potucek@reflex.cz GSM +420 606 222 928 CS společenský týdeník REFLEX

čtvrtek, prosince 02, 2004

Nebojme se jinakosti

Patří k nejznámějším tvářím zpravodajství České televize. Jeho reportáže z přistěhovaleckých ghett na okraji Paříže a analýzy celospolečenských problémů, které hýbou současnou Evropou, mají osobitý, nenapodobitelný nádech. V knize Kdo je kdo v České republice o sobě říká: „Kdybych měl čas, zabýval bych se otázkou postavení člověka na planetě a jaké jsou tu jeho zodpovědnosti, což jsou vlastně kardinální otázky, jimiž by se měla řídit mezinárodní politika.“ ZDENĚK VELÍŠEK (71).

Když jste koncem září v Bonnu přebíral za Českou televizi mezinárodní cenu za variabilitu zpravodajství, řekl jste, že to bude pro televizi účinná zbraň proti státní moci. Jak jste to myslel?
Přímo takhle jsem to neřekl, to citujete Neue Zuercher Zeitung. Řekl jsem, že to je pro nás zadostiučinění, když zpravodajství, které bylo dříve podrobeno kontrole ÚV KSČ, je nyní podrobováno kontrole vědeckého institutu, jakým je Media Tenor, a obstálo v něm. Že za takovou kontrolu, která zaručuje naši nezávislost, objektivitu a rozmanitost, můžeme být jen, vděčni a že ta cena pro nás bude argument ve střetávání s mocí. Nemluvil jsem o státní moci, o vládě a podobně. Moc je širší pojem a my jako informační médium se s ní střetáváme. To je fakt.

Naznačil jste také, že by ČT mohla tuto cenu použít jako argument při jednání o zvýšení koncesionářských poplatků.
Nevím, zda jsem to řekl výslovně, ale na mysli jsem to měl, protože se domnívám, že každé ocenění objektivní práce ČT je argumentem i v této záležitosti. Aniž bych měl kompetenci a dostatek informací, abych do toho více viděl, myslím si, že tu existuje určitý politický tlak - ať už ze strany opozice nebo vládních sil. Možná splývají. Je to prostě tlak moci, která ví, jak mocný prostředek je informační médium, a proto ho chce mít pod kontrolou.

Není ale ta neustálá snaha ČT vymezovat se vůči politickým stranám kontraproduktivní? Přirovnal bych ji k reportážím ČT o hospodaření Sazky, kterými si televize také sama podkopává židli, protože tato společnost je jejím nejvýznamnějším dodavatelem reklamy.
Tady ode mě chcete trošku víc, než na co sám dosáhnu ze svého reportérského úhlu. Překvapuje mě vaše tvrzení o tom, že se ČT neustále vymezuje vůči politikům. Já mám dojem, že ČT usiluje o to, aby měla prostředky k zajištění důstojného, rozmanitého a kvalitního vysílání, a těch prostředků se jí momentálně nedostává. O to snáz se může dostávat pod všechny možné tlaky.

Jste jedním z nejznámějších reportérů ČT. Jak jste se vlastně dostal k televizi?
Poprvé v roce 1968, krátce před srpnovými událostmi. Předtím jsem pracoval jako programový koordinátor Mezinárodní organizace pro rozhlas a televizi. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl být u začátků zpravodajské výměny mezi Eurovizí a Intervizí. Když vypuklo Pražské jaro, ukázalo se, že bych mohl být prospěšný přímo v redakci zahraničního zpravodajství ČST. Zdálo se mi, že to je moment, kdy mohu nějakým způsobem přispět ke změně situace v této zemi, protože televize je médium, které má tu sílu. To si ostatně myslím dodnes. V televizi jsem se ocitl pět neděl před 21. srpnem.

Tam jste se musel potkal s Vladimírem Železným.
Ano, Vladimír Železný byl můj kolega, mladý elév. Tehdy ještě nebyl zaměstnancem Československé televize, ale po srpnu 1968 tam už zůstal. Do televize jsem se dostal ve velmi dramatickém okamžiku, těsně před invazí vojsk Varšavské smlouvy. Během srpnového, takzvaně ilegálního vysílání jsem monitoroval zahraniční radia. Tak se tehdy daly nejlíp využít mé jazykové znalosti Byla to efemérní, krátká, jepičí práce, ale nějakou stopu přeci jenom zanechala. Tím myslím celé zpravodajství ČST a zejména týden ilegálního vysílání po 21. srpnu, což byla v historii české žurnalistiky kapitola, která by určitě měla být nějakým způsobem zachycena.

Přímo jste se na něm podílel?
Trochu jsem v tom plaval. Jako nový člověk v redakci jsem skoro nikoho neznal a nikdo neznal mě. Protože jsme se nemohli dostat do Vladislavky, do obsazeného sídla ČST, dělali jsme redakční porady v bytech. Každý den v jiném. První den u mne, což se mi posléze, když se to začalo propírat, vymstilo. Pokoušeli jsme se tehdy, řekl bych vynalézavě a s úspěchem, zajistit v extrémně nouzových podmínkách vysílání. A nejen televizní. Zahraniční ohlasy na okupaci, které jsem monitoroval, šly do rádia. Ani nevím, do kterého. Vysílalo se ze všech možných vysílačů.

Co se dělo po zastavení tohoto vysílání?
Pak přišel pokus o „spořádaný ústup“. Takový, aby se to co nejméně dotklo mé rodiny, abychom se i v televizi vyhnuli těm nejhorším důsledkům. Nepovedlo se to úplně. Po dvou letech jsem z televize odešel a vrátil jsem se do ní až v lednu 1990. Oficiálně mě zaměstnali až v dubnu, ale když přišla nabídka na spolupráci, neváhal jsem ani na chvíli. V osmašedesátém jsem poznal, jaká to je práce, i to vzrušení, snad největší kondenzaci stresu, a věděl jsem, že to je zajímavé. A taky hodně užitečné. Proto jsem šel zpátky.

V televizi jste se zaměřil zejména na frankofonní oblasti. Co vás k nim přivedlo?
Vystudoval jsem hispanistiku, ale země mluvící španělsky byly ve zpravodajství spíš marginální oblastí, mimo ohnisko zájmů, zatímco Francie je evropská mocnost a v té chvíli byla jedním z určujících elementů naší budoucnosti. Každý musí uznat, že Francie, Německo a další velké státy EU měly hlavní slovo v otázce, kdy se dostaneme do Unie – a myslím si, že rozhodovaly špatně, protože to mělo být dříve. O mém zaměření rozhodlo to, že jsem uměl francouzsky a Francie mě zajímala.

Hodně se věnujete otázce národnostních menšin a přistěhovalců. V poslední době třeba kontroverznímu zákazu nošení muslimských šátků ve francouzských školách.
Nešlo jen o šátky, ale o všechny náboženské symboly. Vidím v tom všem ale zástupný problém. Francie se cítila být ohrožena stále většími projevy muslimského či islamistického radikalismu a obávala se, že by se to mohlo vyhrocovat i ve veřejných institucích, jakými jsou školy. Ve Francii jsou náboženské projevy ve veřejném prostředí zakázány zákonem o laicitě z roku 1905. Francouzi jsou na tento zákaz velmi hrdí. Jeho kořeny ale sahají hluboko do historie, původně byl namířen proti domácí církvi. Dnes se ale hodilo namířit ho právě proti radikalizaci francouzských muslimů. K té ale nedošlo.

Právě. Nepřispěla k této radikalizaci spíše francouzská vláda tímto svým rozhodnutím?
Bylo to od ní jistě velmi nešikovné, ale vykládat to jenom jako nepochopitelné a nešikovné gesto je přeci jenom zkreslující. Má to prostě svoje historické kořeny. Pojďme ale k obecnějšímu pojetí celého toho problému. Já si skutečně myslím, že menšiny a přistěhovalecké vlny jsou jedním z určujících problémů evropské budoucnosti. Právě tak jako přistěhovatelství kdysi utvořilo Ameriku, bude v budoucnu spoluutvářet Evropu. Francie dnes už není tou zemí jako po druhé světové válce. Ta proměna je obrovská. Mohl bych vyprávět o tom, jak vypadá prstenec čtvrtí za obvodovou magistrálou vnitřní Paříže. Jde o úplně jiný svět, a týká se i řady dalších měst. Podíl menšin roste a Francie s tím neví rady. Německo nedávno řešilo, od kdy může přistěhovalcům přiznat německé občanství….

Což je ve svém důsledku otázkou volebního práva. Ve chvíli, kdy ho získají přistěhovalci, mohou do značné míry ovlivnit vnitřní politiku těchto států.
Na druhé straně je tu vlna ultrapravicového a nacionalistického radikalismu. Není to jenom otázka Le Pena ve Francii. Myslím, že popisování střetu kultur, nebo naopak vzniku multikulturalismu, je pro nás velmi poučné, protože my neumíme vstřebávat menšiny. My je neumíme ani chápat, protože jsme dlouho žili v enklávě naprosté etnické čistoty, kdy se k nám třeba i z Polska jezdilo jen na pozvání a s výjezdní doložkou. Předtím byla druhá světová válka, takže jsme ani neměli šanci se soužití kultur a etnik naučit. Svět se ale globalizuje a Evropa se slučuje, takže se s tím budeme střetávat. Pro českého člověka je to jasné téma do budoucnosti.

Nebojí se ale český člověk spíš radikalismu, který může vést k událostem podobným 11. září 2001? Vy sám jste se nedávno ve Francii stal terčem útoku skupinky mladých přistěhovalců, o kterých jste chtěl natáčet reportáž.
Bylo to loupežné přepadení. Nedával bych ho do souvislosti s náboženstvím. Na náboženské vyznání jsem se ostatně těch útočníků jaksi nestačil zeptat. Vím, že do některých čtvrtí není radno chodit, a už vůbec ne s kamerou. Tohle se ale stalo v místě, kde jsem stupeň nebezpečí neuměl odhadnout: na okraji problémové čtvrti, do které jsme ten den ještě vstoupit nechtěli. Neměli jsme ten správný doprovod.

K čemu tedy došlo? Pokud vím, přišli jste dokonce o kameru.
Přišli jsme o veškerou techniku. Bylo to v Meaux, v malém francouzském městě, o kterém jsem si v Le Mondu přečetl, že se chystá zbourat problémovou čtvrť a lidi z ní – většinou přistěhovalce a neevropské Francouze - rozptýlit po celém městě. Na celé dvoustraně se lidé z toho nebezpečného „gheta“ vyjadřovali ke svému vystěhování: jedni se těšili, jak se zbaví špíny, zmatků a beztrestnosti zločineckých gangů, a druzí zase tvrdili, že se jim tam žije spokojeně a že chtějí zůstat. To bylo téma, pro které jsem hledal konkretní příklad! Tady se mi nabízel. Ten den jsme ale jeli natočit jen panoramatické záběry. Zastavili jsme poměrně daleko od hranice toho území, ale sotva jsme vytáhli kameru, už k nám přibíhalo snad patnáct snad dvacet výrostků, za běhu si přes hlavy natahovali kapuce, takže nebylo vidět, jestli jsou černí nebo jenom snědí, což od nás chtěla potom vědět policie. Beze slova nám během deseti vteřin vyrvali z rukou a z kufru kameru a ostatní techniku a z vozu bundy a prchali. Ale když zjistili, že jsme jako zkoprnělí, začali se vracet pro to, co ještě nestihli uchvátit. Naskákali jsme rychle do vozu a zkoušeli ujet, ale v mžiku nám viseli na všech klikách a před auto se postavil jeden z nich. Naštěstí byl tak daleko, že jsme se stačili plnou rychlostí rozjet a zmizet. Ani jsem nestačil řidiči říct, že jestli ho přejede, půjdeme ke všemu ještě do kriminálu.

Změnilo to nějak váš názor na přistěhovalce?
Ne. Rozhodně to neotřáslo mou snahou nadále studovat tento fenomén, nový pro celou Evropu. Přistěhovalecké vlny mění celý kontinent a my nevíme, zda se jim bránit nebo jich využít jako Amerika.

Zmínili jsme události z 11. září 2001. Vy jste tehdy moderoval improvizované živé studio v ČT, za které vás mnoho lidí vypeskovalo.
Byl jsem snad jediný v redakci, kdo zrovna v ten den viděl na CNN všechno od první vteřiny. Jakmile narazilo druhé letadlo do budovy WTC, pochopil jsem, o co jde, začal jsem si dělat poznámky a pak běžel do velína, co s tím budeme dělat. Tím jsem se stal aktérem následné improvizace. Posadili mě do studia, kde jsem měl překládat převzaté živé vysílání, než se podaří zalarmovat profesionální překladatele. To jsem ještě netušil, že tam „uváznu“ na čtyři hodiny. Nejhorší na mé situaci ve studiu bylo to, že jsem neměl informace zvenčí, žádné sluchátko, do kterého by mi z režie říkali, co se děje v Americe či jinde ve světě. Já jsem ani netušil, kdo mi za pět minut přijde do studia jako host.

Nebyla to chyba České televize, která měla být na podobné mimořádné situace připravena?
Problém byl taky v tom, že jsme neměli k dispozici nic jiného než záběry letadel, která nalétávají do budov Světového obchodního centra a řítících se Dvojčat. Ale my jsme zvládli udělat několik kol diskusí, ve kterých jsme rozebrali důsledky té události. Vzpomínám si, že už v těch prvních hodinách jsme si tam kladli otázku, zda to vyvolá střet civilizací. Myslím, že jsme řekli více, než jiné televize, které se striktně držely hesla „řekneme jen to, co vidíme“. Ale poučili jsme se. Na vypuknutí války v Iráku jsme už připraveni byli.

Co si myslíte o úrovni zpravodajství komerčních televizí? Mluví se o něm jako o těžce bulvárním, ale v porovnání se zahraničím na tom Nova ani Prima nejsou tak špatně.
Nemohu to blíže posuzovat, protože na ně nemám čas. Občas vidím zprávy Primy jako předehru k našim Událostem. Myslím, že zpravodajství českých audiovizuálních médií je na té úrovni, kterou vidím v zahraničí. Nemyslím si, že by bylo horší. Dokonce si myslím, že je v mnohém lepší. Třeba bohaté německé televize produkují podle mého názoru horší zprávy. Ale já sleduji hlavně francouzské televize, veřejnoprávní F2 a F3 i komerční TF1, která je na vysoké úrovni. Je to zatracená konkurence pro oba veřejnoprávní kanály.

Nepotřebuje ČT také takovou „zatracenou“ konkurenci?
Já si myslím, že ČT ji má. Neměli bychom se ale ve všem srovnávat a soutěžit. Mám-li nás porovnávat s Francií, pak můžu říci, že jim závidím schopnost a ochotu dělat během hlavní zpravodajské relace „sondy“ k aktuálním problémům. Tedy reportáže na větší ploše, v nichž mohou dopodrobna vysvětlit, o co jde. Zatímco česká média své zpravodajství stále víc a víc zhušťují. Televizní reportáž kdysi trvala dvě a půl minuty, dnes to je tak minuta dvacet. Na takovou plochu jen virtuóz dostane podstatu věci, a ne jen povrchní pohled.

On je to obecný problém médií, třeba klipovitého zpravodajství v novinách, které pod vlivem televizního infotainmentu zkracují texty a dávají větší prostor fotografiím, což jednoznačně vede ke zjednodušování reality.
Není to zrovna nejlepší trend. Myslím, že to bude mít vliv na úroveň politického uvažování celé společnosti.

Dá se s tím něco dělat?
Nikdo to mediím nemůže nařídit. Komerční povaha je vede k soutěži i ve zpravodajství. I tam se reaguje na určité základní instinkty divácké obce a zájem o podstatu věci tomu ustupuje. Když jde člověk po ulici a je svědkem nějaké autohavárie, leží tam někdo v tratolišti krve, zastaví se. Proč, to by dokázal vysvětlit psycholog. A já bych nerad, aby to byl právě psycholog, kdo by uměl nejlépe vysvětlit, proč je zpravodajství v dnešní době takové, jaké je.


ZDENĚK VELÍŠEK se narodil v roce 1933 v Českém Krumlově. Vystudoval hispanistiku a češtinu na filosofické fakultě Univerzity v Praze, poté pracoval jako překladatel na ministerstvu zahraničních věcí. V Mezinárodní organizaci pro rozhlas a televizi rozjížděl projekt výměny zpravodajství. Během Pražského jara 1968 nastoupil do Československé televize, kde se v srpnu téhož roku podílel na „ilegálním“ vysílání proti okupačním jednotkám Varšavské smlouvy. Televizi musel opustit v roce 1970 a až do listopadu 1989 se živil jako tlumočník a překladatel. Do Československé a posléze České televize se vrátil v lednu 1990. Nyní zde pracuje jako redaktor, reportér a komentátor a je také členem jejího Etického panelu. Je ženatý, má dvě děti.

(REFLEX 49, 2.12.2004)

0 Comments:

Okomentovat

<< Home