potucek@reflex.cz GSM +420 606 222 928 CS společenský týdeník REFLEX

čtvrtek, dubna 14, 2005

Novinář nemá politikařit

Jako novinář si příliš nebral servítky. Čtyři roky vedl týdeník Respekt a neváhal ze své funkce zažalovat tehdejšího ministra zemědělství Josefa Luxe kvůli neposkytnutí informací. Pak se sám vrhnul na politiku. Pomáhal zakládat Unii svobody, seděl ve dvou vládách a čtyři roky prožil v opozici. Změnil za tu dobu odstupivší ministr informatiky VLADIMÍR MLYNÁŘ (39) názor na česká média a novináře?

Jaké to je být najednou v roli člověka, na kterého mají spadeno novináři? Zatím jste měl spíše opačnou zkušenost.
Je to nesdělitelné, ale hrozivé. Několikrát jsem se o tom bavil s lidmi, kteří pracovali v médiích a později se stali třeba mluvčími. Vždycky jsme se shodli na tom, že tato zkušenost je nezkomunikovatelná. Vzpomínám si na humornou historku z doby, kdy jsem vstoupil do Tošovského vlády a na tiskovce po druhém nebo třetím zasedání jsem jako mluvčí kabinetu informoval, o čem jsme rozhodli. Druhý den vyšlo v novinách něco úplně jiného.

O co šlo?
Tošovského vláda rozhodla, že se zasedání vlády bude i nadále nahrávat, což byla a je běžná praxe, a že se ty magnetofonové záznamy nebudou mazat po šesti letech, jak bylo zvykem, ale ukládat podle archivního zákona a po padesáti letech zveřejňovat. V dobových novinách se ale místo toho objevila informace, že se vláda nově rozhodla nahrávat svá jednání. A k tomu byla samozřejmě reakce bývalých ministrů za ODS, že jsem úplný blázen, protože se to tak dělalo vždycky a že si vymýšlím a snažím se dělat populárním. Naprosto mě ten mediální posuno šokovalo. Seděl jsem tehdy u oběda s Josefem Luxem a ten se na mě s úsměvem podíval a říkal: No chlapče, mám ti připomenout, cos psal ty o mně?

Pro bývalého novináře to muselo být ošklivé rozčarování.
Myslím, že šok člověka, který pracuje v médiích a přejde pomyslnou hranici, je velký. Brutálně si uvědomí, jak velký rozdíl je mezi realitou a virtuálním světem, který vytváří média. Dlouho mi trvalo, než jsem se s tím naučil nějakým způsobem žít a pracovat. V posledních dvou letech mě to vedlo k tomu, že jsem se mediální prezentaci v podstatě vyhýbal.

Jaké konkrétní ponaučení jste si z toho vzal? Změnil jste nějak způsob komunikace s novináři?
Jiné to bylo v pozici člena vlády a jiné, když jsem byl v opozici. V první vládě jsem byl šest měsíců a dnes můžu přiznat, že jsem dostával jednu ránu za druhou. Neměl jsem politické zkušenosti a navíc mi uškodila skutečnost, že si do mě část médií a mých bývalých kolegů novinářů promítalao své představy o tom, jak bych měl dělat politiku a jak se jako politik mám chovat. A já to nedělal…

Jaké byly ty představy?
Velmi romantické. Hodně lidí si myslelo, že budu nějaký spasitel, budu všechno dělat jinak – tak, jak si to novináři přejí. Neuchopitelné, idealistické představy. Pak jsem byl čtyři roky v opozici, kdy jsem byl vděčný za každé přistrčení mikrofonu, protože koho zajímá názor nějakého opozičního poslance? A teď jsem byl tři roky ministrem, a to byly vztahy k médiím zase jiné. Když jste v opozici, jste opravdu rád, že o vás něco napíšou. Nemůžete si moc vyskakovat.

Souhlasil byste dnes s Milošem Zemanem, že novináři jsou žumpa a póvl?
Je to zemanovsky paušální odsudek, ale někteří ano.

Můžete to specifikovat?
Tak dobře… Třeba týdeník Euro. Mohu dokázat, že se týdeník Euro v mém případě dopustil tolika manipulací a lží, že je mohu s klidem označit za žumpu. Ale nemyslím si, že by u českých médií byl problém ve vydavateli, který by nějak zasahoval do obsahu a manipuloval. Já si myslím, že mnohem větší problém je stav novinářské obce, kdy nějaký novinář získá pocit, že jste gauner, hajzl a jeho svatou povinností je vás zničit a takzvaně jde po vás. Realita nerealita, fakta nefakta publikuje jenom to, co se mu hodí do obrazu toho, že jste zloduch. Ale jak se stanete pro některé novináře onímoho zloduchem, je pro mě naprostou záhadou. Když mluvíme o Euru, tak tam to u některých lidí tuším, ale u jiných jsem se toho nikdy nedopátral.

Kritizoval jste Českou televizi za kampaň, kterou proti vám vede v kauze Testcom servis, v níž máte být údajně obviněn.
Tak jsem to nikdy neřekl. Já jsem pouze vyjádřil údiv nad způsoby, jak veřejnoprávní televize šíří informaci o tom, že budu obviněn, když obvinění přeci vzniká tím, že je vám doručeno sdělení obvinění. A to mi dodnes (rozhovor vznikal minulý čtvrtek odpoledne, pozn. red.) nebylo doručeno. Pozastavuji se nad tím, proč ČT referovala obsáhle o tom, z čeho mám být obviněn, a zcela pominula to, jak je možné, že státní orgány referují o členovi vlády, že bude obviněn, aniž by mu to tyto orgány oficiálně sdělily. Každou zprávu můžete popisovat minimálně ze dvou stran. Veřejnoprávní médium by se mělo snažit alespoň po formální profesionální stránce referovat o obou těchto věcech.

Kritizujete únik informací ze státního zastupitelství, díky němuž se kauza dostala do médií, ale s podobně uniklými informacemi jste se musel v roli šéfredaktora Respektu také setkávat a zveřejňovat je. Dospěl jste po této své kauze k nějaké sebereflexi?
Prací novináře je získávat informace. Vrtat únik informací patří k této profesi, to nepopírám. Na druhou stranu je ale pravdou, že ze státních institucí by měly informace unikat co nejméně. A sebereflexe? Viděno zpětně bych dnes samozřejmě spoustu věcí udělal jinak. Já bych dnes už bych nemohl být šéfredaktorem novin, protože moje zkušenost člověka z druhé strany barikády je taková, že bych asi nedokázal pustit skoro žádný článek. Respektuji, že noviny musí mít nějakou razanci a nemůžou psát úředním jazykem, který se nedá číst.

To se týká i materiálů o Josefu Luxovi? Vy jste na něj jako šéfredaktor Respektu podal žalobu.
Jako šéfredaktor jsem zažaloval tehdejšího ministra zemědělství Josefa Luxe kvůli přístupu k informacím. Myslím, že ta žaloba přispěla k tomu, že dnes platí zákon o přístupu k informacím a vůbec toho nelituji. Dnes bych postupoval stejně. My jsme si to pak po letech s Josefem Luxem vyjasnili. To už nebyla svého druhu novinářská práce, ale politický krok.

Jak jste se vyrovnával s tím, když jste otiskli něco nepřesného a pak se proti tomu třeba nějaký ministr ohradil?
Moc jsem se s nimi nemazlil, samozřejmě. Ale byly situace, kdy jsem věděl, že jsme udělali chybu a kdy jsem se snažil tu věc napravit. Myslím si ale, že Respekt za mého vedení - a dnes to platí trojnásobně - byl názorový časopis, jehož pozice je jiná než u novin, nebo jejich denního zpravodajství. U těch vidím problém v tom, že jejich redaktoři nevěnují jednotlivým tématům dostatek času a když už jdou při psaní do hloubky, většinou předkládají fakta tak, aby vytvářela jednoznačný názor. Jsou to takové odhodlané články a z nich asi vychází zemanovské hodnocení novinářů, které je expresívní a paušalizující a tudíž nesprávné, ale v některých případech je ta neprofesionalita do očí bijící.

Ukažte mi ale vydavatele novin, který nechá jednoho nebo dva redaktory zpracovávat nějaké téma týden nebo měsíc. Obvykle má novinář den a potom už pracuje na něčem úplně jiném.
My jsme v Respektu dělali téma třeba měsíc. Chápu, že jsou uzávěrky, ale třeba v případě privatizace Telecomu mě překvapilo, že nejpřipravenější novinář, kterému jsem na toto téma poskytoval rozhovor, byl z britských novin. Přijel sem na pět dní, mezitím mluvil se spoustou lidí a byl prostě připraven. Nejsem vydavatelem novin, a dnes už ani novinářem. Jenom konstatuji, že tu něco není v pořádku. Samozřejmě že všechny noviny nemůžou být naprosto seriózní a platit si redaktory, kteří by se zabývali tématy do hloubky, ale tady není ani žádná vyváženost. Dramaticky převažuje povrchnost a problém je i v tom, že časopisy, které by měly jít u určitých témat do hloubky, tak činí s nějakým dopředu stanoveným cílem.

Kde vidíte příčiny tohoto stavu? Je to v lenosti novinářů, v jejich nepřipravenosti, lobbingu?
Ve všem dohromady a hlavně v tom, že novináři u nás dělají politiku. Z vlastní zkušenosti vím, že mnoho novinářů má vyhraněný politický názor. Já jsem ho taky měl a to byl důvod, proč jsem z žurnalistiky odešel. Začal jsem cítit, že mi brání v dodržování profesních novinářských pravidel. Můj názor mě začínal ovládat a v té chvíli jsem si řekl, že musím ze žurnalistiky odejít a dělat tu politiku přímo. Myslím, že takových lidí je mezi českými novináři velmi mnoho, akorát že tu politiku nejdou dělat přímo a dělají ji velmi pohodlným způsobem přes noviny. Schovávají se za svobodu názorů, nezávislost redakce a podobně.

Už máte představu o tom, co budete dělat, až prezident přijme vaši demisi a přestanete být ministrem?
Přemýšlím o tom, ale žádné konkrétní představy v tuto chvíli nemám. Do novin se určitě nevrátím, pokud míříte tímto směrem. Myslím, že to ani není možné.

Ani jako šéfredaktor názorového týdeníku? Respekt zrovna hledá vhodného kandidáta.
Respekt je dnes někde zcela jinde, než jsem já. Z tak vysokých pater politiky, ve kterých jsem byl, se nelze vrátit do žurnalistiky. Lze si představit to, co existuje třeba ve Spojených státech, kde mají bývalí politici svoji politickou debatu, nebo píší komentáře, což se ostatně děje i u nás. Ale vrátit se do role šéfredaktora nebo novináře, který dělá aktivní zpravodajství, není možné. Žádnou pracovní nabídku nemám, musím se po něčem porozhlédnout.

Nenapíšete tedy alespoň politické paměti?
Politické paměti teď psát nebudu. Před volbami jsem knižně vydal komentáře, které jsem psal na internet, ale to byly články politika. Dělám si čas od času nějaké poznámky, které bych chtěl ukázat svým dětem. Píši je, abych si pamatoval, co jsem zažil a co jsem si o nich v tu dobu myslel.

(REFLEX 15, 14.4.2005)

0 Comments:

Okomentovat

<< Home