potucek@reflex.cz GSM +420 606 222 928 CS společenský týdeník REFLEX

pondělí, února 28, 2005

RRTV zveřejnila plán činnosti do konce října

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání umístila na svoje internetové stránky přehled termínů zasedání, veřejných slyšení zájemců o licence pro pozemní digitální televizní vysílání a návštěvních dnů až do konce října letošního roku. Vyplývá z něj, že Rada do této doby plánuje ještě šestnáct zasedání (nejbližší na 15. a 16. března), dva návštěvní dny (16. března a 27. dubna) a dvě kola veřejných slyšení (17. až 19. května a 31. května až 2. června).

Axel Springer chystá konkurenci Gazetě Wyborcze

Medialink.pl (jp)

Společnost Axel Springer Polska, vydavatel nejprodávanějšího polského bulvárního deníku Fakt, uvažuje o dalším novinovém titulu. Podle serveru Medialink.pl, který se odvolává na neoficiální informace přímo z nitra polské pobočky německého tiskového koncernu, by mělo jít o seriózní názorový deník, jenž by se podobal německému Die Welt (rovněž vydává Axel Springer) a konkuroval by zavedenému listu Gazeta Wyborcza (vydává polský koncern Agora) nebo Rzeczpospolita. „Podle našich informací je projekt v samých začátcích a ještě nepadla žádná závazná rozhodnutí,“ píše Medialink s tím, že by rozhodně nemělo jít o bulvár a deník by se měl zaměřit na cílovou skupinu vzdělanějších čtenářů. Na stáncích by se přitom měl objevit už letos.

Nedaří se? Přitvrdíme.

Musím se přiznat, že nějaký ten týden programově nesleduji televizi (což neznamená, že bych se nezajímal o její pozadí; vřele doporučuji všem mediálním analytikům), takže mi unikla kampaň týdeníku Nedělní svět, která ohlašovala jeho změnu „k lepšímu“.

Nedělní noviny si kupuji nepravidelně, a tak jsem se k vylepšenému image NS dostal až včera. Pokud chtěl Mediacop čtenáře překvapit, v mém případě se mu to podařilo měrou opravdu vrchovatou. Mezi lidmi z branže se proslýchalo, že Nedělní svět zdaleka neprodává oněch deklarovaných 45 tisíc výtisků, kterými se před časem chlubil mediální ředitel vydavatelství Mediacop Dalibor Balšínek. Podle prosincových výsledků auditu prodejnosti tisku od společnosti ABC ČR to je pravda: NS prodal něco přes 37 tisíc výtisků.

Není to žádná výhra. U deníků (mezi něž se Nedělní svět dá počítat podle novinového formátu a snad i toho, že jeho vydavatel počítal se vznikem regionálních mutací) to rozhodně znamená velký propadák. Diskutabilní by byl už dlouhodobý prodaný náklad pod 50 tisíc výtisků. Odchod šéfredaktora Ondřeje Neumanna, který by měl zamířit do chystaného zpravodajského kanálu České televize, také o něčem svědčí. Každopádně změna, kterou nabízí Nedělní svět, je jasnou kapitulací na původní projekt seriózních nedělních novin.

Považte sami: vydaly by jedinečné seriózní noviny jako hlavní zprávu na titulce varování před Novou, která zdražila sms hlasování v SuperStar? Noviny jsou sice celobarevné, viditelně ale slevily na kvalitě papíru a snížily počet sešitů na dva. Grafika se zcela evidentně přiblížila bulváru, takže vydavatel časopisu Týden nyní vlastní dva bulvární nedělníky: „měkký“ Nedělní svět a „tvrdé“ Aha! Znamená to, že nebulvární nedělní noviny nemají na českém trhu šanci? (vůbec první titul svého druhu, Nedělní noviny, které vydával majitel Reflexu, skončily po pouhém roce vycházení).

Nemyslím si. Mediacop zřejmě neodhadl situaci a pustil se do projektu, na který evidentně neměl. Pokud má v České republice vzniknout silný seriózní nedělník, postaví ho některý z vydavatelů zavedených nebulvárních novin. V podstatě se nabízejí dvě možnosti: Mafra s Mladou frontou Dnes a Lidovými novinami nebo Borgis s Právem (Hospodářské noviny nevycházejí ani v sobotu a mají k tomu jasný důvod). A protože jsem realista, viděl bych to spíš na Mafru. Odváží se?

(REFLEX OnLine, 28.2.2005)

čtvrtek, února 24, 2005

Inzerenti letos utratí téměř 18 miliard, největší růst čeká internet a rádia

Kde seženou provozovatelé digitálních televizí prostředky na jejich provoz? Utáhne reklamní trh tak drastický nárůst počtu televizních kanálů, a budou mít zadavatelé inzerce zájem o tematicky vyhraněné stanice? Na tyto otázky se pokusili odpovědět účastníci středečního semináře serveru Česká média Jak zaplatit digitální stanice?, který proběhl tradičně v bývalé konírně Nostického paláce v Praze. Nedá se ale říci, že by dospěli k jednoznačným závěrům, spíše naopak. Některé názory ale stojí za zmínku.

Fričová: o prodej set-top-boxů bych se nebála

Ředitel Českého rozhlasu 1 – Radiožurnálu Alexandr Pícha například odmítá, aby stát nebo média veřejné služby jakýmkoli způsobem podporovaly nákup set-top-boxů. „Nechceme podobnou státní podporu jako v Itálii. Myslíme si, že to zvýhodňuje jeden druh zdroje informací před ostatními, například internetem, kabelovou televizí nebo satelitem,“ míní Pícha. Generální ředitelka Frekvence 1, Evropy 2 a RRM Kateřina Fričová se podle svých slov nebojí, že by domácnosti bez státní podpory nekupovaly set-top-boxy: „Bude to jako s kupónovou privatizací, dva dny před vypnutím analogu budou vznikat fronty před obchody s elektronikou.“

Záleží však na tom, zda stát určí nějaký definitivní termín vypnutí analogového vysílání – dosud se k tomu totiž nemá. Fričová míní, že nové televizní stanice budou muset nacházet nové zdroje financování a jiný způsob řízení než současné plnoformátové analogové kanály. „Televize, jak ji známe, de facto zhyne a vznikne nové médium. Nepovažuji za šťastné podporovat plnoformátové televize, budoucnost spíše vidím v tematických kanálech. Samozřejmě bude existovat spousta lidí, kteří zůstanou u plnoformátových televizí. Velká část nových televizí by ale měla být tematická. Bude třeba více cílit na úzké divácké skupiny, segmentovat program, dobře vybírat časy,“ tvrdí Fričová.

Jurásek: velcí inzerenti nechtějí tematické kanály

Ředitelka Frekvence 1 a Evropy 2 stojí za projekty TF1 a TE2, ale také teleshoppingově-zábavným kanálem TOP TV 2. „Bavilo by mě dělat zpravodajskou televizi, ale je to finančně velmi náročné. Rada by měla odhadnout, které projekty jsou „totálně mimo mísu“. Primárně bychom to měli dělat pro diváky, ale na druhou stranu aby diváci nebyli biti, kdyby všichni provozovatelé byli chudí,“ varuje Fričová. Velkou šanci podle ní mají zejména televize zaměřené na ženy, což je obecně dobrá cílová skupina, která tráví hodně času u televize a nechá se ovlivnit reklamou. „Bezesporu má své místo sportovní kanál a hudební kanál, ale jeho sledovanost bude nižší, protože teenegeři netráví u televize tolik času,“ míní Fričová.

Vladimír Jurásek, marketingový ředitel společnosti Mag Media 99, která prodává reklamní časy na TV Nova, se domnívá, že zájem zadavatelů reklamy o specializované kanály nebude příliš velký: „Inzerenti chtějí prodávat hlavně rychloobrátkové zboží, takže do tematických televizí příliš nejdou. Pro ně by bylo cestou, kdyby posunuly svůj prime time.“ Senátor za ODS Jaroslav Kubera se domnívá, že ať stát bude dotovat set-top-boxy nebo zvýší koncesionářské poplatky, digitalizaci rozhlasového a televizního vysílání vždycky zaplatí divák. Zmínil také paradox českých domácností: čím nižší sociální skupina, tím lepší vybavení domácnosti televizory s plazmovou obrazovkou, DVD přehrávači a satelitními přijímači.

Pohl: kde se vezmou chybějící čtyři miliardy?

Kateřina Fričová varuje, že rozšířením programové nabídky nedojde k nějak razantnímu zvětšení reklamního koláče. Jestliže dnes televize inkasují osm miliard korun z reklamy ročně, po přechodu na DVB-T by to mělo být maximálně dvanáct miliard. „A to by šlo o padesátiprocentní nárůst, kterému nevěřím. Vydělením počtu vysílatelů (v konečné fázi by jich mělo být přes dvacet, pozn.red.) to nevychází nejlépe,“ upozorňuje Fričová, která na rozdíl od Juráska vidí větší šance u nových tematických kanálů. Provozovatelé těchto kanálů by ale podle ní měli uvažovat o synergii v rámci technických služeb. „Pak by si mohli dovolit nakoupit techniku, kterou si samostatně koupit nemohou.“

Šéf představenstva společnosti Czech Digital Group a spolumajitel parlamentní televize 24.cz Leoš Pohl upozornil, že podle jejich propočtů chybí pro pokrytí nákladů na provoz digitálních televizí asi čtyři miliardy korun a nikdo neví, kde se tyto peníze vezmou. „Bude nutná regulace, protože regiony může digitalizace zabít,“ dodal. Naopak ředitel Radiožurnálu Alexandr Pícha se domnívá, že regulace ztratí v éře digitálního vysílání smysl. „Nyní se vysílá ve formátu MPEG-2, který umožňuje šířit v jednom multiplexu čtyři televizní kanály, ale ve Francii uvažují o standardizaci formátu MPEG-4, který zkomprimuje až osm kanálů v jednom multiplexu, což znemožní jakoukoli regulaci.“ A kdo zaplatí jejich provoz? Na tuto otázku seminář Českých médiích neodpověděl.

(RadioTV.cz, 24.2.2005)

Trafiky

Vždycky mě zajímalo, jak fungují trafiky a stánky s novinami. Je to náhoda, že se některý časopis objevuje hned u pokladny a jiný se krčí kdesi vzadu mezi cigaretami a zapalovači? A má na tohle umístění vliv i něco jiného než zájem čtenářů a tedy prodejnost toho kterého titulu? Začal jsem pátrat, jak funguje trafikový průmysl.

Třeba takové stánky na vlakových nádražích. Postupně je obsadila síť Relay s charakteristicky červenobílým logem, o níž málokdo ví, že je přes francouzského majitele spřízněná s rádii Frekvence 1 a Evropa 2, ale také s vydavatelstvím Hachette Filipacchi, pod které spadá například česká mutace ženského časopisu Elle. Tak tato síť Relay postupně přešla – podobně jako největší tuzemská „trafiková“ firma Geco Tabák – na systém předplácených pozic.

Zatímco Relay se soustředí na frekventované dopravní uzly, Geco provozuje samoobslužné stojany v hypermarketech. Tam je z řádově tisíce různých pozic nějakých dvanáct nebo třináct takzvaně zvýhodněných. Za jejich využití vydavatelé platí řádově stovky korun měsíčně na jednu provozovnu. Zájem je prý obrovský. „Pozice máme vyprodané dopředu na celé první pololetí letošního roku,“ řekl mi manažer společnosti Geko, který má tuto oblast na starosti.

To Petr Čermák z firmy CZ Retail, jež provozuje síť Relay, hovoří dokonce o objednávkách na rok dopředu: „Některé akce lze dohodnout během jednoho až dvou týdnů, nejlukrativnější pozice jsou pak v podstatě stabilně obsazeny a to celoročně.“ A cena? „Nabízíme přibližně deset různých možností prezentace a ceny za jednotlivé pozice vychází z délky spolupráce, objemu objednávky, apod.,“ říká Čermák.

Funguje to jednoduše. Pokud chcete, aby byl váš titul více na očích, připlatíte si. Zákazník pak třeba u pokladny musí o časopis nebo noviny zavadit pohledem a kdo ví, třeba ho natolik zaujme, že ho koupí. Je to samozřejmě lov nových nebo nepravidelných čtenářů – ti pravidelní podobnou návnadu nepotřebují. „U pokladny samozřejmě bývá nejvíc lidí, na druhou stranu ti, kteří jdou platit, si už nic nového kupovat nechtějí,“ líčil mi odborník z firmy Geco.

U malých trafik a rodinných podniků funguje mnohem jednodušší systém. Když jsem se vyptával asi čtyřicetileté trafikantky na Kavčích horách, jakou strategii prodeje zvolila jejich firma, odpověděla jednoduše: „Co se prodává dobře, máme u pokladny. Co prodává míň, u pokladny nemáme.“ Zní to logicky.

(REFLEX 8, 24.2.2005)

Peoplemetry i pro internet?

Dokážete si představit, že by vás pokaždé, co nahodíte svůj počítač a připojíte se k internetu, sledoval neviditelný „Velký bratr“ a nelítostně zaznamenával, jaké všechny webové stránky jste navštívili, kolik času jste na nich strávili a co všechno jste na nich vyhledali?

Zní to dramaticky, ale právě takového „Velkého bratra“, obdobu televizních peoplemetrů, se chystá instalovat na počítače stovek dobrovolníků společnost Mediaresearch (pro Asociaci televizních organizací měří take sledovanost televizních stanic), která společně s polskou firmou Gemius zvítězila ve výběrovém řízení Sdružení pro internetovou reklamu (SPIR) na realizátora projektu měření návštěvnosti a výzkumu českého internetu pro léta 2005 až 2007.

Projekt se jmenuje NetMonitor a kromě auditu návštěvnosti bude sbírat sociodemografická data pro provozovatele serverů a zadavetele inzerce. V Česku dosud vedle NetMonitoru existoval jediný rozsáhlý průzkum návštěvnosti internetových stránek – iAudit – který podporuje největší český internetový portál Seznam. Jeho nevýhodou je, že jej provozuje soukromá firma a je technicky zastaralý. Oproti tomu zadavatelem NetMonitoru je profesní organizace, která sdružuje 23 významných provozovatelů internetových stránek a mediální agentury (nedávno mezi ně vstoupila například společnost Economia, která vydává Hospodářské noviny a provozuje server iHNed.cz, nebo finanční server Peníze.cz).

Nevýhodou NetMonitoru je skutečnost, že se jej neúčastní Seznam. Podle jeho majitele Ivo Lukačoviče proto, že zadavatel průzkumu nenabízí všem zájemcům rovné podmínky. Údajně znevýhodňuje malé servery, které si nemohou dovolit vysoké platby za tuto službu a tím poškozuje trh (Lukačovič to řekl na nedávné tiskové konferenci k novinkám, které Seznam chystá na letošní rok). Zástupci SPIR však takové tvrzení odmítají: ceny za účast v NetMonitoru jsou narozdíl od individuálních dohod u iAuditu pevné. Lidé, kteří se pohybují v internetovém byznysu spíše tvrdí, že Seznam, který loni za velkého humbuku vystoupil ze SPIR, pouze čeří vodu a snaží se vyjednat lepší podmínky pro svůj vstup do NetMonitoru.

Ať je to tak či onak, oproti televizním peoplemetrům, kterých je v českých domácnostech “pouhých” 1 300, NetMonitor slibuje data od 28 tisíc respondentů, což znamená neuvěřitelný skok dopředu. Má jít o uživatele internetu, kteří se do měření přihlásí dobrovolně – přes anketu na webu. Z nich pak realizátor průzkumu vybere skupinu, která bude odpovídat reprezentativnímu vzorku české populace a těmto dobrovolníkům zašle jednoduchý software, po jehož nainstalování budou z každého monitorovaného počítače putovat data do “sběrného centra”. Výstupy budou okamžitě k dispozici na internetu.

Podobným způsobem už funguje výzkum internetu v sousedním Polsku a pobaltských zemích. “Naší snahou je vytvořit jednotnou měnu pro český internet,” říká Tereza Šimečková ze společnosti Mediaresearch. Jinými slovy, mělo by jít o takové měření návštěvnosti českých internetových stránek, jehož výsledky by nikdo nezpochybňoval a staly by se pevným podkladem pro jednání se zadavateli inzerce. Jenže stejnou ambici má take iAudit, pro který by odchod Seznamu k NetMonitoru znamenal velký problém. Kdo bude mít navrch?

(REFLEX 8, 24.2.2005)

Glosář J. P.

ŠTĚPÁNKŮV COMEBACK? Několik bývalých členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání vyzvalo premiéra Standu Grosse, aby vyvodil důsledky ze závěru šetření parlamentní vyšetřovací komise k prohrané arbitráži s americkou firmou CME (tj. že stát se nedostatečně bránil). Jinými slovy, rádi by se vrátili k lizu. Docela by mě zajímalo, co řeknou na další arbitráž s bývalým investorem TV3, v níž jde o miliardu a kterou zřejmě taky prohrajeme.

TICHO PO PĚŠINĚ. Ministr kultury Pavel Dostál pohrozil, že změní kvůli Grossgate tiskový zákon, aby dotčení lidé měli větší šanci bránit se. Plamenná slova, skutek utek. Stejně to nejlépe vyřešil extrenér František Straka. Žádná omluva, rovnou soud. A ten rozhodne.

ROCKZONE VYMĚKL. Rádio RockZone 105,9 - druhá čistě rocková rozhlasová stanice v Praze – upustila od svého (údajného) záměru napodobit logo svého nejbližšího konkurenta, rádia Beat. Místo něj se identifikuje touto šedivou náhradou. Stanici formátoval “český pohodový” publicista Josef Vlček.

(REFLEX 8, 24.2.2005)

středa, února 23, 2005

RTV Galaxie zažalovala vysílací radu

Společnost RTV Galaxie, která až do prosincového rozhodnutí Městského soudu v Praze provozovala metropolitní stanice TV Praha a TV Hradec Králové, podala žalobu na RRTV na ochranu proti nezákonnému zásahu správního orgánu. Žaloba se týká situace, do které se RTV Galaxie dostala odejmutím licencí a jejich vrácení Martinu Kindernayovi. Rada na svém středečním zasedání vyzvala lucemburskou společnost KTV, aby sdělila, zda souhlasí se zastavením správního řízení k její žádosti o převodech Kindernayových licencí pro terestrické vysílání bývalé TV3, jak uvedl její stoprocentní vlastník Martin Kindernay. Teprve poté se bude moci zabývat žádostí Kindernaye o opětovný převod těchto licencí na RTV Galaxii.

(RadioTV.cz, 23.2.2005)

Němci bodovali ve světové soutěži designu novin

Wirtualnemedia.pl (jp)

Dva německé deníky získaly prestižní cenu za nejlepší novinový desing na světě (World's Best-Designed Newspapers). Die Zeit a Der Tagesspiegel se o ocenění udělované Society of Newspaper Design dělí ještě s americkým deníkem The Hartford Courant, španělským sportovním deníkem Marca a švédskými novinami Svenska Dagbladet. Celkově organizace vybírala z 423 novinových titulů z celého světa. Noviny Die Zeit, které denně prodávají 450 tisíc výtisků, získaly ocenění za to, že dokáží čtenáři přiblížit různé aspekty života, udržují tradice, a jsou ve své typografii „německy elegantní“.

Der Tagesspiegel, jehož průměrný denní prodaný náklad dosahuje 150 tisíc výtisků, vychází jako metropolitní list v Berlíně a porota ocenila hlavně jeho skvělou hierarchii. Americký list The Hartford Courant s denním prodaným nákladem 250 tisíc výtisků je podle Society of Newspaper Design nejelegantnější a nejstylovější ze všech amerických novin. Svenska Dagbladet (náklad 189 tisíc výtisků) bodovala změnou formátu na kompaktní, přičemž si zachovala charakter názorového deníku. Sportovní deník Marca s prodejem okolo 390 tisíc výtisků zaujal přesným cílením na sportovní fanoušky:svojí živostí, intenzivními barvami a výrazným logem.

Polsat buduje regionální zpravodajská studia

Wirtualnemedia.pl (jp)

Nejsledovanější komerční polská televize Polsat připravuje regionální verze svého zpravodajského pořadu „Wydarzenia“. Stanice počítá se sítí maximálně deseti regionálních studií, která se budou ve stejný čas odpojovat a lokálně vysílat vlastní verzi zpráv. Vedením projektu byla pověřena bývalá ředitelka varšavského vysílání celostátního komerčního rádia RMF Anna Augustyn. První studia mají vzniknout v Poznani, Vratislavi a Lodži.

úterý, února 22, 2005

Bude Sedmička taky o digitalizaci?

Poslanecká sněmovna přehlasovala Senát a drtivou většinou schválila vlastní předlohu zákona o elektronických komunikacích, jehož součástí je i takzvaný veřejnoprávní multiplex pro Českou televizi a Český rozhlas. Zákon nyní čeká už jen na podpis prezidenta Václava Klause, který bude tuto neděli jediným hostem diskusního pořadu Sedmička na televizi Nova. Zeptá se moderátor Martin Veselovský, zda Klaus zákon podepíše a co si myslí o „zvýhodňování“ veřejnoprávních médií? Není to tak nepravděpodobné, když minulá Sedmička věnovala celé jedno téma Dostálovu návrhu na zpřísnění tiskového zákona – což zrovna není věc, která by pálila diváky Novy, jako spíš její majitele.

pondělí, února 21, 2005

HBO v Česku spustí klubový kanál Cinemax

Přibližně za měsíc by se měli abonenti satelitní placené služby UPC Direct dočkat už třetího prémiového filmového kanálu z produkce společnosti Home Box Office (HBO). Klubově zaměřenou stanici nabídne od 1. dubna nejprve pouze tato satelitní platforma. O zařazení Cinemaxu, jež od zítřka zahájí vysílání také v Polsku a v průběhu dvou měsíců rovněž na Slovensku, v Maďarsku, Rumunsku a Bulharsku, do programové nabídky českých kabelových společností se teprve jedná.

„Jednáme s UPC kabelovou divizí a Karneval, což jsou dvě největší společnosti v ČR a na Slovensku a jsme samozřejmě v jednání i s ostatními menšími operátory, ovšem těžko můžeme v současné době hovořit o nějakém konkrétním datu,“ potvrdil RadioTV Vít Šírek, marketingový manažer společnosti HBO Česká republika. Na rozdíl od mluvčího společnosti UPC Františka Maliny, podle něhož ještě nebylo o zařazení Cinemaxu do nabídky jejích produktů rozhodnuto a neexistuje žádná smlouva, Šírek potvrdil termín nasazení Cinemaxu do nabídky UPC Direct od 1. dubna: „K dohodě meze UPC a HBO došlo až v nedávné době, což vysvětluje časovou prodlevu (oproti Polsku, pozn. red.).“

Karneval počítá se Cinemaxem do DVB-C

Podle marketingového ředitele české pobočky HBO Martina Cepka jsou za pozdějším zařazením kanálu Cinemax do kabelových rozvodů čistě technické problémy: „V případě další placené služby je třeba zajistit její filtraci. Z toho důvodu bude zařazení programu Cinemax spojeno se zavedením digitálního kódování v kabelových televizích, které je již ve stádiu testování a připravuje se jeho brzké spuštění.“ Cepek rovněž potvrdil zájem HBO o vytvoření celého „filmového“ multiplexu v rámci DVB-C. V takovém případě by mohly stávající dva kanály HBO a Cinemax doplnit i další stanice provozované touto společností – ať již ty, které už může český divák sledovat na kabelu a satelitu, nebo úplně nové, známé zatím jen ze zahraničí.

Jednání s HBO o zařazení Cinemaxu do programové nabídky druhé největší kabelové společnosti Karneval potvrdil její obchodní a marketingový ředitel Dušan Jelínek. Podle jeho slov ale zatím nepadl konkrétní termín zahájení vysílání. „Cinemax by se mohl stát součástí programové nabídky Karnevalu na přelomu dubna a května 2005. Cinemax bude v takovém případě zařazen v digitálním balíčku služby DVB-C. O ceně je v této chvíli předčasné hovořit, protože nejsou uzavřená jednání s programovou společností, HBO Česká republika,“ uvedl Jelínek. Jasno v cenách zatím nemá ani sama HBO. Jisté je, že divák, který se rozhodne odebírat najednou dva nebo všechny tři prémiové filmové kanály od této společnosti bude mít výraznou slevu.

Český dabing bude i pro Slovensko

„Možnost objednat si pouze dva kanály bude, nicméně Cinemax v balíku MaxPak bude s výraznou slevou. Konkrétní cena není ještě v současné době stanovena, bude upřesněna při spuštění kanálu,“ říká Vít Šírek. Balíček HBO MaxPak nyní zahrnuje kanály HBO a HBO2, k nim přibude ještě Cinemax. Měsíční poplatek za příjem samotného kanálu HBO se nyní pohybuje okolo tří set korun. Cinemax by měl být doplňkem k již existující dvojici kanálů HBO a podle produkční společnosti se na něm objeví snímky, na které by divák u HBO nenarazil. Půjde především o nezávislé filmy evropské, ale i světové produkce – „trvalky, které obstály jak u diváků, tak u odborné veřejnosti, například na filmových festivalech“ – jak uvádí HBO na stránkách www.cinemaxtv.cz.

„Cinemax bude vysílat pro jednotlivé regiony v daných jazykových mutacích, stejně tak budou překládány i propagační materiály. V Maďarsku, Česku a na Slovensku bude program plně dabován, v Polsku bude využito synchronního dabingu a v Rumunsku a Bulharsku bude možno Cinemax sledovat s titulky,“ slibuje společnost HBO Central Europe, jež je provozovatelem tohoto kanálu. Dabing pro Českou republiku a Slovensko bude společný, což znamená, že drtivá většina produkce bude v češtině. Vít Šírek ale nevylučuje občasné výjimky: „Cinemax bude vysílán v českém jazyce, ovšem v případě, že již bude existovat slovenská verze, případně titulková verze, objeví se tyto na Cinemaxu také.“

Tematické večery a sobotní soft erotika

Ve všední dny bude Cinemax vysílat 18 hodin denně a o víkendu přejde na 24-hodinové vysílání. Každý večer bude tematicky zaměřený na určitou oblast. V pondělí poběží Dámská jízda s romantickými filmy a dramaty, v úterý okno „Zaměřeno na…“ s novinkami, profily hvězd a zfilmovanými romány, ve středu Kino svět s filmy od nezávislých producentů a snímky oceněnými na filmových festivalech. Čtvrteční večery se ponesou v duchu Filmové klasiky. V pátek stanice nabídne Cinemaxkult – soudobé a kultovní snímky, filmy k zamyšlení a snímky s novými idejemi. Na sobotní večery chystá Cinemax exkluzivní premiéry a od 22:00 Kino X s erotickými filmy pro sofistikovanější diváky. Nedělní Zóna soumraku nabídne výběr nejlepších thrillerů, sci-fi, hororů a dobrodružných filmů.

Na rozdíl od jiných tematických kanálů se Cinemax, stejně jako HBO nebo HBO2 nechystá vysílat prostřednictvím pozemních digitálních vysílačů a zůstane pouze v nabídce kabelových a satelitních společností. Nezájem HBO o DVB-T v minulosti opakovaně potvrdil marketingový ředitel české pobočky HBO Martin Cepek. Kromě prémiových kanálů HBO a HBO2 firma v České republice provozuje také akční kanál AXN a dokumentární televizní stanici Spektrum.

(RadioTV.cz, 21.2.2005)

Klaus jediným hostem nedělní Sedmičky

Televize Nova odvysílá v neděli 27. února netradiční vydání diskusního pořadu Sedmička, jehož jediným hostem bude prezident republiky Václav Klaus. Bez bližších podrobností to oznámilo tiskové oddělení Novy. Klaus vystupuje v Sedmičce pravidelně vždy po Novém roce, nyní zřejmě bude reagovat na vleklou vládní krizi, kterou způsobila kauza s bytem premiéra Stanislava Grosse a podnikáním jeho ženy Šárky.

Polský Nejvyšší soud: Novinář má právo na omyl

Medialink.pl/Rzeczpospolita (jp)

Polské soudy budou při sporech na ochranu osobnosti přihlížet ke skutečnosti, zda novinář nějakou informaci napsal v dobré víře a když se zmýlil, tento omyl nebyl záměrný. Uvedl to polský deník Rzeczpospolita, který cituje výrok Nejvyššího soudu ve Varšavě zabývající se sporem novin Życie a prezidenta Alexandr aKwasniewského kvůli článku o jeho údajné spolupráci s komunistickou státní bezpečností. Deník tuto informaci zveřejnil v článku „Spolupráce s agentem“ a Kwasniewski jej zažaloval. Soud ve svém stanovisku, jež Rzeczpospolita považuje za precedentní, uvedl, že noviny nenesou odpovědnost za zveřejnění nepravdivých informací, které mohou ohrozit čest, dobré jméno a postavení v těch případech, kdy je novinář uveden v omyl, aniž by o tom měl tušení. „Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu může být klíčové pro všechna polská média,“ uvedla Rzeczpospolita.

neděle, února 20, 2005

Jste v pohodě, v pohodě, v pohodě…

Už jsem si zvykl na skutečnost, že český éter zaplevelily hvězdičky reálného socialismu (nikoli normalizace, jak mě při nedávném interview pro Reflex opravil autor hudebních formátů těch nejpohodovějších českých rádií Hey a Blaník Josef Vlček). Prý je to návrat k měšťáckým jistotám – kulturní šok po listopadu 1989 lidé zkrátka nestrávili.

Také jsem si zvykl na to, že co se rádia neodvážila hrát ještě před rokem, dnes bez rozpaků rotuje éterem nezvykle často a ještě to má úspěch (Svého času mi kamarád řekl, že až se rádia vrátí k Promovaným inženýrům, emigruje. Bylo to od něj krajně nezodpovědné tvrzení, protože Promovaní inženýři vtrhli do hudebních playlistů jen několik týdnů na to a kamarád samozřejmě vyměkl.)

Chápu obchodní strategii rádií, která pouze nabízejí to, co posluchač chce a žádá. Vždyť je to vlastně jedna velká nostalgie. A rádia jsou hlavně o nostalgii. Co však nechápu a nemohu si na to zvyknout, jsou slogany těchto „českých pohodových rádií“. Namátkou: „Vaše pohodové rádio“, „S námi jste v pohodě“, „Pohodové hity“, „Buďte v pohodě“, „Pohodové ráno, dopoledne, odpoledne, večer s…“ atd. Říkám si, jak v pohodě asi musí být člověk, který v době rozkvětu reálného socialismu bručel kdesi na Borech nebo Ruzyni. Taky si tak pohodově zazpívá s Naďou Urbánkovou?

Je to něco jako mnohomluvný slogan naší nejsledovanější televize – „Nova vás baví“. Myslel to jeho autor tak, že nás Nova chce pobavit, nebo že nás ji baví sledovat? Myslím, že má jít o konstatování. Prostě vás bavíme, a basta! A ne že se nenecháte bavit, vy chásko! A budete přitom v pohodě! Sakra v pohodě, protože my moc dobře víme, jak vás kvalitně a příjemně pobavit!

(REFLEX OnLine, 20.2.2005)

pátek, února 18, 2005

CNBC pomáhá lákat západní investory do Ruska

Satkurier.pl/broadbandnews (jp)

Ruský ekonomický kanál RBC TV uzavřel dohodu o spolupráci s největší americkou ekonomicky zaměřenou televizí CNBC. Jejím předmětem je koprodukce společného pořadu Businness Russia, který bude vysílat evropská verze CNBC a zároveň i RBC TV a na jehož přípravě se budou podílet ekonomičtí analytici ruské stanice. Patnáctiminutový pořad bude určený zejména pro západní investory. Obě televize začaly spolupracovat již loni v červnu, předtím RBC TV udržovala kontakty se CNN (ta však loni ukončila vysílání svého finančního kanálu, protože nedosáhl očekávané sledovanosti). RBC TV je prvním ekonomicky zaměřeným televizním kanálem v Rusku. Prostřednictvím kabelových rozvodů a satelitu jej denně sleduje 1,68 milionu diváků, přičemž týdenní sledovanost dosahuje až tří milionů diváků.

Jak zaplatit digitální vysílání? Na trhu schází čtyři miliardy.

Kde seženou provozovatelé digitálních televizí prostředky na jejich provoz? Utáhne reklamní trh tak drastický nárůst počtu televizních kanálů, a budou mít zadavatelé inzerce zájem o tematicky vyhraněné stanice? Na tyto otázky se pokusili odpovědět účastníci středečního semináře serveru Česká média Jak zaplatit digitální stanice?, který proběhl tradičně v bývalé konírně Nostického paláce v Praze. Nedá se ale říci, že by dospěli k jednoznačným závěrům, spíše naopak. Některé názory ale stojí za zmínku.

Fričová: o prodej set-top-boxů bych se nebála

Ředitel Českého rozhlasu 1 – Radiožurnálu Alexandr Pícha například odmítá, aby stát nebo média veřejné služby jakýmkoli způsobem podporovaly nákup set-top-boxů. „Nechceme podobnou státní podporu jako v Itálii. Myslíme si, že to zvýhodňuje jeden druh zdroje informací před ostatními, například internetem, kabelovou televizí nebo satelitem,“ míní Pícha. Generální ředitelka Frekvence 1, Evropy 2 a RRM Kateřina Fričová se podle svých slov nebojí, že by domácnosti bez státní podpory nekupovaly set-top-boxy: „Bude to jako s kupónovou privatizací, dva dny před vypnutím analogu budou vznikat fronty před obchody s elektronikou.“

Záleží však na tom, zda stát určí nějaký definitivní termín vypnutí analogového vysílání – dosud se k tomu totiž nemá. Fričová míní, že nové televizní stanice budou muset nacházet nové zdroje financování a jiný způsob řízení než současné plnoformátové analogové kanály. „Televize, jak ji známe, de facto zhyne a vznikne nové médium. Nepovažuji za šťastné podporovat plnoformátové televize, budoucnost spíše vidím v tematických kanálech. Samozřejmě bude existovat spousta lidí, kteří zůstanou u plnoformátových televizí. Velká část nových televizí by ale měla být tematická. Bude třeba více cílit na úzké divácké skupiny, segmentovat program, dobře vybírat časy,“ tvrdí Fričová.

Jurásek: velcí inzerenti nechtějí tematické kanály

Ředitelka Frekvence 1 a Evropy 2 stojí za projekty TF1 a TE2, ale také teleshoppingově-zábavným kanálem TOP TV 2. „Bavilo by mě dělat zpravodajskou televizi, ale je to finančně velmi náročné. Rada by měla odhadnout, které projekty jsou „totálně mimo mísu“. Primárně bychom to měli dělat pro diváky, ale na druhou stranu aby diváci nebyli biti, kdyby všichni provozovatelé byli chudí,“ varuje Fričová. Velkou šanci podle ní mají zejména televize zaměřené na ženy, což je obecně dobrá cílová skupina, která tráví hodně času u televize a nechá se ovlivnit reklamou. „Bezesporu má své místo sportovní kanál a hudební kanál, ale jeho sledovanost bude nižší, protože teenegeři netráví u televize tolik času,“ míní Fričová.

Vladimír Jurásek, marketingový ředitel společnosti Mag Media 99, která prodává reklamní časy na TV Nova, se domnívá, že zájem zadavatelů reklamy o specializované kanály nebude příliš velký: „Inzerenti chtějí prodávat hlavně rychloobrátkové zboží, takže do tematických televizí příliš nejdou. Pro ně by bylo cestou, kdyby posunuly svůj prime time.“ Senátor za ODS Jaroslav Kubera se domnívá, že ať stát bude dotovat set-top-boxy nebo zvýší koncesionářské poplatky, digitalizaci rozhlasového a televizního vysílání vždycky zaplatí divák. Zmínil také paradox českých domácností: čím nižší sociální skupina, tím lepší vybavení domácnosti televizory s plazmovou obrazovkou, DVD přehrávači a satelitními přijímači.

Pohl: kde se vezmou chybějící čtyři miliardy?

Kateřina Fričová varuje, že rozšířením programové nabídky nedojde k nějak razantnímu zvětšení reklamního koláče. Jestliže dnes televize inkasují osm miliard korun z reklamy ročně, po přechodu na DVB-T by to mělo být maximálně dvanáct miliard. „A to by šlo o padesátiprocentní nárůst, kterému nevěřím. Vydělením počtu vysílatelů (v konečné fázi by jich mělo být přes dvacet, pozn.red.) to nevychází nejlépe,“ upozorňuje Fričová, která na rozdíl od Juráska vidí větší šance u nových tematických kanálů. Provozovatelé těchto kanálů by ale podle ní měli uvažovat o synergii v rámci technických služeb. „Pak by si mohli dovolit nakoupit techniku, kterou si samostatně koupit nemohou.“

Šéf představenstva společnosti Czech Digital Group a spolumajitel parlamentní televize 24.cz Leoš Pohl upozornil, že podle jejich propočtů chybí pro pokrytí nákladů na provoz digitálních televizí asi čtyři miliardy korun a nikdo neví, kde se tyto peníze vezmou. „Bude nutná regulace, protože regiony může digitalizace zabít,“ dodal. Naopak ředitel Radiožurnálu Alexandr Pícha se domnívá, že regulace ztratí v éře digitálního vysílání smysl. „Nyní se vysílá ve formátu MPEG-2, který umožňuje šířit v jednom multiplexu čtyři televizní kanály, ale ve Francii uvažují o standardizaci formátu MPEG-4, který zkomprimuje až osm kanálů v jednom multiplexu, což znemožní jakoukoli regulaci.“ A kdo zaplatí jejich provoz? Na tuto otázku seminář Českých médiích neodpověděl.

(RadioTV.cz, 17.2.2005)

čtvrtek, února 17, 2005

Chybí nám mediální gramotnost

Také se vám zdá, že jsou média stále agresivnější a v honbě za vyšším prodejem a sledovaností se už neštítí téměř ničeho? Etické normy, pokud ještě vůbec existují, dostávají na frak a hranice toho, co si lze dovolit a co už ne, se s každou novou katastrofou posunují. Jak si s tím má poradit průměrný konzument – čtenář, posluchač a divák? Zeptal jsem se JAROMÍRA VOLKA (42), jednoho z předních českých odborníků na masovou komunikaci a výzkum médií z brněnské fakulty sociálních studií.

Přírodní katastrofa v jižní Asii přímo vyzývá k diskusi o etice médií. Váš kolega Jan Jirák z pražské Fakulty sociálních věd kritizoval časopis Týden za titulní stranu se snímkem těl obětí naplavených na pobřeží Thajska. Šéfredaktor Dalibor Balšínek v úvodníku téhož čísla Týdne napsal, že redakce nechtěla nijak přikrášlovat realitu. Jak nezkreslit realitu a zároveň nepřekročit určitá etická pravidla?
Představa o tom, že jakákoliv fotografie věrně zprostředkovává situaci či objekt, který fakticky jen reprezentuje, je poněkud naivní. Realita bez kontextu, pouhý výřez tragického životního plátna nemůže být ničím jiným než mediální konstrukcí. Masová média to jinak ale ze své podstaty neumí. Mediální realita je specifickým produktem, je dílem mistrů iluze. Problém ale vidím jinde. Jde o stále se zvyšující intenzitu dávek mediálně konstruovaných emocí, které mají de facto šokovou povahu a oslovují tzv. nižší city svých konzumentů. Například v procesu neustále se v médiích opakujících vražd, úmrtí a násilí postupně dochází k neutralizaci jejich významu. Pocit zděšení vyprchává a událost se redukuje pouze na estetický rozměr a účinkuje jako anestéze.

A taky jako obchodní artikl…
Obálka prodává. „Esteticko-anestetická funkce” mediální konzumace nevede samozřejmě k prohloubení reflexe či k niternějšímu sdílení dané situace, ale vyvolává de facto jen reflex. Více méně mechanickou reakci na mediální podněty. Už Walter Benjamin v této souvislosti upozornil na skutečnost, že veškerá niternost ustupuje na fotografii osvětlování detailů, což ve svém důsledku vede k tomu, že se člověk a okolní svět navzájem odcizují. Mediálně konstruovaný popis vždy do jisté míry navléká oku uniformu a činí z konzumentů analfabety obrazu. V tomto smyslu se pak úvahy o slučitelnosti etických pravidel a mediální reality jeví jako z předminulého století. Neříkám, že diskuse o etických rámcích žurnalistické profese je zbytečná nebo nepotřebná, ale obávám se, že současná média nezastaví žádný etický kodex, ale pouze reakce jejich publika. Pokud tu tedy je nějaká šance jak se bránit různým mediálním, významovým distorzím, tak ji vidím ve zvyšování mediální gramotnosti masové populace.

Jak byste ji ale chtěl zvyšovat a hlavně: kdo by to měl dělat?
To je běh na dlouhou trať. Musíme začít tam, kde je imunita vůči různým formám mediálních simulací nejnižší, ale zároveň otevřenost a chuť hledat tajemství mediální komunikace „za zrcadlem“ relativně nejvyšší. Myslím, že v rozumné míře by se měly objevit některé základní prvky tzv. mediálního vzdělávání už na druhém stupni základní školy. Rozhodně by pak měly být součástí základů společenských věd na středních školách. Ten předmět by se ale neměl jmenovat „mediální výchova“ po vzoru tzv. občanské výchovy. Tím by byl odsouzen již předem, podobně jako povinná literatura a jiné fosilizované opory systému. Nejde o to diktovat studentům na co se mají nebo nemají dívat či co mají číst, ale ukázat jim proces zrodu mediálních obsahů a zasadit jej do širšího socio-historického kontextu. Nemyslím sice, že by taková kultivace mediální gramotnosti byla všespásná, ale pravděpodobně by v delším časovém horizontu snížila vysokou závislost české populace na manipulativních mediálních praxích. Jak ukazuje řada výzkumů je česká populace v tomto smyslu mnohem méně kritická než srovnatelné populace v Německu či Rakousku.

Jak by taková mediální výchova měla vypadat?
Jak už jsem říkal. Nemělo by jít o nějaké školení, které by spočívalo v biflování dat a jmen či v imperativním vnucování představ jakéhosi esteticko-etického mediálního kánonu. Spíš je třeba naučit dospívající číst různé typy mediálních textů. Ukázat jim jak a podle jakých pravidel vznikají a samozřejmě s jakým cílem.Vysvětlit, že mediální světy jsou symbolické konstrukce, ne světy samotné. V tomto smyslu jde ale o širší téma. Jak ukazují výzkumy OECD čeští školáci jsou relativně slušně vzdělaní v matematice nebo přírodních vědách, ale mají velký problém interpretovat předložený text. Nepochybně se na tomto stavu podílí i jejich nekritická závislost na stále obrázkovější, tedy snadno čitelné, simulativní povaze světa mainstreamových médií. Osobně považuji tuto narůstající sekundární negramotnost za závažný problém, kterému se ale nikdo příliš nevěnuje.

Je ale ve státním školství dost kvalifikovaných pedagogů, kteří by dokázali takovou mediální výchovu vyučovat?
Ne, není. Příprava těchto učitelů je u nás teprve v plenkách. To je jeden z důvodů proč na Katedře mediálních studií a žurnalistiky rozjíždíme specializaci „Mediologie“, která by vedle přípravy tzv. symbolických analytiků tj. mediálních teoretiků, výzkumníků či kritiků, měla připravovat i budoucí středoškolské učitele, kteří budou aprobovaní i v oblasti tzv. mediální kultury. Jak trefně poznamenal už před půl stoletím Jiří Voskovec, naše životy jsou stále více zavinuty do mediální sítě. Její oka se přitom postupně zmenšují, takže je stále obtížnější z této sítě vystoupit. Musíme se v ní prostě naučit žít. K tomu by nám měla pomoci vyšší mediální kompetence, schopnost kritické reflexe, schopnost anticipovat alespoň některé nezamýšlené důsledky, které sebou přináší překotná informatizace legitimovaná novou informační ideologií nastupujících digitálních stachanovců. Abychom tak nebyli jen v síti, ale občas i na síti. Aby se z nás nestali Viriliovi internauti bloudící v kyberprostoru, kterému nerozumí, ale ze kterého nemohou ven.

Vrátím se k otázce etiky, což je poněkud neuchopitelný pojem. Záleží na každé redakci, zda sepíše etický kodex a i tak se hranice etiky, alespoň z pohledu majitelů médií, stále posunují. Nemůže to skončit tak, že už žádné existovat nebudou?
To je ideál například stoupenců školy tzv. existenciálního žurnalismu. Její čelný teoretik profesor žurnalistiky na Kolumbijské univerzitě John Merill již v sedmdesátých letech minulého století zdůrazňoval, že etické kodexy vedou novináře ke konformismu či alibismu a paradoxně jej zbavují osobní odpovědnosti, kterou chápal jako výsostně individuální, autentický postoj. Zdá se, že čas dává Merillovi do jisté míry zapravdu. Je zřejmé, že význam etických kodexů zvláště v komerčních médiích celosvětově slábne. Podle mého soudu ale nedojde k jejich radikálnímu vytěsnění. Jsou totiž součástí širšího plánu obranných profesních mechanismů, které si novinářská komunita nenechá vzít. Kategorie jako objektivita, vyváženost, ochrana zdroje apod., jakkoli je už jejich vymezení sporné, budou dál sloužit jako definiční znaky profesionality žurnalistického povolání. Jako strategický rituál, důkaz zralosti této profese. Jinou a podstatnější otázkou je, jak jsou a budou tato pravidla internalizována samotnými novináři. Myslím, že mnohem významnější roli při vytváření a tříbení etických standardů hrají dnes každodenní, neformální diskuse novinářů jako členů tzv. interpretativních komunit, v jejichž rámci se řeší různé profesní problémy a etické otázky.

Bavíme se v době, kdy začíná další mánie televizní SuperStar. Toto téma pobláznilo i některá seriózní média natolik, že soutěži pěveckých talentů věnují speciální přílohy a přednostní místo v kulturních rubrikách. Co si o této redakční strategii myslíte? Není krátkozraká?
Záleží na tom v jakém smyslu krátkozraká. Aneta Langerová na titulní straně tzv. seriózního deníku jej prostě prodává lépe než okoukaná tvář ministra. Tomu se říká sledovat logiku nejnižšího společného jmenovatele, tedy komunikační strategii zaměřenou na co nejširší publikum. V této perspektivě jsou speciální přílohy věnované počínajícím celebritám přidanou hodnotou, která se vyplácí. Jistě pro deník, který by si kladl za cíl oslovovat skutečně vybrané publikum, by byla taková strategie devastující. Takový deník tu ale není a je otázkou zda někdy bude, vzhledem k nepočetné intelektuální, ale i ekonomické elitě.

Na příkladu SuperStar je jasně patrný odklon novin od informování k zábavě. Připomíná to televizní infotaiment. Nakolik podle vás právě televize (především Nova) ovlivnila způsob psaní českých novin?
Nepřipomíná, to je infotaiment. Z rozhovorů s některými šéfredaktory a editory vím, že skutečně nejen čtenáři, ale i samotní novináři se inspirují zvláště některými televizními formáty a tématy. Nejde ale jen o Novu. Tento trend ikonizace či televizace tištěných médií je patrný ve všech tzv. vyspělých mediálních krajinách. Obecně lze říci, že zde probíhá proces konvergence všech typů medií řízený imperativem „obrazovkové logiky“ - rychle, srozumitelně, levně a s možností opakovaného použití.

Velmi častým jevem v českých novinách je potlačování zpráv v klasickém slova smyslu a protěžování lidských příběhů nabitých emocemi. Lze toto považovat za rys takzvané bulvarizace, nebo jde jen o přirozený vývoj tisku, který je stále více a více vytlačován elektronickými médii? Co vy si osobně představujete pod pojmem bulvarizace?
Tak to je otázka na přednášku. Myslím, že bychom měli rozlišovat mezi žurnalistikou pro nenáročné publikum, které se dostává k určitým politickým a ekonomickým tématům jen prostřednictvím barvotiskové „titulkové žurnalistiky“, nutně redukující zprostředkované události do holých vět a tezovitých závěrů. Tento typ bulváru historicky oslovil masy těch čtenářů, kteří by zůstali stranou a navíc jim poskytl i jakýsi základní servis v podobě tzv. advokátské žurnalistiky. Tento typ bulváru je legitimní, ale zdá se mi, že je vytěsňován stále temnějšími proudy novinářství, kde už o nic nejde, krom cynického generování zisku prostřednictvím polopravd a lží. Efektem tohoto procesu je banalizace jakýchkoliv hodnot. Kdybych chtěl být provokativní, řekl bych, že bulvarizace představuje „přirozený“ vývoj tisku. Tak jednoduché to ale není.

Bulvár je tradiční součástí mediální scény a jen těžko mu lze vyčítat jeho existenci. V poslední době se ale v České republice objevilo několik bulvárních titulů, které staví svůj úspěch na evidentních lžích a ještě je využívají pro masivní reklamní kampaně. Cílová skupina čtenářů přitom nedokáže tyto lži odhalit. Lze podle vás proti těmto praktikám nějak účinně zasáhnout?
Těžko. Existence takových tiskovin je jednou z daní za demokracii. Pokud vím, nikde se uvedený typ žurnalistiky nepodařilo vytěsnit z mediální scény. Samozřejmě existuje řada drobných opatření - například zřízení mediálního ombudsmana, jistě by mohly i soudy přitvrdit a samozřejmě, jak už jsem říkal, svůj význam má i zvyšování mediální gramotnosti populace. Podle mého soudu, ale budou podobné tiskoviny přesto vznikat jako funkce společenských a hodnotových reziduí, která majoritní média nedokáží oslovit.

Zatím se zdá, že to nikomu – až na přímé aktéry smyšlených příběhů – nevadí. Soudy pracují pomalu a vydavateli se vyplatí věnovat třeba i vysokou částku na odškodné, protože zisk z prodeje ji několikanásobně převýší. Zdá se to být tedy neřešitelný problém. Nemohla by ho vyřešit jakási vnitřní úmluva mezi vydavateli? Stanovení určitých pravidel, jejichž porušení by znamenalo vyškrtnutí z „klubu“?
To je hezká idea, ale obávám se, že její realizace by byla velmi obtížná. Kdo bude soudit, co už bylo „za čarou“. A co ti vyškrtnutí z klubu? Pravděpodobně by v dané branži podnikali dál. Tento váš návrh připomíná stávající podobu regulace reklamy. Obávám se ale, že v případě tak komplexních sdělení jaká vytvářejí tisk, rozhlas a televize by podobný model nefungoval. Eliminovat média, o kterých hovoříte, lze podle mého soudu pouze tak, že je odříznete od zisků za inzerci. Tedy tu vnitřní dohodu, o které mluvíte, by museli udělat sami inzerenti. Myslím, že jeden podobný případ už na české mediální scéně proběhl. Jen nebyl motivován morálními důvody, ale ekonomicky.

Myslíte deník Super?
Ano.

Poněkud sofistikovaněji vypadá problém se zahraničněpolitickým zpravodajstvím nebulvárních médií. Typickým příkladem byly prezidentské volby na Ukrajině s takřka nekritickým přístupem k oranžové revoluci Viktora Juščenka a naopak přemrštěnou kritikou premiéra Viktora Janukovyče. Toto zpravodajství určitě nelze považovat za vyvážené…
Souhlasím. Sledoval jsem v té době i některá zahraniční média. Ve většině z nich byl patrný proopoziční tik, ale nikde jsem se nesetkal s tím, co prezentovalo zpravodajství ČT. Jejímu reportérovi chyběla už jen oranžová šála a placka s vyobrazením Juščenka na klopě. Matně si vzpomínám, že podobné nadšení jsem jako dítě vídával a slýchával z prvomájových manifestací přenášených Československou televizí. Myslím, že asi po třech dnech si to na Kavčích horách uvědomili a poněkud celý obraz vyvážili.

Co je podle vás příčinou? Je to daň za členství České republiky v euroatlantickém společenství, nebo to je prostě jenom neochota vysvětlit složitější téma? Do vnitřních záležitostí suverénního státu (Ukrajiny) přeci nezasahovalo jenom Rusko, ale i Západ.
Chci věřit, že to bylo jen nechtěné nezvládnutí situace, tedy neprofesionalita. Možná trochu fascinace tím, co už se nevrátí, a co tak nápadně připomínalo některé vnější, imidžové rysy české „sametové revoluce“. Jen místo trikolory byla oranžová a studenti byli místo na fakultách ve stanech v terénu. Zdá se mi, že zvláště někteří novináři spadli do pasti kulturního stereotypu a vnímali celou situaci schematicky jako by šlo o rok 1989. Možná měli pocit hrdosti, že osvobozují poslední satelit z područí Moskvy. Zvláště pak zpravodajové se prostě nechali unést atmosférou či psychologií davu. To vše je lidsky pochopitelné, ale neprofesionální. V takové chvíli či v takovém rozpoložení je třeba odložit mikrofon a vypnout kameru.

Mohou vůbec západní média kriticky hodnotit zahraničně-politické události, aniž by do obsahu sdělení promítala svou příslušnost k určité části světa? A měla by tuto příslušnost brát v úvahu?
To je dobrá otázka. Jak přeložit sociopolitický kontext cizí země do vlastní dominantní kultury, a to tak, aby byl srozumitelný a přitom respektoval místní situaci? Novináři zde stáli před problémem jak přiblížit celou kauzu v situaci velmi slabé výchozí informovanosti o Ukrajině a jejím politickém vývoji v devadesátých letech. Zde sehrál nepochybně roli i český sklon přehlížet, případně podceňovat kultury na východ od našich hranic. Nemyslím ale, že by to souviselo s naším členstvím v jakékoliv alianci. Jinými slovy například přímé vstupy ČT byly v této situaci obecné neinformovanosti sice aktuální, ale matoucí. Bez backgroudů si tak běžný televizní divák nejen pletl oba Viktory, jejichž příjmení jako naschvál začíná stejně, ale celá událost pro něj byla tak neuchopitelná, že se nepochybně musel uchýlit k osvědčenému percepčnímu mechanismu a zasadil celou story do výkladového rámce „boje dobra se zlem“. O tom, kdo je dobrý a kdo zlý pak nemohl po shlédnutí zpravodajství ČT pochybovat ani na sekundu. O politické kariéře opozičního kandidáta i jeho nejbližší spolupracovnice Tymošenkové se ze zpravodajství ČT dozvěděl jaksi pod čarou, a to v době, kdy už byl rozhodnut, kde je pravda. Prostě být na místě včas nestačí. Bez znalosti místní situace a ochoty porozumět ji nelze informovat, ale jen dezinformovat.

(REFLEX 7, 17.2.2005)

Konec konců v koncích?

Časopisy zaměřené na občanskou společnost nemají na růžích ustláno. Dokládá to mimo jiné případ dvouměsíčníku Konec konců, bývalého časopisu Bariéry, který si po roce a půl existence pod křídly Fóra dárců hledá nového vydavatele. Důvod? Nízký počet předplatitelů, malý zájem o inzerci a s nimi spojená nerentabilnost vydávání.

Konec konců je poněkud netradiční časopis. Nezaměřuje se na žádnou specifickou skupinu čtenářů, jeho záběr je velmi široký a dal by se charakterizovat asi jako intelektuální záležitost pro velmi náročného čtenáře. Sama redakce o něm hovoří jako o periodiku určeném pro ty čtenáře, kteří se zajímají o netradiční reflexi dnešní doby (do značné míry šlo také o Reflexi s velkým R, neboť do Konce konců přispívalo mnoho kmenových redaktorů Reflexu včetně autora tohoto článku).

Fórum dárců jeho vydávání převzalo na podzim 2003, kdy mu po sedmi letech existence hrozil zánik. „Naším cílem bylo pomoci vyprofilovat tématicky zaměřené periodikum a poskytnout redakci časopisu zázemí poté, co odešli od minulého vydavatele. Náš původní záměr byl významně zvýšit čtenářský zájem o časopis. To se však bohužel nenaplnilo,“ říká výkonná ředitelka Fóra dárců Pavla Kalousová.

Název a obecnější zaměření Konce konců vymyslel loni zesnulý sociolog Bohuslav Blažek. „Není to časopis jednooborový, naopak je to časopis, který chce propojovat obory i zájmy a hledat souvislosti,“ říká jeho šéfredaktor Antonín Hošťálek. Jenže právě na onu tematickou nevyhraněnost nyní Konec konců doplácí. Fórum dárců ukončí jeho financování ke konci března, kdy má vyjít druhé číslo letošního ročníku. Vydavatel dokonce už začal čtenářům vracet předplatné. Redakce chce ve vydávání pokračovat, obesílá různé nadace a mecenáše výzvami o pomoc. Založila občanské sdružení Moravskoslezský kruh a podařilo se jí na ně převést vydavatelská práva. Jenže tím zatím veškeré naděje končí.

Skupina nadací sice poskytla časopisu Konec konců peníze na vydání jednoho čísla, to však na existenci časopisu nestačí. Získat grant od ministerstva kultury je nemožné – právě kvůli nevyhraněnosti a nejasné cílové skupině. „Ministr Dostál, náměstek Kořenek, paní ředitelka z jeho odboru a dva lidé, kteří mají granty na starosti nám říkají, že se do jejich grantového rozmezí nevejdeme,“ říká Hošťálek. Stěžuje si, že mnohem větší šanci mají časopisy pro Romy, které však skoro nikdo nečte. „Přesto jsme grant podali, abychom si mohli stěžovat, až nás zamítnou.“

Za vzniklou situaci si ale redakce může částečně sama. Konec konců vycházel na zbytečně příliš kvalitním papíře, platil za články standardní honoráře a měl několik stálých zaměstnanců. Podle Pavlíny Kalousové byl takový provoz redakce finančně neúnosný: „Náklady na vydání jednoho čísla dosahují 110 Kč na výtisk a v přepočtu na prodaný výtisk dokonce 620 Kč.“ Pro porovnání: Konec konců se prodává za 50 korun, tiskne se 2 300 výtisků, ale časopis měl loni pouhých 300 předplatitelů. Zbytek nákladu redakce rozesílala zdarma jako ukázkové či autorské výtisky.

Ředitelka Fóra dárců se domnívá, že Konec konců má své místo na trhu, musí o něj ale bojovat: „Je netypický tím, že jde o „neoborový“ časopis s ambicí iniciovat širší společenskou diskusi. Na vydávání takových titulů by mohly existovat samostatné neziskové organizace, což více odpovídá charakteru jejich činnosti. Takovéhle časopisy totiž více než vydavatele potřebují mecenáše.“ Najde se nějaký takový mecenáš pro Konec konců?

(REFLEX 7, 17.2.2005)

středa, února 16, 2005

Nazlobený trenér si dal o plzničku víc

Pokud se chcete při středě pobavit, určitě si přečtěte tento článek sportovního redaktora Lidových novin Václava Cibuly z Mistrovství světa v klasickém lyžování v Obersdorfu. Tomu říkám beletrie!

úterý, února 15, 2005

Představujeme projekty DVB-T: LiveTV a TNC

Není obvyklé, aby se dva žadatelé o licenci ještě před veřejným slyšením dohodli a spojili své projekty v jeden. V případě digitálních kanálů LiveTV a TNC (Televize na cesty) k tomu došlo, byť zatím jen formálně. Pokud by společnost LiveTV s.r.o. zastupovaná bývalým finančním a obchodním ředitelem České televize Michaelem Kralertem nebo FTV s.r.o., jejímž jednatelem je televizní producent David Dušek, získaly licenci, výsledný produkt ponese název LiveTV.

Neznamená to však, že by jeden z projektů ustoupil do pozadí. Z programového hlediska jde vlastně o jakýsi mix, přičemž TNC bude tvořit informační část schématu a podle jejího jednatele Duška nelze vyloučit, že tento název ponese celé ranní informačně-zábavné vysílání plánované na dobu mezi šestou a devátou hodinou. „LiveTV je televize, jejíž primární cílovou skupinou jsou lidé mezi 15 a 35 lety. Svým charakterem nechce být za každou cenu jiná. Na druhou stranu se chce velice flexibilně a pružně přizpůsobit přáním a požadavkům své cílové skupiny a tudíž se musí jednoznačně odlišit třeba od plnoformátových televizí jako Nova a Prima,“ charakterizuje projekt Michael Kralert.

Důraz na sport, zábavu, informace a EU

Na rozdíl od plnoformátových stanic nechce LiveTV vysílat žádné filmy, seriály a televizní inscenace, ale zaměří se lifestylové magazíny, hudbu, sport, informace o počasí, dopravní zpravodajství, zprávy z Evropské unie, a inteligentní zábavu, za kterou předkladatelé považují například reality show Nesnáším tě. „V ní budou skryté kamery sledovat soužití skinheadů a romské rodiny nebo křesťanské rodiny a dvou homosexuálů,“ přibližuje Dušek. LiveTV také plánuje zábavnou show o rodinných financích či sportovní přenosy první hokejové a druhé fotbalové ligy, magazíny zaměřené na golf, squash či snowboarding. „Rádi bychom také přinášeli informace z pozadí sportu. Už jsme o tom předběžně jednali s některými hokejisty,“ říká Dušek.

Zpravodajství LiveTV bude čistě praktického rázu: místo politiky se zaměří pouze na dopravní situaci a počasí, přičemž stanice chce zprovoznit ve všech bývalých okresech webové kamery zaměřené na úseky silnic s největší nehodovostí. Stejné kamery by měly být také v největších zimních střediscích, aby divák dostal úplný servis (stanice postupně počítá se zapojením čtyřiceti kamer). Kromě toho se LiveTV zaměří na zprávy z Evropské unie. K tomuto účelu navázala spolupráci s bývalým zpravodajem České televize v Bruselu Pavlem Boudou. Magazíny věnované módě a životnímu stylu by měla provázet modelka Simona Krainová, z televizního prostředí známá moderováním Prima jízdy.

Kralert: věříme v budoucnost interaktivních služeb

LiveTV chce vyrábět dvě třetiny programu sama. V konečné fázi by měla vysílat 24 hodin denně, přičemž přes 70 procent programu budou tvořit premiéry. „Většinou půjde o živé vysílání – ať ze studia nebo ve formě sportovních přenosů,“ vysvětluje Kralert. Reprízám věnuje LiveTV čas od půlnoci do šesti hodin ráno. Dvě třetiny vysílacího času zaplní domácí pořady, zbylou třetinu zahraniční produkce. Skoro polovinu vysílání mají tvořit pořady zaměřené na kulturu a zábavu. Třetina bude věnovaná sportu, asi šest procent zpravodajství a zbývající čas zaplní reklama a teleshopping. U té zatím není jasné, zda si ji bude LiveTV zajišťovat sama nebo přes externí agenturu. „Jsme připraveni na obě varianty,“ tvrdí Michael Kralert.

LiveTV by postupně ráda zavedla velké množství interaktivních služeb, ať už v podobě elektronického programového průvodce EPG, Enhanced Broadcasting (poskytování dodatečných informací o vysílaném pořadu a možnost volby kamer při sledování sportovních přenosů), Walled Garden (volně přeloženo jako internet přes televizi – i když samozřejmě nepůjde o skutečné napojení na síť), Interactive Gambling (televizní sázení, loterie a hry) a Advertising Interactive (interaktivní reklama zobrazovaná jako banner v rohu reklamního spotu, kde se objeví dodatečné informace o nabízeném produktu). Pro LiveTV by mělo pracovat 60 interních a 40 externích zaměstnanců. „Management by tvořili lidé, kteří mají bohaté televizní zkušenosti. Jejich jména zatím neprozradíme, ale jsou součástí našeho projektu, který budeme prezentovat před Radou,“ říká Kralert.

Televize za 110 milionů korun?

Počáteční investici do LiveTV odhadují předkladatelé projektu na 110 milionů korun, přičemž asi 8 až 10 milionů pokryjí z vlastních zdrojů, 50 milionů formou úvěru od nejmenované banky a 50 milionů formou půjčky od české finanční společnosti. „Jako součást cizích zdrojů financování bude vyvinuto maximální úsilí o získání grantu z fondů Evropské unie,“ slibují jednatelé v prezentaci projektu, kterou v úterý rozdali novinářům. Ve druhé fázi vývoje už počítají se samofinancováním z provozních výnosů společnosti. „Za první rok, kdy dosáhne pokrytí multiplexu, v němž bude vysílat LiveTV, 50 procent území a 50 procent domácností bude mít set-top-box, předpokládáme výnosy z reklamy, sponzoringu, teleshoppingu a interaktivních služeb ve výši 260 milionů korun,“ říká Michael Kralert.

Celkové roční náklady na provoz LiveTV se mají pohybovat mezi 300 a 370 miliony korun, přičemž od zahájení vysílání se budou postupně zvyšovat (v závislosti na vyšším pokrytí území a vyšších poplatcích za vysílače, ale také pestřejší programovou skladbu). Přitom třetina nákladů půjde do výroby a nákupu pořadů. „Po třech letech provozu bychom měli dosáhnout vyrovnaného rozpočtu, ve čtvrtém roce začneme vytvářet zisk a do konce šestého roku splatíme úvodní investice,“ vypočítává Kralert. Aby byla LiveTV finančně soběstačná, musí dosáhnout pětiprocentního podílu na trhu. To není zase tak málo (je to o něco méně než má program ČT2). Cílová skupina mladých diváků ve věku od 15 do 35 let přitom sledování televize příliš neholduje.

Do řízení jdou oba projekty samostatně

Uvědomují si předkladatelé projektu toto riziko? „Je nám jasné, že se mladí lidé dívají na televizi méně než skupina 55+, ale věříme, že jsou natolik flexibilní, že dokážeme svým programem přitáhnout jejich pozornost,“ říká Michael Kralert. Sází přitom hlavně na interaktivitu a nové služby, informační ráz stanice i nové televizní formáty jako reality show či lifestylové magazíny a hudební klipy. V tomto směru bude největším konkurentem LiveTV v nadcházejících veřejných slyšeních asi televize Evropa 2 a hudební kanál Óčko. Obě se sice zaměřují především na hudbu, žánrově ale přesahují i k lifestylovým televizím (tedy zatím jen Óčko, TE2 je dosud jen ve formě projektu, o němž předkladatel nechce říci žádné podrobnosti kromě toho, že hodlá využít programovou knihovnu francouzského hudebního kanálu MCM, který patří jeho mateřskému koncernu Lagardere).

Protože se do výběrového řízení na licence pro pozemní digitální televize přihlásily oba projekty samostatně, proběhne i jejich veřejná prezentace odděleně. Teprve až ve chvíli, kdy by jeden z nich získal vysílací licenci, došlo by k jejich propojení. Michael Kralert zatím nedokázal říci, zda by společnosti LiveTV a FTV v takovém případě fúzovaly, či zda by jedna druhé poskytovala servisní služby na základě nějaké exkluzivní smlouvy: „To všechno bychom řešili až v případě udělení licence.“ LiveTV, která usiluje o programovou pozici v multiplexu C společnosti Český Telecom, se bude před Radou prezentovat 31. května, TNC s žádostí o pozici v multiplexu B provozovaném společností Czech Digital Group 17. května.

(RadioTV.cz, 15.2.2005)

pondělí, února 14, 2005

Polská televize odmítla společný multiplex

Polská veřejnoprávní televize TVP odmítla vstoupit do společného digitálního multiplexu se dvěma největšími komerčními stanicemi Polsat a TVN. Důvodem je její snaha získat vlastní digitální síť, o kterou by se nedělila s žádným privátním provozovatelem, uvedl redaktor deníku Gazeta Wyborcza Vadim Makarenko.

Polsat a TVN založily společnost Polský televizní operátor (POT), která chtěla během období, kdy se v Polsku ještě nebudou vypínat analogové televizní vysílače, provozovat dočasný digitální multiplex se všemi analogově vysílajícími celoplošnými polskými televizními stanicemi. Jeho spuštění ale zdržovalo rozhodnutí TVP, která si nechala vypracovat právní analýzu, zda může jako veřejnoprávní médium, které vysílá ze zákona, vstoupit do společné firmy z komerčními provozovateli.

„Polská televize si nechala vypracovat dodatečné expertízy, které rozešle na Radu pro rozhlas a televizi a na Ministerstvo informatiky. (…) Nemůžeme si dovolit učinit krok, který by byl v budoucnu vnímán jako negativní,“ prohlásil mluvčí TVP Jarosław Szczepański. Podle Tomasze Berezowského z vedení komerční televize TVN by nebylo na postupu TVP nic divného, pokud by vypracování právních analýz netrvalo několik měsíců a tím nezdržovalo spuštění prvního digitálního multiplexu v zemi. „Měli bychom se co nejdříve shodnout na postupu při digitalizaci televizního vysílání. POT k tomu chce rozhodně přispět,“ říká Berezowski.

POT vznikl začátkem loňského roku a v jeho čele měl stanout bývalý politik Wiesław Walendziak. Polská televize si nechala kvůli vstupu do společnosti vypracovat analýzu od polské pobočky auditorské společnosti Deloitte&Touche, která jí doporučila s POT nespolupracovat. Na výtky, že o svém rozhodnutí informovala s několikaměsíčním zpožděním, TVP namítá, že krátce po vzniku POT došlo k výměně vedení televize a to mělo spoustu jiných starostí. TVP se pak rozhodla jít do digitalizace sama.

Již v dubnu 2004 zprovoznila Polská televize digitální vysílač v Suché Hoře v podkarpatském vojvodství. Později si mohli diváci naladit digitální signál TVP i ve Slezsku. Podle neoficiálních informací se za loňský rok jen v podkarpatském vojvodství prodalo na pět tisíc set-top-boxů pro příjem DVB-T. Jejich cena se pohybuje mezi 400 a 500 zlotými (2800 až 3500 Kč). Začátkem letošního roku chtěly komerční televize vyzkoušet, jaký vliv na prodejnost set-top-boxů by měly změny v jejich programové nabídce. Na přelomu ledna a února ale Polsat a TVN oznámily Polské televizi, že odstupují od plánu rozšířit programovou nabídku jejího zkušebního multiplexu ve Slezsku.

(ČRo Digital, 14.2.2005)

Tiskový zákon coby otloukánek

Chyba není v médiích, ale v pomalých soudech. Kvůli nim se zákon měnit nemusí.

Ministr kultury Pavel Dostál by rád novelizoval zákon o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku (tzv. tiskový zákon), aby napříště nedocházelo k „mediálním manipulacím“ jako v případě sporné půjčky premiéra Grosse na luxusní byt na Barrandově. „Myslím si, že se shodneme na tom, že by se nemělo v budoucnosti připouštět, bez ohledu na to, kdo bude u vlády, aby sdělovací prostředky beztrestně fabulovaly, spekulovaly a manipulovaly s fakty bez ohledu na spravedlnost, pravdu, zkrátka, aby bylo dbáno práva včetně práva soukromí dotčených osob,“ prohlásil Dostál při úterním zahájení únorové schůze Poslanecké sněmovny.

Evropa prosazuje liberální model

Ministr má pravdu v tom, že média by neměla fabulovat či spekulovat – alespoň ne ve zpravodajské části, která má být založena výhradně na faktech. Ošklivě se ale mýlí ve svém dalším vývodu, že současný tiskový zákon z roku 2000 je měkký a nedostatečný (dokonce prý „ultraliberální“). Zkrátka, že by parlament měl přitvrdit v těch pasážích, které se týkají práva na odpověď. Jde přesně o ty statě, které sněmovna před pěti lety odmítla, neboť jak správně upozornili vydavatelé novin i provozovatelé elektronických médií, hrozila jim záplava často neoprávněných žádostí o odpověď, kvůli které by museli věnovat značnou část prostoru grafomanským výlevům svých čtenářů, posluchačů a diváků.

Právo na odpověď je důležité. Jako pojistku proti zneužitelnosti médií jej obsahují tiskové a mediální zákony většiny demokratických zemí světa (některé ale spoléhají pouze na soudy a právo na odpověď speciálním zákonem neřeší). Ale i tyto země počítají s tím, že vydavatel se může proti požadované omluvě odvolat k soudu a zveřejnit ji až ve chvíli, kdy nezávislý tribunál rozhodne o její oprávněnosti. S tím počítala i původní Dostálova předloha z roku 2000, stanovila ale soudům poměrně krátké lhůty, v nichž měly rozhodnout o oprávněnosti žadatele na zveřejnění odpovědi. Tím by ale zákon postavil vydavatele do nepříjemné situace: v některých případech zkrátka nelze důkazy předložit ze dne na den.

Taková praxe není obvyklá nikde v Evropě. Na starém kontinentě existují prakticky dva modely práva na odpověď: poměrně liberální německý, který připouští právo na odpověď pouze v případě, že došlo k pochybení ve faktických skutkových tvrzeních, a represivnější francouzský, jenž umožňuje reagovat i na hodnotící úsudky a mínění. Německý systém převzalo například Rakousko, Švýcarsko, Holandsko nebo Dánsko. Francouzský model uplatňuje Belgie či Itálie. Žádná z těchto zemí ale nemá v tiskovém zákonu zakotvené zkrácené lhůty pro jednání soudů – bylo by to absurdní. Stále více zemí navíc dává přednost německému systému, neboť se přiklání k názoru, že francouzský model odrazuje tisk od publikování kontroverzních a kritických názorů. Což je v přímém rozporu se základním předpokladem nezávislosti médií: existencí svobody slova.

Ať si premiér vyzkouší rychlost soudů

Pokud by před pěti lety Dostálův návrh prošel, mohlo by se stát, že by noviny místo zpravodajství, publicistiky, názorů či rozhovorů přinášely především samé opravy. Vydavatelé by automaticky tiskli jakékoli nesmysly – a že jich do redakcí chodí denně kvanta. Nikdo přitom netvrdí, že současný stav je naprosto ideální. Chyba však není v tiskovém zákonu, a uvědomuje si to i sám ministr Dostál, když říká: „Pokud se dnes rozhodne vydavatel nezveřejnit odpověď či dodatečné sdělení osoby, jejíž dobré jméno či pověst utrpěly, nebo toto zveřejnění je v rozporu se zákonem, zbývá dnes dotčené osobě pouze možnost soudního řešení. To však trvá dnes velmi dlouho, několik měsíců. Znám případy i několik let.“

Ano, soudní procesy s vydavateli a provozovateli médií trvají léta. A nejen ony. Proč tedy měnit tiskový zákon, když chyba je zjevně někde jinde? Jen ať si premiér Gross vyzkouší, jak za jeho vlády fungují nezávislé soudy. Jak dlouho trvá, než se člověk dobere alespoň nějakého výsledku – a nezáleží na tom, zda mu soud dá za pravdu (Stanislav Gross již oznámil, že zažaluje MF Dnes a Respekt). Ministr Dostál by měl spíš apelovat na vládního kolegu, který má tuto oblast na starost. Jenže to by tento kolega nesměl řešit daleko „komplikovanější“ problém: svoji politickou budoucnost.

(Lidové noviny, 14.2.2005)

O Grossově směnce a příteli Simkaničovi

Už dlouho mě při čtení novin nic nepobavilo tak jako titulní strana čtvrtečních Lidových novin s fotografií předsedy České pravice Michala Simkaniče. A vlastně ještě monotematická strana tři, která je věnovaná z velké části rozhovoru s tímto pánem, údajným majitelem údajné směnky k půjčce na barrandovský byt Stanislava Grosse.

Je to dokonalá fraška: Simkanič tvrdí, že se přes mluvčí premiéra (a bývalou dramaturgyni Sedmičky na Nově Věru Duškovou) dovolal panu Rodovi, bývalému redaktorovi a akcionáři MF Dnes, který měl poskytnout Grossovu strýčkovi Františku Vikovi peníze na premiérův byt, sepsal s ním kupní smlouvu, směnku převzal, aniž by zaplatil (splatnost je po termínu příštích parlamentních voleb – Česká pravice prý použije státní příspěvek, který dostávají politické strany, pro něž hlasovalo alespoň 1,5 procenta voličů; k České pravici se ale při minulých volbách hlásilo jen 0,04 procenta voličů), okopíroval ji a originál pak spálil.

„Udělal jsem to pro český národ,“ prohlásil Simkanič v Lidových novinách. Originál směnky neexistuje, tudíž už nelze zjistit, zda ji kdosi nenačmáral začátkem minulého týdne. A pan Simkanič se znovu dostal do médií (naposledy si takového zájmu užíval před minulými parlamentními volbami, kdy si jej – kdo ví proč – oblíbily dvě ze tří celostátních televizí a pozvaly si ho do předvolební diskuse, ačkoli neparlamentních stran se stejně nízkými volebními preferencemi u nás existuje několik desítek).

Trošku jsem zalitoval, že jsem na stejný nápad s koupí směnky nepřišel sám. Mohl bych teď napsat nějaký originálnější sloupek – třeba na téma „Jak se zaručeně dostat na titulní stranu všech novin“ nebo „Důvěřivost českých novinářů daleko převyšuje standardy EU“. Případně bych celou akci zdokumentoval (z křoví před smíchovským Anděl Media Centrem, kde sídlí Lidovky a MF Dnes, by nás fotil Honza Šibík).

Přesto mi vrtá hlavou, proč zrovna Simkanič. Proč zrovna tento pán se známými vazbami na ODS, prakticky nulovou šancí ovlivňovat skrze Českou pravici politiku této země. Sám o sobě ale určitý vliv má. Jenom rozluštit, kdo stojí za ním. Snad v tom nejedou žádní novináři…

(REFLEX OnLine, 14.2.2005)

sobota, února 12, 2005

Ve službách oranžové revoluce

Média se ve vypjatých situacích chovají stádně. Potvrdila to i krize na Ukrajině.

Nedávno jsem se na stránkách časopisu Konec konců zamýšlel nad mediální prezentací válečného konfliktu v Iráku. Typickým příkladem neobjektivního, či spíše nevyváženého zpravodajství (pojem objektivita je sám o sobě utopický, objektivní zpráva je nedostižným cílem všech novinářů) bylo referování o nedávné politické krizi na Ukrajině. Ani při něm česká média příliš neobstála.

Na začátek si shrňme fakta: Ukrajina volila prezidenta. Reálné šance měli dva kandidáti: Viktor Janukovyč, premiér a prorusky orientovaný oblíbenec končícího prezidenta Leonida Kučmy, a opoziční kandidát Viktor Juščenko, někdejší šéf centrální banky a expremiér, který svého času také úzce spolupracoval s prezidentem Kučmou. První kolo voleb dopadlo podle očekávání: nadpoloviční většinu hlasů nedostal žádný z kandidátů, do druhého kola postoupil Janukovyč s Juščenkem.

Už v této chvíli západní média včetně těch českých varovala před rozsáhlými volebními podvody, které měli připravovat Janukovyčovi příznivci na východě země, jež je baštou rusky mluvícího obyvatelstva a pravoslavné církve. Určitou legitimitu těmto obavám dal ruský prezident Vladimir Putin, který před oběma koly prezidentských voleb na Ukrajině nelenil a přiletěl podpořit provládního kandidáta Janukovyče. To však není nic mimořádného ani na Západě: různí prezidenti podporují různé kandidáty, aniž by se nad tím kdokoli pozastavoval. V ukrajinském případě to ale vadilo. Proč? A když vadila Putinova podpora Janukovyčovi, proč nevadily výhrůžky šéfa americké diplomacie Collina Powella, že USA pozastaví ekonomickou spolupráci s Ukrajinou, když v prezidentských volbách zvítězí Viktor Janukovyč? Větší zásah do vnitřní politiky státu si už nelze představit.

Geopoliticky strategické území Ukrajiny je jakousi předsíní Ruska na Západ, proto není divu, že by Putin uvítal spíše vítězství proruského kandidáta. Nelze se ale divit ani Západu, pro nějž je výhodné mít mezi východní hranicí NATO a EU ještě jeden neutrální stát a nesousedit přímo se zemí, jež spadá do sféry vlivu Ruska. Zájmy Západu a Východu se tak promítly do jinak naprosto vnitřní záležitosti suverénního státu, jímž je Ukrajina již od roku 1991, kdy se rozpadl Sovětský svaz. Otázka zní, zda tento stát vznikl přirozeně, nebo zda-li jde o slepenec dvou natolik rozdílných částí, podobně jako bývalé Československo, že by společné soužití stejně dlouho nevydrželo.

Před druhým kolem prezidentských voleb průzkumy přiznávaly vítězství opozičnímu kandidátovi Viktoru Juščenkovi. Nepochybovala o něm ani západní média a objevovaly se dokonce zprávy, že pokud vyhraje Janukovyč, bude to důkaz falšování volebních výsledků (!). Ještě vpředvečer vyhlášení oficiálních výsledků voleb to vypadalo, že Juščenko těsně zvítězí. Opoziční lídr se dokonce pozdě večer ve svém volebním štábu označil za vítěze, aby brzy ráno zjistil, že ústřední volební komise dospěla k opačnému výsledku: Viktor Janukovyč měl získat 49 procent hlasů, Viktor Juščenko pouze 46 procent.

Následovalo několik zcela nepochopitelných kroků opozice: Juščenko přijíždí do sídla parlamentu, kde na něj čekají pouze opoziční poslanci, kteří ale nejsou kvůli menšině usnášeníschopní, a Juščenko před nimi skládá prezidentský slib. Ve stejnou dobu už na ukrajinském Nejvyšším soudu leží tisíce stížností na zmanipulování voleb – a zdaleka ne jenom od opozice. Juščenkův prezidentský slib nemá žádnou oporu v ústavě a stává se jen laciným gestem pro zahraniční média a opozici, která v centru Kyjeva rozpoutala obrovskou „oranžovou“ revoluci. Postupně se přidávají také další města na západ od Kyjeva.

Zatímco příznivci opozice blokují přístup do parlamentu, sídla vlády a prezidentského paláce, podobně silné demonstrace „modrých“ příznivců Viktora Janukovyče vycházejí do ulic na východě Ukrajiny. O nich ale zahraniční média mlčí, nebo je označují za zmanipulované dělníky z rusky mluvících oblastí země, které si vláda najala za peníze, aby vyvážila protesty Juščenkovy opozice. Odstupující prezident Leonid Kučma vyzývá v přepočítání hlasů nebo k úplnému opakování voleb, tedy i s prvním kolem (nabízí se možnost rozšířit počet kandidátů a nahradit médii zdiskreditovaného Janukovyče jiným prorusky orientovaným adeptem). To však opozice odmítá.

V českých novinách se stále častěji objevují analýzy o ukrajinských klanech, kterým šéfují Leonid Kučma a Viktor Janukovyč. Informace o pozadí kampaně Viktora Juščenka (podle britského listu The Guardian na ni americká vláda přispěla částkou 14 milionů dolarů, další peníze měly přijít od nadací demokratů i republikánů a od filantropa George Sorose, jež loni financoval také kampaň demokratického kandidáta na prezidenta USA Johna Kerryho) a lidech okolo ně chybí. Například o Julii Timošenkové, která za Juščenkova premiérování vedla ukrajinské ministerstvo energetiky a byla místopředsedkyní vlády. Média až na výjimky (třeba časopis Týden) pominula fakt, že ruská prokuratura žádá vydání Timošenkové kvůli rozsáhlým finančním podvodům týkajícím se ruské armády. Pokud by v prezidentských volbách na Ukrajině zvítězil proruský kandidát (a nemuselo jít jen o Janukovyče), milionářka Timošenková by se vydání do Ruska zřejmě nevyhnula.

Nikdo se také nezajímá o to, jak vlastně vznikla „oranžová revoluce“. Kdo přišel na nápad s oranžovou barvou, identifikačním znakem opozice, který je tak jednoduchý, až je geniální? A jak to je s údajným pokusem otrávit Viktora Juščenka, jímž ukrajinský opoziční lídr vysvětluje tak náhlou proměnu své tváře? Nikdo se nezajímal o to, zda je tato historka pravdivá, média stádovitě přebírala pouze Juščenkovu verzi. Stejně jako tvrzení o rozsáhlých volebních podvodech na východě země, ke kterým se důkazy hledaly až zpětně a většina médií je stejně nepřinesla.

Ukrajinská politická krize opět ukázala, jak jsou média v podobných situacích slepá a lehce zneužitelná. Přitom je to tak jednoduché: stačilo by dát stejný prostor oběma stranám sporu, čtenář, divák a posluchač nechť si udělá názor sám. Ostatně, tuhle poučku vtloukají do hlavy pedagogové na všech fakultách žurnalistiky. Zřejmě málo důrazně.

(Konec konců 2/05, leden 2005)

Největší Čech, největší Češka

Česká televize převzala ze zahraničí osvědčenou reality show Největší Čech, v níž diváci vybírají historicky nejdůležitější osobnost České republiky. Svým názvem ale dopředu určuje, že vítězem bude muž.

Podobné televizní soutěže již proběhly ve Velké Británii a Německu a sklidily velký úspěch. Média v jejich průběhu rozvířila širokou diskusi, kdo má a kdo nemá právo být nominován mezi stovku či desítku nejlepších; zda se například dají porovnávat Winston Churchill a princezna Diana, nebo zda Němci mohou hlasovat o významu Adolfa Hitlera (nakonec byl z hlasování dopředu vyřazen).

Česká verze soutěže bude podle šéfproducenta producentského centra nových formátů ČT Jana Šterna poměrně liberální, takže o titul největšího Čecha může soupeřit třeba i Marie Terezie nebo Franz Kafka, kteří nikdy Čechy nebyli. Potíž je v tom, že název pořadu už dopředu diskriminuje jakoukoli ženskou adeptku. Jak by asi zněla věta, že největším Čechem v dějinách je zpěvačka Lucie Bílá?

Je to taková voda na mlýn všem českým feministkám. Osobně jsem velmi zvědavý, zda některá z nich tento příklad zmedializuje, kdy a jakou formou. Jan Štern na tiskové konferenci k Největšímu Čechovi prohlásil, že v Británii se do stovky nejlepších dostalo třináct žen. To je mizivé číslo. V upoutávkách na českou verzi soutěže prý není zmiňovaná ani jedna česká osobnost ženského pohlaví (nemohu to tvrdit s jistotou, v době psaní této glosy ještě žádné upoutávky ve vysílání ČT neběžely, ale informaci mám od lidí, kteří výrobu upoutávek přímo zadávají). Náhoda?

V redakci Reflexu (která sama o sobě je dost maskulinní) jsme za posledních několik měsíců vedli nespočet diskusí o tom, zda dát či nedat větší prostor čistě ženským tématům. Zda si ženy v našem časopise vůbec mají co přečíst, a zda se dají ženská témata psát jinak, inteligentněji a zajímavěji než v čistě ženských časopisech. Jestli vůbec taková témata existují. Jistěže existují. Ženská diskriminace je sice téma stokrát omleté, ale dokud nepovede k viditelným změnám ve společnosti, nebude ho nikdy dost. Teprve pak se problém s diskriminačním názvem televizní soutěže stane opravdu malicherným.

(Konec konců 2/05, leden 2005)

pátek, února 11, 2005

Polská pobočka Endemolu v rozkladu?

Wirtualnemedia.pl (jp)

Se stále většími problémy se potýká polská pobočka holandské produkční společnosti Endemol Neovision, jež vymyslela a vlastní licenci na reality show Big Brother. Podle serveru Wirtualnemedia.pl ji opouští hned dva klíčoví zaměstnanci: producentka Grażyna Kubica a šéf nových médií a business developlment Arkadiusz Świerczewski. Vyjádření šéfa pobočky Sylweriusza Rudolfa se nepodařilo získat.

Polská televize uvažuje o sportovním kanálu

Medialink.pl (jp)

Polská veřejnoprávní televize TVP by měla vytvořit speciální stanici zaměřenou pouze na sportovní přenosy, záznamy a magazíny. Myslí si to polský olympijský medailista a šéf sportovní redakce TVP Robert Korzeniowski, podle něhož by takový kanál ideálně pokryl například sporty, které se jinak v televizi objevují jenom během olympijských her, případně kompletní fotbalovou Ligu mistrů a podobně. „Mohli bychom vysílat všechny zápasy polské fotbalové reprezentace, ale také domácí ligu a kvalifikaci na mistrovství světa. Kromě toho i Světový pohár ve skoku na lyžích nebo basketbalovou ligu. Budu usilovat o vznik sportovního kanálu. Nebude to ale trvat měsíc nebo pět, spíš si myslím, že by se tak stalo za půl roku,“ prohlásil Korzeniowski pro noviny Gazeta Pomorska. Polská televize už v květnu spustí vysílání speciálního kanálu TVP Kultura, které bude dostupné pouze v kabelových rozvodech a na satelitu. Nyní vysílá TVP na čtyřech okruzích: plnoformátových TVP1 a TVP2, regionální TVP3 a provozuje také stanici TV Polonia pro Poláky žijící v zahraničí.

čtvrtek, února 10, 2005

Ondřej Neumann do zpravodajského kanálu ČT?

Česká televize má zájem o šéfredaktora týdeníku Nedělní svět Ondřeje Neumanna. Ředitel zpravodajství ČT Zdeněk Šámal serveru RadioTV potvrdil, že televize vyjednává o Neumannově nástupu do právě se rodícího zpravodajského kanálu, pracovně označovaného jako ČT 24: „Jednali jsme spolu. Zatím ale nepadlo žádné rozhodnutí.“ Totéž říká i Ondřej Neumann, který ke konci února opustí vydavatelství Mediacop, kde působil od června 2000 nejprve jako šéfeditor a zástupce šéfredaktora časopisu Týden a od loňského roku vedl týdeník Nedělní svět.

Neumann: je to lákavá nabídka

„Je to lákavá nabídka, být u vzniku prvního zpravodajského kanálu v České republice,“ říká Neumann, který má podle svých slov ještě nějaké další pracovní nabídky, jež ale nechtěl specifikovat. Potvrdil, že o nástupu na Kavčí hory zatím není rozhodnuto a ani nechtěl přiblížit, o jakou funkci se zde uchází: „Zatím jsme ve fázi, kdy se o tom bavíme, takže bych to neupřesňoval.“ Šámal, který má ze své pozice projekt zpravodajského kanálu v ČT na starosti, se s Neumannem zná z redakce Týdne, kde krátce působil na pozici šéfreportéra (po odchodu z ČT v roce 2000 a předtím, než přijal nabídku na místo šéfredaktora slovenské zpravodajské televize TA3). Neumann byl tehdy jako zástupce šéfredaktora Šámalovým nejbližším nadřízeným.

ČT by chtěla zpravodajský kanál spustit ještě letos na jaře. V kuloárech na Kavčích horách se hovoří o dubnu, oficiálně se ale spíš zmiňoval květen nebo červen. Podle Šámala nebylo přesný termín zatím stanoven: „Bude to někdy ve druhém nebo třetím kvartálu letošního roku.“ Totéž vedení televize sdělilo i na středečním zasedání Rady ČT. Radní si nechali předložit právní analýzy, zda si ČT může na základě zákona dovolit spustit vysílání dalšího kanálu. Kromě původní analýzy právního zástupce ČT Martina Elgera jde o posudky od dvou nezávislých právních kanceláří Aleše Pejchala a Heleny Chaloupkové. Všechny analýzy (od Chaloupkové zatím nedorazila) jednoznačně připouští možnost vzniku dalšího kanálu ČT. Podle Pejchala jej televize může spustit i bez toho, aniž by žádala Radu pro rozhlasové a televizní vysílání o licenci, neboť vysílá ze zákona. Elger doporučoval věc konzultovat s vysílací radou.

ČT zatím neoslovila kabelové společnosti

Ačkoli by zpravodajský kanál ČT měl vysílat zcela volně, zpočátku se dostane pouze do domácností s kabelovou přípojkou a satelitním přijímačem. Důvodem je spor o programové obsazení digitálního multiplexu A provozovaného Českými radiokomunikacemi, který Rada pro rozhlasové a televizní vysílání původně vyčlenila veřejnoprávním médiím – kromě ČT také Českému rozhlasu. Po kritice od parlamentní mediální komise ale předseda Rady Petr Pospíchal prohlásil, že o obsazení multiplexu A radní rozhodnou později; vyloučil, že by jej dopředu vyčlenili pro čtyři programy České televize a šest okruhů Českého rozhlasu. „Rozhodování o obsazení sítě A si necháváme na později – buď vypíšeme licenční řízení nebo ji přidělíme formou rozšíření souboru technických parametrů veřejnoprávním médiím,“ uvedl Pospíchal.

Česká televize však zatím nezahájila jednání s kabelovými a satelitními společnostmi, které by měly nový zpravodajský kanál šířit. „Víme o zájmu šířit tento kanál prostřednictvím kabelových rozvodů a satelitu, ale zatím jsme nebyli nikým oficiálně osloveni,“ sdělil RadioTV mluvčí největší české kabelové společnosti UPC František Malina. Firma podle něj vznik zpravodajského kanálu vítá a nebude jeho zařazení do kabelů podmiňovat souhlasem ČT s šířením jejích stávajících dvou programů v placené satelitní službě UPC Direct: „Nic předem nepodmiňujeme. Náš zájem o zařazení programů ČT do služby UPC Direct trvá už několik let, snažíme se vyvolat jednání. Někteří naši klienti špatně přijímají program ČT2 pozemní cestou, a i když jde třeba jen o dvě až tři procenta abonentů, kteří zároveň platí koncesionářské poplatky, je jich docela dost.“

Česká televize si v uplynulém týdnu nechala u Úřadu průmyslového vlastnictví registrovat pětici ochranných známek k názvu zpravodajského kanálu. Kromě již zmedializovaného názvu ČT 24 jde také o ČTN, ČTN 24, ČT News a ČT Zpravodajství. Znamená to tedy, že o názvu pro veřejnoprávní zpravodajský kanál ještě není rozhodnuto? Podle Zdeňka Šámala nikoli: „Nový kanál ponese název ČT 24. Popotahování kvůli číslovce 24 se nebojíme.“

(RadioTV.cz, 10.2.2005)

Ad: To se nedá poslouchat!

Zdá se, že regionální vysílání Českého rozhlasu – alespoň co se hudby týče – se opravdu nedá poslouchat. Vyplývá to z vašich ohlasů, které jste poslali na článek To se nedá poslouchat! otištěný v Reflexu 4/05. Některé z nich přetiskujeme. Už nyní se můžete těšit na rozhovor s duchovním otcem „českých pohodových rádií“ Josefem Vlčkem.

Přečetla jsem si článek To se nedá poslouchat! a nemůžu než konstatovat, že český rozhlasový éter se nedá poslouchat jako takový! Představte si ale, že součást slovenského veřejnoprávního rozhlasu Radio FM (www.radiofm.sk) se poslouchat dá. Je zaměřené spíše na alternativní hudbu a rozhodně zde neslyšíte žádné Heleny, Leony, Ilony a Ivety, a to ani v českém ani ve slovenském vydání. Je to celoplošná stanice a já jen zírám, že to někde jde i navzdory všemocným marketingovým průzkumům a obecné rezignaci na nějakou „hudbu“. Chce to holt odvahu jít za svým a získat si posluchače zarputilostí a kvalitou, nikoli ubohým nadbíháním.
ANDREA PAVOLKOVÁ
BROUMOV
P.S.: Ještě že už existuje vysílání přes internet!

Díky za zajímavý článek o regionálních studiích ČRo. Poslouchám ČRo Region (Vysočina). Co se týče výběru hudby, naprosto s vámi souhlasím. Zde ještě mají hodně co zlepšovat. Chtěl bych však vyzdvihnout a ocenit celkem solidní zpravodajství této stanice z našeho regionu. Líbí se mi, že je na vysoké úrovni a víceméně vlastní. Pokud to porovnám např. se vzpomínaným Blaníkem (nejpříšernější stanice, jakou znám) jsou na Regionu téměř profíci. Blaník se zmůže maximálně tak na převzetí zpráv z regionální přílohy MF Dnes, a to se všemi věcnými a místopisnými chybami.

V čem by se zpravodajství Regionu mohlo zlepšit, to je sport - externí přispěvovatelé mají přednes a informace na mizerné úrovni. Není se ani co divit, neboť to jsou lidé posbíraní div ne v restauracích. Zvláště nyní, v hokejové sezóně, bych uvítal daleko propracovanější a hutnější informace.
IVO KRČMÁŘ
TŘEBÍČ

Trefil jste hřebík na hlavičku. Škoda, že nemáte možnost trefit tím kladívkem i osoby zodpovědné za to, co zní - v převážné míře - naším éterem. Jsem čtyřicátník (dokonce už dosti pokročilý), ale hudbu z českých rádií bych poslouchal rád. Dá se říct, že ji i poslouchám. Trošku mě překvapilo, že mezi rádii s "osvědčenými hity" je i rádio Hey, neboť jeho brněnský formát je docela dobré rockové rádio.
Ale dovolte mi dva postřehy - z vlastní zkušenosti:

1) Mé děti, které byly v 80.letech malé, jsem také "krmil" normalizační pop kulturou. Díky tomu jsme k ní získali všichni takový odpor, že dneska nejen ony, ale ani já, nic z těchto upachtěných juchajících patlanin neposloucháme. Naopak. Sám jsem se vrátil k písničkám z konce 60. a první poloviny 70.let, k poctivému rocku (našemu i cizímu) a i můj nejmladší 19.letý syn zjišťuje, že Uriah Heep, Nazareth nebo Status Quo se dají poslouchat i dneska. Jen kdyby jejich hudba zněla z našich rádií!!!

2) Aniž bych se nutil, poslouchám hudbu, která mě oslovuje, i když mezi mými vrstevníky asi budu v menšině. Jen namátkou: Dan Landa, Divokej Bill, Ready Kirken, Green Day, Linkin Park, Offspring, byl jsem i na koncetě Rammstein. Jen kdyby to znělo víc z našich rádií. Přimlouvám se jménem všech čtyřicátníků!
LADISLAV NEVRKLA
BOŽICE (BRNO-VENKOV)

(REFLEX 6, 10.2.2005)

Glosář J. P.

PŘIKOVÁNI K OBRAZOVCE. Primácký seriál Rodinná pouta překonal ve čtvrtek 27. ledna hranici dvou milionů diváků, což znamená, že jej sledovala celá čtvrtina české populace nad 15 let. Je to dobrá, nebo špatná zpráva? Asi dobrá, protože scénáristky – sestry Bártů – už pracují na další řadě „Pout“ a kromě toho píší nový seriál s pracovním názvem Čtyřlístek. Prý půjde o český Sex ve městě…

STAŇ SE POSLANCEM! Polská televize TV4 zrušila vysílání reality show „Staň se poslancem!“ ve které chtěla vybrat nejvhodnějšího kandidáta pro nadcházející regionální volby. Důvod? Volby se přesunuly z června na blíže nespecifikovaný podzimní termín. Zarputilí zastánci svobody slova ale hovoří o zásahu temných politických sil. Pochopitelně.

MALÉ UPŘESNĚNÍ. V předminulém sloupku jsem zmínil, že si firma Pilates blízká novému majiteli Zdravotnických novin, společnosti One media, registrovala ochrannou známku Medical Tribune. Šéfeditor české mutace tohoto časopisu Mgr. Jaroslav Hořejší mě ale upozornil, že vydavatelem tohoto titulu je nakladatelství Medical Tribune CZ, které je součástí Suddeutsche Verlag.

(REFLEX 6, 10.2.2005)

Digitální neštěstí

Ať to přebírám, jak chci, docházím k závěru, že výběrové řízení na licence pro digitální televize, které loni na podzim vypsala Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, nemůže dopadnout dobře. Nejde přitom „jen“ o výzvu parlamentní mediální komise, aby se radní vyvarovali všech nevratných kroků (což je bezesporu i udělení vysílací licence s platností na dvanáct let a zákonnou pojistkou na její prodloužení o ještě jedno stejně dlouhé období), jež by mohly časem digitalizaci televizního vysílání zkomplikovat; problém si totiž nadělila i sama Rada.

Pro vypsání licenčního řízení loni v listopadu hlasovalo osm radních. Pět se zdrželo nebo hlasovalo proti s výtkou, že dokud sněmovna neschválí nový mediální zákon, nebylo by správné rozdávat digitální licence. Podle zákona je možné tendr vypsat ve chvíli, kdy pro něj hlasuje nadpoloviční většina z třináctičlenné Rady (dokonce snad jen přítomných členů). Jenže pro udělení licence musí hlasovat minimálně devět radních.

Počítejte se mnou: třináct mínus pět rovná se osm. K tomu připočtěte výzvu mediální komise a hrozbu, že by Poslanecká sněmovna mohla dvakrát za sebou odmítnout výroční zprávu mediální Rady za loňský rok. V takovém případě by totiž Rada automaticky skončila. Ještě si myslíte, že se najde devět statečných, kteří udělí některému s třiatřiceti televizních projektů (blíže o nich v tomto čísle na straně 32) digitální licenci? Já o tom vážně pochybuji.

(REFLEX 6, 10.2.2005)

Digitální žně

Třiatřicet společností požádalo na sklonku loňského roku o licenci pro digitální televizi. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání eviduje celkem 52 žádostí (některé firmy podaly dvě nebo tři) o programové pozice v prvních dvou digitálních vysílacích sítích. O tom, jaké televize se na přelomu letošního a příštího roku objeví v éteru, se rozhodne zřejmě už na jaře. Tedy pokud poslanci Radu do té doby neodvolají.

Mezi zájemci o digitální televizní vysílání se sice objevují firmy, které by už z čistě profesního hlediska bylo možné považovat za favority, licenci ale zatím nemá jistou nikdo. Dopředu ale lze odhadnout, jaké typy televizí uspějí. Nejvíce žádostí (shodně po devíti) se týká plnoformátových, tedy všeobecně zaměřených televizí a zpravodajských a publicistických kanálů. Mimochodem, to jsou finančně nejnáročnější typy televizních stanic.

KONKURENCE NOVY A PRIMY

Plnoformátovým televizím radní vyčlenili po jedné programové pozici v každé ze dvou digitálních vysílacích sítí, jež do roku 2007 pokryjí stěží třetinu území České republiky. Znamená to, že k dnešním celoplošným komerčním televizím Nova a Prima přibudou další dvě podobně zaměřené konkurenční kanály. Může se ale stát, že jednu z pozic získá Prima se svým projektem Prima klub. Generální ředitel Primy Martin Dvořák jej charakterizuje jako „Primu dvojku“, která se nebude od současné Primy nijak zásadně lišit: „V okamžiku, kdy na jednom kanálu budeme vysílat něco pro mladší cílovou skupinu nebo pro ženy, na druhém budeme chtít obsáhnout střední věkovou skupinu a vyšší věk plus například muže. A obráceně.“ Jinými slovy, Prima by chtěla zaplnit prostor, který by jinak obsadila konkurence, a nechce investovat do finančně náročnějšího tematického kanálu.

O licenci pro plnoformátovou digitální televizi má ze současných provozovatelů zájem už jen majitel parlamentní kabelové a satelitní stanice 24.cz Leoš Pohl, respektive jeho olomoucká společnost Region Media. Projekt nazvala 24.cz+ a lze předpokládat, že pokud uspěje v licenčním řízení, u původního majitele se příliš neohřeje: před několika týdny Region Media požádala Radu pro rozhlasové a televizní vysílání o vstup nového společníka Tomáše Chrenka, člena dozorčí rady společnosti Moravia Steel. Ta kontroluje firmu Barrandov Studio, která rovněž usiluje o licence pro digitální televizi. A hned dvě: plnoformátovou TV Barrandov a kutilskou TV Hobby. Když jsem se na tyto projekty zeptal mluvčí Barrandova, odpověděla mi, že jsem se zřejmě spletl: „Asi jste chtěl napsat do Novy, ta sídlí taky na Barrandově, ale není to naše společnost.“ Ne, skutečně jsem se nespletl. Je vidět, že majitelé třineckých železáren drží jazyk za zuby i před vlastními zaměstnanci.

Mezi přihláškami do licenčního řízení lze najít i takové pikantnosti, jako televize 5TV a TV5. Obě mají být plnoformátové, každou ale zastupuje jiná společnost. Projekt 5TV předložila nymburská akciovka Minority, v jejíž dozorčí radě sedí spolumajitel agentury Intersports Stanislav Sádovský. Ten se podle obchodního rejstříku před časem sešel ve firmě Millenium Slovakia s Petrou Marschallovou, jednou z klíčových osob mediálního koncernu GES Media Holding, pod který spadá televize Prima, rádia Hey, ale také časopisy Mladý svět, Recepty prima nápadů či TV TiP seriál. A projekt TV5? Za ním stojí společnost Dramedy Production, která produkuje pro televizi Nova seriál Redakce.

UŽIVÍ SE KŘESŤANSKÁ TELEVIZE?

Na plnoformátovou televizi si chce troufnout také ředitel křesťanského rádia Proglas Martin Holík. Jeho firma Telepace předložila projekt „pozitivní rodinné televize“ Noe. Proglas vysílá bez reklam, veškeré náklady hradí z darů svých posluchačů. Očekává snad, že to půjde také u televize? To by asi bylo příliš. Otazník s financováním stojí i nad projektem Febio TV producenta Fera Feniče (blíže jsem o něm psal v Reflexu 1/05). Feničův záměr vypadá dobře. Dá se říci, že by šlo o mnohem veřejnoprávnější stanici než ČT, ale to si vyžádá stamiliónové investice. Zvlášť při vědomí, že první dva roky žádná z nových digitálních televizí nebude vydělávat (nedovolí to nízké pokrytí signálem a malé rozšíření digitálních přijímačů v domácnostech), se investor bude hledat špatně. A to platí obecně pro všechny nadšence, kteří se přihlásili do konkurzu a dosud nemají zkušenosti s provozováním televizního vysílání.

Leda že by za nimi stál finančně silný majitel, jako to je v případě projektu další plnoformátové televize TV Zone. O vysílací licenci žádá Omnicom Praha, dceřiná společnost Českého Telecomu. Telekomunikační gigant je zároveň provozovatelem jedné ze dvou sítí digitálních vysílačů, na kterých budou nové televize vysílat. Je proto příznačné, že Omnicom žádá o programovou pozici právě v síti provozované Telecomem. A kromě toho usiluje o ještě jednu pozici pro zpravodajský kanál TV Real. Plnoformátovou televizi chce provozovat také majitel sítě rádií Kiss, firma Radio Investments. Ta je jediným majitelem společnosti Televize Paráda se stejnojmenným digitálním projektem.

PŘETLAK ZPRAVODAJSKÝCH KANÁLŮ

Zpravodajským kanálům jsem se v Reflexu věnoval několikrát (naposledy v čísle 48/04), ale i tak mně počet kandidátů zaskočil. Pokud by se mezi ně měly počítat i regionální stanice, bylo by jich celkem třináct! Asi nejvážnějšími zájemci jsou CET 21, provozovatel televize Nova s projektem Nova news, a finanční skupina J&T, která prostřednictvím akciovky První zpravodajská usiluje o licenci pro zpravodajský kanál Z1. Jeho ředitelem by měl být bývalý reportér Novy a šéfredaktor publicistiky na ČT Martin Mrnka. Někdejší programový ředitel Novy Jan Vít a jeho firma COQUA stojí za projektem zpravodajské televize Regio. Plzeňská firma Infoline (dříve Hotelový informační systém) usiluje o licenci pro kanál Infoline. Její spolumajitel Jaroslav Vítek figuruje také v dozorčí radě firmy s legračním názvem World Trade Center Prague.

Podnikatel Tomáš Krejčí, spolumajitel několika produkčních společností a studií, stojí za žádostí společnosti Milk and Honey o licenci pro kanál TV News. Stejná firma chce také provozovat stanici TV Games zaměřenou na počítačové a televizní hry. Barrandovská produkční společnost Diamant Films zase sází na to, že se sveze na vlně eurománie a poslala vysílací radě projekt Euro TV zaměřený výhradně na Evropskou unii. Zkrátka takovou Špidlovizi. Asi nejneprůhlednější jsou projekty zpravodajských kanálů TV Pohoda a TV Aplaus, které předložila společnost Televize Pohoda.V internetovém výpisu obchodního rejstříku na ni nenarazíte, a tak se ani nedozvíte, kdo za touto firmou stojí.

Zato u projektu RTA neboli Regionální Televizní Agentury je vlastník naprosto jasný. Vydavatel serveru Česká média a mediální lobbista Jaroslav Berka nedávno skoupil několik velkých regionálních televizí, které se dělí o frekvence s televizí Prima a od Nového roku vysílá regionální zpravodajskou relaci Právě teď na Nově. RTA chce nicméně vytvořit vlastní síť regionálních stanic, která by vysílala část programu společně a část odpojovaně po jednotlivých krajích. Z vyloženě regionálních televizí projevily zájem o digitální licenci jenom liberecký Genus nechvalně proslulého majitele stavební firmy Syner Petra Syrovátka, rovněž liberecká Terra TV a děčínská televize Lyra.

ÓČKO VERSUS EVROPA 2

Lítý boj lze očekávat u projektů hudebních televizí. Překvapivě se přihlásily pouze čtyři: kabelová a satelitní televize Óčko (u ní se s úspěchem prakticky počítá dopředu), stanice TE2 připravovaná majiteli rádia Evropa 2, kanál FM TV (o něm se prakticky nedá nic zjistit) a MusicVOX od Typografického studia Trilabit. Do stejné kategorie by mohla patřit ještě lifestylová stanice Live TV zastupovaná Michaelem Kralertem, finančním ředitelem České televize za vedení Jakuba Puchalského. Kralert donedávna působil v pražské pobočce auditorské společnosti Delliot&Touche, nyní se zřejmě plně věnuje tomuto televiznímu projektu.

V čem může mít Óčko výhodu? Především ve skutečnosti, že už dva roky vysílá, v rámci pražského experimentu dokonce i digitálně (aniž by ale k tomu měla licenci). Na druhou stranu, projekt TE2 slibuje silné zázemí majitele Evropy 2, francouzského mediálního koncernu Lagardere. A nejde jen o peníze. „Měli bychom k dispozici rozsáhlou knihovnu klipů hudebního kanálu MCM, takže prakticky od začátku by bylo co vysílat,“ říká prezident Evropy 2 Michel Fleischmann. Rozhlasový dům, který zastupuje, podal ještě jednu žádost o licenci pro televizi TF1 (Televize Frekvence 1), což by byl zábavně-informační kanál pro ženy.

Vyloženě zábavných a volnočasových televizí se mezi přihlášenými projekty moc nevyskytuje. Je to do jisté míry překvapení: vždyť právě zábavní pořady vedou v žebříčcích sledovanosti. To si zřejmě uvědomuje firma United Teleshop, za níž stojí předseda Rady pro reklamu Zbyněk Roubal a ředitelka Frekvence 1 a Evropy 2 Kateřina Fričová. Už na jaře získali licenci pro kabelové vysílání teleshoppingového kanálu TOP TV a nyní usilují o digitální licenci pro stanici TOP TV 2. Mělo by jít o „zábavně-teleshoppingovou televizi“, pod čímž si lze představit prakticky cokoli. Jisté je, že Fričová patří mezi největší české televizní profesionály. Prošla Českou televizí, jako ředitelka výroby připravovala start vysílání Novy a pak dva roky vedla Primu.

Licenční řízení na digitální televize přilákalo také známého lobbistu Martina Nezvala, který v minulosti opakovaně (a neúspěšně) žádal o licence pro rozhlasové vysílání. Naposledy jeho firma The Cherry Orchard slibovala, že v Praze spustí rádio v angličtině pro cizince. Stejná společnost žádá o licenci pro digitální kanál TV Speed. Pozadu nezůstal ani majitel dnes již pouze internetového rádia Limonádový Joe Miroslav Pýcha. Jeho firma STEP Public Relations slibuje zábavnou televizi A je to!

KOUKNI NA CHAROUZE!

Velmi specifickým, ale také drahým žánrem jsou sportovní kanály. Radě se sešly celkem čtyři žádosti o takto zaměřenou televizi. Nova by ráda provozovala stanici Nova sport, majitel kabelové a satelitní televize Galaxie sport Jiří Hojgr předložil projekt kanálu Sport 2 (značka zkrachovalého kanálu Sport 1 je ještě stále registrovaná kabelovou společností UPC). Podobný název – Sport 5 – zvolila stejnojmenná společnost ovládaná agenturou BPA Antonína Charouze. Ta vlastní vysílací práva pro českou hokejovou extraligu, takže pokud by Charouz získal licenci, asi by se na Kavčích horách nestačili divit. Posledním „sportovně-zpravodajským“ projektem je už výše zmíněná TV Real společnosti Omnicom Praha alias Českého Telecomu.

Minimální zájem je o licence pro speciální filmové kanály. Placená kabelová a satelitní stanice HBO již dříve oznámila, že o digitální vysílání nemá zájem a na Radu skutečně neposlala jedinou žádost. Zato Nova usiluje hned o dvě licence: pro Novu film a Novu seriál. Společnost Milk and Honey by ráda provozovala Film Channel. Zajímavé je, že hned dvě firmy chtějí provozovat televizi zaměřenou na předpověď počasí a dopravní zpravodajství. Společnost FTV slibuje kanál TNC (Televize na cesty), dodavatel předpovědi počasí pro Novu a Primu, společnost Meteopress, žádá o licenci pro stanici Meteo TV (viz Reflex 25/04). Kromě toho přišla také s projektem Krimi TV o „zločinu a trestu“.

A CO EXISTUJÍCÍ TELEVIZE?

To je otázka. Nova s Primou tvrdí, že jejich licence, prodloužené do roku 2017 a 2018, jsou technologicky neutrální a tudíž platí i pro pozemní digitální vysílání. Proto se se svými současnými programy do řízení nepřihlásily a požádaly mediální radu, aby jim patřičné frekvence přidělila bez něj. To však radní odmítli, protože by obě televize podle jejich názoru musely nejprve vrátit současné analogové frekvence a za ty by pak jako náhradu dostaly digitální. Je to logické: Nova ani Prima nemají dvě licence pro celoplošné vysílání, ale jednu. K ní mají vydaný soubor technických parametrů, tedy frekvencí, na kterých můžou vysílat. Ten si mohou nechat vyměnit, případně rozšířit. Na výměnu mají právo, na rozšíření ne. Tam záleží na uvážení Rady, a ta řekla jasné ne.

Prima radní zažalovala, Nova se k tomu chystá. Ve hře jsou totiž programové pozice v nejkvalitnější síti digitálních vysílačů (pokrývá přes 70 procent území České republiky), na kterou Rada nevypsala výběrové řízení. Původně proto, že ji vymezila pro veřejnoprávní Českou televizi včetně připravovaného zpravodajského kanálu ČT3 a vzdělávací stanice ČT4. Předseda Rady Petr Pospíchal ale po tvrdé kritice komerčních stanic prohlásil, že o obsazení sítě označované pracovně písmenem A (licenční řízení se týká sítí B a C) zatím nebylo rozhodnuto a že si radní toto rozhodnutí nechávají na později. ČT přitom chtěla začít se zkušebním vysíláním zpravodajského kanálu už letos v dubnu.

„Rozhodně nejsem proti tomu, aby vznikl veřejnoprávní multiplex (digitální síť vysílačů obsazená pouze ČT, pozn. red.), ale až v době, kdy bude existovat více sítí a budou definitivní. Za současné situace je to nesmysl,“ prohlašuje generální ředitel Novy Petr Dvořák. Vlastně má také pravdu: nač by Nova usilovala o pozice v sítích B nebo C, které budou do roku 2007 vysílat na velmi omezeném území, když síť A vyhovuje současné definici celoplošného vysílání? Proč by tedy do roku 2007, kdy se na mezinárodní konferenci v Ženevě definitivně rozdělí kmitočty pro celou Evropu a v Česku by mělo vzniknout celkem osm digitálních vysílacích sítí s celostátním dosahem - každá minimálně se čtyřmi programovými pozicemi - nemohly v síti A vedle sebe vysílat nynější dva programy ČT, Nova a Prima, případně jiný zájemce?

To jsou otázky, které nyní Radě pro rozhlasové a televizní vysílání kladou také poslanci z parlamentní mediální komise. Je mezi nimi také řada odpůrců současného výběrového řízení. Nelze vyloučit, že se pokusí prostřednictvím dvojího zamítnutí výroční zprávy Radu odvolat. Zákon to dovoluje. Jenže potom by se proces digitalizace televizního vysílání v České republice definitivně zastavil. Byli bychom pro smích celé Evropě. A o to snad těm poslancům nejde.

(REFLEX 6, 10.2.2005)