potucek@reflex.cz GSM +420 606 222 928 CS společenský týdeník REFLEX

středa, září 15, 2004

Fenomén: český seriál

Donedávna byly výhradní doménou veřejnoprávní České televize. Svůj úspěch na nich postavila také televize Prima, když oprášila prodavačskou ságu Žena za pultem, estébácké příhody majora Zemana nebo jezeďácký Druhý dech. Řeč je o původních českých seriálech, protože těch zahraničních nabízejí naše tři velké televize nespočet. Jenže pro diváky to už jaksi není ono.

„Původní česká seriálová tvorba patří po mnoho let k nejúspěšnějším televizním programům vůbec. Natočení vlastního seriálu proto figurovalo v záměrech naší televize už delší dobu a byla to spíše otázka nalezení vhodného námětu a kvalitního scénáristického a produkčního zázemí,“ řekl mi programový ředitel televize Prima Miloš Zahradník, když jsem se ho zeptal, co je vedlo k natočení vlastního seriálu Rodinná pouta. Byla to ale také tak trochu znouzecnost. Prima do letošního roku poměrně úspěšně přežívala se starými komunistickými seriály a německými kriminálkami. Není to tak dávno, co mezi její největší šlágry patřil Komisař Rex. Jenže zásoby osvědčených příběhů z doby Československé televize i rakouských kriminálek se tenčí a propagandistická dílka jako Okres na severu nebo Muž na radnici jsou i pro Primu příliš horkým bramborem.

RODINNÁ POUTA

nejsou klasickým televizním seriálem. Produkční společnost Pro TV, která je pro Primu vyrábí v holešovických filmových ateliérech, mluví spíš o mýdlové opeře. Tak jako mýdlové bubliny pomalu a zlehka létají vzduchem, tak pomalý a rozvláčnělý je i příběh podnikatelské rodiny Rubešů. Jde hlavně o emoce a mezilidské vztahy. „Při psaní počítáme s tím, že diváci nemusí stihnout všechny díly. I kdyby ale dva tři prošvihli, o nic podstatného nepřijdou,“ vysvětlují scénáristky Kateřina a Jitka Bártů, jež samy sebe sice nepovažují za cílovou diváckou skupinu Rodinných pout, je ale vidět, že práce na seriálu je hodně baví. Prima při výběru tématu a autorek uhodila hřebík na hlavičku: potřebovala vyrobit co nejdelší příběh (původně měla mít Rodinná pouta 104 dílů, nakonec jich bude asi o dvacet více), který by u obrazovek udržel co nejvíce diváků (v případě Primy spíš divaček) a na ně nabalil co nejvíce reklamních spotů. To se Rodinným poutům daří, v průměru je sleduje 1,2 milionu diváků. Je to sice méně než u klasických seriálů z produkce České televize, ale zase dost na to, aby přilákala dostatečný počet inzerentů.

Pokud srovnáme výrobní náklady, jež Prima odhaduje u jednoho dílu na necelý milion korun, a dosažený zisk z prodeje reklamních spotů (až trojnásobek této částky), dojdeme k jednoduchému závěru: televizi se podařilo pořídit za málo peněz hodně muziky. Nejde sice o nijak umělecky významné dílko, o ta ale komerčním televizím primárně nejde. Jejich hlavním zájmem je zisk – a z tohoto hlediska se projekt Rodinných pout Primě bohatě vyplácí, i když systém jejich výroby není tak jednoduchý, jak se může na první pohled zdát. Proč? Oproti seriálové tvorbě ČT totiž Rodinná pouta vznikají „za pochodu“, takže v době, kdy Prima seriál nasadila do programu, měla v zásobě teprve první dvě desítky dílů. Natáčení probíhá poměrně hekticky, štáb stačí vyprodukovat dva díly týdně (přes léto se vysílání omezilo na jeden díl a dvě reprízy týdně).

Tak hektické přípravy se promítly i do produkčního týmu: seriál po šestnácti dílech opustil režisér Mojmír Kučera, po dalších osmi dílech odešel i jeho zástupce Radek Míl. Jejich nástupci Jan Sládek a Zdeněk Švarc museli doslova naskočit do rozjetého vlaku. „Všechno jsme dělali za pochodu. Změnili jsme třeba způsob natáčení a vedení postav, protože nám připadalo příliš archaické. Tak se točilo před dvaceti lety a ne dnes,“ líčí Sládek. Změny si vyžádal i scénář. Například Janu Kačerovi, asi nejznámějšímu herci v Rodinných poutech, se natolik zalíbila role otce Rubeše, šéfa rodinné sklářské firmy, že odmítl v osmém díle zemřít a po prázdninové přestávce (v seriálu zdůvodněné komatem a hospitalizací v nemocnici) pokračuje v natáčení – asi jako Bobby v Dallasu, který se dokázal půl roku sprchovat…

Poněkud diskutabilní je zařazení Rodinných pout do hlavního vysílacího času od 20 hodin. Telenovely a mýdlové opery televize většinou umisťují do pozdního odpoledne a před večerní zprávy a ne do prime time. Miloš Zahradník to ale vidí jinak: „Myslím si, že tvar, který divákům ve vysílání nabízíme, není ani klasická soap opera, ani telenovela. Umístění seriálu v tak výhodném čase odráží zájem diváků. Navíc i divácká struktura a obchodní úspěšnost Rodinných pout jsou argumenty, které hovoří proti smyslu vaší otázky.“ Proč ale Zahradník odmítá mluvit o Rodinných poutech jako o mýdlové opeře, zatímco produkční společnost se naopak k tomuto žánru hrdě hlásí? Zahradníkova odpověď je jasná: „V České republice bohužel zejména mezi kritiky mají telenovela nebo soap opera stále pečeť něčeho méněcenného a nekvalitního. A to rozhodně náš seriál není.“

KIRCHOVA ŠKOLA

Dotaz na časové zařazení Rodinných pout ve vysílání určitou smysluplnost má. Jestliže si diváci zvyknou, že jim televize v hlavním vysílacím čase servíruje mýdlovou operu, dokáží pak ocenit klasický, a tedy výrobně dražší seriál? Jistým varováním může být televize Nova, která diváky naučila vnímat Petra Novotného jako špičku české televizní zábavy. Po jeho odchodu z Novy ale žádný jiný zábavný pořad nedosahuje takové sledovanosti jako upocené Dobroty či Novoty. Přitom nelze říci, že by na Barrandově nenabízeli kvalitnější pořady. Argument Primy, která nese riziko v podobě relativně vysokých výrobních nákladů (alespoň v porovnání s tím, kdyby nakoupila již hotovou zahraniční mýdlovou operu) je logický. Čím lepší vysílací čas, tím více diváků a větší zisky z prodeje reklamních časů. Jenže to je jen krátkodobý efekt. Stejný, jako když televize v honbě za vysokou sledovaností bez rozmyslu naskládá do vysílání velké množství zajímavých filmů. Diváků rychle přibude, ale pokud by si je chtěla televize udržet, musela by pokračovat ve stejném duchu: nakupovat více zajímavých filmů, dávat je častěji než konkurence, a to znamená stále větší výdaje do programu. Komerční stanice, pokud zrovna nejde o lídra typu TV Nova, ale fungují jinak: levně nakupují průměrné pořady, aby draze prodaly reklamu, která se na ně nabalí.

Souběžné natáčení a vysílání Rodinných pout přináší televizi jednu velkou výhodu: možnost zasahovat do děje podle reakcí diváků. I když k tomu podle scénáristek zatím nedošlo, Petra Fickerová z PR oddělení Primy tvrdí, že se k tomu televize ke konci seriálu chystá. Už dnes je ale jasné, že první česká mýdlová opera skončí happy endem. „Samozřejmě bude svatba. Obrysy celého příběhu máme hotové už od začátku, takže nyní pracujeme jen na jednotlivých epizodách,“ vysvětlují sestry Bártů, které prý už dostaly nabídku na další podobný projekt. Nechtějí však říci, zda od Primy nebo od jiné televize. O „nekonečném“ seriálu totiž uvažuje také televize Nova. „Rádi bychom spolupracovali se všemi televizemi na českém trhu. Záleží na konkrétních nabídkách a našich možnostech,“ řekl mi Jan Novotný, šéf produkční společnosti Pro TV, která pro Primu vyrábí také soutěžní pořad Kvíz show. Firma má silné zázemí ve svých vlastnících, slovenských podnikatelích Františku Mojtovi a Vojtechu Hronovi, kteří v minulosti úzce spolupracovali s německým mediálním magnátem Leo Kirchem. Na Slovensku provozují produkční společnost Maya, která vyrábí zábavní pořady jak pro komerční televizi Markíza, tak veřejnoprávní Slovenskou televizi.

„Vlastníme licence k mnoha zábavným pořadům, jako je Pošta pro Tebe (nyní ji s velkým úspěchem vysílá STV, pozn. red.), Popstar, což je formát podobný SuperStar, ale také k reality show Taxi Orange,“ vysvětluje Novotný. K zahození není ani skutečnost, že majitelům Pro TV patří několik dabingových studií a bratr jednoho z nich, Ján Mojto, nedávno odkoupil Kirchovu filmovou a seriálovou databanku Beta film. V zastrčených holešovických ateliérech tak zřejmě vzniká jedna z největších tuzemských produkčních společností, o níž v následujících letech určitě ještě uslyšíme. Stejně jako o firmě Dramedy Productions, která produkuje pro televizi Nova seriál Redakce. Její zakladatelé Filip Bobiňski, Tomáš Krejčí a Petr Šizling jednali původně o spolupráci také s televizí Prima, ale nakonec dali přednost Nově.

JAK VZNIKLA REDAKCE

„Asi před čtyřmi lety jsem začal v hlavě nosit myšlenku takzvaného sezónního seriálu, kdy televize jeden půlrok odvysílá třináct dílů a další půlrok na ně naváže další třináctidílná řada. Nejdřív jsem chtěl oslovit domácího scénáristu, později jsem se ale rozhodl, že by bylo nejlepší jít cestou již existujícího formátu,“ řekl mi Filip Bobiňski v malešických skladech papíru, které si Dramedy dlouhodobě pronajala a vytvořila z nich filmový ateliér. Tím formátem byl seriál Redakce španělské společnosti Globomedia. Bobiňski zakoupil práva pro českou verzi a společně s Tomášem Krejčím, hlavním režisérem a kreativním producentem a výrobním ředitelem Petrem Šizlingem začali skládat produkční tým. „Na jaře 2003 jsme začali jednat s televizemi. Naše první kroky vedly logicky do ČT, protože tehdy to byla jediná televize, která vyráběla vlastní hranou tvorbu.“

Ovšem na Kavčích horách se projekt nesetkal s velkou odezvou. Především prý proto, že šlo o seriál vyráběný na základě zahraniční licence. Následovalo jednání s televizí Prima, které vypadalo velmi vážně. „Ukázalo se ale, že jsme přeci jenom trošku jiný typ seriálu než Rodinná pouta. Oni jsou téměř daily seriál, my jsme někde uprostřed mezi klasickým velkým českým seriálem a Rodinnými pouty, ale zachováváme si týdenní cyklus. Nakonec jsme se dohodli s Novou. Spolupráce s ní nám umožnila lepší výrobní podmínky, zejména jsme si mohli dovolit oslovit pro spolupráci známější herecké tváře. Původně jsme zamýšleli, že budeme točit kontinuálně dva díly za jeden týden – jeden štáb jeden díl – ale máme to trošku přeházené kvůli závazkům herců.“

Redakce se od Rodinných pout i klasických českých seriálů liší také v tom, že jde o tzv. epizodní seriál, který nemá jednu hlavní dějovou linii. Jednotlivé díly jsou samostatné a spojuje je pouze stejné prostředí a vývoj postav, pokaždé však jde samostatný příběh. Bobiňski Redakci přirovnává k americkému seriálu Pohotovost: „Je to ale trochu pomalejší, nejsme tak dynamičtí, protože se přeci jenom nacházíme v českém prostředí a nemáme ani stejné výrobní možnosti.“ Žánrově jde o „dramedy“, tedy komedii s dramatickými prvky, kdy na jeden díl připadnou tři až čtyři dějové zápletky.

Většina děje se odehrává v interiérech, které tvoří redakce přílohy novin Denní listy, bar a byty hlavních hrdinů. Mimo ateliéry se točila asi třetina scén, naprostá většina v Praze a blízkém okolí. V konečné verzi půjde asi o pětinu seriálu, protože natáčení mimo ateliéry je zbytečně moc drahé. Redakce je ale nízkorozpočtový seriál, náklady na jeden díl se údajně pohybují těsně nad hranicí dvou milionů korun. Pokud by to byla pravda, získala by Nova za relativně malý peníz velmi zajímavý produkt – a vzhledem k tomu, že jej vysílá v devět hodin večer po další programové novince, reality show Milionový pár, může dopředu počítat s vysokou návratností.

Programová ředitelka Novy Libuše Šmuclerová dokonce nevylučuje, že Nova v případě diváckého zájmu přesune Redakci do atraktivnějšího času od 20 hodin. Ten zatím přiklepla původnímu seriálu Pojišťovna štěstí režiséra Jiřího Adamce, jehož úvodní klapka padla již loni na jaře. Je to vůbec první klasický český seriál z produkce Novy a Šmuclerová slibuje, že půjde o novodobou Nemocnici na kraji města (Nova se ještě před jeho odvysíláním rozhodla natočit dalších třináct dílů). Trošku se v tom zrcadlí smůla, která se Nově nalepila na paty v případě skutečného pokračování Nemocnice na kraji města. Původně ho totiž měla natáčet právě Nova, respektive její servisní organizace Česká nezávislá televizní společnost. ČNTS dokonce získala autorská práva a začala pracovat na scénáři, pak se ale Vladimír Železný pohádal s americkými investory a odstěhoval se na Barrandov. ČNTS s právy na pokračování Nemocnice zůstala odstřižená v Měšťanské besedě.

Nemocnici na kraji města po dvaceti letech nakonec natočila ČT, které se podařilo ČNTS vyplatit. O kvalitě seriálu se dá diskutovat, sledovanost však byla velmi nadprůměrná. A něčeho takového by nyní chtěla docítil i Nova se svojí Pojišťovnou štěstí. Proč se vlastně Nova nepustila do natáčení vlastních seriálů dříve? Oficiální odpověď zní, že se nepodařilo najít kvalitní scénáristy a vlastní dramatická tvorba je příliš drahá. Ve skutečnosti to byl ale Vladimír Železný, kdo a priori odmítal jakoukoli vlastní tvorbu kromě zábavy a nízkonákladových záležitostí typu Tele Tele. Na Barrandově se dokonce traduje, že ještě v den svého odvolání loni 14. května telefonoval Libuši Šmuclerové, aby okamžitě zastavila natáčení Pojišťovny štěstí, protože tento projekt neschválil. Odpovídala by tomu i skutečnost, že veškeré vlastní seriály Novy, ať jde o Hospodu, Policajty z předměstí nebo ne příliš podařený sitcom Novákovi, vyrobila Nova ještě v době, kdy sídlila v Měšťanské besedě a američtí investoři tlačili Železného k výrazným investicím do programu.

MÍSTO NAHOŘE

Železného odpor k vlastní dramatické tvorbě nepřímo pomohl České televizi, jejíž seriály patří tradičně k nejsledovanějším televizním pořadům vůbec. Producenti na Kavčích horách mají ještě jednu výhodu: díky dlouholetým vztahům nemusí příliš přesvědčovat herce ke spolupráci, zatímco točit seriál pro komerční televizi je pro řadu z nich cestou do neznáma. Veřejnoprávní televize je také známá tím, že pokud stojí o nějakou populární tvář, nešetří na honorářích. Proto se náklady na třináctidílnou Nemocnici na kraji města po dvaceti letech vyšplhaly na 80 milionů korun, zatímco Pojišťovna štěstí přijde Novu ani ne na polovinu této částky. Nezáleží ale jenom na výšce honorářů, liší se i způsob výroby. Českou televizi dosud nic nenutilo výrazně šetřit, výrobní týmy tvořily desítky lidí a výrobní doba se počítala spíše na léta. Například seriál Dobrá čtvrť, jehož poslední klapka padla v polovině července, se měl vysílání objevit nejdříve příští rok na podzim. Podle režiséra Karla Smyzcka, který je podepsaný i pod nedávno odvysílaným Místem nahoře nebo seriálem Bylo nás pět, ale televize uvažuje o jeho nasazení už na jaře.

Smyczek točí seriál přibližně rok. „Díky tomu, že využívám dvě střižny najednou, to jde rychleji a zároveň je dost času na zpracování materiálu,“ říká. Na třináctidílném seriálu Dobrá čtvrť o mladých lidech pracovalo asi šedesát členů výrobního týmu, z toho třetina herců. Pro porovnání: produkční tým Rodinných pout má čtyřicet lidí, na Redakci se podílí něco přes sto lidí ve dvou týmech. Pojišťovnu štěstí připravovalo padesát lidí, z toho patnáct herců v hlavních rolích. K tomu je potřeba připočítat šedesát herců ve vedlejších rolích a sto externích členů výrobního štábu. Z tohoto hlediska si tedy výroba klasického seriálu na Nově nijak nezadá se seriálovou produkcí ČT.

Jak hodnotí Smyczek seriálovou produkci komerčních televizí? „Je potřeba rozlišovat žánry. Něco jiného je natočit klasický český seriál nebo Rodinná pouta, i když obojí je svým způsobem náročné.“ Podle Smyczka je ale dobře, že se do vlastní tvorby pustily i komerční stanice. „Uplatní se tak lidé, kteří mají zkušenosti a jinak by byli bez práce. Komerční televize konečně přišly na to, že diváky unavují donekonečna omílané krváky a chtějí vidět české herce.“ Určité riziko ale Smyczek vidí ve vyčerpanosti seriálových témat, která se v podstatě stále opakují.

V DIETLOVĚ STÍNU

Programová oddělení Novy a Primy si poptávku po českých hercích dobře uvědomují, vždyť Nova snad poprvé v historii vytvořila samostatnou redakci hrané tvorby se šéfredaktorkou Šárkou Baborovskou. Komerční stanice ale na druhou stranu cítí potřebu vymezit se proti zaběhlé seriálové produkci veřejnoprávní televize. Podle Miloše Zahradníka je velkým neštěstím, že se nové seriály automaticky poměřují s celoživotním dílem českého seriálového guru Jaroslava Dietla. „Myslím si, že porovnáváme neporovnatelné a dnešní televizní produkce se ubírá trochu jiným směrem. To se stalo osudným novým dílům Nemocnice na kraji města a očekávání bylo tudíž mnohem větší než výsledek. Z komerčního pohledu to byl seriál jistě úspěšný (alespoň podle sledovanosti), ale velký podíl na tom měla i kampaň v ostatních médiích, která přerostla do celonárodního měřítka. Místo nahoře byl myslím slušný standard s bohužel poněkud klesající kvalitou v druhé polovině.“

Problém s Místem nahoře, příběhem několika rodin žijících v satelitním městečku poblíž Prahy, který ČT vysílala letos na jaře, byl také ve scénáři. Původní autoři totiž odmítali změny, které navrhovala ČT, a když se nakonec seriál začal natáčet, odmítli se po prvních třech dílech podepsat pod scénář a v titulcích se objevovali pouze jako autoři námětu. Určité výtky vůči ČT má také Karel Smyczek, podle něhož televize nedokázala tento seriál dostatečně „prodat“: „Závidím kolegům z Novy, kde si mohou dovolit investovat značné prostředky do propagace, takže u diváka navodí pocit, že pořad musí bezpodmínečně vidět. Ale chápu, že ČT si to z finančních důvodů dovolit nemůže.“ Upoutávky na seriál Místo nahoře byly tak špatné, že si diváci vyžádali opakování prvního dílu. Ale ani o repríze televize nijak zvlášť neinformovala, takže ji vidělo jen 200 tisíc diváků. I tak se ale Místu nahoře podařilo získat poměrně velký okruh příznivců. V průměru jej sledovalo 1,75 milionu lidí, poslední díl dokonce rovné dva miliony.

„Místo nahoře je seriál, který by u nás nikdy neprošel,“ říká Libuše Šmuclerová. „Podívejte se jenom na scénář prvního dílu – hlavní hrdinové koupí dům, teprve při stěhování ho vidí poprvé. První den, kdy se stěhují, zároveň nastupují do práce a hledají autobusovou zastávku. To jsou tak neobratné umělosti, že jsem je dávala za příklad, jak se scénář dělat nemá.“ Seriál se ale vždycky tak trošku vymyká reálnému životu. Vždyť i Nova nasadila od září proti novému pondělnímu seriálu ČT Náměstíčko druhou řadu akční americké série 24 hodin, v níž má zvláštní agent Jack Bauer pouhý den na to, aby zneškodnil skupinu teroristů (v první sérii zase během 24 hodin zachránil kandidáta na prezidenta USA a produkční společnost již pracuje na třetí řadě).

„Je to takové naše malé rýpnutí do českotelevizní seriálové tvorby,“ prohlásila na tiskové konferenci k podzimním programovým změnám na Nově Libuše Šmuclerová. Agent Bauer s nejmodernějšími vizuálními efekty proti pomalejšímu příběhu z domácího prostředí, ale s českými herci Ljubou Skořepovou a Ivanem Vinklářem. Budou diváci i v tomto případě konzervativní?


CO SE VYSÍLÁ U SOUSEDŮ

Zámecký hotel Orth (Schloßhotel Orth)
Koprodukční seriál rakouské veřejnoprávní televize ORF a německé ZDF. Jednotlivé epizody líčí příběhy ze života, o lásce, nenávisti, intrikách a ambicích hlavních hrdinů, které spojuje hotel Orth. Jeden z mála seriálů, který vyrábí rakouská ORF: díky nulové jazykové bariéře spíše nakupuje již hotové seriály z Německa.

Lipová ulice (Lindenstraße)
Kultovní „nekonečný“ německý seriál z produkce veřejnoprávní televize ARD běží již od roku 1985. Podílí se na něm osmnáct scénáristů a šest režisérů. Rozsáhlá rodinná sága, již v průměru sleduje 4,3 milionu diváků, má v Německu a Švýcarsku na dvacet internetových fanklubů.

Komisař Rex (Komisar Rex)
Známý rakousko-německý kriminální seriál, na němž postavila svůj úspěch také televize Prima. Příběhy vídeňské kriminálky s netradičním psím hrdinou se dočkaly několika řad. Jednotlivé díly na sebe nenavazují, jde o klasický epizodní seriál, na jehož výrobě se podílela ORF společně s ZDF.

Za mřížemi (Hinter Guttern)
Seriál z produkce komerční televize RTL popisuje život v ženské věznici Reutlitz v Berlíně. Příběhy žen, které jsou odsouzeny za vraždu, podvody nebo vydírání a touží po lásce, oddanosti a rodině. Divácky velmi přitažlivý pro emotivní děj, dostal se mezi pět nejsledovanějších pořadů všech německých televizí.

Na Polní (Na Wspólnej)
Příběhy sedmi lidí, kteří se poznali před dvaceti lety v sirotčinci a nyní si navzájem pomáhají v práci i v osobním životě. Hrdinové bydlí ve společném domě na Polní ulici, kde se také odehrává většina děje seriálu z produkce polské komerční televize TVN. Průměrně jej sledují dva miliony diváků a na internetu funguje i jejich fanklub.

Kamera Kafe (Camera Café)
Sitcom o zaměstnancích jedné polské firmy, kteří se potkávají u automatu na kafe a probírají tu novinky, drby i osobní život. Jde o zahraniční licencovaný seriál, jehož vtip tkví v tom, že veškerý děj snímá kamera jakoby umístěná v okénku automatu, aniž by o tom hrdinové tušili. Velmi populární sitcom v Polsku vysílá komerční televize TVN.

Dziupla Cezara
Madzia a Cezar se milují a mají i stejný koníček: vaření. Cezar vystudoval francouzskou kuchyni a vařil v Paříži, Madzia se snaží zachránit skomírající čínskou restauraci. Začnou v ní pracovat spolu, ale Cezar se začne věnovat práci více než Madzii. Původní polský seriál produkuje nejsledovanější komerční televize Polsat.

Záchranáři (Záchranári)
Epizodní seriál z prostředí horské služby ve Vysokých Tatrách natočil český režisér Vladimír Michálek pro slovenskou veřejnoprávní televizi. Projekt vznikl v koprodukci s brněnským studiem České televize a v blízké době se objeví také na obrazovce ČT. Jde o jeden z mála původních seriálů STV za poslední léta – televize totiž drasticky omezila vlastní výrobu.

(REFLEX 38, 16.9.2004)

0 Comments:

Okomentovat

<< Home