potucek@reflex.cz GSM +420 606 222 928 CS společenský týdeník REFLEX

čtvrtek, dubna 07, 2005

Ať žijí sračky!

Ve volných chvílích poslouchá operu. Rádiím ale naordinoval socialistické hity Nadi Urbánkové, Heleny Vondráčkové nebo Michala Davida. Zničil vkus českého posluchače, nebo mu pouze nabídl to, po čem vnitřně touží? JOSEF VLČEK (54), hudební publicista a tvůrce „pohodových českých rádií“ přiznává, že dříve měl s podobnými písněmi problém. Zvykl si.

Jste asi největším odborníkem na rozhlasové hudební formáty v České republice. Jak jste se k této profesi dostal?
Přes hudební časopisy. Psal jsem pro Jazzovou sekci a v roce 1982 mě zlákal Vojta Lindaur do Gramorevue. V roce 1988 jsem nastoupil do Melodie a v roce 1990 jsme s několika kamarády založili Rock a Pop. Začal u nás inzerovat jeden kluk z Francie, Michel Fleischmann. Právě zakládal Evropu 2 a sháněl do ní lidi. Rádio mě vždycky lákalo, tak jsem se nabídl, že bych to zkusil. Zůstal jsem až do roku 1997 a podílel se programu Evropy 2 i Frekvence 1. Teprve ale když jsem od Fleischmanna odešel a začal spolupracovat s dalšími rádii, zjistil jsem, že se nesmím na trh dívat očima jednoho jediného rádia. Dokonce jsem si na dva roky vyzkoušel i televizi, pod Kateřinou Fričovou jsem dělal šéfa zábavy na Primě. Od té doby, když si mě někdo objedná, pomáhám mu stavět nebo přestavovat rádio.

Dokážete odhadnout, kolika rádiím jste takhle pomáhal?
Záleží na tom, jak se to vezme. Někde šlo třeba jenom o radu. Stavěl jsem Evropu 2 a Frekvenci 1. Tři čtvrtě roku jsem se pokoušel něco změnit na Českém rozhlase, pak jsem pomáhal formátovat Blaník. Po Blaníku jsem přestavoval teplické rádio Tep, pak jsem měl nějaké konzultační období… Znovu jsem pomáhal něco měnit na Frekvenci 1 a potom jsem začal pracovat pro rádia Hey! A mezitím jsem v rámci konzultací tu a tam někomu pomohl. Někdy totiž stačí jen trochu a věci se pohnou správným směrem.

Zastavím se u Českého rozhlasu. Jak se liší formátování komerčních a veřejnoprávních stanic? A proč jste ukončil s rozhlasem spolupráci?
Tehdejší ředitel rozhlasu Vlastimil Ježek přišel na konci roku 1998 s grandiózní představou, že přeformátuje celý Český rozhlas. Měl ucelenou novou koncepci všech stanic včetně toho, že by vznikl okruh ČRo 4 pro mladé. Mimochodem, myslím si, že to byl přesně ten ideální moment, kdy mohla taková stanice vzniknout a byla by asi úspěšná. Přemluvil mě, abych opustil teplé a pohodlné místečko šéfa zábavy na Primě a pomohl mu s tím, ale v den, kdy jsem tam nastoupil, Vlasta Ježek prásknul dveřmi a skončil s ředitelováním. Přišel Václav Kasík a jeho představy byly úplně jiné, chtěl rozhlas rozvíjet jiným směrem, spíš posilovat prestiž stávajících formátů a hlavně dobudovat aspoň základní FM pokrytí ČRo-2 Praha. To bylo sice smysluplné, ale moje působení v ČRo tehdy ztratilo smysl a rozešli jsme se.

Jak jste si představoval ČRo 4, okruh pro mladé? Ředitel Radiožurnálu Alexandr Pícha například mluví o alternativě vůči hitovým komerčním rádiím.
To je lehce mesiášská představa z pozice roku 2004 nebo 2005. V roce 1999 byla situace úplně jiná. Ještě neexistovala taková partikularizace vkusu mladého publika mezi dvacátým a třicátým rokem, jež se skládá z různých podskupinek, které poslouchají jen velmi specifické žánry a ostatní hudbu odmítají. Věděli jsme tehdy, že něco takového už existuje v Americe, ale u nás se různé žánry prolínaly a nebyl s tím problém. Příznivci rapu neměli problém poslouchat na stejném rádiu pop rock a naopak. Dnes to tak není, tehdejší americká zkušenost k nám už také dorazila, a ty skupiny jsou vůči sobě alternativní. Takže tehdy se dalo to rádio postavit na mnoha žánrech a dokážu si docela dobře představit, že by to byl takový mladší Radiožurnál. Znamenalo by to méně publicistiky a diskusí a více muziky, hlavně té mladší pro publikum do třiceti let. Pokud by to tehdy vzniklo, byla by to asi docela dobrá hudební alternativa vůči Evropě 2 a ta by byla třeba nucena hrát něco úplně jiného než dnes.

Můžete stručně charakterizovat, které hlavní hudební formáty rádií se vyskytují na českém trhu?
Většina našich rádií patří do takzvané skupiny AC (Adult Contemporary). Hrají osvědčené klasické hity a v různém poměru je doplňují novinkami. Jsou to rádia, která oslovují publikum mezi 25 a 45 lety a je jich asi šest základních druhů. Některá hrají více novinek, jiná – označovaná jako Gold – zase skoro žádné. Pak existují rádia, která hrají víceméně jenom novinky. Třeba v Americe jsou stanice, u kterých stále dokola rotuje padesát nebo šedesát písní. Ta se označují jako CHR (Contemporary Hit Radio). No a pak máme oldies rádia a různé speciální formáty. Asi nejznámější jsou rockové, taneční a country. Ve Spojených státech existuje asi čtyřicet druhů formátů, u nás je jich mnohem méně. Musíme taky oddělovat Prahu a zbytek republiky. Mimo Prahu existují dva jen typy hudebních rádií: jedno pro střední generaci a jedno pro mladé. Praha se svými sedmadvaceti rádii už musí jít do užších formátů. Existuje tu klasický rock, já teď například pracuji na Rock Zone 105,9, což je rádio zaměřené na moderní rock po roce 1990, existují tu rádia specializovaná na českou hudbu, taneční formáty… Praha se tedy začala výrazně diferencovat.

V posledních letech se hodně rozšířilo vysílání „pohodové české hudby“. Je to specifikum českého rozhlasového trhu, nebo je podobný vývoj obvyklý i v zahraničí?
Musíte rozdělovat mezi českým Hey! a rádii typu Blaník. Obě jsou „česká pohodová“, ale jedna hrají výhradně jen česky a druhá věnují české hudbě čtyřicet procent času, ale dovedou ji tak vypíchnout, že člověk nabude dojmu, že se hraje jenom česky. Třeba takový Impuls začal v roce 1999 hrát jen tři české písničky do hodiny (z dvanácti), ale dokázal je tak strategicky rozmístit a akcentovat ve vysílání, že si posluchači mysleli, že hraje většinou česky. Přitom Radiožurnál v té době pouštěl jednou tolik české hudby a i Frekvence 1 jí měla také více než Impuls. Všude na světě jsou rádia, která hrají především hudbu v rodném jazyce. V Americe nebo Británii to je skoro sto procent, koneckonců všechno je angloamerická produkce. Ve střední Evropě jsou taková rádia běžná a úspěšná v Německu, před sedmi lety to s úspěchem zkusili v Rusku a loni se na domácí hudbu přeorientovalo polské rádio Wawa, takže ono to prostě funguje. Je to lokální kultura, celkem naprosto běžná věc.

Teď jde ale o to, jaké ty domácí písně hrají. U nás se hodně objevují normalizační hity…
To není pravda. Když už, hrají se hity z doby „reálného socialismu“. Normalizace bylo relativně krátké období zhruba od roku 1969 do roku 1972, návrat k normálu z doby před Pražským jarem, během kterého řada těch hvězd, kterým dnes říkáme normalizační, měla naopak velké existenční potíže. Gott vážně uvažoval o emigraci, Černoch vůbec nesměl zpívat, Neckář to chtěl zabalit, Vondráčková… Mimochodem, podle nedávné publikace Českého rozhlasu právě ona měla v určitém období nejvíce zakázaných písniček v Československém rozhlase. Rozhlas hrál hlavně druhotřídní slovenskou pop music, to byla Jana Kociánová, Olga Szabová, Ivo Keller, a hlavně dechovku. V tom mezidobí se našel prostor pro novou generaci umělců jako Petra Černocká, Jiří Štedroň, Aleš Ulm a další. Těm bychom vlastně měli říkat normalizační… Většinou by to bylo spíš generační pojmenování.

Dobře, ale Gott, Vondráčková a další jsou ikony reálného socialismu a spousta lidí je tak dodnes vnímá.
Ano, říkejme jim ale hvězdy reálného socialismu, ne hvězdy normalizační kultury, jak to mylně dělá řada novinářů. Je v tom velký rozdíl, alespoň z mého hlediska. Já jsem tu dobu zažil a dost silně vnímal.

Není chyba, že je česká rádia tak často hrají a proč to vlastně dělají? Jsou opravdu tak úspěšní, nebo je hudební ředitelé prostě naordinovali posluchačům a ti nemají na vybranou?
Myslíte, že v Anglii nejsou rádia, která hrají staré písně Toma Jonese nebo Abby? Pojďme ale k české situaci. Našli bychom hodně interpretací tohoto jevu. Vyzdvihnul bych jednu z nich. Už si to dnes ani neuvědomujeme, ale do roku 1997 byla Nova poměrně razantní mladou televizí. Pak si nechala udělat kobercovou analýzu publika a zjistili, že jsou úplně vedle s tím, na koho by se měli nejvíc koncentrovat. Zjistili, že jsou příliš mladí a že ta vesnická baba kolem padesátky, pro kterou mají vysílat, má úplně jiný vkus a hodnoty. V tom okamžiku začali stavět program tak, jak ho známe dnes. Začali sázet na hvězdy střední a starší generace. Jejich cílový divák najednou přešel od průměrného věku okolo čtyřiceti let až k padesátce.

Ale to je z inzertního hlediska úplný nesmysl.
Jestliže měl někdo na trhu komerčních televizí skoro monopol, tak bylo to úplně jedno, ne? Koneckonců, prací prášky jsou pro všechny generace. Tehdy se nehrálo na nějaké cílové skupiny, ale na počet diváků. Však víte, jak vypadá generační rozvrstvení téhle společnosti. Stárneme. A navíc, Nova nejdřív sebrala ČT mladé a teď jí chtěla vzít i kus starší generace. Vždyť jí ti mladí stejně zůstali. Kam by šli? Nova nasadila tento těžký kalibr, začalo to fungovat a rádia najednou musela čelit tlaku publika, které si rychle zvyklo na návrat starých hvězd. Vlastně to byl takový návrat k jistotám. Když jsme v roce 1992 stavěli Frekvenci 1, dělali jsme si nějaké výzkumy a zjistili jsme, že právě dochází k zásadnímu zlomu v polistopadové kultuře. Jestliže se v roce 1990 objevila spousta nových žánrů a interpretů, které dosud nikdo neznal, tak dva roky na to už byla společnost natolik rozhozená různými novými životními styly, že běžný občan zatoužil po nějakých pevných bodech. Prostě něčem, co zná a co je pro něj důvěryhodné. Zjistili jsme tehdy, že najednou dochází k odlivu zájmu o anglickou hudbu, že lidé chtějí návrat starých tváří, i když v trošku nové podobě. Rok od roku tahle potřeba rostla. Tehdy jsme se s tím těžko vyrovnávali. Já sám musím se přiznat, že jedním z důvodů, proč jsem v roce 1997 odešel z Frekvence 1, byla skutečnost, že podle těch výzkumů bych musel začít hrát Michala Davida.

Kterého jste ale stejně nakonec naordinoval třeba rádiu Hey…
No jistě, od té doby se situace změnila. Ve chvíli, kdy přestanete vnímat hudbu subjektivně a začínáte se na ten produkt dívat jakoby z dálky, uvědomíte si, že nejste ten, kdo by měl rozhodovat o kultuře. To nechte Václavu Kopeckému a podobným. Prostě tu existují lidé, kteří toho Michala Davida chtějí. S tím jsem se musel nějaká léta smiřovat.

Takže už nemáte problém stavět pohodová česká rádia typu Hey nebo Blaník?
Nemám. Ono je to taky trošičku tím, že ve střední generaci české společnosti narůstá tolerance. A když v tom žijete, tak i na toho nejtvrdšího kritika ta tolerance taky začne přecházet. Já prostě vím, že kdybych jim toho Davida nedal, stejně by si ho našli někde jinde.

Není to trošku krátkozraké? „Česká pohodová rádia“ vlastně hrají pro nejstarší generaci. A co mají poslouchat mladí posluchači?
Máme tady osmdesát rádií. Těch českých pohodových je jenom část. Ale jsou to rádia, která jsou nejúspěšnější.

Jsou nejvíc slyšet.
Což znamená, že si je lidé nejvíc zapínají. Ale třeba na Vysočině si Blaník nenaladím. Slyším tam jenom Rádio Vysočina, a to není žádné „české pohodové rádio“. A takových míst je v republice víc. Plzeňsko, Olomoucko atd. Je také otázka, nakolik těch pětadvacet mladých rádií skutečně oslovuje své publikum.

Jak dlouho myslíte, že ještě bude starší česká hudba v rádiích tolik populární?
Myslím, že postupně vymizí, protože se posune těžiště hudebního vysílání jinam. V případě rádia Hey! to záleží na osvícenosti jeho majitele – tam se asi třeba Naďa Urbánková bude hrát do smrti. V případě Blaníku se může stát, že ji za takových pět let vůbec neuslyšíte. Ono se to těžiště jejich postupně posouvá se vkusem jádra jejich publika, Blaník dnes staví na hitech zhruba z let 1980 až 1983, zatímco před pěti lety to byla především sedmdesátá léta.

Říkal jste, že se rádia hodně orientovala na nejširší skupinu lidí, na kterou zacílila TV Nova. Jak si vysvětlujete, že tato rádia nehrají písničky od finalistů první řady SuperStar, když tato soutěž měla v televizi takový úspěch? Přitom to je česká hudba.
To přímo souvisí s tím, že mladé interprety u nás vytváří Evropa 2, a ta se s Novou samozřejmě úplně míjí. Navíc Aneta Langerová je mladý interpret, který se teprve hledá. Není ani rockerka, ale ani televizní estrádní zpěvačka. Dostala do mezery mezi dva hlavní hudební formáty rádií a nemůže se zatím dostat ani do jednoho. Teď jsme dělali výzkumy pro RockZone a rockové publikum ji nebo Kryštofa brutálně smetlo ze stolu. Ale v jejím případě byli lidé laskavější. Říkali: „Ona za to nemůže…“

Máte při formátování českých rádií nějaké vzory v zahraničí?
Učil jsem se od Marka Garcíi z francouzské Evropy 2. Jsou momenty, kdy se vracím k tomu, co mi říkal v době, kdy jsme stavěli naši Evropu 2. Mám z té doby hodně poznámek. Jednoho dne, kdy jsem mu volal kvůli nějakému programovému rozhodnutí, mi řekl, že teď už to záleží na mě. Strčil mě do vody a nechal plavat. Za to mu hodně vděčím.

Inspirujete se při formování českých rádií osvědčenými zahraničními formáty?
Příliš ne. Samozřejmě sleduji, co se ve světě děje. Blaník je třeba určitým odlitkem čehosi, ale ve své podstatě je naprosto svérázným českým projektem. V zahraničí můžete narazit na dobré nápady s logem, staničním sloganem, se soutěžemi. Putuje to po zeměkouli, rádia si to navzájem kradou nebo doporučují. I my jsme do té výměny přispěli. Třeba Dámský klub na Frekvenci 1, který využíval televizní hlasatelky, od nás okopírovalo několik evropských rádií. U hudebního vysílání se ale moc opisovat nedá, každá země má svůj vkus a dnes jsou velké rozdíly i mezi Prahou a okolím. Ale můžete sledovat trendy. Něco z toho, se dnes děje na americkém rozhlasovém trhu, přijde do Evropy za nějakých pět nebo šest let.

A jaký máte vkus vy? Co posloucháte?
Jako hudební publicista především to, o čem píšu. Když mi zbude čas, což bývá vzácné, poslouchám rád pozdně romantické opery. Ale je to různé. Vždycky když dělám nějaké rádio, třeba teď RockZone, propadnu tomu žánru a doplňuji si nebo oprašuji svoje znalosti. Takže teď hodně poslouchám moderní rock.

To jste musel mít docela hrozné období, když jste pracoval na Blaníku nebo na Rádiu Hey.
To ano, přiznám se. Považuji to svým způsobem za hodně hrdinný výkon. Obdivuji se za to, protože některé věci byly opravdu špatné. Ale člověk se zase dozví strašně moc zajímavých věcí. Třeba taková písnička Bobr a Motýl: Vyznání. Je to neskutečná sračka, ale když jsme ji nasadili do pražského vysílání Rádia Hey!, posluchači se mohli utelefonovat. Chtěli ji víc než Mašinku. Pak jsme zjistili, že ji po nás začal hrát Blaník, pak Frekvence 1 a nedávno jsem ji slyšel i na Radiožurnálu. Přemýšlel jsem, čím to je, a dospěl jsem k názoru, že ta písnička při svém sentimentu obsahuje všechna klíčová emocionální slova, která posluchači chtějí slyšet.

A neztrácí takhle náhodou vkus?
Co je to vkus? Nevkus dneška je vkusem budoucnosti, prorokovali už futuristé. Chlebnikov tvrdil, že cílem moderního umění je nevkus. Dovedete si představit, že v roce 1965 se dívka oblečená v džínech a krajkové košili považovala za nevkusnou? Dnes to nikomu ani nepřijde. Pro velkou většinu české společnosti sedmdesátých let byli Plastic People nevkus! Jsou to prostě jenom relativní hodnoty. Vkus a nevkus se proměňuje, je to nepsaná norma, která žije jen současností. Konec konců se proměňujeme i my, protože to, co jsme před časem sami považovali za nevkus, je dnes v kurzu.

(REFLEX 14, 7.4.2005)

1 Comments:

Blogger Dolcino said...

"Rozhlas hrál hlavně druhotřídní slovenskou pop music, to byla Jana Kociánová, Olga Szabová, Ivo Keller, a hlavně dechovku."
Nesuhlasim. V case normalizacie hrali hlavne Vondrackovu a Gotta. Dokonca natocili o nej a CST odvysielala takmer hodinovy dokument ciste o spevacke Helene Vondrackovej, co bolo v tom case nemyslitelne, aby sa takto propagovali aj ini spevaci. Povravalo sa , ze je milenkou sudruha Strougala. No ale aspon ste si kopli do celkom inak schopnej a oblubenej slovenskej spevacky, ktora nemala na rozdiel od Vondrackovej tolko cover zahranicnych pesniciek a podla mna nebola vobec druhotriedna.Nepoznam ani jednu Vondrackovej zakazanu piesen a v obdobi normalizacie uz pomaly vyskakovala aj z chladnicky....jej piesne sa hrali denne S jednou(malovany dzbanku) vtedy aj zvytazila.

3. února 2008 8:05

 

Okomentovat

<< Home