potucek@reflex.cz GSM +420 606 222 928 CS společenský týdeník REFLEX

čtvrtek, prosince 16, 2004

Big Brothers

Jsou si hodně podobní. Přesto málokdo ví, že herec MIROSLAV ETZLER (40), momentálně známý jako ředitel Tomáš Kraus v seriálu TV Nova Pojišťovna štěstí, a TOMÁŠ ETZLER (41), produkční americké zpravodajské televize CNN, jsou bratři. Možná to je tím, že tito dva bodří Ostraváci spolu za posledních pět let nepromluvili ani slovo. Až teď – a Reflex byl u toho.

Když jsem se připravoval na tento rozhovor, překvapilo mě, kolik toho máte jako bratři společného: vztah k dramaturgii, lezení na skály, oba jste se poprvé oženili už v osmnácti… Můžete říct, v čem se zásadně lišíte?
Tomáš: Společného toho máme opravdu dost. Oba jsme se celkem brzy osamostatnili, ale každý jsme šli trošku jinou cestou. Mirek se okamžitě po gymnáziu věnoval divadlu, zatímco mě chvíli trvalo, než jsem zjistil, co chci v životě dělat. Měl jsem hodně rád sporty, chtěl jsem cestovat, ale za komunistů to nešlo. Tak jsem se dal aspoň na zeměpis. Studoval jsem ho společně s tělocvikem, ale už na škole jsem si uvědomil, že mě to zase až tak nebaví, že jsem spíš na kreativní tvorbu. Ale nevěděl jsem, na jakou. Proto jsem měl ve své branži na Mirka zpoždění.
Miroslav: My jsme vlastně stejní jak ve svých špatných, tak v dobrých vlastnostech. Zásadní rozdíl mezi námi je v tom, že já jsem zbabělec a Tomáš je odvážný.
Tomáš: S tím nesouhlasím. Záleží na definici odvahy nebo zbabělosti. Vylézt na jeviště před vyprodané divadlo, které od vás něco očekává, je něco, co bych v životě nedokázal. Odvaha má různé dimenze a my jsme odvážní oba, ale každý v něčem jiném. Řeknu vám ale jeden příklad, v čem se lišíme. Brácha jel v osmnácti na prázdniny do Paříže. Bylo to ještě za komunistů, poštěstilo se mu dostat devizák. A on se vrátil! Strašně jsme se kvůli tomu pohádali, nechápal jsem, jak se může vrátit tady do těch sraček.
Miroslav: Já bych nedokázal emigrovat. Na to opravdu nejsem dost odvážný. Měl jsem problém třeba převést z té Francie do Československa nějaké knihy, které mi dal jeden farář. S kamarádem Petrem Motlochem jsme byli tak posraní, že jsme nakonec provezli jen dvě. Tři nejtvrdší jsme vyhodili před hranicemi. Bylo to v době, kdy jsem se zrovna dostal na JAMU a bál jsem se, že mě odtamtud vyhodí. Prostě jsem byl jiný. Bráchovi to bylo jedno, on podepsal Několik vět. Když mi maminka telefonovala, že četli jeho jméno na Hlasu Ameriky, užíral jsem se, že mě kvůli tomu vyhodí ze školy. Chápete? To byla moje první úvaha. Já jsem chodil recitovat na Dny horníků a energetiků básničku Aurora od Jarmily Urbánkové, aby mě nechali prolézt do dalšího ročníku. Byl jsem na propadnutí, ale za tohle jsem dostával čtyřky.

Miroslav v šestnácti utekl z domova. Jak jste prožívali tenhle útěk?
Tomáš: Bylo mi to moc líto. Umřel nám táta, bráchovi bylo šestnáct a mně osmnáct. Cítil jsem, že jako chlapi máme povinnost postarat se o rodinu, udržet ji pohromadě. Brácha na tohle neslyšel. Šel za svým hlasem, a to mě mrzelo. Odešel od nás a rodina se rozpadla.
Miroslav: On to nebyl ani tak hlas jako praktické důvody. Tomáš měl ženu a malé dítě, žili s námi ve společné domácnosti. Do toho máma, která těžce nesla odchod táty. Byl jsem v dvojím mlýnu. Naše rodina byla takový jakoby strom, který ztratil kořen a po tátově smrti se vyvrátil. Dostával jsem se do velkého tlaku z obou stran, taky v tom byla ženská, a tak jsem to jednoho dne prostě zabalil. S mámou jsem se pak neviděl dva roky, i když jsem bydlel více méně za rohem.

Oba často zmiňujete vliv, jaký na vás měl otec. Čeho si na něm nejvíce vážíte?
Tomáš: Byl to nesmírně vzdělaný a sečtělý člověk. Zřejmě měl také svoje chyby, ale já jsem ho považoval za ideál dobrého člověka, kterému jsme se s Mirkem nemohli vyrovnat. V jeho cílevědomosti, píli, vyrovnanosti. Hodně se nám věnoval, diskutoval s námi o knížkách, filmech a televizních pořadech. Jemu vděčím za to, že jsem po studiu na Pedagogické fakultě dostal práci dramaturga v ostravském studiu Československé televize. Jinak bych musel jít někam učit.
Miroslav: Já jsem na něm obdivoval hlavně vůli jít za každých okolností dál, i když ty okolnosti vůči němu nebyly zrovna příznivé. On nebyl typ člověka, který by všechno zabalil. Věřím, že se uvnitř hodně užíral, což nakonec zřejmě způsobilo i jeho nemoc, ale tu vůli jít dál považuji za to úplně nejcennější.

Otec vás vedl spíše k intelektuálním záležitostem, jak se mu zamlouvala vaše záliba v lezení po skalách?
Tomáš: Hodně nás v tom podporoval. Táta měl hory rád a když jsem za ním v patnácti přišel, že chci lézt, prosadil to u maminky. Podporoval všechno, o co jsme měli zájem.
Miroslav: Mě lezení netáhlo tolik jako Tomáše, nečetl jsem všechny ty knihy od Hermana Boola, Výstupy na Everest a podobně. Když jsem ho ale viděl, jak odjíždí s báglem a lanem, trošku jsem mu záviděl. Dvakrát nebo třikrát mě vzal sebou a já jsem tomu úplně propadl.

Kam jste jezdili lézt?
Tomáš: Měli jsme spoustu oblíbených míst, ale tím nejlepším terénem je dodnes zřejmě Adršpach, pískovcové oblasti východních a severních Čech a Tatry. Tenkrát se ani jinam nesmělo. Několikrát jsem byl v Bulharsku, Rumunsku a Polsku, ale do Rakouska nebo Švýcarska jsme se nedostali.
Miroslav: Máme společného kamaráda Karla Krecbacha, jehož otec zahynul s československou výpravou pod Huascaránem, a ten v padesátých a šedesátých letech společně se svojí partou v Adršpachu vytvořil cesty, které dodnes patří k nejtěžším v oblasti. Tam jezdím, i když Karel mi loni v zimě říkal, ať se v létě Ádru vyhnu. Bývalo tam malé parkoviště, tak čtyřicet na čtyřicet metrů, a teď je tam plocha dlouhá kilometr a široká osm set metrů. Charouz tam postavil hotel ve stylu podnikatelského baroka. U vstupu do pískovny stojí tržnice se spoustou Vietnamců, v létě se tam prodávají trička a hračky. Ádr to hrozně změnilo a oba z toho máme obrovský strach.

Tomáš vystudoval tělocvik a zeměpis, Miroslav má JAMU. Oklikou jste ale oba nějakým způsobem skončili u televize. Kdo k ní měl vždycky blíž, kdo z vás byl větším extrovertem?
Tomáš: Tak Mirek vystupuje před kamerou, já jsem spíš za ní. V takovém tom šoumenství vede určitě on. Já jsem byl dramaturgem, což byla trošku jiná práce, a teď jsem producentem. Hledám příběhy, domlouvám rozhovory a pak to konzultuji s korespondentem, jak to nejlépe dostat na obrazovku. Jak říct nějaký obrovský příběh ve dvou minutách. Takže já jsem spíš za tím obsahem, zatímco brácha za předvedením nebo přednesením. On to donese publiku přímo osobně.

Tomáši, vy jste odešel do Ameriky dva roky po listopadu 1989. Tomu se už nedá říkat emigrace.
Tomáš: O odchodu do Ameriky jsem snil už od třinácti, patnácti let. Tehdy jsem o ní měl takové iluze a představy jako o zemi zaslíbené.Bylo to ještě za komunistů a ta touha byla obrovská. Neměl jsem ale příležitost, nedostal jsem nikam devizák. Z revoluce jsem měl obrovskou radost, doufal jsem, že se v televizi všechno zásadním způsobem změní. Ale v Ostravě se nezměnilo téměř nic. Dodnes jsou tam lidé, kteří mě označili za propagátora imperialismu za to, že jsem do televize přitáhl západní videoklipy. S nimi se mi už pracovat nechtělo, jít učit se mi taky nechtělo, tak jsem si řekl, že zkusím štěstí v Americe.

Jak dlouho jste pracoval v ostravském studiu ČST?
Tomáš: Čtyři roky. Byla to dobrá práce. V roce 1987 přijali tři nové dramaturgy do redakce hudebně-zábavných pořadů. Jeden dostal na starost dechovky, jeden muzikály a opery a jeden vážnou hudbu a rock and roll. To jsem byl já. K vážné hudbě jsem měl vztah od malička, protože máma zpívala v operním sboru a táta byl jejím velkým fandou. Rock and roll jsme mi mladí sledovali všichni, já jsem v Ostravě nevynechal ani jeden koncert. Jakmile jsem se v televizi rozkoukal, začal jsem dělat i různé dokumenty. Tenkrát jsme také poprvé a naposled pracovali společně s bráchou. Produkoval jsem film o životě Jana Amose Komenského a do hlavní role jsme obsadili Mirka.
Miroslav: Bylo to prima, všude bylo plno žen. Dělal to Michael Tarant, znali jsme se z Mahenova divadla v Brně.
Tomáš: Bylo to krátce po revoluci, ale ten film jsem už nedodělal. Ještě nebyl dostříhaný, když jsem odjel do Ameriky.

Jak ten odchod vnímali vaši blízcí?
Tomáš: Oni ho nepochopili. Bylo tam hodně zklamání, zloba a pláč. Trvalo několik let, než se s ním smířili. Nikdo nechápal, jak jsem mohl odejít z práce dramaturga v televizi umývat záchody v Salt Lake City.
Miroslav: Tomáš mi většinou volal ve chvílích, kdy byl na dně. Vždycky jsem se dozvěděl, jak někde čistí komíny, nebo že se stará o pána s Alzheimrem, čistí sklepy, nebo že utekl do New Yorku, protože mu vypršela pobytová víza.
Tomáš: Zůstal jsem tam bez povolení načerno několik měsíců. Salt Lake City je ale takové celkem malé provinční město, kde nikdo nemluví s přízvukem a byl jsem tam hodně nápadný. Někdo mi poradil, abych utekl před imigračním do New Yorku, že tam má přízvuk každý a že se tam ztratím. Měl pravdu.

Jak jste se od toho mytí záchodů a starání o bezprizorní starce dostal k práci pro CNN?
Tomáš: Vedla k tomu dlouhá cesta. Myslel jsem, že to půjde daleko rychleji. Ze začátku mě to umývání záchodů celkem bavilo. Připadal jsem si jako Jack London nebo Kerouac. Jenže to trvalo rok, dva a když se ani ten třetí nic neměnilo, začal jsem z toho pomalu šílet. Přemýšlel jsem, co budu dělat. Přestěhoval jsem se do Denveru a snažil se získat práci v místní televizi. Tam ale ani nevěděli, kde leží Československo. To je někde v Rusku, že jo? říkali mi. Vůbec je nezajímaly moje zkušenosti z Ostravy, zajímali se jen o to, co jsem dělal ve Státech. Tenkrát jsem se rozhodl k několika radikálním krokům. Dělal jsem zrovna číšníka a vydělával jsem si docela slušné peníze. Něco jsem si našetřil a šel studovat na univerzitu televizní žurnalistiku. Vzal jsem si obrovskou studentskou půjčku, 40 tisíc dolarů, a celou jsem ji vrazil do natáčení jednoho dokumentu. A ten film byl úspěšný, vyhrál jsem s ním několik cen na filmových festivalech v Americe a prodal ho do sedmi zemí.

O čem byl ten dokument?
Tomáš: O adopcích, což byl v té době ve Státech byznys za 400 milionů dolarů ročně. Bylo to strašně neetické, prostě novodobý obchod s dětmi. Našli jsme otřesný případ rodiny, která chtěla adoptovat zdravé dítě a dostala holčičku, která byla hluchá, s obrnou a naprosto retardovaná. Z Ruska. Zprostředkoval to nějaký rumunský dohazovač. Pro tu rodinu to byla obrovská tragédie, protože zaplatili 25 tisíc dolarů. Krásné na tom ale bylo, že se té holčičky nezřekli a odmítali se jí vzdát, ale protože byli chudí, jejich příběh skončil špatně. Když jsme ten dokument dotáčeli, to bylo v roce 1999, došlo v Denveru k masakru na jedné střední škole. Dva studenti tam postříleli patnáct spolužáků. Zavolala mi moje profesorka, že přijela CNN a shání nějaké místní poskoky. Hrozně mě to zajímalo, tak jsem se nechal najmout. Zpočátku jako řidič, a později jako asistent produkce. Každý večer jsem chodil domů a hledal na internetu příběhy, které zatím žádná americká televize neodehrála. Jeden takový se mi podařilo najít a produkční, velice galantní dáma, mi řekla, že když jsem ho vymyslel, pomůžu ho taky zprodukovat.

Co to bylo za příběh?
Tomáš: Týkalo se to toho denverského masakru. Všichni spekulovali, proč se to stalo, vina se házela na rockovou hudbu, počítačové hry a jiné věci. Pravdou je, že ti dva kluci hrávali nějakou počítačovou hru po internetu. Asi čtyři nebo pět dní po těch vraždách jsem si všiml, že jedna z těch her byla přearanžovaná na střílení v Denveru. Mohl jste být jedním z těch dvou mladíků a střílet po svých spolužácích. Přišlo mi neuvěřitelné, jak rychle dokázal tenhle průmysl využít tragédii ve svůj prospěch a těžit z ní peníze. To mi otevřelo dveře ke štábu a produkoval jsem pro ně ještě nějaké další věci. Po čtyřech týdnech mi řekli, že je mě v Denveru škoda a ať s nimi jedu do Atlanty. Tak jsem se dostal do CNN.

Jak to vnímal váš bratr?
Miroslav: Ze začátku jsem tomu vůbec nevěřil. Pamatoval jsem si, jak mi Tomáš vždycky nadšeně volal, že mu někdo něco slíbil a druhý den už o tom ten dotyčný nevěděl. Díval jsem se na to dost skepticky. Ale potom, když začal vyjíždět do světa… My jsme měli poslední dobou takové období, kdy jsme spolu vůbec nemluvili. Respektive já jsem se asi takovým dost nedobrým způsobem s Tomášem několikrát verbálně utkal, takže jsme spolu dost dlouho nekomunikovali.

Z jakého důvodu?
Miroslav: Byly to osobní důvody a je asi zbytečné je rozebírat. To, že tady teď sedíme spolu, je důsledek toho, že jsem si vyhledal jeho e-mailovou adresu a napsal mu, že bych o něm chtěl vědět něco víc. Věděl jsem, že byl zraněný ve Fallúdži, že prošel Afgánistánem, převratem na Haiti, že byl skoro celou válku v Iráku. Objevoval se v českých novinách i v televizi, a po tom zranění jsem o něj dostal veliký strach. Sehnal jsem si na něj adresu a napsal mu, že bych chtěl vědět, jak se má. A Tomáš mi odepsal, pak jsme si zavolali a to mi řekl, že za týden letí do Prahy. A teď tady spolu sedíme.
Tomáš: Těch důvodů, proč jsme spolu nemluvili, bylo víc. Asi hlavní byl ten, že máma dostala Alzheimera. Já jsem se v Americe staral o lidi, kteří jím trpěli a vím, jak strašná je to nemoc. Mnohem horší než rakovina. Ničilo mě to za mámu a bylo mi jasné, že Mirek nemůže tušit, co se blíží. On tedy tvrdil, že to ví, ale já si myslím, že nevěděl. Musel se o ni starat sám, protože já jsem byl v Americe v pozici, kdy jsem nemohl všechno položit a vrátit se do Čech. Několikrát jsem přijel, ale nějaké časté návštěvy nebo delší pobyt nebyl možný. Zpočátku nám pomáhala teta se strýcem, ale máma se potom musela přestěhovat do ústavu poblíž Prahy a brácha na to zůstal úplně sám. Možná si myslel, že jsem se na mámu vykašlal. Nevím. Ale chápal bych to, není to ojedinělý případ. Viděl jsem to na přátelích v Americe, kteří se dostali do podobné situace. Byla to taková poslední kapka v našich žabomyších válkách.

Jak dlouho jste spolu nemluvili?
Tomáš: Přes pět let. Když mi ale Mirek napsal, vůbec jsem se nerozmýšlel. Jsme bratři a z naší větve rodiny jsme zbyli pouze my dva. Myslím, že to celé byl nesmysl a doufal jsem, že se to spraví. Moc jsem tomu ale nevěřil. Proto jsem se vůbec nerozmýšlel a byl jsem pro okamžité zakopání válečné sekyry.

Bylo to tak, že jste oba čekali, kdo udělá ten první krok?
Tomáš: Nevím. Měl jsem nutkání bráchovi napsat, ale neudělal bych to, protože to byla všechno jeho vina.
Miroslav: Ano, je to tak. Já svoji verzi rozebírat nebudu, to bychom tu seděli pět hodin a stejně by to nemělo smysl. Pojďme od toho pryč.

Vidím na vás, že s Tomášovým závěrem nesouhlasíte.
Miroslav: Že to byla všechno moje vina? Ne, já to beru na sebe. Vím to. Byla to strašně těžká situace. O to těžší, že když maminka zemřela, potkával jsme naše společné známé a ti se mě vždycky ptali, jestli jsem mluvil s Tomášem. Že prý tady byl a včera odletěl do Ameriky. Zažil jsem to asi čtyřikrát nebo pětkrát a věděl jsem, že brácha tu byl několikrát. Hodně mě to žralo. Myslím, že oba jsme cítili, že je třeba se vrátit na Poštovní ulici 31, což byla naše adresa v Ostravě, kde jsme vyrůstali.

Miroslav hned po gymnáziu nastoupil do Státního divadla v Ostravě a potom vystřídal několik angažmá. Kde se vám hrálo nejlíp?
Miroslav: Bezvadný byl Šumperk. To byla taková moje nejtypičtější oblast, protože tam byli výborní herci, velmi talentovaní lidé, kteří tam strávili čtyřicet let s platem 1 800 korun měsíčně. Dnes mají okolo šesti tisíc. A nikdy se nerozhodli s tím praštit. Celá řada mých spolužáků z JAMU ve chvíli, kdy sehnali angažmá na oblasti, zjistili si platební podmínky a možnosti další obživy, skončila a už mají cestovky nebo reklamní agentury. U herectví zůstal málokdo.

Vás to nikdy nenapadlo?
Miroslav: Založit si cestovku? Já jsem línej, v tom je problém. Jsem línej už jenom v tom, aby mě něco takového napadlo. Velmi dobře se uživím hraním a na tom žehrám, protože cítím, že to není to pravé. Nicméně jsem línej na to, abych jel někam umývat záchody.

Aha, takže další rozdíl charakterů.
Miroslav: Ne, to je spíš o tom, že Tomáš je odvážný. Nemyslím tak, že se postaví do válečné vřavy, ale on je schopen vyměnit stoprocentní jistotu a zázemí za naprostou nejistotu, což já nedokážu. Já se ani nesnažím být v nějakém centru dění, nedělám nic pro to, abych pracoval. Nestýkám se s nikým z profese a přesto mám práce nad hlavu. Kdežto kdyby Tomáš měl hodně práce a byl nespokojený, tak si dokážu velmi dobře představit, že během tří let už v CNN nebude. Jediným mým podobným krokem byl odchod z Národního. Byl jsem tam osm let, šel z role do role, hrál jsem první poslední, a pak jsem se z ničeho nic rozhodl odejít.

Jak na to reagovali vaši kolegové?
Miroslav: Způsobilo to strašně moc zlé krve. Moje rozhodnutí bylo definitivní, chtěl jsem jít na protialkoholní léčení a udělal jsem to. Myslím, že to byla největší odvaha v mém životě. Opustil jsem místo, kde jsem měl na české poměry velmi dobrý plat, měl jsem stoprocentní jistotu dobré práce a dobrých rolí, vynikající režiséry a já se rozhodl, že to nechci. U Tomáše je to ale extrémní v tom, že i když se někde zazimuje, vytvoří si zázemí a jistotu, dokáže je z ničeho nic zahodit a jít dál. To já nedokážu.

Jak se vyrovnáváte s tím, že s vás média píší především jako o tom herci z Pojišťovny štěstí, co se léčil na protialkoholním a žije s Vilmou Cibulkovou?
Miroslav: Mně je to jedno. Pokud to vědomě neubližuje mé ženě a mým dětem, což se stalo v případě několika velmi vtipných bulvárů, pokud to neubližuje mým bývalým partnerkám, je mi to fuk. Nesleduji to. Pokud ale do toho začnou tahat Šimonku, Markétku, Magdalenku nebo Kristiána, nebo Vilmu, tak mi to jedno není a snažím se proti tomu něco dělat.

Při nedávné diskusi na internetu jste řekl, že bulvárem pohrdáte. Televize Nova ale bulvár potřebuje k propagaci svých pořadů včetně Pojišťovny štěstí.
Miroslav: To je problém televize Nova. Mám pocit, že lidí z mojí profese, kteří nějakým způsobem komunikují s bulvárem, je v téhle republice dost. Já mám s bulvárem etický problém. Oni jsou třeba dost zoufalí z toho, že nemají moje Vilminy společné fotografie. Několikrát nám telefonovali, zkoušeli to po dobrém, a pak dokonce padly nějaké výhrůžky, že si nás stejně najdou a nafotí přes plot na zahradě. Zatím to neudělali, ale až se to stane, přijde adekvátní reakce. Já jsem poměrně dost prudký.

Jaká reakce? Fyzická?
Miroslav: Adekvátní. To máte těžké. Nedávno vyšel článek o Vilmě, kde ze sta procent informací je devadesát sedm procent nesmyslů. Napsali třeba, že jsem byl manželem Zuzany Bydžovské, což není pravda. O Vilmě napsali, že byla ženou Miroslava Macháčka, což taky není pravda. O Vilmině dceři napsali, že je dcerou Miroslava Macháčka, což je nesmysl. Moje žena se údajně nestýká s mými dětmi - lež. A to je jedna lež vedle druhé. Jedno anonymní hovado v Blesku pošpinilo mou ženu a Martina Stropnického. Dva lidi, za nimiž stojí mimořádné životní i pracovní výsledky. Škoda, že neznám tu tvář, která si tak odporně plivla. Je mi z tohoto novodobého principu zle. Tyhle neomalené sprosťárny si potom začnou ukazovat děti ve škole, a já mám dcery od desíti do třinácti let, které to ohrožuje. A to já nechci.

Neměl jste s tím trošku počítat, když jste přijal nabídku Novy na hlavní roli ve velkém seriálu?
Miroslav: Já s tím počítám, ale ať nepíšou věci, které ohrožují moji ženu a moje děti. Zažil jsem takový otřesný případ, kdy za mnou přišla slečna Veronika Hartová, představila se jako redaktorka Týdeníku České televize a udělala se mnou rozhovor o divadle Ungelt. V té době jsem měl právní problémy se svojí bývalou partnerkou a když ten rozhovor skončil, slečna Hartová mi řekla, že o tom slyšela a vysypala ze sebe několik úplných nesmyslů. Odmítl jsem se o tom bavit a týden na to vyšel v Blesku článek, který se jmenoval „Rozhodla postel“ a byla tam moje citace, že Vilma je lepší v posteli a proto jsem u ní. To by mi ani tak nevadilo, ale bytostně se to týkalo i Zuzany Bydžovské a našeho syna Kristiána. Strašně jsem se rozzlobil, zvolal jsem slečně Hartové a byl na ni hodně sprostý. Křičel jsem na ni, byl jsem vulgární a ve finále jsem se dozvěděl, že dva týdny na to ta redaktorka spáchala sebevraždu. Rok a půl jsem žil s vědomím, že jsem k tomu pomohl. Rozumíte mi? Později jsem se dozvěděl nějaké podrobnosti o jejím životním příběhu a jak z toho světa odešla a vůbec mě to neuklidnilo. Proto s nimi nechci mít nic společného.

Nova vás k tomu netlačí?
Miroslav: Ne, ale i kdyby tlačila, nebylo by jí to nic platné. Ale oni asi vědí, kdo jsem a nechtějí to po mě. Takových lidí, kteří se rádi ukazují, je dost. Myslím, že Kateřina Brožová se velmi ráda vyfotí na jakoukoli titulní stranu jakéhokoli blbého časopisu. Já ne.

Viděl už Tomáš Pojišťovnu štěstí?
Tomáš: Dívali jsme se na ni společně. Dvacet minut. Chtěl jsem jenom vidět, jak brácha vypadá na obrazovce. Pamatuji si ho jenom z divadla, z Národního nebo ze Šumperka, a tam se mi moc líbil. Kdybyste se mě zeptal, o čem ten seriál byl, neřeknu vám to. Děj si nevybavuji, zajímal mě tam jenom brácha. On je dobrý herec, přesvědčivý a to co tam hrál, se mi líbilo. Ale nijak jsme se o tom nebavili.

Nova na příští rok chystá natáčení druhé řady Pojišťovny štěstí. Kromě toho se má Miroslav objevit také v jedné z hlavních rolí švýcarského filmu o Boženě Němcové. O co půjde?
Miroslav: O určitý fragment ze života Boženy Němcové. Já o tom nesmím moc mluvit. Produkovat ho bude filmová společnost z Paříže a peníze do toho dává švýcarská firma. Všimli si mě, když jsem hrál střední roli v jednom francouzském filmu s Bruno Kremrem. Viděli mě na projekci a na základě toho se mi ozvali. Musel jsem projít kamerovými zkouškami a zkouškou s hereckou partnerkou. Trvalo to asi měsíc, pak mě vybrali. S natáčením Pojišťovny štěstí se to ale krýt nebude.

Budete k tomu všemu stíhat vystupování v Ungeltu a ve Viole?
Miroslav: Divadlo je večer, takže to bude bez problémů. Něco málo se sice bude točit ve Vídni, ale to jsou dva tři dny, tak se to dá domluvit. Nejsem v angažmá, což je velmi výhodná věc, zvlášť když máte dobrého šéfa, který je schopen se s vámi dohodnout.

Tomáši, chodíte na bratrovy hry, kdy jste v České republice?
Tomáš: Několik představení jsem viděl ještě v době, když jsme spolu mluvili. Naposledy před pěti a půl lety Vyhnance od Jamese Joyce. Od té doby jsem ho neviděl. Pochopitelně sleduji jeho práci přes internet. To, že jsme spolu nemluvili, mi nezabránilo v tom, vyhledat si občas přes jeho jméno informace o tom, co dělá a jak se mu daří.

Bavíme se v době, kdy spojenecké jednotky v Iráku dobývají povstalecké město Fallúdža. Tomáše tam letos v dubnu zranily střepiny granátu, který dopadl do dvora domu, kde odpočívala jednotka americké námořní pěchoty.
Tomáš: V té době ve Fallúdži operoval jediný televizní štáb pro všechny americké televize. Z bezpečnostních důvodů se dohodly, že další lidé nebudou riskovat a zpravodajství bude společné. Byl jsem šťastný, že můžu být jedním ze tří lidí, kteří budou zprostředkovávat informace celé Americe. Potom ale došlo k té tragédii, kdy jsme čekali na jednotku námořní pěchoty a povstalci na nás hodili minometný granát. Dva chlapi z té jednotky zemřeli na místě, dalším třem to utrhlo nohy, ale přežili a dalších pět bylo zraněno. Já jsem měl nějaké střepiny v zádech. Byl to strašně nepříjemný zážitek. Nešlo ani tak o moje zranění, to nebylo nijak těžké. Horší jsou vzpomínky na ty umírající, na ta jatka, která se odehrála na dvorku, kam granát dopadl. CNN mě pak okamžitě stáhla. Chtěl jsem ve Fallúdži zůstat a dodělat svoji práci, ale moji šéfové v Atlantě o tom nechtěli ani slyšet. Měl jsem ještě v těle nějaké střepiny a báli se zánětu. Obávali se taky o můj psychický stav. Měl jsem z toho silný pocit nedodělané práce, hodně mě to zklamala a skoro až rozčílilo.
Miroslav: Já jsem o Tomášově zranění nic nevěděl. Dočetl jsem se to až v novinách, kde byla zpráva o únosu tří českých novinářů a hned vedle titulek „Tomáš Etzler zraněn v Iráku“. Rozklepaly se mi ruce, hned jsem běžel na internet a tam jsem se dozvěděl, že to zranění naštěstí nebylo tak vážné. Teď, co Tomáš přiletěl, jsme si první noc dlouho povídali a prohlíželi si množství fotek na jeho notebooku. Do té doby jsem si tu válku představoval úplně jinak. Myslel jsem, že tam proti sobě stojí dobře vyzbrojené militantní jednotky iráckého odporu a dobře vyzbrojené militantní jednotky Spojenců. Bylo to pro mě ještě složitější v tom, že jsem s vojenskou intervencí do Iráku od začátku absolutně nesouhlasil. A Tomášovu práci jsem bral jako práci zpravodaje televize ze země, která tu intervenci vede. Po tom, co jsem se všechno dozvěděl, jsem svůj názor musel hodně přehodnotit, protože to je asi válka bez jakýchkoli pravidel, která je vedená nešťastnými příbuznými obětí útoků a ne těmi, co by chtěli obhajovat nějaký diktátorský režim.
Tomáš: Ona ta válka bez nějakých pravidel není. Problém je v tom, že pravidla určuje ta strana, která válku začala a ne ta, kterou tu válku vede a v první fázi vyhrála.

Tomáši, vy jste souhlasil s vojenskou intervencí do Iráku?
Tomáš: Původně ano, protože jsem podobně jako další stamiliony lidí na celém světě věřil americké administrativě, že Irák má zbraně hromadného ničení, že je může aktivovat a že tato země je opravdovou hrozbou. Intervenci jsem podporoval. Důvod pro vedení války se ale pochopitelně velmi rychle sesypal jako domeček z karet a dnes je mi jasné, že byla naprosto zbytečná. Nevyřešila vůbec nic, uškodila Americe a poškodila už tak dost špatné vztahy západní a islámské civilizace. Napáchaly se tím škody, jejichž náprava bude trvat staletí.

Všiml jsem si, že oba máte dost jasné mínění o Georgi W. Bushovi. Co říkáte jeho znovuzvolení?
Tomáš: Každá demokratická země má vůdce, kterého si zaslouží. Zdůrazňuji slovo demokratická. Bushovi musím přiznat, že je šikovný politik, nebo že se obklopil šikovnými lidmi. Neříkám, že jsou upřímní, spravedliví a pravdomluvní, ale vědí, jak to chodí a jak se udržet u moci. Myslím si, že nás čekají další čtyři roky rozšiřujícího se rozdělení světa, propasti názorů mezi západním světem a Blízkým východem. Budou se prohlubovat rozdílné názory mezi Spojenými státy a Evropou. Bush v roce 2000 sliboval, že sjednotí Ameriku a celý svět. Stal se naprostý opak. Teď, čtyři roky po svém prvním zvolení, tvrdil to samé. Svět je přitom ještě více rozpolcen než když se o prezidentství ucházel poprvé. Myslím si, že jeho zvolení není dobré pro Ameriku ani pro svět.
Miroslav: On měl jako guvernér státu Texas možnost zastavit popravy některých lidí a neudělal to. Konkrétně vím o případu Caroly Taccker, za niž intervenoval celý humanisticky smýšlející svět a Bush ji nechal popravit. Od Tomáše vím, že tam byli popraveni lidi, jejichž IQ bylo hluboko pod hranicí demence. Já jsem zásadním odpůrcem trestu smrti, takže jsem si už před čtyřmi lety dost dobře nedokázal představit, že člověk, který je schopen dát takový souhlas, může vést humanistickou politiku ve světě. Myslím, že se jeho znovuzvolení hluboce dotkne celé Evropy i České republiky. A absolutně nechápu prohlášení takových hochů, jako je pan Kalousek, kteří řeknou ve zprávách, že výsledek prezidentských voleb v Americe je vlastně príma, protože nemusí očekávat nic nového. Pro mě to je strašně pohodlný názor. Jestliže politik má být šťastný z toho, že se něco nemění jenom proto, že mu to do jisté doby nepřináší žádné problémy, pak je to pro mě šílený alibismus. Takové prohlášení je nehodné aktivního politika.

Když jsme se domlouvali s Tomášem na tento rozhovor, bylo to po volební noci v USA, napsal mi: je to katastrofa, ještě že jsem si nechal český pas. Co by vás donutilo vrátit se ze Států natrvalo do České republiky?
Tomáš: Ono záleží na spoustě věcí. Jsem Čech a jsem na to hrdý. Momentálně mám ale domov v Americe, mám tam slušnou práci a líbí se mi tam. Jestliže se někdy v budoucnu naskytne příležitost pracovat v České republice, něco, co by mě sem táhlo, proč ne. Mám takový ideální sen: mít práci na volné noze částečně v Americe a částečně tady.
Miroslav: Vidíte? Už je zase o krok dál. Cítím, jak se jeho zaměstnání otřásá v základech.
Tomáš: Chtěl bych to tak udělat, protože mi je dobře tady i v Americe. Mám tady přeci jenom nějaké zázemí a vztahy. Rád se sem vracím a možná se sem jednou vrátím natrvalo. I když těžko říct. Pro mě by byl ideální svět složený z obojího.

Co je ideální svět pro Miroslava?
Miroslav: Můj? No asi rodina a klid.

(REFLEX 51, 16.12.2004)

0 Comments:

Okomentovat

<< Home