potucek@reflex.cz GSM +420 606 222 928 CS společenský týdeník REFLEX

pátek, března 04, 2005

Jak jsem hledal Žehličku

Dnes dopoledne jsem se měl sejít s Josefem Havelkou, šéfem reklamní agentury Leo Burnett Advertising, a pohovořit s ním o reklamní kampani Bóbika na portál Centrum.cz. Domluvili jsme se, že se stavím na desátou u nich ve firmě. Najdu to jednoduše – sídlí hned naproti hotelu Hilton. Asistenka pana Havelky mi do telefonu nadiktovala adresu: Karlínská 651 (tedy rozuměl jsem, že to je Karlínská).

Ráno jsem se tedy díval do mapy, která z karlínských ulic je Karlínská. Žádná. Tak tedy znovu volám asistentce pana Havelky a dozvídám se, že to není Karlínská, ale Karolinská a že to docela jistě najdu – je to přeci ta velká červená budova hned naproti Hiltonu. Mrknu do mapy a pro jistotu i na internet, ale žádnou Karolinskou ulici nenacházím. Klid, říkám si, je to hned naproti Hiltonu, to najdeš.

Hilton, 9:53. To stíhám. Vedle Hiltonu je obrovský komplex s logem IBC (International Business Center). Vcházím do obrovské haly s recepcí a ptám se po panu Havelkovi. „Kdo? Odkud?“ táže se mě recepční. Aha, chybka. Vycházím ven a volám asistentku pana Havelky. Nebere telefon, tak obcházím budovy IBC a hledám další vchody. Napodruhé se už dovolám. „Aha, to jdete špatně. My jsme v té velké nové budově, jak se jí říká Žehlička. Hned naproti Hiltonu přes silnici, jsme přímo u Vltavy.“
„Myslíte u Těšnova?“
„No, když pojedete jakoby na Holešovice, tak tam. Přímo u Vltavy.“

Neuvědomuji si, že by na Těšnově stála nějaká Žehlička. Naproti Hiltonu se sice jakási Žehlička staví, ale ta je evidentně neobydlená, a navíc je PŘED silnicí. Omlouvám se, že dorazím tak za deset minut a svižnou chůzí se vracím k Florenci a podcházím magistrálu k Těšnovu. Blížím se k Vltavě. Nikde žádná Žehlička.

Teprve přímo u Vltavy si všímám v dáli, ale na úplně opačné straně, než mě poslala slečna asistentka, bytelné tmavě rudé stavby. Opravdu připomíná žehličku. Je tak blízko Vltavy, že není pochyb o tom, že to je ta moje Žehlička. Jenže není NAPROTI Hiltonu, ale ZA Hiltonem (beru-li to podle vchodu). Co teď? Když se budu vracet zpátky stejnou cestou, pan Havelka mě může čekat tak s půlhodinovým zpožděním. Když si to namířím přes magistrálu a podél Vltavy, budu tam za chviličku.

Ano, vyhrála to magistrála. Bližší pruh (od Vltavské) se celkem uvolnil, teď jen počkat na tramvajových kolejích, až se uvolní i ten druhý od centra. Přeci to nemůže trvat věčnost. Provoz byl celkem klidný (ve směru od Vltavské). Tramvaje nejezdily. Tedy první tři minuty. Zrovna ve chvíli, kdy jsem si říkal, že by bylo hodně komické, kdyby z tunelu od Těšnova vyjela robustní stará trojka s otvíráním na obě strany, zasvítila v tunelu světla. Pruh z centra byl stále plný.

Uvažoval jsem, co podniknu. Provoz od Vltavské zhoustnul. Můžu uskočit na druhou tramvajovou kolej, ale tam mě může chytit další tramvaj. Nebo se vrhnu do vozovky a budu spoléhat na to, že někdo zastaví (řidiči na to nevypadali). Nebo se postavím mezi tramvaj a auta nechám je kolem sebe profičet. Tramvaj mezitím vyjela z tunelu a slabě zacinkala. Řidič se netvářil, že by chtěl zpomalovat. Nezpomalovala ani auta, která se řítila od Hiltonu.

Tramvaj cinkala a nějaký taxík, který prosvištěl asi půl metru ode mě, hystericky zatroubil. Zoufale jsem odhadoval dráhu jednotlivých aut a na poslední chvíli se bezhlavě se vrhnul do vozovky. Vlastně ani nevím, jak se mi v té záplavě aut podařilo překonat deset metrů k protějšímu chodníku. Pamatuji si jen zklamání, když jsem spatřil schody dolů k Vltavě a velký plechový zátaras. Vlnitý plech se táhl i podél rozestavěné JINÉ Žehličky až k Hiltonu. Jediná volná cesta pokračovala přes most na Vltavskou.

Pan Havelka se mě nedočkal.

0 Comments:

Okomentovat

<< Home