potucek@reflex.cz GSM +420 606 222 928 CS společenský týdeník REFLEX

čtvrtek, března 17, 2005

Genius loci Český rozhlas

Vejdete-li do auly Českého rozhlasu na Vinohradské třídě, dýchne na vás duch minulosti. Nevím, jak ho vnímají ostatní návštěvníci této veřejnoprávní instituce, ale já ho mám spojený s pachutí komunismu. Těžká křesla s potrhanou červenou koženkou, „gagarinské“ nástěnky a dřevotřískové obložení – takový pocit jsem naposledy zažíval někdy na základní škole.

První dojem prý zkresluje. Asi to je pravda, protože při pozdějších návštěvách rozhlasu jsem už tak silnou antipatii při příchodu na vrátnici ve Vinohradské 12 nepociťoval. Navíc budova se postupně mění: přibyl Studiový dům s vchodem do Římské ulice, jedno z nejmodernějších rozhlasových sídel v Evropě. Původní stará budova na Vinohradské třídě prochází postupnou rekonstrukcí. Dočkat by se jí měla také stařičká aula.

VELKÉ STĚHOVÁNÍ

V budově na Vinohradské 12 sídlí rozhlas od roku 1933. Přestěhoval se do ní devět let po zahájení svého pravidelného vysílání. To začalo 18. května 1923 ve 20.15 ze skautského stanu na letišti ve Kbelích. Tehdejší Radiojournal se ale poměrně brzy přestěhoval do domu U Choděrů na Národní třídě (dnes tu sídlí kino Evald). Poté se už přemisťoval po Fochově, dnešní Vinohradské třídě: v letech 1924 až 1925 vysílal z budovy Poštovní nákupny, později známé jako Radiopalác, dva roky z Orbisu poblíž Vinohradské tržnice a na šest let zakotvil v Národním domě na náměstí Míru.

Dům s číslem popisným 12, o který se zpočátku dělil s Ředitelstvím pošt a telegrafů (dnes by se dalo říci ministerstvem informatiky), byl pro rozhlas prvním opravdovým útočištěm. „Místo jediného většího studia (Raisova sálu v Národním domě), které navíc nebylo pro vysílání k dispozici nepřetržitě, získala pražská stanice výběr několika studií, další navíc průběžně dále vybavovala a připojovala,“ píší autoři publikace Od mikrofonu k posluchačům vydané k loňskému osmdesátému výročí zahájení vysílání ČRo. Byla to rozhodně změna: vždyť na předchozích působištích rozhlas vysílal z jediné místnosti, často obývané lidmi, kde mohli redaktoři pracovat jen omezený čas. Trošku to připomíná pionýrské začátky Československé televize v Měšťanské besedě, tehdy ještě z velké části obsazené byty, kde některé kanceláře sídlily dokonce v koupelnách (!).

Ředitelství pošt a telegrafů se rozhlasu podařilo poměrně brzy vytlačit a postupně obsadil i vedlejší budovy a Národní dům v Karlíně, odkud vysílal okruh Praha II. (dnes z karlínské vily vysílají stanice Regina a Region). Nebýt začátku druhé světové války, rozlezl by se rozhlas i do dalších lokalit. Obsazení další budovy naplánované na rok 1939 ale zůstalo jenom na papíře.

PÁTERNOSTER VERSUS BETON

Vejdete-li turniketem do střežených prostor Českého rozhlasu (a to beze srandy: od doby, kdy sem několikrát násilně proniknul bývalý zaměstnanec F.K., o kterém jsem psal v Reflexu 18/04, rozhlas posílil ostrahu budovy), jako první vás zaujme stařičký otevřený výtah páternoster, typický pro státní instituce dob dávno minulých. V Praze se podobné výtahy používají snad už jen na Magistrátu a v několika nemocnicích. Jako dítě si je pamatuji z Hradce Králové: vždycky jsem chtěl vědět, co se stane, když nahoře nevystoupím, ale nikdy jsem se o to nepokusil. Ani při speciální návštěvě rozhlasu před vznikem tohoto článku.

Páternoster je přesným opakem výtahů v moderním Studiovém domě, s nímž je budova ve Vinohradské propojena několika průchody. Ty jsou ale momentálně kvůli rekonstrukci uzavřené, a tak když chtějí zaměstnanci přejít ze staré do nové budovy, musí to vzít přes garáže. Napoprvé to je docela v pohodě, ale představa, že tudy musíte projít několikrát za den, sjet třeba z třetího patra do sklepa, projít kolem vrátnice, znovu přivolat výtah a vyjet zase do třetího patra, je docela otravná.

„Výtahy ve Studiovém domě jsou speciálně upravené kvůli otřesům. Celý dům stojí na
pružinách, které zmírňují dopad železničních tunelů a metra, které vedou přímo pod budovou,“ řekla mi Kateřina Račáková z oddělení komunikace ČRo. Skutečně: celá stavba stojí na jakýchsi megapružinách, které architekti ze studia ADSN spustili až po dokončení stavby. Dopředu vypočítali, že se pak dům zvedne o půl milimetru, a skutečně se tak stalo. Pružiny jsou jasně vidět už u stropu nad recepcí a provází také schodiště vedle výtahů se speciálně rozšířenými zarážkami (také kvůli pružení).
Na Studiovém domě v Římské ulici začal rozhlas pracovat v roce 2000 poté, co se po vleklých tahanicích zbavil mrakodrapu na Pankráci. Výšková budova tam vyrostla za normalizace a postupně měla vstřebat celý Československý rozhlas. Listopad 1989 a rozpad federace ale tyto plány postavily na hlavu: Český rozhlas by celý mrakodrap nedokázal využít a také se ukázalo, že prostory jsou pro jeho vysílání nevyhovující. „Předchozí ředitel Vlastimil Ježek se proto rozhodl mrakodrap prodat a rozhlas tyto peníze investoval do stavby Studiového domu,“ vysvětlila mi Kateřina Račáková.

Komplex Vinohradská – Balbínova – Římská pojme šest rozhlasových stanic. V současné době zde sídlí pouze čtyři: ČRo 1 – Radiožurnál, ČRo 2 – Praha, ČRo 3 – Vltava a ČRo 7 – vysílání do zahraničí. Po povodních v roce 2002 se sem dočasně nastěhovala také pražská a středočeská Regina. Šestatřicet studií zabírá tři patra, Radiožurnál má pro sebe jedno podlaží, kde je i redakční prostor. To je oproti ostatním atypické. Tvoří ho především prostorný newsroom pro osmnáct redaktorů, editorů a vedoucích vydání, ze kterého vedou dveře přímo do dvou studií a hlasatelen. Prosadit jeho stavbu nebylo lehké, původně totiž nebyl v zadání a architekti ho ani nevyprojektovali. „Dostal jsem se tehdy do konfliktu snad s celým rozhlasem. Nezbylo totiž než prosazovat newsroom do už hotového projektu. Potřeboval jsem ale dostat zpravodaje přímo do studiové budovy, aby mezi jejich pracovním místem a mikrofonem nestálo opravdu vůbec nic“ líčil mi ředitel Radiožurnálu Alexandr Pícha.

Přísně funkcionalistický interiér budovy však tvoří chladně syrový povrch surového betonu. Snahy prosadit jeho přístupnější podobu donutily vedení Radiožurnálu až k nadlidským výkonům. Štukování v newsroomu nakonec proběhlo navzdory architektům (stejnou úpravu si zaměstnanci vymohli i v přízemí u výtahů a podél schodů), kteří dokonce vyhrožovali soudním popotahováním kvůli zásahu do autorského díla. Ale zkuste si pracovat v betonovém krytu! Protože newsroom nebyl v původním projektu, musela se složitě upravovat klimatizace, která neodpovídala nárůstu počtu lidí v původně studiových prostorách. Nedoléhá sem navíc přirozené světlo. „Abychom tu zlidštili pracovní prostředí, rozhodl jsem se sem umístit třeba akvárium, ale stavaři mi řekli, že ho ocelová konstrukce stěny neunese,“ vysvětloval mi Pícha. V nejvypjatější situaci proto intervenoval přímo u generálního ředitele rozhlasu Václava Kasíka, vystudovaného inženýra strojaře. Ten vzal do ruky nákresy, tužku, cosi propočítal a zakreslil. Pícha se pak nestačil divit: „Když jsem to dal projektantovi, řekl, že takhle by to šlo.“ V newsroomovém akváriu už čtyři roky plavou rybičky.

UNIKÁTNÍ ARCHIV

Oč modernější a přepychovější je nový Studiový dům, o to hůře vypadá původní budova s vchodem z Vinohradské. Úpravy probíhají pomalu, v závislosti na finančních podmínkách rozhlasu. Ty nejsou nejrůžovější. Podobně jako Česká televize se i Český rozhlas už osmý rok nedočkal navýšení koncesionářských poplatků. Současných 37 korun za koncesionáře na měsíc zdaleka nepokryje všechny potřebné investice. Stačí na výrobu a provoz, ale nedostává se třeba na digitalizaci unikátního archivu, který obsahuje celou řadu unikátních záznamů. Vůbec nejstarší z nich, pozdrav lorda Sullivana Tomáši Alvu Edisonovi, pochází z roku 1888. Je tu ale také projev císaře Franze Josefa I. z první světové války přetočený z fonografického válečku.

„Archiv je nejméně přístupným místem v budově. Udržuje se v něm stále stejná teplota a vlhkost a může do něj jen několik zaměstnanců. Dokonce je přesně určené, jak dlouho se v něm může člověk zdržovat,“ prozradila mi Kateřina Račáková. Pod pojmem archiv si je třeba představit pět různých specializovaných pracovišť, která obsahují na dvacet tisíc metrů písemných a zvukových dokumentů. Část z nich je v digitální podobě přístupná ve studovně ČRo v Římské ulici. Využívají ji především studenti žurnalistiky. Stačí přijít, vyhledat příslušné téma a vyžádat si nahrávku. Tu si pak pustíte do sluchátek.

Z písemných unikátů byste v rozhlase narazili na rukopisy Bohuslava Martinů, Leoše Janáčka či Josefa Suka, fond českého válečného vysílání BBC nebo speciální fond věnovaný bojovníkům o rozhlas. Ten je asi z historického hlediska nejvyužívanější – rozhlas si každoročně začátkem května připomíná výročí svého osvobození. Celkem nezáživné kladení věnců za přítomnosti veteránů a státníků by letos, při kulatém šedesátém výročí, měla doplnit ještě jedna akce. Dozvěděl jsem se o ní od Alexandra Píchy, který původně vystudoval historii. Při psaní článku na rozhlasový web o tankové technice objevil v prostorách Vojenského historického muzea v Lešanech obrněný stíhač tanků, na který za pražského povstání bojovníci napsali bílou barvou nápis „ČS.ROZHLAS“. A když narazil v Lešanech na další dobovou techniku, s níž se o rozhlas bojovalo, dostal zdánlivě bláznivou myšlenku dostat to vše přímo na Vinohrady a uspořádat živou rekonstrukci legendárních bojů, při kterých za osvobození rozhlasu padlo mnoho českých vlastenců.

Projekt nese oficiální název Rekonstrukce bojů o Český rozhlas v květnu 1945 a spočívá ve velmi akčním pojetí tehdejšího osvobozování budovy rozhlasu. Městská část Praha 2 a Magistrát hlavního města už přislíbily, že uzavřou část Vinohradské třídy a Balbínovy ulice okolo rozhlasu, kam najede technika, včetně obrněných vozidel a odehraje se většina rozhodujících momentů bitvy, která zde probíhala od 5. května 1945. Hlavní část bojů předvede historická skupina Četnická pátrací stanice Praha. Vojenský historický ústav zapůjčí Českému rozhlasu nejen historický stíhač tanků „ČS.ROZHLAS“, ale pro bojovou ukázku i německý tank, který povstalci zničí pancéřovou pěstí. V ulicích u Českého rozhlasu se objeví také další dobové osobní i nákladní automobily, historická tramvaj, kterou na pomoc rozhlasu dorazili čeští četníci a další dobové zbraně.

„JE SECHS HODIN“

Květnové povstání v rozhlase začalo zdánlivě nevinným žertem hlasatele Zdeňka Mančala, který v sobotu 5. května 1945 zahájil vysílání rozhlasu slovy: „Je sechs hodin.“ Dále už pokračoval jen v češtině, což bylo do té doby zakázané. Dopoledne do budovy dorazilo pětašedesát plně ozbrojených esesáků s úkolem zastavit „českou provokaci“. Zaměstnanci rozhlasu ale mezitím seškrábali všechny německé nápisy, takže Němci se v budově neorientovali. Navíc netušili, z jakého studia se vlastně vysílá. V poledne několik redaktorů vyvěsilo na budově československou a americkou vlajku. Nestačili už ale vyvěsit sovětskou a britskou vlajku, protože na ně začali pálit Němci z protějších budov.

Tři minuty po půl jedné začal rozhlas volat o pomoc. Krátce na to na Vinohradskou dorazili čeští policisté, četníci, vládní vojáci a mnoho civilistů. Bojovalo se v budově i přilehlých ulicích. Povstalci se probíjeli do budovy všemi vchody, dokonce se prokopávali i zdmi sousedních domů. Nakonec Němce zatlačili do sklepů, odkud je vyplavovali vodou. Nacisté budovu ostřelovali z pancéřového vlaku na hlavním nádraží a podnikli na ní i letecký útok. Jedno vzdušné torpédo nakonec explodovalo ve vnitřní části rozhlasu a přerušilo vysílání. Povstalcům se je podařilo obnovit již za sedmdesát minut, ovšem ne z Vinohradské, nýbrž z provizorních míst blíž ke strašnické vysílačce. To ovšem Němci netušili, a tak Český rozhlas dále ostřelovali.
Budovu, z níž se nevysílalo, se Němci snažili zničit až do úterý 8. května, kdy v Praze kapitulovali. Ve středu 9. května dorazila do hlavního města Rudá armáda. Téhož dne prozatímní ředitel Československého rozhlasu jmenovaný Českou národní radou, profesor dr. Otakar Matoušek slavnostně zahájil nové vysílání z budovy na Vinohradech.

A jak to bude letos začátkem května, při šedesátých oslavách osvobození rozhlasu? Projekt je promyšlený do všech detailů. Vyvěšování britské a sovětské vlajky přeruší střelba, na budovu Českého rozhlasu zaútočí esesáci a poté povstalci. Cituji z projektu: „Na rohu budovy ČRo budou postříleni civilisté.“ Nákladní vůz pak prorazí vrata do rozhlasu z Balbínovy ulice a uvolní cestu k útoku na německou posádku, která se mezitím stačila uvnitř opevnit. Dokonce se uvažuje o imitaci leteckého útoku. Vysvětlující brožurky k rekonstrukci bojů mají divákům roznášet skauti, kteří za povstání dělali spojky.

„Zpravodajství České televize projevilo o rekonstrukci bojů o Český rozhlas velký zájem a jednáme také o dokumentárním filmu, který by Česká televize natočila v koprodukci s Radiožurnálem,“ řekl mi Pícha nad rozpracovaným projektem. Když jsem se s ředitelem Radiožurnálu loučil, upozorňoval mě na zajímavé pozůstatky oněch bojů, které jsou uvnitř staré budovy rozhlasu dodnes jasně patrné: „Až půjdete po schodech dolů, schválně si je prohlédněte. Občas je v nich jamka. To je od kulek a střepin granátů.“
Fakt, byly tam.

(REFLEX 11, 17.3.2005)

0 Comments:

Okomentovat

<< Home