potucek@reflex.cz GSM +420 606 222 928 CS společenský týdeník REFLEX

čtvrtek, listopadu 18, 2004

Doživotní úchyl

Sex, vodka a násilí na Hradě. Kapitánské choutky. Psycholog Hradní stráže zneužil šest vojáků. To je jen malý výčet novinových titulků, které přede dvěma a půl lety odstartovaly kauzu výchovného a sociálního poradce Hradní stráže Miloše Topolovského, obviněného ze sexuálního zneužívání vojáků. Případ, jenž zpočátku vypadal tak jasně, dostává po letech docela jiné obrysy.

Miloš Topolovský nastoupil k Hradní stráži před sedmi lety. V roce 2000 se stal náčelníkem skupiny sociální politiky, tedy jakýmsi důvěrníkem. Vojáci za ním chodili do jeho kanceláře v Kanovnické ulici s různými osobními problémy a společně se je snažili řešit. Většinou u skleničky něčeho ostřejšího. Nezřídka ale za Topolovským přišli i mazáci, kterým zbýval měsíc dva do civilu a jejichž jediným problémem byla prázdná peněženka a chuť se napít. Společně chodili taky po hospodách a Topolovský jim platil útratu.

Předloni v únoru se na útvaru rozneslo, že je Topolovský „na kluky“ a při večerních návštěvách v jeho kanceláři nejde jen o pití. Dozvěděl se to velitel roty a případ dostal rychlý spád: údajní poškození putovali k výslechu, den na to Topolovského zatkla policie a dva dny poté putoval do vazby. Strávil v ní skoro dva měsíce. Mezitím se rozjela mediální mašinérie o sexuálně zvrhlém psychologovi Hradní stráže (Topolovský nikdy psychologem nebyl), který místo aby vojákům radil, opíjel je a orálně ukájel.

NEDOSTUPNÝ? NEVADÍ

Topolovského verzi se čtenáři, posluchači a diváci nedozvěděli. Neměli jak. Krátce po propuštění z vazby se pokusil o sebevraždu na Nuselském mostě a putoval do psychiatrické léčebny v Bohnicích. Tam se dobrovolně podrobil protialkoholnímu léčení, takže dohromady nebyl téměř rok vůbec k zastižení. Z toho si ovšem média příliš horkou hlavu nedělala a protlačovala verzi vyšetřovatele, který novinářům pravidelně pouštěl informace z vyšetřovacího spisu. Prostě česká klasika.

Soud začal v únoru 2003, rok po vznesení obvinění. Proces byl poměrně krátký, po čtyřech dnech bylo jasno: Topolovský dostal roční trest s podmíněným odkladem na čtyři roky. S tím se ale obviněný důstojník Hradní stráže nesmířil a v červnu téhož roku se odvolal. Následoval další soud, který rozsudek potvrdil a další odvolání. Letos v červnu Městský soud v Praze definitivně potvrdil původní rozhodnutí o ročním vězení s čtyřletou podmínkou. To nabylo právní moci v srpnu a od té doby Topolovský usiluje o obnovu procesu. Jedním z důvodů má být ovlivňování soudu médii.

Topolovský se zároveň obrátil na redakce některých deníků a časopisů s žádostí o vysvětlení, proč zveřejňovaly celé jeho jméno, fotografie a další osobní údaje v době, kdy seděl ve vazbě a měl teprve před soudem, což je jasné porušení presumpce neviny. „Hlavní mediální vlna proběhla v době, kdy jsem byl ve vazbě na Pankráci a nemohl jsem na ni z objektivních důvodů reagovat. Pochybení médií vidím v tom, že ze mne udělala psychologa, uveřejnila celou řadu osobních údajů – mimo jiné to, že jsem gay, že jsem se léčil na psychiatrii, nebo že jsem byl závislý na alkoholu,“ napsal Topolovský letos v říjnu do žádosti o obnovení procesu.

DVA ROKY MLČENÍ

Proč si na média stěžuje až dnes, s více než dvouletým zpožděním? „Advokát mě ještě ve vazbě písemně zavázal, abych nekontaktoval žádná média, protože by to mohla použít proti mně a mohl bych tím ovlivnit soud. Podepsal jsem, že nebudu mluvit s novináři až do nabytí právní moci rozsudku. K tomu došlo až letos v srpnu, kdy jsem kontaktovat Mladou frontu Dnes a Týden,“ řekl mi Topolovský při schůzce v jedné z vinohradských restaurací. Prý to bylo poprvé od vypuknutí celé kauzy, kdy jej kontaktoval nějaký novinář a zajímal se o jeho názor. A co vyčítá zmiňovaným médiím? „Týden uveřejnil poprvé celé moje jméno a fotografii, a napsal o mě, že jsem Slovák z Michalovců, takže ten případ převzala i televize Markíza. Došlo to do tak absurdní situace, že se moje babička šla ptát pana faráře do kostela, co to je orální styk. Tři roky jsem už kvůli tomu nebyl doma a nepojedu tam, dokud soud nevyhraju.“

Vydavatel Týdne Topolovskému prostřednictvím svého právníka sdělil, že článek se opírá o svobodu projevu a právo na informace ve smyslu článku 17 listiny základních práv a svobod: „Zabýval se věcí veřejného zájmu a rovněž osobou veřejného zájmu a dle vydavatele byla dodržena presumpce neviny a v žádném případě nedošlo k pomluvě, poškozování cizích práv a nebyla ani porušena ochrana osobnosti, aby bylo možné hovořit o zneužití svobody projevu.“ On je to vlastně obecný problém našich médií: někdo někoho obviní, státní zástupce ho pošle do vazby a než dojde na soud, proběhnou jeho fotografie novinami, aniž by si později čtenář na nějaké straně šest dole v rohu všiml drobného sloupečku, že onen obviněný je vlastně nevinný. Ostatně, Týden po vynesení rozsudku přinesl kratičkou noticku s titulkem „Za znásilnění podmínka“. Od „Kapitánských choutek“ se zřejmě čekalo více.

MF Dnes zase o Topolovském psala výhradně jako o psychologovi Hradní stráže, ačkoli psychologem nikdy nebyl, a zveřejňovala v průběhu vyšetřování a soudu celé jeho jméno. Odpověď redakce? „Asistentka šéfredaktora mi sdělila, že jim je líto, že se cítím články ze soudních líčení poškozen. Jejich redaktoři prý ale jen citovali z vyšetřovacího spisu a pak i výpovědi svědků a z rozsudku, u jehož čtení mohla být veřejnost.“ Noviny ale na druhou stranu vydaly poměrně obsáhlou obhajobu Topolovského od jeho soudního důvěrníka Jiřího Hromady, předsedy české Gay iniciativy. Hlavní chyba zřejmě bude někde jinde – konkrétně u vyšetřovatele, který novinářům zprostředkovával důvěrné informace. Topolovský na něj minulý měsíc podal podnět na Inspekci Ministerstva vnitra.

TOPOLOVSKÉHO VERZE

Miloš Topolovský samozřejmě vidí celý případ „zneužívání“ vojáků jinak. V lednu 2002 měl k útvaru nastoupit nový velitel. „V té době tam už rok nebo dva panovalo určité bezvládí a velitel roty všem nařídil, aby ke mně přestali chodit chlastat, že bude nějaký průser.“ Měsíc to prý vojáci vydrželi, ale v únoru už bylo všechno ve starých kolejích. „Jednou v únoru za mnou přišel nováček S. a seděl u mě od devíti večer do dvou do rána. Když jsem potom odcházel z kanceláře domů, potkal jsem ho o patro níž, jak si něco vykládá s dozorčím. Tak jsem mu řekl, že je už pozdě, ať jde spát. A on na to, že mu nebudu nijak rozkazovat, když jsem stejně ožralej, a že mě napráská vedoucímu útvaru, jak v práci chlastám. Řekl jsem mu, ať neblbne a odešel jsem. A on ten telefon opravdu zvedl, představil se jako pomocník dozorčího roty, a řekl, že Topolovský se ožral a dělal bordel.“

Druhý den začalo vyšetřování. „Vyplynulo z něj, že jsem ho tam pozval a ten kluk řekl, že ke mně nechodil chlastat jenom on, ale plno dalších. Tak si velitel čety nechal napsat seznam, kdo všechno ke mně chodil, a že to bude kázeňsky řešit. Vojáci ho začali sepisovat a mazáci se strašně se naštvali na S., že to napráskal. A on je poslal do prdele, že ke mně stejně chodí chlastat a pak si tam kouří péra, že jsou stejně všichni buzeranti.“ Historka se roznesla po útvaru a našla si cestu i k veliteli roty. Náznaky, že se v kanceláři Topolovského dějí i jiné věci než obligátní chlastání, se objevily také v seznamu hříšníků. „Po nějaké době, týdnu nebo čtrnácti dnech, ty papíry skončily u nového velitele útvaru. Ten je vzal, a aniž by mluvil s kýmkoli ze seznamu nebo se mnou, dal je právnímu zástupci, ať to řeší. No a ten je předal policajtům,“ vzpomíná Topolovský.

Případ nabral rychlý spád. Vyšetřovatel si pozval vojáka S. na výslech. „Ten mezitím dostal kapky od mazáků, a tak řekl, že chlastat nechtěl, že jsem ho pozval a chtěl po něm orální sex. Měl jsem mu prý vyhrožovat, že když nic nebude, zmlátím ho. Dokonce tvrdil, že jsem ho uhodil – u soudu ale řekl, že to byla jenom výhrůžka,“ říká Topolovský. Jedna výpověď společně se seznamem vojáků, kteří chodili za Topolovským popíjet a „kdo ví co ještě“ vyšetřovateli stačily k obvinění z pokusu o znásilnění. Jakmile bylo na světě, putoval Topolovský do vazby. Tam si také užil „své“, když ho spoluvězni poznali na fotografiích v novinách: „Zpočátku to byla sranda. V rádiích to bylo každou hodinu ve zprávách. Říkali mi: a máš dalšího! Psychicky to ale nebylo vůbec příjemné. Když vyšly první články s mojí fotografií, začalo to být vyloženě zlé.“

U soudu se ukázalo, že většina obvinění není dostatečně podložena a mediální proces se pomalu ale jistě začal hroutit. „Počítal jsem s tím, že mě sprostí viny ve všech bodech obžaloby, ale média do už tak rozjela, že soudkyně chtěla výsledek přijatelný pro všechny. Sice byl pod dolní hranicí možného trestu (jeden rok podmíněně - Topolovskému přitom hrozilo odnětí svobody na dva roky až osm let) a odůvodňovala ho jako výchovný prostředek, ale i tak jsem se proti němu odvolal, protože jsem byl odsouzen za něco, co jsem neudělal,“ říká Topolovský. Na útvaru prý působili i další homosexuálové a důstojník nepopírá, že s nimi nechodil jenom pít: „Všechno bylo ale dobrovolné.“ Dobrovolně za ním údajně přišel i nováček S., ale Topolovský ho odmítl a zhrzený voják se mu za to měl pomstít. V té chvíli zřejmě netušil, jak daleko to dojde…

NOVINÁŘI NA PRANÝŘI

Případem Miloše Topolovského se zabývala také Etická komise Syndikátu novinářů. Začátkem října dospěla k názoru, že média důstojníka Hradní stráže skutečně poškodila a zřejmě mohla ovlivnit i průběh soudu: „Komise pro etiku při SNČR konstatuje, že v případě Topolovský novináři nedostatečně rozlišovali, co je obvinění, co pouhá svědecká výpověď, a co jsou prokázaná fakta. Vzhledem k tomu porušili paragraf 3d, který říká: respektovat soukromí osob, dodržovat přísně zásadu presumpce neviny a 3f: kromě nesporných důvodů veřejného zájmu nesmí novinář svou činností dostat dotčené osoby do nesnází nebo osobní tísně. Ve veřejném zájmu jistě je vědět, jaká je situace v hradní stráži, ale veřejným zájmem se nedá obhájit barvité líčení případu a zveřejnění plného jména podezřelého dřív, než proběhl soud.“

Miloš Topolovský použil vyjádření etické komise v žádosti o obnovení svého procesu. „Pokud vyhraji, nebude to pro mě mít žádný speciální efekt. Maximálně morální očištění, ale jsem bez práce, zkompromitovaný a hlavně mám zápis v rejstříku trestů. A koho zajímá, že jde o podmínku na rok dva? I kdybych chtěl dělat dělníka ve výkopu, potřebuji k tomu čistý trestní rejstřík. Proto musím vyhrát.“ Soudkyně obnovu procesu povolila 4. listopadu, týden po sepsání tohoto článku.

(REFLEX 47, 18.11.2004)

0 Comments:

Okomentovat

<< Home