potucek@reflex.cz GSM +420 606 222 928 CS společenský týdeník REFLEX

čtvrtek, února 17, 2005

Chybí nám mediální gramotnost

Také se vám zdá, že jsou média stále agresivnější a v honbě za vyšším prodejem a sledovaností se už neštítí téměř ničeho? Etické normy, pokud ještě vůbec existují, dostávají na frak a hranice toho, co si lze dovolit a co už ne, se s každou novou katastrofou posunují. Jak si s tím má poradit průměrný konzument – čtenář, posluchač a divák? Zeptal jsem se JAROMÍRA VOLKA (42), jednoho z předních českých odborníků na masovou komunikaci a výzkum médií z brněnské fakulty sociálních studií.

Přírodní katastrofa v jižní Asii přímo vyzývá k diskusi o etice médií. Váš kolega Jan Jirák z pražské Fakulty sociálních věd kritizoval časopis Týden za titulní stranu se snímkem těl obětí naplavených na pobřeží Thajska. Šéfredaktor Dalibor Balšínek v úvodníku téhož čísla Týdne napsal, že redakce nechtěla nijak přikrášlovat realitu. Jak nezkreslit realitu a zároveň nepřekročit určitá etická pravidla?
Představa o tom, že jakákoliv fotografie věrně zprostředkovává situaci či objekt, který fakticky jen reprezentuje, je poněkud naivní. Realita bez kontextu, pouhý výřez tragického životního plátna nemůže být ničím jiným než mediální konstrukcí. Masová média to jinak ale ze své podstaty neumí. Mediální realita je specifickým produktem, je dílem mistrů iluze. Problém ale vidím jinde. Jde o stále se zvyšující intenzitu dávek mediálně konstruovaných emocí, které mají de facto šokovou povahu a oslovují tzv. nižší city svých konzumentů. Například v procesu neustále se v médiích opakujících vražd, úmrtí a násilí postupně dochází k neutralizaci jejich významu. Pocit zděšení vyprchává a událost se redukuje pouze na estetický rozměr a účinkuje jako anestéze.

A taky jako obchodní artikl…
Obálka prodává. „Esteticko-anestetická funkce” mediální konzumace nevede samozřejmě k prohloubení reflexe či k niternějšímu sdílení dané situace, ale vyvolává de facto jen reflex. Více méně mechanickou reakci na mediální podněty. Už Walter Benjamin v této souvislosti upozornil na skutečnost, že veškerá niternost ustupuje na fotografii osvětlování detailů, což ve svém důsledku vede k tomu, že se člověk a okolní svět navzájem odcizují. Mediálně konstruovaný popis vždy do jisté míry navléká oku uniformu a činí z konzumentů analfabety obrazu. V tomto smyslu se pak úvahy o slučitelnosti etických pravidel a mediální reality jeví jako z předminulého století. Neříkám, že diskuse o etických rámcích žurnalistické profese je zbytečná nebo nepotřebná, ale obávám se, že současná média nezastaví žádný etický kodex, ale pouze reakce jejich publika. Pokud tu tedy je nějaká šance jak se bránit různým mediálním, významovým distorzím, tak ji vidím ve zvyšování mediální gramotnosti masové populace.

Jak byste ji ale chtěl zvyšovat a hlavně: kdo by to měl dělat?
To je běh na dlouhou trať. Musíme začít tam, kde je imunita vůči různým formám mediálních simulací nejnižší, ale zároveň otevřenost a chuť hledat tajemství mediální komunikace „za zrcadlem“ relativně nejvyšší. Myslím, že v rozumné míře by se měly objevit některé základní prvky tzv. mediálního vzdělávání už na druhém stupni základní školy. Rozhodně by pak měly být součástí základů společenských věd na středních školách. Ten předmět by se ale neměl jmenovat „mediální výchova“ po vzoru tzv. občanské výchovy. Tím by byl odsouzen již předem, podobně jako povinná literatura a jiné fosilizované opory systému. Nejde o to diktovat studentům na co se mají nebo nemají dívat či co mají číst, ale ukázat jim proces zrodu mediálních obsahů a zasadit jej do širšího socio-historického kontextu. Nemyslím sice, že by taková kultivace mediální gramotnosti byla všespásná, ale pravděpodobně by v delším časovém horizontu snížila vysokou závislost české populace na manipulativních mediálních praxích. Jak ukazuje řada výzkumů je česká populace v tomto smyslu mnohem méně kritická než srovnatelné populace v Německu či Rakousku.

Jak by taková mediální výchova měla vypadat?
Jak už jsem říkal. Nemělo by jít o nějaké školení, které by spočívalo v biflování dat a jmen či v imperativním vnucování představ jakéhosi esteticko-etického mediálního kánonu. Spíš je třeba naučit dospívající číst různé typy mediálních textů. Ukázat jim jak a podle jakých pravidel vznikají a samozřejmě s jakým cílem.Vysvětlit, že mediální světy jsou symbolické konstrukce, ne světy samotné. V tomto smyslu jde ale o širší téma. Jak ukazují výzkumy OECD čeští školáci jsou relativně slušně vzdělaní v matematice nebo přírodních vědách, ale mají velký problém interpretovat předložený text. Nepochybně se na tomto stavu podílí i jejich nekritická závislost na stále obrázkovější, tedy snadno čitelné, simulativní povaze světa mainstreamových médií. Osobně považuji tuto narůstající sekundární negramotnost za závažný problém, kterému se ale nikdo příliš nevěnuje.

Je ale ve státním školství dost kvalifikovaných pedagogů, kteří by dokázali takovou mediální výchovu vyučovat?
Ne, není. Příprava těchto učitelů je u nás teprve v plenkách. To je jeden z důvodů proč na Katedře mediálních studií a žurnalistiky rozjíždíme specializaci „Mediologie“, která by vedle přípravy tzv. symbolických analytiků tj. mediálních teoretiků, výzkumníků či kritiků, měla připravovat i budoucí středoškolské učitele, kteří budou aprobovaní i v oblasti tzv. mediální kultury. Jak trefně poznamenal už před půl stoletím Jiří Voskovec, naše životy jsou stále více zavinuty do mediální sítě. Její oka se přitom postupně zmenšují, takže je stále obtížnější z této sítě vystoupit. Musíme se v ní prostě naučit žít. K tomu by nám měla pomoci vyšší mediální kompetence, schopnost kritické reflexe, schopnost anticipovat alespoň některé nezamýšlené důsledky, které sebou přináší překotná informatizace legitimovaná novou informační ideologií nastupujících digitálních stachanovců. Abychom tak nebyli jen v síti, ale občas i na síti. Aby se z nás nestali Viriliovi internauti bloudící v kyberprostoru, kterému nerozumí, ale ze kterého nemohou ven.

Vrátím se k otázce etiky, což je poněkud neuchopitelný pojem. Záleží na každé redakci, zda sepíše etický kodex a i tak se hranice etiky, alespoň z pohledu majitelů médií, stále posunují. Nemůže to skončit tak, že už žádné existovat nebudou?
To je ideál například stoupenců školy tzv. existenciálního žurnalismu. Její čelný teoretik profesor žurnalistiky na Kolumbijské univerzitě John Merill již v sedmdesátých letech minulého století zdůrazňoval, že etické kodexy vedou novináře ke konformismu či alibismu a paradoxně jej zbavují osobní odpovědnosti, kterou chápal jako výsostně individuální, autentický postoj. Zdá se, že čas dává Merillovi do jisté míry zapravdu. Je zřejmé, že význam etických kodexů zvláště v komerčních médiích celosvětově slábne. Podle mého soudu ale nedojde k jejich radikálnímu vytěsnění. Jsou totiž součástí širšího plánu obranných profesních mechanismů, které si novinářská komunita nenechá vzít. Kategorie jako objektivita, vyváženost, ochrana zdroje apod., jakkoli je už jejich vymezení sporné, budou dál sloužit jako definiční znaky profesionality žurnalistického povolání. Jako strategický rituál, důkaz zralosti této profese. Jinou a podstatnější otázkou je, jak jsou a budou tato pravidla internalizována samotnými novináři. Myslím, že mnohem významnější roli při vytváření a tříbení etických standardů hrají dnes každodenní, neformální diskuse novinářů jako členů tzv. interpretativních komunit, v jejichž rámci se řeší různé profesní problémy a etické otázky.

Bavíme se v době, kdy začíná další mánie televizní SuperStar. Toto téma pobláznilo i některá seriózní média natolik, že soutěži pěveckých talentů věnují speciální přílohy a přednostní místo v kulturních rubrikách. Co si o této redakční strategii myslíte? Není krátkozraká?
Záleží na tom v jakém smyslu krátkozraká. Aneta Langerová na titulní straně tzv. seriózního deníku jej prostě prodává lépe než okoukaná tvář ministra. Tomu se říká sledovat logiku nejnižšího společného jmenovatele, tedy komunikační strategii zaměřenou na co nejširší publikum. V této perspektivě jsou speciální přílohy věnované počínajícím celebritám přidanou hodnotou, která se vyplácí. Jistě pro deník, který by si kladl za cíl oslovovat skutečně vybrané publikum, by byla taková strategie devastující. Takový deník tu ale není a je otázkou zda někdy bude, vzhledem k nepočetné intelektuální, ale i ekonomické elitě.

Na příkladu SuperStar je jasně patrný odklon novin od informování k zábavě. Připomíná to televizní infotaiment. Nakolik podle vás právě televize (především Nova) ovlivnila způsob psaní českých novin?
Nepřipomíná, to je infotaiment. Z rozhovorů s některými šéfredaktory a editory vím, že skutečně nejen čtenáři, ale i samotní novináři se inspirují zvláště některými televizními formáty a tématy. Nejde ale jen o Novu. Tento trend ikonizace či televizace tištěných médií je patrný ve všech tzv. vyspělých mediálních krajinách. Obecně lze říci, že zde probíhá proces konvergence všech typů medií řízený imperativem „obrazovkové logiky“ - rychle, srozumitelně, levně a s možností opakovaného použití.

Velmi častým jevem v českých novinách je potlačování zpráv v klasickém slova smyslu a protěžování lidských příběhů nabitých emocemi. Lze toto považovat za rys takzvané bulvarizace, nebo jde jen o přirozený vývoj tisku, který je stále více a více vytlačován elektronickými médii? Co vy si osobně představujete pod pojmem bulvarizace?
Tak to je otázka na přednášku. Myslím, že bychom měli rozlišovat mezi žurnalistikou pro nenáročné publikum, které se dostává k určitým politickým a ekonomickým tématům jen prostřednictvím barvotiskové „titulkové žurnalistiky“, nutně redukující zprostředkované události do holých vět a tezovitých závěrů. Tento typ bulváru historicky oslovil masy těch čtenářů, kteří by zůstali stranou a navíc jim poskytl i jakýsi základní servis v podobě tzv. advokátské žurnalistiky. Tento typ bulváru je legitimní, ale zdá se mi, že je vytěsňován stále temnějšími proudy novinářství, kde už o nic nejde, krom cynického generování zisku prostřednictvím polopravd a lží. Efektem tohoto procesu je banalizace jakýchkoliv hodnot. Kdybych chtěl být provokativní, řekl bych, že bulvarizace představuje „přirozený“ vývoj tisku. Tak jednoduché to ale není.

Bulvár je tradiční součástí mediální scény a jen těžko mu lze vyčítat jeho existenci. V poslední době se ale v České republice objevilo několik bulvárních titulů, které staví svůj úspěch na evidentních lžích a ještě je využívají pro masivní reklamní kampaně. Cílová skupina čtenářů přitom nedokáže tyto lži odhalit. Lze podle vás proti těmto praktikám nějak účinně zasáhnout?
Těžko. Existence takových tiskovin je jednou z daní za demokracii. Pokud vím, nikde se uvedený typ žurnalistiky nepodařilo vytěsnit z mediální scény. Samozřejmě existuje řada drobných opatření - například zřízení mediálního ombudsmana, jistě by mohly i soudy přitvrdit a samozřejmě, jak už jsem říkal, svůj význam má i zvyšování mediální gramotnosti populace. Podle mého soudu, ale budou podobné tiskoviny přesto vznikat jako funkce společenských a hodnotových reziduí, která majoritní média nedokáží oslovit.

Zatím se zdá, že to nikomu – až na přímé aktéry smyšlených příběhů – nevadí. Soudy pracují pomalu a vydavateli se vyplatí věnovat třeba i vysokou částku na odškodné, protože zisk z prodeje ji několikanásobně převýší. Zdá se to být tedy neřešitelný problém. Nemohla by ho vyřešit jakási vnitřní úmluva mezi vydavateli? Stanovení určitých pravidel, jejichž porušení by znamenalo vyškrtnutí z „klubu“?
To je hezká idea, ale obávám se, že její realizace by byla velmi obtížná. Kdo bude soudit, co už bylo „za čarou“. A co ti vyškrtnutí z klubu? Pravděpodobně by v dané branži podnikali dál. Tento váš návrh připomíná stávající podobu regulace reklamy. Obávám se ale, že v případě tak komplexních sdělení jaká vytvářejí tisk, rozhlas a televize by podobný model nefungoval. Eliminovat média, o kterých hovoříte, lze podle mého soudu pouze tak, že je odříznete od zisků za inzerci. Tedy tu vnitřní dohodu, o které mluvíte, by museli udělat sami inzerenti. Myslím, že jeden podobný případ už na české mediální scéně proběhl. Jen nebyl motivován morálními důvody, ale ekonomicky.

Myslíte deník Super?
Ano.

Poněkud sofistikovaněji vypadá problém se zahraničněpolitickým zpravodajstvím nebulvárních médií. Typickým příkladem byly prezidentské volby na Ukrajině s takřka nekritickým přístupem k oranžové revoluci Viktora Juščenka a naopak přemrštěnou kritikou premiéra Viktora Janukovyče. Toto zpravodajství určitě nelze považovat za vyvážené…
Souhlasím. Sledoval jsem v té době i některá zahraniční média. Ve většině z nich byl patrný proopoziční tik, ale nikde jsem se nesetkal s tím, co prezentovalo zpravodajství ČT. Jejímu reportérovi chyběla už jen oranžová šála a placka s vyobrazením Juščenka na klopě. Matně si vzpomínám, že podobné nadšení jsem jako dítě vídával a slýchával z prvomájových manifestací přenášených Československou televizí. Myslím, že asi po třech dnech si to na Kavčích horách uvědomili a poněkud celý obraz vyvážili.

Co je podle vás příčinou? Je to daň za členství České republiky v euroatlantickém společenství, nebo to je prostě jenom neochota vysvětlit složitější téma? Do vnitřních záležitostí suverénního státu (Ukrajiny) přeci nezasahovalo jenom Rusko, ale i Západ.
Chci věřit, že to bylo jen nechtěné nezvládnutí situace, tedy neprofesionalita. Možná trochu fascinace tím, co už se nevrátí, a co tak nápadně připomínalo některé vnější, imidžové rysy české „sametové revoluce“. Jen místo trikolory byla oranžová a studenti byli místo na fakultách ve stanech v terénu. Zdá se mi, že zvláště někteří novináři spadli do pasti kulturního stereotypu a vnímali celou situaci schematicky jako by šlo o rok 1989. Možná měli pocit hrdosti, že osvobozují poslední satelit z područí Moskvy. Zvláště pak zpravodajové se prostě nechali unést atmosférou či psychologií davu. To vše je lidsky pochopitelné, ale neprofesionální. V takové chvíli či v takovém rozpoložení je třeba odložit mikrofon a vypnout kameru.

Mohou vůbec západní média kriticky hodnotit zahraničně-politické události, aniž by do obsahu sdělení promítala svou příslušnost k určité části světa? A měla by tuto příslušnost brát v úvahu?
To je dobrá otázka. Jak přeložit sociopolitický kontext cizí země do vlastní dominantní kultury, a to tak, aby byl srozumitelný a přitom respektoval místní situaci? Novináři zde stáli před problémem jak přiblížit celou kauzu v situaci velmi slabé výchozí informovanosti o Ukrajině a jejím politickém vývoji v devadesátých letech. Zde sehrál nepochybně roli i český sklon přehlížet, případně podceňovat kultury na východ od našich hranic. Nemyslím ale, že by to souviselo s naším členstvím v jakékoliv alianci. Jinými slovy například přímé vstupy ČT byly v této situaci obecné neinformovanosti sice aktuální, ale matoucí. Bez backgroudů si tak běžný televizní divák nejen pletl oba Viktory, jejichž příjmení jako naschvál začíná stejně, ale celá událost pro něj byla tak neuchopitelná, že se nepochybně musel uchýlit k osvědčenému percepčnímu mechanismu a zasadil celou story do výkladového rámce „boje dobra se zlem“. O tom, kdo je dobrý a kdo zlý pak nemohl po shlédnutí zpravodajství ČT pochybovat ani na sekundu. O politické kariéře opozičního kandidáta i jeho nejbližší spolupracovnice Tymošenkové se ze zpravodajství ČT dozvěděl jaksi pod čarou, a to v době, kdy už byl rozhodnut, kde je pravda. Prostě být na místě včas nestačí. Bez znalosti místní situace a ochoty porozumět ji nelze informovat, ale jen dezinformovat.

(REFLEX 7, 17.2.2005)

0 Comments:

Okomentovat

<< Home