potucek@reflex.cz GSM +420 606 222 928 CS společenský týdeník REFLEX

čtvrtek, října 21, 2004

Nejhorší show v dějinách (České) televize

Ester Kočičková hledá lidské trosky v nelidském vysílacím čase

Kdyby Česká televize nedala do novin, že vysílá nový pořad Ester Kočičkové a Luboše Nohavici, jeho tvůrci by se o tom snad ani nedozvěděli. A diváci? Těm soutěž Nejhorší vyhrává, exhibice životních ztroskotanců a televizních samozvanců nejspíš úplně uniká. O středečních večerech od 23:20 ji na ČT1 sledují jen necelá dvě procenta.


Čím to, že o pořadu Nejhorší vyhrává skoro nikdo neví a ani ČT ho nijak nepropaguje?
Trošku jsme možná doplatili na výměnu „svého“ hlavního dramaturga.V době, kdy jsme soutěž začali natáčet, to byl Richard Medek, pak ho nahradil někdo jiný, a, zaplať bůh, odvysílání nezakázal. Ale když se zadávaly zakázky na promo k novým pořadům, kdosi z této tvůrčí skupiny řekl, že naše soutěž není jejich prioritou. Nakonec, není se čemu divit, v době, kdy je zapotřebí pozitivní mysli...

To asi ne. Zřejmě pořad nezapadá do představ o masové veřejnoprávní zábavě. Jak tenhle projekt vznikl?
Oslovila nás sama televize. Po úspěchu Ženského hlasu a Dvojhlasu chtěli, abychom s režisérkou Kamilou Vondrovou natočili něco dalšího. Sedly jsme si a seznaly, že diskusí už bylo dost a že nás mimo jiné iritují tolikrát provětrané a vyvětrané televizní soutěže, až tak, že všechno své otočíme a pokusíme se právě o soutěž. Bůh ví, jestli se opět nevěnujeme publicistice...

Jak jste přišly na „nejhoršího“?
Vycházely jsme ze zkušenosti, že významným českým národním sportem je, vedle Superstar, to poněkud starší soutěžení - kdo je na tom hůř. Takové to: cože to máš?! No, já mám ty klouby! To nic není, to já mám klouby odjakživa srostlý...! Neumíme říct, že se máme dobře, nebo alespoň mlčet. Nebo se alespoň nechlubit, že, narozdíl od souseda s pouhou lupénkou, my máme syna ve vězení, dceru v ústavu a živnost nám sebrali v osmačtyřicátým.V porovnání s lidmi, kteří vystupují v naší soutěži - třeba ti dva slepci - si člověk řekne: proboha, co mi vlastně schází? A to by mělo divákům pomoci, ne-li, že by je to mělo pobavit.

Takže soutěžící nejsou herci, ale normální lidé?
Tak i tak. Hlásili se nám na výzvu v televizi. Většina z nich je přímo z ulice, až na několik výjimek. Například ony dvě sestry v kategorii sourozenců byly sice nejen nám známé herečky, ale, byť pod jiným jménem, přišly si vyřešit svoje skutečné zážitky a příkoří z dětství. Můj kolega Stanislav Helena tam zase probírá svoji tloušťku. Ovšem, není se co divit, nejhorší osudy mívají zpravidla právě tvůrčí osobnosti.

Jak jste ty soutěžící vybírali?
Ozvali se nám třeba lidé, kteří napsali: víte, já jsem na tom špatně, ale vždycky mě povzbudí ranní sluníčko. Nebo: když si zazpívám, všechno ze mě spadne. Nebo: dokud tady nemáme válku a dokud nejde o život… Tak ti samozřejmě našemu záměru nevyhovovali. Opravdu málokdo se, na pokyn, tváří v tvář médiu, chtěl ve svém trápení jak se patří porochňat. Ale také se třeba stalo, že se jeden soutěžící rozpovídal o tom, jak ho terorizuje jeho žena, a ta začala Televizi vyhrožovat žalobou. Takže se ten díl nakonec neodvysílá. Škoda, spoluhráč toho pána měl zase manželku, která ho terorizovala přes rodinnou smečku tažných psů… byl to dobrý duel.

Slepci se vám přihlásili taky dobrovolně?
Původně jsme měly i jiné, smělejší teorie. Slepci byli téměř přinuceni. I když - nenutil je nikdo...Chtěli jsme dokonce připravit díly, které by byly odvážnější co do postižení soutěžících i co do trpělivosti myslí charitativně založených diváků, ale nakonec jsme hluchoněmé vystřídaly sporem katolíka a evangelíka, nebo jsme dva “ležáky“ nahradily soubojem dvou zneuznaných pseudoscénáristů... Zkrátka, hledaly jsme princip podivného sočení soků, které do pozice soků postavilo cosi zvenčí, aniž by to kdo z nich dovedl pojmenovat. Jestli to byla legrace nebo publicistika, to ví snad jen studiové počitadlo.

Kde se vzaly uklízečky, co v některých dílech posedávají v pozadí?
To jsou skutečné paní uklizečky. Pokud se nesmějí, buď se stydí, nebo jim to nepřipadá vtipné. Já si myslím, že to druhé.

A ti psi, co pobíhali v prvním díle po studiu?
Ti byly úžasní a patřili jedné ze soutěžících. Jak se mi svěřila, vzala je s sebou, aby, až jí ten první díl někdo natočí, měla uchováno, jak její psi vypadají - tuším, ve čtyřech letech. No, není to skvělé, takhle veřejnoprávně posloužit?

Prý jste měly problém i s produkčním týmem.
Pochopitelně, jaký jiný než nejhorší tým by se na přípravě „Nejhoršího“ měl podílet. Kupříkladu paní kostymérka se od mých vlastních, z domova přinesených kostýmů několikrát hlasitě distancovala, a přes to je, asi za trest, uvedena v titulcích. A to již vůbec neprotěžuji paní maskérku, která se, se svými neumětelskými experimenty, podepsala nejen na mém mediálním obrazu, ale též cíleně znehodnotila jakýkoli obraz mého kolegy Lubomíra Nohavici. O věčně rozkolísaných kameramanech a totálně beztonálním zvukaři je mi pak až stydno hovořit!

Je tedy na Vaší soutěži něco kladného?
Zábava, poselství, katarze, autenticita, vlajkové písně, které s Lubošem právě natáčíme... Není to po těch všech Kufrech víc, než Kufry pana Silbersteina?

(REFLEX 43, 21.10.2004)

0 Comments:

Okomentovat

<< Home