potucek@reflex.cz GSM +420 606 222 928 CS společenský týdeník REFLEX

sobota, února 12, 2005

Ve službách oranžové revoluce

Média se ve vypjatých situacích chovají stádně. Potvrdila to i krize na Ukrajině.

Nedávno jsem se na stránkách časopisu Konec konců zamýšlel nad mediální prezentací válečného konfliktu v Iráku. Typickým příkladem neobjektivního, či spíše nevyváženého zpravodajství (pojem objektivita je sám o sobě utopický, objektivní zpráva je nedostižným cílem všech novinářů) bylo referování o nedávné politické krizi na Ukrajině. Ani při něm česká média příliš neobstála.

Na začátek si shrňme fakta: Ukrajina volila prezidenta. Reálné šance měli dva kandidáti: Viktor Janukovyč, premiér a prorusky orientovaný oblíbenec končícího prezidenta Leonida Kučmy, a opoziční kandidát Viktor Juščenko, někdejší šéf centrální banky a expremiér, který svého času také úzce spolupracoval s prezidentem Kučmou. První kolo voleb dopadlo podle očekávání: nadpoloviční většinu hlasů nedostal žádný z kandidátů, do druhého kola postoupil Janukovyč s Juščenkem.

Už v této chvíli západní média včetně těch českých varovala před rozsáhlými volebními podvody, které měli připravovat Janukovyčovi příznivci na východě země, jež je baštou rusky mluvícího obyvatelstva a pravoslavné církve. Určitou legitimitu těmto obavám dal ruský prezident Vladimir Putin, který před oběma koly prezidentských voleb na Ukrajině nelenil a přiletěl podpořit provládního kandidáta Janukovyče. To však není nic mimořádného ani na Západě: různí prezidenti podporují různé kandidáty, aniž by se nad tím kdokoli pozastavoval. V ukrajinském případě to ale vadilo. Proč? A když vadila Putinova podpora Janukovyčovi, proč nevadily výhrůžky šéfa americké diplomacie Collina Powella, že USA pozastaví ekonomickou spolupráci s Ukrajinou, když v prezidentských volbách zvítězí Viktor Janukovyč? Větší zásah do vnitřní politiky státu si už nelze představit.

Geopoliticky strategické území Ukrajiny je jakousi předsíní Ruska na Západ, proto není divu, že by Putin uvítal spíše vítězství proruského kandidáta. Nelze se ale divit ani Západu, pro nějž je výhodné mít mezi východní hranicí NATO a EU ještě jeden neutrální stát a nesousedit přímo se zemí, jež spadá do sféry vlivu Ruska. Zájmy Západu a Východu se tak promítly do jinak naprosto vnitřní záležitosti suverénního státu, jímž je Ukrajina již od roku 1991, kdy se rozpadl Sovětský svaz. Otázka zní, zda tento stát vznikl přirozeně, nebo zda-li jde o slepenec dvou natolik rozdílných částí, podobně jako bývalé Československo, že by společné soužití stejně dlouho nevydrželo.

Před druhým kolem prezidentských voleb průzkumy přiznávaly vítězství opozičnímu kandidátovi Viktoru Juščenkovi. Nepochybovala o něm ani západní média a objevovaly se dokonce zprávy, že pokud vyhraje Janukovyč, bude to důkaz falšování volebních výsledků (!). Ještě vpředvečer vyhlášení oficiálních výsledků voleb to vypadalo, že Juščenko těsně zvítězí. Opoziční lídr se dokonce pozdě večer ve svém volebním štábu označil za vítěze, aby brzy ráno zjistil, že ústřední volební komise dospěla k opačnému výsledku: Viktor Janukovyč měl získat 49 procent hlasů, Viktor Juščenko pouze 46 procent.

Následovalo několik zcela nepochopitelných kroků opozice: Juščenko přijíždí do sídla parlamentu, kde na něj čekají pouze opoziční poslanci, kteří ale nejsou kvůli menšině usnášeníschopní, a Juščenko před nimi skládá prezidentský slib. Ve stejnou dobu už na ukrajinském Nejvyšším soudu leží tisíce stížností na zmanipulování voleb – a zdaleka ne jenom od opozice. Juščenkův prezidentský slib nemá žádnou oporu v ústavě a stává se jen laciným gestem pro zahraniční média a opozici, která v centru Kyjeva rozpoutala obrovskou „oranžovou“ revoluci. Postupně se přidávají také další města na západ od Kyjeva.

Zatímco příznivci opozice blokují přístup do parlamentu, sídla vlády a prezidentského paláce, podobně silné demonstrace „modrých“ příznivců Viktora Janukovyče vycházejí do ulic na východě Ukrajiny. O nich ale zahraniční média mlčí, nebo je označují za zmanipulované dělníky z rusky mluvících oblastí země, které si vláda najala za peníze, aby vyvážila protesty Juščenkovy opozice. Odstupující prezident Leonid Kučma vyzývá v přepočítání hlasů nebo k úplnému opakování voleb, tedy i s prvním kolem (nabízí se možnost rozšířit počet kandidátů a nahradit médii zdiskreditovaného Janukovyče jiným prorusky orientovaným adeptem). To však opozice odmítá.

V českých novinách se stále častěji objevují analýzy o ukrajinských klanech, kterým šéfují Leonid Kučma a Viktor Janukovyč. Informace o pozadí kampaně Viktora Juščenka (podle britského listu The Guardian na ni americká vláda přispěla částkou 14 milionů dolarů, další peníze měly přijít od nadací demokratů i republikánů a od filantropa George Sorose, jež loni financoval také kampaň demokratického kandidáta na prezidenta USA Johna Kerryho) a lidech okolo ně chybí. Například o Julii Timošenkové, která za Juščenkova premiérování vedla ukrajinské ministerstvo energetiky a byla místopředsedkyní vlády. Média až na výjimky (třeba časopis Týden) pominula fakt, že ruská prokuratura žádá vydání Timošenkové kvůli rozsáhlým finančním podvodům týkajícím se ruské armády. Pokud by v prezidentských volbách na Ukrajině zvítězil proruský kandidát (a nemuselo jít jen o Janukovyče), milionářka Timošenková by se vydání do Ruska zřejmě nevyhnula.

Nikdo se také nezajímá o to, jak vlastně vznikla „oranžová revoluce“. Kdo přišel na nápad s oranžovou barvou, identifikačním znakem opozice, který je tak jednoduchý, až je geniální? A jak to je s údajným pokusem otrávit Viktora Juščenka, jímž ukrajinský opoziční lídr vysvětluje tak náhlou proměnu své tváře? Nikdo se nezajímal o to, zda je tato historka pravdivá, média stádovitě přebírala pouze Juščenkovu verzi. Stejně jako tvrzení o rozsáhlých volebních podvodech na východě země, ke kterým se důkazy hledaly až zpětně a většina médií je stejně nepřinesla.

Ukrajinská politická krize opět ukázala, jak jsou média v podobných situacích slepá a lehce zneužitelná. Přitom je to tak jednoduché: stačilo by dát stejný prostor oběma stranám sporu, čtenář, divák a posluchač nechť si udělá názor sám. Ostatně, tuhle poučku vtloukají do hlavy pedagogové na všech fakultách žurnalistiky. Zřejmě málo důrazně.

(Konec konců 2/05, leden 2005)

0 Comments:

Okomentovat

<< Home