potucek@reflex.cz GSM +420 606 222 928 CS společenský týdeník REFLEX

čtvrtek, září 30, 2004

Český obrázek

Pozorně sledují čachry na naší politické scéně. Nadmíru je zajímá zeď v ústecké Matiční ulici, Benešovy dekrety, Václav Havel, ale taky čeští hokejisté v NHL nebo američtí filmaři v Praze. Na jejich práci záleží, jaký obrázek si o naší zemi utvoří čtenáři, posluchači nebo diváci na míle daleko od českých hranic. Zahraniční zpravodajové.

K 6. srpnu letošního roku působilo v České republice 133 zahraničních novinářů s akreditací od ministerstva zahraničí. Z převážné většiny jde o zástupce amerických a ruských médií včetně fotografů, kameramanů a technických pracovníků. I když to nejsou ani zdaleka všichni zaměstnanci zahraničních médií působící v České republice (akreditace není povinná), lze konstatovat, že toto číslo zahrnuje všechna „důležitá“ média. Za poslední léta přitom počet akreditovaných korespondentů povážlivě klesl, především kvůli přísnějším podmínkám, které nastavil současný mluvčí MZV Vít Kolář.

„Provedli jsme revizi všech nahlášených korespondentů, kontaktovali jejich šéfredaktory a vyžádali si materiály, které v poslední době napsali o České republice. Na základě těchto informací jsme buď prodloužili nebo neprodloužili jejich akreditaci,“ řekl mi Kolář, podle něhož byl pokles poměrně rapidní. Na seznamech totiž figurovali i lidé, kteří se sice prohlašovali za zahraniční zpravodaje, do tuzemska ale přicestovali ze zcela jiných důvodů. Asi nepřekvapí, že většina z nich pocházela ze zemí bývalého Sovětského svazu.

PRAHA NENÍ TAK DŮLEŽITÁ

Česká metropole není zrovna významným zahraničně-zpravodajským postem. Řada světových médií tu nemá stálé zastoupení, a pokud ano, většinou jde o zpravodaje v pohybu, kteří pokrývají nejen Českou republiku, ale celou střední Evropu. Tak funguje například zpravodajka rakouské veřejnoprávní televize ORF Joana Radzyner. Polská emigrantka sídlí v Praze, pro ORF ale zajišťuje zpravodajství také z Varšavy a částečně ze Slovenska. Podobný záběr má i Dana Schmidt, zpravodajka největšího dánského listu Politiken, která zpravodajsky pokrývá čtyři nové země Evropské unie: Českou republiku, Slovensko, Polsko a Maďarsko.

Schmidt pochází z České republiky, v roce 1967 se ale provdala do Dánska. V Kodani vystudovala žurnalistiku po krátkém působení v menším křesťanském deníku přijala nabídku největšího dánského listu Politiken na post zpravodajky v Moskvě. Psal se rok 1989 a v Sovětském svazu se hroutil komunistický režim. Schmidt jako jediná v redakci uměla rusky. „Původně jsem tam měla být tři roky, ale pak mi to stále prodlužovali. Za odměnu mi pak dali vybrat, kam chci jít.“ V té době sílil zájem o zprávy ze střední Evropy, stále častěji se hovořilo o rozšíření EU. Chvíli uvažovala o Německu, nakonec se ale rozhodla pro Prahu.

„Musím hodně bojovat o to, že mít zpravodaje ve střední Evropě je důležité. V Politiken tento region považují za zajímavý kvůli rozšíření Unie, chtějí informovat o nových členských zemích. To jsou ale jen takové proklamace, v denní praxi musím hodně argumentovat, proč bychom měli otisknout zprávu právě z České republiky,“ říká Schmidt. Prostor bývá minimální – ale ruku na srdce, kolik článků o Dánsku vychází v českých novinách? Pokud se v Politiken objeví zpráva o jmenování nové české vlády, rozhodně nejde o žádný román. „Je to spíš sloupek maximálně na třicet řádek. Když ale najdu nějaké zajímavé téma, dají mi víc prostoru,“ vysvětluje Schmidt. Co tedy Dány zajímá? „Třeba reportáž o Romech, nebo o tom, jak Němci pod cizími jmény skupují pozemky v pohraničí – to jsou témata, která mají konkrétní napojení na Evropskou unii.“ Nebo když bouchne v centru Prahy granát.

ČESKÁ MEDIÁLNÍ KLIŠÉ

Dana Schmidt ale například psala také o úspěchu spisovatele Michala Viewegha a inspirovala tak jedno dánské nakladatelství k vydání jeho knihy. Většinou však podle ní dostávají přednost spíše kuriózní a negativní zprávy, přesně podle nepsaného novinářského pravidla „špatná zpráva, dobrá zpráva“. „Máme takovou zadní stránku zajímavostí, podobně jako Lidové noviny, a tam občas píšu něco o Praze. Když se objevilo u pražských taxikářů turbo, vydala jsem o něm takovou skoro studii. Pamatuji si, že kolega, který stránku redigoval, tomu nechtěl uvěřit. Prý kdyby to bylo v Albánii, tak možná, ale v Čechách?!“ vzpomíná Schmidt.

O turbu referovali snad všichni zahraniční novináři v Praze. Dopisovatel nejprestižnějšího francouzského deníku Le Monde Fabrice Martin-Plichta, který v tuzemsku působí od roku 1990, to považuje za zbytečné: „Na zloděje mezi taxikáři narazíte i v Paříži. Pokud člověk není hloupý, zeptá se na ceník předtím, než nasedne.“ Podle zpravodaje Le Mode to je stejné, jako by si člověk koupil drahou elektroniku na tržišti a potom si stěžoval, že je nekvalitní. „Je zbytečné psát takové blbosti a štvát lidi proti pražským taxikářům. To ale neznamená, že by si v tom pražský magistrát neměl udělat pořádek.“

Martin-Plichta studoval češtinu v pařížském Institutu orientálních jazyků a do komunistického Československa se poprvé podíval už v první polovině osmdesátých let. V Praze začínal jako zpravodaj tiskové agentury AFP a později přijal nabídku deníku Le Monde na místo dopisovatele na „volné noze“. To mu umožňuje spolupracovat s dalšími francouzskými, ale třeba i švýcarskými novinami a časopisy.

Jak velký je zájem francouzských médií o zprávy z České republiky? „V poslední době mírně klesl. Jde hlavně o ekonomické zprávy, informace o vzájemných vztazích a turistické informace. Le Monde především zajímá, jak se Česká republika vyrovnává s přechodem od komunismu k demokracii a tržní ekonomice a jak se celkově vyvíjí česká společnost.“ Konkrétně jde o otázky soužití Čechů s Romy, usmíření se sudetskými Němci, ale také nezaměstnanost či pohled mladých lidí, kteří nezažili komunismus, na dnešní společnost a Evropskou unii.

Někdy je ovšem složité vysvětlit francouzskému čtenáři některá „česká specifika“. „Pro Francouze bylo hodně těžké pochopit důvody nedávné politické krize a to, že nejsilnější vládní strana potopila svého vlastního premiéra,“ říká novinář a dodává: „Nebo to, že si Češi, kteří v referendu odsouhlasili vstup do EU, zvolili za prezidenta euroskeptika.“

KOHO BY ZAJÍMALY SUDETY?

Zpravodaj německého veřejnoprávního rozhlasu ARD Christoph Scheffer přišel do Prahy před pěti lety. Neuměl ani slovo česky a v České republice předtím nikdy nebyl. „První rok byl utrpení, byl jsem naprosto závislý na produkční, která mi musela všechno překládat,“ líčí.

Postupně se ale s pomocí lektorky, čtením novin a sledováním televize jazyk doučil a dnes se prý cítí být patriotem. „Dokonce jsem došel do takové fáze, že se chvílemi považuji spíše za velvyslance České republiky než korespondenta německého rozhlasu.“ Proč? V Německu jsou podle Scheffera zakořeněné představy o České republice jako o zemi, kde vládne prostituce, gangy zlodějů a pedofilů. „Němci si občas myslí, že je to tu jeden velký bordel a očekávají, že jim tu jejich představu potvrdím. Jsou potom překvapení, když se to nestane,“ vysvětluje.

Bujná fantazie pracuje i na druhé straně hranice. Jestliže si Češi představují, že celé Německo žije otázkou odškodnění sudetských Němců, podle Scheffera se pekelně mýlí. „Když jsem v Praze začínal, myslel jsem si, že to téma už vůbec neexistuje, protože v Německu skoro nikdo neví, co to Benešovy dekrety jsou a otázce odsunu sudetských Němců se věnují maximálně tak historici. Změnil to až premiér Zeman svými výroky před parlamentními volbami v roce 2002, na které reagoval landsmanschaft.“ Jenže většině mladých Němců to bylo stejně jedno.

Úsměvná by byla také historka o snaze šéfa Národní galerie Milana Knížáka vystěhovat knihkupectví Franze Kafky z budovy na Staroměstském náměstí, jež patřila galerii, kdyby ji ovšem Němci nepovažovali za potvrzení jejich představy, že Češi Kafku z duše nenávidí. „V Německu to bylo obrovské téma. Marně jsem vysvětloval, že o nic nejde, že se přou dvě kontroverzní osobnosti – pan Knížák s paní Železnou – o nájem a že knihkupectví vlastně nemá s Kafkou nic společného,“ líčí Scheffer jedno z mnoha dalších mýtů o Češích. V Německu je také ještě z dob komunismu zažitá představa, že Češi produkují vynikající filmové pohádky. Když ale chce zpravodaj ARD prosadit do vysílání zprávu o novém filmu Jana Hřebejka, musí editory hodně přesvědčovat o tom, že právě tento český režisér je zajímavý.

A co pověstní pražští taxikáři? „To je téma, u kterého dopředu vím, že bude mít úspěch. Vydržovat si extra zpravodaje v Praze je trošku luxus, takže občas musím nabízet i odlehčené zprávy a bulvár.“ Na zahraničního rozhlasového zpravodaje je Christoph Scheffer velmi aktivní, denně do centrály ARD odešle dva až čtyři příspěvky (kromě České republiky pokrývá i Slovensko). Za rok z Prahy odvysílá na 800 zpráv: od půlminutových zpravodajských příspěvků po půlhodinové až hodinové kulturní pořady, třeba o kladném vztahu Čechů ke country hudbě. „V lednu v Praze končím, po pěti letech mě vystřídá někdo nový. Myslím, že to je dobře, protože jsem se už s prostředím hodně sžil a nemusím být vždycky zrovna objektivní,“ konstatuje sebekriticky.

JÁGR, HAVEL, TEMELÍN

Pro americkou tiskovou agenturu Associated Press (AP) dopisuje z Prahy od konce osmdesátých let zpěvák a moderátor Ondřej Hejma. „Zájem o zprávy z České republiky se různí podle situace. Hlavní prioritu mají informace, které se týkají spolupráce v NATO, války v Iráku, ale taky zajímavosti o českých hokejistech z NHL,“ říká. Americká média měla například enormní zájem o informace ke skandálu Dominika Haška, který v Pardubicích napadl spoluhráče při inline hokeji. „O to jsme psali snad obden,“ líčí Hejma, jenž pro AP zpracovával také nedávné oslavy šedesátin Micka Jaggera v pražském klubu Duplex.

Česko je podle Hejmy relativně chudé na události s celosvětovým dopadem jako byl pražský summit NATO nebo zasedání Mezinárodního měnového fondu. „Jiné je to ale s ekonomikou, politikou a sportem. To jsou položky pro cizince stále atraktivní.“ Jinak Američany zajímá jen několik dostatečně „profláknutých“ témat: Temelín, romská otázka nebo to, že Jaromír Jágr začal chodit s moderátorkou nejsledovanější české televize. Vesměs však převažuje poptávka po negativních zprávách a zajímavostech. „I tady platí, že zajímavější zpráva je ta, že nějaký člověk pokousal psa, než kdyby pes pokousal člověka,“ říká Hejma.

Pro Američany začal Hejma pracovat v roce 1987. Spatřuje nějaký rozdíl mezi přístupem oficiálních míst k zahraničním novinářům před rokem 1989 a nyní? „Dříve se politici zahraničních novinářů báli. Dnes jsou daleko ostřílenější, rozhovory pro zahraniční média pro ně nejsou ničím výjimečným.“ Také zájem světových médií o konkrétní české politiky není nikterak velký. Obvykle znají pouze Václava Havla a Václava Klause.

RUSOVÉ VE VARECH

Běloruská emigrantka Natallia Sudlianková pracuje v Rádiu Svobodná Evropa, dopisuje pro ruský deník Izvestija a spolupracuje s časopisem Týden. Novinařině se začala věnovat až poté, co koncem devadesátých let získala azyl v České republice a začala řešit, čím se bude živit. K deníku Izvestija přišla v podstatě náhodou, když se rozčílila nad neprofesionálním článkem o Praze. „Bylo v něm spousta chyb, evidentně ho psal někdo, kdo sem přijel na dva tři dny. Zavolala jsem šéfredaktorovi, jak si můžou dovolit v tak prestižních novinách otisknout něco takového a on mi řekl, že pokud to dokážu lépe, ať pro ně něco napíšu sama.“

To bylo přede dvěma lety. Od té doby Izvetija otiskla Sudliankové na 130 článků, některé z nich o Slovensku. Novinářka píše prakticky o všem: od politiky přes ekonomiku a kulturu po sport a turistické zajímavosti. „Nejvíc mě dokáže rozčílit, když o České republice píší lidé, kteří k tomu nemají žádné konexe. A pak samozřejmě různá klišé. Nerada píšu věci, které jsou donekonečna omílané ve všech médiích. To si radši najdu vlastní téma, třeba o zajateckých táborech pro Rusy, které v Čechách vznikly během první světové válce a nikdo o nich ještě nic nenapsal.“

Za mýtus Sudlianková považuje zprávy o Karlových Varech jako novodobé výspě Rusů v České republice. „Nikdy jsem neměla potřebu o nich psát zvláštní článek. Jistě, jsou tam ruské obchody s ruskými nápisy, vychází tam ruské noviny, ale je to české město, kde žijí Rusové, nic víc. Proto jsem třeba odmítla nabídku jedněch ruských novin, abych napsala článek o ´ruském Česku´.“ Vztah Rusů k České republice je tradičně vřelý, nedávno jej ale narušila akce cowparade v ulicích Prahy – konkrétně umístění sochy krávy s číslem 23 na místě, kde kdysi stál pomník se sovětským tankem. „Rusové to nechápou. Neexistuje rodina, v níž by za druhé světové vály někdo nepadl, takže tenhle způsob legrace nepovažují za adekvátní,“ vysvětluje novinářka.

O jaké české osobnosti je v Rusku zájem? „Před první oficiální návštěvou Ruska jsem dělala rozhovor s panem prezidentem Klausem. Velký zájem byl o interview s Jaromírem Jágrem a Jaroslavem Hřebíkem, než odešel do Moskvy trénovat Dynamo,“ líčí Sudlianková.

KLAUS VERSUS ŠPIDLA

Rozhovory jsou pro zahraniční zpravodaje vůbec specifickým žánrem. Dopisovatelé se vzácně shodují: zatímco prezidenta Václava Klause považují za velmi problematického partnera, expremiéra Vladimíra Špidlu si nemůžou vynachválit. „S Klausem se nedá rozumně hovořit. Kdysi jsem s ním dělával rozhovory, v poslední době se o to ale už ani nepokouším, protože to nepřináší žádný výsledek. Vznikla by z toho karikatura jako nedávno v Le Figaro, kde odmítal odpovídat na nepříjemné otázky a ještě vyhuboval svému (tehdejšími) mluvčímu Tomáši Klvaňovi, že ho předem neinformoval o tématech,“ říká Fabrice Martin-Plicha.

Dana Schmidt vzpomíná, jak se s Klausem ještě v době, kdy byl premiérem, přela o výhodách švédského sociálního systému. Christoph Scheffer si zase pamatuje na určitý pocit strachu, který v něm Klaus vyvolal svým chováním před samotným interview. „Neměl jsem ale problém pokládat mu i nepříjemné otázky, i když mám dojem, že to bylo hlavně díky tomu, že se zrovna chystal na první oficiální návštěvu Německa. Myslím, že s českými novináři docela zametá.“

O Špidlovi se zahraniční zpravodajové vyjadřují jako o velmi sympatickém a vstřícném člověku, jehož negativní obraz v českých médiích si nedokáží vysvětlit. Grosse většinou ještě přečteného nemají, i když Fabrice Martin-Plichta říká, že současný premiér oproti svému předchůdci říká jen samé „bláboly“. „Němce česká politika nezajímá. Jediný, koho znali, byl Václav Havel. Možná si ještě uvědomují, kdo je to Václav Klaus, ale o Špidlovi už netuší a o Grossovi už vůbec ne. Možná někdo ví, že se premiérem stal ten mladík, co řídil lokomotivy, ale to je asi tak všechno,“ doplňuje zpravodaj ARD Christoph Scheffer.

A jaký tedy je ten český obrázek v zahraničních médiích? O nic lepší než zprávy o Polsku, Německu nebo Maďarsku v našich novinách. Prostoru se dostává poskrovnu, a pokud redakce zrovna nemají v Praze vlastního zpravodaje, nevyhnou se řadě „bot“. U médií, které mají v České republice vlastního zpravodaje, zase záleží na jeho naturelu, zájmech a společnosti, v níž se pohybuje. Christoph Scheffer se v Německu původně věnoval kultuře, proto se do jeho zpráv z Česka dostane mnohem více recenzí a kulturních pozvánek než třeba ve zprávách, které pro Le Monde píše Fabrice Martin-Plichta, který se zase ve volném čase věnuje charitě (jako zástupce neziskové organizace pomáhá Romům na východním Slovensku). Jedno mají tito zpravodajové společné: čím déle u nás žijí, tím více se s Českou republikou ztotožňují a nedají na ni dopustit. Což je na jednu stranu (pro nás) dobře, ale ztrácí se tím jakýsi punc objektivity a nestrannosti.

(REFLEX 40, 30.9.2004)

0 Comments:

Okomentovat

<< Home