potucek@reflex.cz GSM +420 606 222 928 CS společenský týdeník REFLEX

čtvrtek, prosince 02, 2004

Nadupaný éter

Praha bude mít nové rádio. V pořadí už dvacáté sedmé. Dohromady lze ale v hlavním městě naladit až třicet pět rozhlasových stanic. Nabízí se otázka, zda se na tak malém území a při tak silné konkurenci uživí. Opravdu si Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, která uděluje vysílací licence, myslí, že je pražský éter nafukovací?

Nejnovějším přírůstkem má být zpravodajské Info rádio podnikatele Michela Fleischmanna. Podle výpočtů Rady by nemělo svým signálem na frekvenci 89,0 zasáhnout větší oblast než dvě pražské čtvrti (Vinohrady a Žižkov) se 170 tisíci obyvateli. To je celkem málo, vezmeme-li v úvahu, že i rádia, která pokrývají celou Prahu, oslovují v průměru asi 50 tisíc posluchačů. A i potom se musí ohánět, aby se uživila.

Michel Fleischmann není na rozhlasovém trhu žádným nováčkem. Zakládal komerční rádia Evropa 2 a Frekvence 1 a dodnes je jejich prezidentem (majitelem je ovšem francouzská mediální skupina Lagardere). O licenci pro zpravodajské rádio žádal mediální radu celkem sedmkrát. Uspěl až letos - pokud se tedy vůbec dá mluvit o úspěchu. Mezi lidmi z oboru se říká, že se Fleischmann do konkurzu přihlásil jen ze setrvačnosti a radní mu tak nekvalitní frekvenci udělili schválně. Prý jako trest za jeho věčnou kritiku.

S malým výkonem vinohradského vysílače pro Fleischmannovo Info rádio to ale zřejmě nebude tak horké. Generální ředitelka Frekvence 1 a Evropy 2 Kateřina Fričová, která je Fleischmannovou nejbližší podřízenou, totiž tvrdí, že původní výpočty Rady byly silně podhodnocené: „Nechali jsme si znovu vypočítat pokrytí a požádali o překótování vysílače z jednoho domu na druhý, takže se už pohybujeme v dosahu okolo půl milionu obyvatel.“ To je v porovnání s původními 170 tisíci obyvateli docela velký skok.

POSILOVÁNÍ SILNÝCH

Fričová tvrdí, že do dvou až tří let by mělo mít Inforádio přibližně 50 tisíc posluchačů. Potřebuje ale Praha další silnou rozhlasovou stanici? Podle Michala Zelenky, prezidenta Asociace provozovatelů soukromého vysílání, je pražský éter tak plný, že v něm už pro nové rádio není místo. „Uživilo by se tu řekněme osm až deset ryze komerčních stanic, které by byly závislé opravdu jenom na reklamě a chtěly by se plánovitě rozvíjet. To znamená, že budou mít peníze na zlepšování programu, na propagaci a na výzkumy toho, co posluchači od jejich programu očekávají. A co je hlavní, aby jim zbyl nějaký přiměřený zisk. Bez toho ztrácí podnikání smysl. Na pražském trhu vesměs již ztratilo.“

Šéfredaktor internetového serveru RadioTV Radek Dresler tvrdí, že na provoz rádia v Praze je třeba asi patnáct milionů korun ročně. „Vzhledem k tomu, že pražský reklamní trh dokáže v současnosti vyprodukovat něco přes dvě stě milionů korun, tak z toho dostaneme nějakých patnáct rádií.“ Tolik jich v Praze vysílá už nyní, nepočítáme-li celoplošné stanice s regionálním odpojováním pro zpravodajství a reklamu a dalších asi patnáct rádií, které sem přesahují z regionů. Jak to, že se všechna tato rádia uživí? Proč ještě nezkrachovala? Zelenka to vysvětluje koncentrací vlastnictví. Nejde totiž o to, kolik rádií vysílá, ale kolik existuje majitelů. Pokud jedna společnost provozuje tři rádia, pohlídá si, aby se žánrově nepřekrývala a nebrala si vzájemně posluchače. Tím zároveň obohacuje programovou nabídku.

To odpovídá letité strategii vysílací rady „posilování silných“, čili udělování nových licencí těm společnostem, které už vysílají, mají zkušenosti, know-how i potřebný kapitál. Takový postup ale znemožňuje vznik menších, komunitních rádií, kterým nejde primárně o byznys. Taková rádia zaměřená vyloženě na lokální posluchače by měla šanci uživit se spíše než nové stanice „hlavního proudu“. Mimochodem, jeden z takových projektů měl původně vzniknout právě na Vinohradech. Stojí za ním Miroslav Pýcha, bývalý člen první federální vysílací rady a poslední majitel kultovního pražského Rádia Limonádový Joe.

PŘÍPAD LIMONÁDOVÝ JOE

Pýchova firma Dada media sídlí v suterénu jednoho vinohradského činžovního domu a vysílá po internetu a kabelu moderátorské scénky z archivu Rádia Limonádový Joe, které z éteru zmizelo přede dvěma lety. Tehdy neobhájilo svou licenci a od té doby se pokouší získat jakoukoli jinou frekvenci. Radní ji prý Pýchovi slíbili, proto vysílá do zdi (tedy na internet a do kabelu) a udržuje firmu ve stavu, aby mohl kdykoli obnovit řádné vysílání.

Pýcha si nechal na vlastní náklady zkoordinovat frekvenci, na které má nyní vysílat Fleischmannovo zpravodajské rádio, a požádal přímo o její udělení. Rada však na ni vypsala výběrové řízení, v němž Pýcha neuspěl. Proto radní zažaloval. „Do žádosti o licenci jsem uvedl, že už bych o ni nežádal, kdybych se nedostal do fáze, ve které jsem. Dva roky jsem udržoval a dotoval provoz internetového rádia, na reklamě jsem prakticky nevydělal nic a z jiných zdrojů jsem udržoval rádio, které hraje jenom z počítače archivní vysílání. Tímhle způsobem jsem udržoval provoz s příslibem Rady, že je rozhodnuta zachovat tento formát v Praze.“

Postup Rady je v souladu se zákonem, neodpovídá ale dobrým mravům. Třeba na Slovensku vysílací rada ctí nepsané pravidlo, že volnou frekvenci udělí tomu, kdo ji „objevil“. Předseda české Rady pro vysílání Petr Pospíchal je ale zásadně proti: „Osobně se mi zdá, že celá ta letitá praxe, kdy si je objevují sami provozovatelé, je nesprávná. Já si myslím, že by je měl objevovat stát a ten by měl dělat pravidelný audit kmitočtového spektra a vypisovat licenční řízení.“ Což by sice bylo naprosto ideální, v posledních letech se ale radní v hledání
volných frekvencí zrovna nepřetrhli.

Pýchův projekt je finančně diametrálně odlišný od Fleischmannova. „On počítá v milionech, já v tisících. On si vůbec nedovede představit, že se dá dělat rádio do půl milionu ročně. Můj rozpočet počítal s měsíčními náklady okolo 100 tisíc korun. Největší položka, asi 60 tisíc, bylo na moderátory.“ Michel Fleischmann zatím nechce o svém projektu příliš mluvit, podle Kateřiny Fričové je ale nastavený tak, že by Inforádio mělo být do dvou let finančně soběstačné: „Prostor pro nové žánry se hledá těžko, ale Inforádio má nápad, čím se bude odlišovat od ostatních.“ Ačkoli půjde o Fleischmannův soukromý podnik, využije zázemí rádií Frekvence 1 a Evropa 2.

PRACHY VERSUS IDEÁLY

Právě podpora zavedeného rozhlasového domu zřejmě Fleischmannovi pomohla k licenci. Během veřejného licenčního slyšení prohlásil, že pokud by neměl takové zázemí, do projektu zpravodajského rádia pro Vinohrady by se nikdy nepustil. „Pokrytí obyvatel bude podle výpočtů malé. Důležité je ale říci, že toto pokrytí se skoro zdvojnásobuje během dne. I věková kategorie se během dne mění. Jestliže večer jsou obyvatelé Vinohrad a Žižkova více než čtyřicátníci, tak během dne klesá tento průměr pod 35 let. Také je důležité si představit, že 35 procent vozového parku Prahy denně projede přes toto území,“ prohlásil. Večer, kdy se zaměstnanci vinohradských a žižkovských firem rozjedou domů, se z Inforádia stane klasická hudební stanice, jakých jsou v Praze mraky.

Oproti tomu Pýcha je tak trochu idealista. „Pořád mám takový pocit, že rádio se dá dělat levně a taky všechno, co dělá s láskou nebo chutí, je něco jiného, než když se to dělá jako na běžícím pásu. Vždycky přirovnávám k tomu, že když bude na Vinohradské třídě deset pekařů a přijde tam jedenáctý s nějakými lepšími rohlíky, tak to neznamená, že tam nemůže být. Ale pochopitelně, že těch deset se domluví a sepíše petici, že žádného jedenáctého pekaře nechtějí, protože nabídka je velká a další se tam už neuživí,“ říká. Pýcha však přiznává, že jenom z reklamy by se jeho rádio neuživilo. Naplánoval proto celou řadu vedlejších aktivit - od reklamní agentury po divadelní společnost.

„Myslím si, že tu klidně mohou existovat malá rádia pro městskou část a když se tam najdou lidi, kteří o něj budou stát, tak to provozní náklady i investice pokryje. V Praze by klidně mohla být čtyři nebo pět takových rádií, aniž by žádala o navyšování výkonu vysílače a staly se z nich nějaké obrovské zrůdy,“ míní Pýcha. Zatímco u velkých rádií se podle něj uživí jen několik programových formátů, malé stanice by mohly existovat vedle nich, aniž by jim konkurovaly. „K rádiu může být přidružená celá řada aktivit, které dohromady jsou v plusu a z nich je možné vysílání dotovat. V roce 1993 jsem byl v Los Angeles a tam mě naprosto fascinovalo, že takhle existovalo asi padesát stanic.“

Jenže jak radní přesvědčit, aby zase pro změnu upřednostňovali projekty malých lokálních či komunitních rádií bez napojení na silné mediální skupiny? Michal Zelenka vnímá takovou snahu jako veskrze marnou. „Řeknu vám jeden vtip. Přijde zájemce o licenci na Radu pro vysílání, potká úředníka a ptá se ho: „Mohl byste mi poradit, jak si pořídit takové malé rádio?“ Úředník odvětí: „Není nic jednoduššího, pořiďte si velké a zbytek nechte na nás“.
Přesné. Opravdu přesné.

(REFLEX 49, 2.12.2004)

0 Comments:

Okomentovat

<< Home