a Rodinnými pouty, ale zachováváme si týdenní cyklus. Nakonec jsme se dohodli s Novou. Spolupráce s ní nám umožnila lepší výrobní podmínky, zejména jsme si mohli dovolit oslovit pro spolupráci známější herecké tváře. Původně jsme zamýšleli, že budeme točit kontinuálně dva díly za jeden týden – jeden štáb jeden díl – ale máme to trošku přeházené kvůli závazkům herců.“

Redakce se od Rodinných pout i klasických českých seriálů liší také v tom, že jde o tzv. epizodní seriál, který nemá jednu hlavní dějovou linii. Jednotlivé díly jsou samostatné a spojuje je pouze stejné prostředí a vývoj postav, pokaždé však jde samostatný příběh. Bobiňski Redakci přirovnává k americkému seriálu Pohotovost: „Je to ale trochu pomalejší, nejsme tak dynamičtí, protože se přeci jenom nacházíme v českém prostředí a nemáme ani stejné výrobní možnosti.“ Žánrově jde o „dramedy“, tedy komedii s dramatickými prvky, kdy na jeden díl připadnou tři až čtyři dějové zápletky.

Většina děje se odehrává v interiérech, které tvoří redakce přílohy novin Denní listy, bar a byty hlavních hrdinů. Mimo ateliéry se točila asi třetina scén, naprostá většina v Praze a blízkém okolí. V konečné verzi půjde asi o pětinu seriálu, protože natáčení mimo ateliéry je zbytečně moc drahé. Redakce je ale nízkorozpočtový seriál, náklady na jeden díl se údajně pohybují těsně nad hranicí dvou milionů korun. Pokud by to byla pravda, získala by Nova za relativně malý peníz velmi zajímavý produkt – a vzhledem k tomu, že jej vysílá v devět hodin večer po další programové novince, reality show Milionový pár, může dopředu počítat s vysokou návratností.

Programová ředitelka Novy Libuše Šmuclerová dokonce nevylučuje, že Nova v případě diváckého zájmu přesune Redakci do atraktivnějšího času od 20 hodin. Ten zatím přiklepla původnímu seriálu Pojišťovna štěstí režiséra Jiřího Adamce, jehož úvodní klapka padla již loni na jaře. Je to vůbec první klasický český seriál z produkce Novy a Šmuclerová slibuje, že půjde o novodobou Nemocnici na kraji města (Nova se ještě před jeho odvysíláním rozhodla natočit dalších třináct dílů). Trošku se v tom zrcadlí smůla, která se Nově nalepila na paty v případě skutečného pokračování Nemocnice na kraji města. Původně ho totiž měla natáčet právě Nova, respektive její servisní organizace Česká nezávislá televizní společnost. ČNTS dokonce získala autorská práva a začala pracovat na scénáři, pak se ale Vladimír Železný pohádal s americkými investory a odstěhoval se na Barrandov. ČNTS s právy na pokračování Nemocnice zůstala odstřižená v Měšťanské besedě.

Nemocnici na kraji města po dvaceti letech nakonec natočila ČT, které se podařilo ČNTS vyplatit. O kvalitě seriálu se dá diskutovat, sledovanost však byla velmi nadprůměrná. A něčeho takového by nyní chtěla docítil i Nova se svojí Pojišťovnou štěstí. Proč se vlastně Nova nepustila do natáčení vlastních seriálů dříve? Oficiální odpověď zní, že se nepodařilo najít kvalitní scénáristy a vlastní dramatická tvorba je příliš drahá. Ve skutečnosti to byl ale Vladimír Železný, kdo a priori odmítal jakoukoli vlastní tvorbu kromě zábavy a nízkonákladových záležitostí typu Tele Tele. Na Barrandově se dokonce traduje, že ještě v den svého odvolání loni 14. května telefonoval Libuši Šmuclerové, aby okamžitě zastavila natáčení Pojišťovny štěstí, protože tento projekt neschválil. Odpovídala by tomu i skutečnost, že veškeré vlastní seriály Novy, ať jde o Hospodu, Policajty z předměstí nebo ne příliš podařený sitcom Novákovi, vyrobila Nova ještě v době, kdy sídlila v Měšťanské besedě a američtí investoři tlačili Železného k výrazným investicím do programu.

MÍSTO NAHOŘE

Železného odpor k vlastní dramatické tvorbě nepřímo pomohl České televizi, jejíž seriály patří tradičně k nejsledovanějším televizním pořadům vůbec. Producenti na Kavčích horách mají ještě jednu výhodu: díky dlouholetým vztahům nemusí příliš přesvědčovat herce ke spolupráci, zatímco točit seriál pro komerční televizi je pro řadu z nich cestou do neznáma. Veřejnoprávní televize je také známá tím, že pokud stojí o nějakou populární tvář, nešetří na honorářích. Proto se náklady na třináctidílnou Nemocnici na kraji města po dvaceti letech vyšplhaly na 80 milionů korun, zatímco Pojišťovna štěstí přijde Novu ani ne na polovinu této částky. Nezáleží ale jenom na výšce honorářů, liší se i způsob výroby. Českou televizi dosud nic nenutilo výrazně šetřit, výrobní týmy tvořily desítky lidí a výrobní doba se počítala spíše na léta. Například seriál Dobrá čtvrť, jehož poslední klapka padla v polovině července, se měl vysílání objevit nejdříve příští rok na podzim. Podle režiséra Karla Smyzcka, který je podepsaný i pod nedávno odvysílaným Místem nahoře nebo seriálem Bylo nás pět, ale televize uvažuje o jeho nasazení už na jaře.

Smyczek točí seriál přibližně rok. „Díky tomu, že využívám dvě střižny najednou, to jde rychleji a zároveň je dost času na zpracování materiálu,“ říká. Na třináctidílném seriálu Dobrá čtvrť o mladých lidech pracovalo asi šedesát členů výrobního týmu, z toho třetina herců. Pro porovnání: produkční tým Rodinných pout má čtyřicet lidí, na Redakci se podílí něco přes sto lidí ve dvou týmech. Pojišťovnu štěstí připravovalo padesát lidí, z toho patnáct herců v hlavních rolích. K tomu je potřeba připočítat šedesát herců ve vedlejších rolích a sto externích členů výrobního štábu. Z tohoto hlediska si tedy výroba klasického seriálu na Nově nijak nezadá se seriálovou produkcí ČT.

Jak hodnotí Smyczek seriálovou produkci komerčních televizí? „Je potřeba rozlišovat žánry. Něco jiného je natočit klasický český seriál nebo Rodinná pouta, i když obojí je svým způsobem náročné.“ Podle Smyczka je ale dobře, že se do vlastní tvorby pustily i komerční stanice. „Uplatní se tak lidé, kteří mají zkušenosti a jinak by byli bez práce. Komerční televize konečně přišly na to, že diváky unavují donekonečna omílané krváky a chtějí vidět české herce.“ Určité riziko ale Smyczek vidí ve vyčerpanosti seriálových témat, která se v podstatě stále opakují.

V DIETLOVĚ STÍNU

Programová oddělení Novy a Primy si poptávku po českých hercích dobře uvědomují, vždyť Nova snad poprvé v historii vytvořila samostatnou redakci hrané tvorby se šéfredaktorkou Šárkou Baborovskou. Komerční stanice ale na druhou stranu cítí potřebu vymezit se proti zaběhlé seriálové produkci veřejnoprávní televize. Podle Miloše Zahradníka je velkým neštěstím, že se nové seriály automaticky poměřují s celoživotním dílem českého seriálového guru Jaroslava Dietla. „Myslím si, že porovnáváme neporovnatelné a dnešní televizní produkce se ubírá trochu jiným směrem. To se stalo osudným novým dílům Nemocnice na kraji města a očekávání bylo tudíž mnohem větší než výsledek. Z komerčního pohledu to byl seriál jistě úspěšný (alespoň podle sledovanosti), ale velký podíl na tom měla i kampaň v ostatních médiích, která přerostla do celonárodního měřítka. Místo nahoře byl myslím slušný standard s bohužel poněkud klesající kvalitou v druhé polovině.“

Problém s Místem nahoře, příběhem několika rodin žijících v satelitním městečku poblíž Prahy, který ČT vysílala letos na jaře, byl také ve scénáři. Původní autoři totiž odmítali změny, které navrhovala ČT, a když se nakonec seriál začal natáčet, odmítli se po prvních třech dílech podepsat pod scénář a v titulcích se objevovali pouze jako autoři námětu. Určité výtky vůči ČT má také Karel Smyczek, podle něhož televize nedokázala tento seriál dostatečně „prodat“: „Závidím kolegům z Novy, kde si mohou dovolit investovat značné prostředky do propagace, takže u diváka navodí pocit, že pořad musí bezpodmínečně vidět. Ale chápu, že ČT si to z finančních důvodů dovolit nemůže.“ Upoutávky na seriál Místo nahoře byly tak špatné, že si diváci vyžádali opakování prvního dílu. Ale ani o repríze televize nijak zvlášť neinformovala, takže ji vidělo jen 200 tisíc diváků. I tak se ale Místu nahoře podařilo získat poměrně velký okruh příznivců. V průměru jej sledovalo 1,75 milionu lidí, poslední díl dokonce rovné dva miliony.

„Místo nahoře je seriál, který by u nás nikdy neprošel,“ říká Libuše Šmuclerová. „Podívejte se jenom na scénář prvního dílu – hlavní hrdinové koupí dům, teprve při stěhování ho vidí poprvé. První den, kdy se stěhují, zároveň nastupují do práce a hledají autobusovou zastávku. To jsou tak neobratné umělosti, že jsem je dávala za příklad, jak se scénář dělat nemá.“ Seriál se ale vždycky tak trošku vymyká reálnému životu. Vždyť i Nova nasadila od září proti novému pondělnímu seriálu ČT Náměstíčko druhou řadu akční americké série 24 hodin, v níž má zvláštní agent Jack Bauer pouhý den na to, aby zneškodnil skupinu teroristů (v první sérii zase během 24 hodin zachránil kandidáta na prezidenta USA a produkční společnost již pracuje na třetí řadě).

„Je to takové naše malé rýpnutí do českotelevizní seriálové tvorby,“ prohlásila na tiskové konferenci k podzimním programovým změnám na Nově Libuše Šmuclerová. Agent Bauer s nejmodernějšími vizuálními efekty proti pomalejšímu příběhu z domácího prostředí, ale s českými herci Ljubou Skořepovou a Ivanem Vinklářem. Budou diváci i v tomto případě konzervativní?


CO SE VYSÍLÁ U SOUSEDŮ

Zámecký hotel Orth (Schloßhotel Orth)
Koprodukční seriál rakouské veřejnoprávní televize ORF a německé ZDF. Jednotlivé epizody líčí příběhy ze života, o lásce, nenávisti, intrikách a ambicích hlavních hrdinů, které spojuje hotel Orth. Jeden z mála seriálů, který vyrábí rakouská ORF: díky nulové jazykové bariéře spíše nakupuje již hotové seriály z Německa.

Lipová ulice (Lindenstraße)
Kultovní „nekonečný“ německý seriál z produkce veřejnoprávní televize ARD běží již od roku 1985. Podílí se na něm osmnáct scénáristů a šest režisérů. Rozsáhlá rodinná sága, již v průměru sleduje 4,3 milionu diváků, má v Německu a Švýcarsku na dvacet internetových fanklubů.

Komisař Rex (Komisar Rex)
Známý rakousko-německý kriminální seriál, na němž postavila svůj úspěch také televize Prima. Příběhy vídeňské kriminálky s netradičním psím hrdinou se dočkaly několika řad. Jednotlivé díly na sebe nenavazují, jde o klasický epizodní seriál, na jehož výrobě se podílela ORF společně s ZDF.

Za mřížemi (Hinter Guttern)
Seriál z produkce komerční televize RTL popisuje život v ženské věznici Reutlitz v Berlíně. Příběhy žen, které jsou odsouzeny za vraždu, podvody nebo vydírání a touží po lásce, oddanosti a rodině. Divácky velmi přitažlivý pro emotivní děj, dostal se mezi pět nejsledovanějších pořadů všech německých televizí.

Na Polní (Na Wspólnej)
Příběhy sedmi lidí, kteří se poznali před dvaceti lety v sirotčinci a nyní si navzájem pomáhají v práci i v osobním životě. Hrdinové bydlí ve společném domě na Polní ulici, kde se také odehrává většina děje seriálu z produkce polské komerční televize TVN. Průměrně jej sledují dva miliony diváků a na internetu funguje i jejich fanklub.

Kamera Kafe (Camera Café)
Sitcom o zaměstnancích jedné polské firmy, kteří se potkávají u automatu na kafe a probírají tu novinky, drby i osobní život. Jde o zahraniční licencovaný seriál, jehož vtip tkví v tom, že veškerý děj snímá kamera jakoby umístěná v okénku automatu, aniž by o tom hrdinové tušili. Velmi populární sitcom v Polsku vysílá komerční televize TVN.

Dziupla Cezara
Madzia a Cezar se milují a mají i stejný koníček: vaření. Cezar vystudoval francouzskou kuchyni a vařil v Paříži, Madzia se snaží zachránit skomírající čínskou restauraci. Začnou v ní pracovat spolu, ale Cezar se začne věnovat práci více než Madzii. Původní polský seriál produkuje nejsledovanější komerční televize Polsat.

Záchranáři (Záchranári)
Epizodní seriál z prostředí horské služby ve Vysokých Tatrách natočil český režisér Vladimír Michálek pro slovenskou veřejnoprávní televizi. Projekt vznikl v koprodukci s brněnským studiem České televize a v blízké době se objeví také na obrazovce ČT. Jde o jeden z mála původních seriálů STV za poslední léta – televize totiž drasticky omezila vlastní výrobu.

(REFLEX 38, 16.9.2004)

První evropská televizní kachna?

Koncem září vznikne první televize zaměřená na Evropskou unii, hlásá už několik dní neobyčejně svorně většina slovenských médií. Všechny zprávy na toto téma jsou v podstatě stejné: stanici TV1EU spustí košický rodák Paul Hakan, vysílat bude z Bruselu ve všech jazycích členských zemí EU a program bude každý den začínat i končit oficiální hymnou Unie.

Je to jistě zajímavá informace, pokud by ovšem člověk jménem Paul Hakan nějakou televizi TV1EU skutečně připravoval. Stejný pán totiž ohlásil start podobného projektu už na 1. květen letošního roku, kdy došlo k rozšíření unie o deset nových členů včetně Slovenska. Na prvního máje ovšem nová „evropská“ televize nevznikla.
Tehdy, stejně jako dnes, žádného slovenského novináře nenapadlo zeptat se Hakana, zda už uzavřel smlouvy s kabelovými a satelitními společnostmi o šíření televizního signálu a zda má vůbec vysílací licenci. Lehce by zjistili, že žádná kabelová společnost o televizi TV1EU neví, natož aby pak s jejím údajným provozovatelem jednala. Na to přišel až polský deník Gazeta Wyborcza, který se na ambiciózní projekt poptal přímo v Bruselu. Mluvčí výboru pro vědu a kulturu Frédéric Vincent řekl, že o projektu nic neví a rozhodně odmítl, že by šlo o iniciativu EU.

Jak si ale vysvětlit, že internetové stránky údajné televize na adrese www.tv1eu.net nápadně připomínají oficiální web Unie a Hakan se na nich dokonce odvolává na podporu bývalého šéfa Evropské komise Romana Prodiho? „ Jejich grafika může vzbuzovat dojem, že jsou součástí internetového servisu EU, nemáme s nimi ale nic společného,“ postěžoval si Gazetě Wyborcze nejmenovaný úředník Evropské komise.
Dr. Paul Hakan nebo spíše Pavol Hakan mezitím informoval slovenskou Radu pro vysílání, že 20. září hodlá skutečně zahájit vysílání – z Bruselu. Později tento termín posunul na 16. října a požádal slovenskou Radu pro vysílání o udělení satelitní licence. Na licenční slyšení před Radu se ovšem nedostavil. „Licenci od nás nepotřebuje. V souladu s evropskou úmluvou o televizi bez hranic může na Slovensku vysílat i na základě licence získané v jiné zemi EU,“ vysvětluje Igor Chovan z licenčního odboru slovenské vysílací rady.

Hakan tvrdí, že náklady pokryje z prodeje reklamních časů, dopředu však říká, že prostor pro inzerci bude v nové televizi velmi omezený – na jediný komerční blok denně (před hlavními zprávami a v repríze po nich). Z tak bídné nabídky by se ovšem rozsáhlý projekt rozhodně neuživil. Nemluvě o tom, jak velké náklady televizi čekají v souvislosti s šířením signálu přes satelit. Hakan slibuje, že se TV1EU prostřednictvím družice a kabelových operátorů dostane do více než 110 milionů evropských domácností, dva týdny před zahájením vysílání o jeho projektu ale nevědí ani největší kabeloví operátoři v Polsku, České republice či na Slovensku.
Elektronické hodiny na internetové stránky TV1EU mezitím nemilosrdně ukrajují čas zbývající do 16. října, kdy podle webových stránek www.tv1eu.net „za východu slunce, se sídlem v Bruselu a ve všech oficiálních jazycích a barvách EU, zahájí svoje 24hodinové denní vysílání historicky 1. Evropská televize“.

(REFLEX 38, 16.9.2004)

Bobo urvaná ze řetězu

Je to asi měsíc, co mi lidé z Novy převyprávěli historku o tom, jak se v Bruselu „chytil“ Pavel Bobošík s Konstancií Železnou. Bobošík prý Kony vmetl do tváře věci, za které mezi muži následuje rána pěstí mezi oči. Teď se europoslankyně Jana Bobošíková nechala slyšet, že už nechce mít s kolegou europoslancem Vladimírem Železným a hnutím Nezávislí nic společného; prý kvůli naprosto odlišným názorům a stylu politiky. Jenom by měl zajímalo, jestli ten rozchod proběhl v klidu nebo opravdu došlo na pěsti.

(REFLEX 38, 16.9.2004)

Hrátky s Dominem

Slovenský názorový týdeník Domino fórum, podobný českému Respektu, po třinácti letech zaniká. Alespoň ve své dosavadní podobě. Redaktoři podali koncem srpna hromadnou výpověď a není pravděpodobné, že by majitel v krátké době dokázal dát dohromady stejně kvalitní autorský tým.

Začalo to přibližně před rokem, kdy Domino změnilo vydavatele. Společnost Petit Press ovládaná bavorským tiskovým koncernem Passauer Neue Presse (u nás vlastní deníky Bohemia a Moravia, na Slovensku např. deník Sme) jej prodala firmě Domino Press vlastněné podnikatelem Romanem Kičkem a tehdejším šéfredaktorem Domina Štefanem Hríbem. Kičkovi patřil více než devadesátiprocentní podíl, byl to ale jen fingovaný vlastník. Skutečnou majitelkou se stala podnikatelka Silvia Prepirová.

Letos v únoru Prepirová odkryla karty a nechala se zapsat do obchodního rejstříku. Mezi redaktory to vzbudilo pozdvižení. Výsledkem byl odchod šéfredaktora Hríba, kterého nahradil bývalý politik František Šebej. Ani jemu se ale nedařilo redaktory uklidnit, zvláště proto, že vydavatelka přestala vyplácet honoráře, takže Domino postupně přišlo o všechny kmenové autory. Důvod? Časopis, který si v poslední době kupovalo už jen deset tisíc nejvěrnějších čtenářů, neměl skoro žádnou inzerci a tudíž ani příjmy.

Situace gradovala na konci srpna, kdy se redaktoři rozhodli podat hromadnou výpověď. „Končíme, protože vám už nedokážeme zabezpečit to autorské zázemí a tu úroveň příspěvků, na kterou jste zvyklí a kterou od Domina právem požadujete,“ napsali na rozloučenou v editorialu čísla 35. Ten si však slovenští čtenáři nikdy nepřečetli. Vydavatelka celý náklad zadržela už v tiskárně. Časopis se na stáncích objevil až o týden později se zcela jiným úvodníkem.

Názory na zánik Domino fóra jsou rozporuplné. Kvalita časopisu v posledních letech klesala. Nejlepší léta prožíval za vlády Vladimíra Mečiara, kdy podobně jako deník Sme, rádio Twist nebo televize Markíza působil jako přirozená opozice vůči zmanipulovaným státním médiím. Po Mečiarově pádu se u něj projevil syndrom „ztráty nepřítele“, na který navázaly problémy uvnitř nové vládní koalice a spory současného premiéra Mikuláše Dzurindy s novináři. V bohaté diskusi na internetových stránkách deníku Sme padají i taková obvinění, jako příliš okatá orientace neparlamentní stranu OKS, za níž před časem kandidoval šéfredaktor Šebej do slovenské Národní rady, podpora zahraničněpolitické orientace USA na úkor Evropské unie, Izraele a Vatikánu.

Většina redaktorů Domino fóra dostala nabídku od bývalého šéfredaktora Hríba na spolupráci s novým zpravodajským týdeníkem, jehož start se plánuje už na začátek listopadu. Nepůjde o časopis novinového formátu, jako bylo Domino, ale klasický barevný magazín zaměřený na širší cílovou skupinu, než mělo intelektuálně zaměřené Domino. Vydávat jej bude společnost, kterou zakládá skupina slovenských podnikatelů v čele s bývalým ředitelem slovenské zpravodajské televize TA3 Martinem Lengyelem.
Určitým vzorem je podle Lengyela anglicky psaný The Economist, ale i český Týden nebo slovenský ekonomický časopis Trend. „Počáteční náklad jsme stanovili na dvacet tisíc výtisků.“ Po časopisech Formát a Live!, které se na slovenských stáncích ještě ani nestačily pořádně zabydlet, tedy v Bratislavě vzniká další zpravodajský titul. Jeho název a podrobnosti o projektu má vydavatel odhalit již tento týden. Snad dopadne lépe než Domino fórum.

(REFLEX 38, 16.9.2004)

Tak už i Rumuni

Jak se zdá, Česká republika brzy zůstane osamělým televizním ostrůvkem v Evropě bez vlastního zpravodajského kanálu. Po Polsku, Slovensku a Maďarsku se totiž rozhýbali už i Rumunsku, kde od 1. září vysílá nová zpravodajská televize N24. Název to sice není nijak originální (pod stejným jménem vysílá od roku 1999 zpravodajská televize v Německu), zázemí má ale nová stanice vynikající. A nejen vlastnické: slavnostního zahájení vysílání se totiž v roli kmotra zúčastnila rumunská ministryně informací Aurel Nica odpovědná za oblast médií, a mezi šťastnými gratulanty nechyběli ani členové rumunské Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.

Nelze se tedy divit sebevědomým prohlášením představitelů společnosti Centrul National Media (CNM) o další mediální expanzi. Už zjara firma spustila vysílání třetí celoplošné komerční televize v zemi National TV, plánuje vytvořit celoplošnou rozhlasovou síť National FM (podle pánů z CNM bude samozřejmě také nejposlouchanější) a uvažuje o speciálním filmovém kanálu. Kromě toho CNM patří regionální televize Transilvania, rádio Favorit FM v západorumunském městě Oradea, celostátní noviny Realitatea Romaneasca a regionální Realitatea Bihoreana, Crisana a Reggeli Ujsag. To už je pořádný základ nového mediálního holdingu, neříkáte?

(REFLEX 38, 16.9.2004)