potucek@reflex.cz GSM +420 606 222 928 CS společenský týdeník REFLEX

čtvrtek, listopadu 18, 2004

Existuje mediální diktát krásy?

Do českých kin tento týden zamíří dokument režisérky Eriky Hníkové Ženy pro měny o vlivu médií na vytváření umělého kultu krásy. Recenzi si můžete přečíst na filmové stránce Labyrintu kultury v tomto čísle Reflexu, já jsem se rozhodl nahlédnout problém z té nejvíc kritizované, mediální stránky.

Ženy pro měny vznikly jako absolventský film FAMU. Režisérka Erika Hníková se při jeho natáčení nechala inspirovat knihou Mýtus krásy od Naomi Wolfové o vzrůstajících požadavcích společnosti na dokonale krásné tělo: „Chtěla jsem natočit film s podstatným celospolečenským tématem. Navíc jsem okolo sebe měla pár kamarádek, které právě řešily problémy spojené s tímto kultem.“ Volně parafrázováno, kupovaly si ženské časopisy a nějak se nemohly vyrovnat s tím, že nevypadají jako ty lehce oděné slečny na obálce.

Dokument si vybral za cíl módní průmysl a média - v tomto případě ztělesněná Stratosférou, největším tuzemským vydavatelstvím dívčích, ženských a bulvárních časopisů. Nutno dodat, že to byl cíl velmi jednoduchý a pro režisérku předvídatelný. Jak sama říká, oslovila s žádostí o možnost natáčení všech třicet tři tehdy existujících ženských časopisů v České republice, z toho se jí ale ozvaly jen tři: Žena a život, Marianne a Cosmopolitan. „Nakonec jsem si vybrala Cosmopolitan (ze Stratosféry), protože jeho šéfredaktorka Sabrina Karasová vyšla samotnému natáčení velmi vstříc.“

Paní Karasová na svoji vstřícnost dojela, což zřejmě pochopila už ve chvíli, kdy se na kameře rozsvítilo červené světlo. Pak z ní začaly padat takové perly jako že svoje šéfování Cosmopolitanu bere jako normální práci, která končí ve chvíli, kdy vypíná počítač a jde domů (i když: jaké naléhavé poslání má cítit šéfredaktorka konzumního ženského časopisu?). Režisérka Hníková její otevřenost ocenila, nicméně v píárovém rozhovoru k filmu říká: „Ale i tak si myslím, že i ona je pod tlakem vydavatele, protože u těchto časopisů je nejdůležitější prodejnost.“ No jéje! To je objev!

Být režisérem dokumentu, jakými jsou Ženy pro měny – mimochodem, moc mě pobavil – vykašlal bych se na nějakou šéfredaktorku, která ze své pozice musí držet pusu a obchodní linii podniku. Zajímal by mě názor jejího šéfa. A ačkoli se s ředitelem Stratosféry Antoninem Herbeckem nemáme nijak v lásce (ani nechtějte vědět, co mi odepsal v prvním mailu na žádost o komentář k tomuto filmu), prostě jsem se ho zeptal. Tady je odpověď:

„Autorka si podle svých vlastních slov přečetla knihu americké feministky, která jí inspirovala k vytvoření filmového důkazního materiálu, že média mají nad ženami obrovskou moc a nutí je dělat věci s vlastním tělem, které by jinak nedělaly. Film tak paradoxně představuje ženy v pozici pasivních otroků a obětí "módních diktátů" médií a snaží se dokázat, že existuje jakási skupina lidí, která tyto ubohé ženy prostřednictvím médií ovládá, což je samozřejmě pěkná pitomost. Autorka sama přiznává, že se k těmto lidem nedostala, takže ani netušíme, kdo by to měl být. Celý film je asi tak objevný, jako konstatování, že pod vlivem reklamy pereme pracími prášky, které ničí životní prostředí, nebo do sebe cpeme vitamíny, které mohou naše tělo poškodit, či volíme lidi, kteří nikdy nesplní to, co před volbami slíbí.“ Nezbývá mi než souhlasit. Ale bolí to, pane Herbecku.

(REFLEX 47, 18.11.2004)

1 Comments:

Blogger PB said...

No, spis si myslim, ze prace pro pani Karasovou s vypnutim pocitace a odchodem "domu" zacina. neni tajemstvim, ze lidi ze Stratosfery - hlavne Esquiru a Cosma - vymysleji "temata" nad flaskou.

20. listopadu 2004 10:30

 

Okomentovat

<< Home