Články Jana Potůčka

BLOG SE PŘESUNUL NA WEB REFLEXU

2005-05-12T14:22:00.000+02:00

Archiv článků najdete na adrese www.reflex.cz/potucek nebo pouhým kliknutím na titulek této zprávy.

Vinař Železný radí: nedejte na reklamu

2005-04-25T11:04:00.000+02:00

Tento článek zde bude umístěn později. Pokud si jej chcete přečíst už nyní, klikněte na titulek.

Zachová ČTÚ analog pro Novu do roku 2017?

2005-04-20T21:36:00.000+02:00

Tento článek zde bude umístěn později. Pokud si jej chcete přečíst už nyní, klikněte na titulek.

Představujeme projekty DVB-T: televize Regio

2005-04-19T09:51:00.000+02:00

Tento článek zde bude umístěn později. Pokud si jej chcete přečíst už nyní, klikněte na titulek.

ČT 24 odstartuje 2. května

2005-04-18T16:46:00.000+02:00

Zpravodajský kanál České televize zahájí oficiální vysílání v pondělí 2. května. Nezávisle na sobě to potvrdilo několik zdrojů z Kavčích hor. Program ČT 24 bude volně dostupný ze satelitu Eurobird-1 a má se objevit také v kabelových rozvodech, i když smlouvy s kabelovými operátory ČT ještě neuzavřela. Mluvčí druhé největší tuzemské kabelovky Karneval Jan Hlaváč serveru RadioTV potvrdil, že zásadní jednání o zařazení ČT 24 do jejich nabídky proběhne tento týden. Do pátku by také ČT měla požádat Radu pro rozhlasové a televizní vysílání o vyčlenění datového toku pro zpravodajský kanál v digitální vysílací síti A provozované Českými radiokomunikacemi.

(RadioTV.cz, 18.4.2005)

Česká digitální bžunda

2005-04-18T12:45:00.000+02:00

Tento článek zde bude umístěn později. Pokud si jej chcete přečíst už nyní, klikněte na titulek.

Logo mění také Regie Radio Music

2005-04-14T13:34:00.000+02:00

Po Frekvenci 1 změní logo také mediazastupitelství Regie Radio Music (RRM). Před středeční novinářskou projekcí filmu Román pro ženy to oficiálně sdělil prezident RRM, Frekvence 1 a Evropy 2 Michel Fleischmann. Firma si nechala u patentového úřadu registrovat dvě barevné verze nového loga: modrou a černou.

(RadioTV.cz, 14.4.2005)

Prima registrovala další verze loga

2005-04-14T13:19:00.000+02:00

Společnost FTV Prima, která je provozovatelem televize Prima, podala žádost o registraci ochranných známek k chystaným digitálním kanálům. Všechny vycházejí z podoby nového loga, jenž Prima užívá od 4. dubna. Jedno se týká programu Prima klub, pro nějž Prima žádá pozici v digitálním multiplexu B. Další se týkají názvů Prima1, Prima2, Prima sport, Prima shop a Prima svět.

(RadioTV.cz, 14.4.2005)

Červená pro placené kanály v DVB-T; a co převzaté programy?

2005-04-14T13:02:00.000+02:00

Tento článek zde bude umístěn později. Pokud si jej chcete přečíst už nyní, klikněte na titulek.

Návrat k jogurtům

2005-04-14T13:01:00.000+02:00

Čtyři roky vydržela Kateřina Fričová bez televize. Ne že by se na ní bývalá ředitelka Primy a předtím šéfka výroby na TV Nova nedívala, ale na manažerku, o níž platí, že patří mezi největší tuzemské televizní profesionály, strávila neobvykle dlouhou dobu u rádií. To se v dohledné době změní.

Fričová k poslednímu dubnu odejde z rozhlasového domu Frekvence 1 a Evropy 2, kde působila od roku 2000 jako generální ředitelka. Zároveň také vedla mediální zastupitelství Regie Radio Music, které zprostředkovává prodej reklamních časů několika soukromým rádiím (například také Impulsu). Všechny tři firmy patří francouzskému mediálnímu koncernu Lagardere, jenž by rád v Česku provozoval taky televizi.

Francouzi se zajímali o koupi televize Nova a rádi by jednali i o Primě, ale ta nebyla na prodej. Proto se Lagardere loni na podzim rozhodl přihlásit do výběrového řízení na licence pro digitální televize. Firma předložila dva projekty, které zkratkami připomínají názvy obou jejích českých rádií: kanál TF1 zaměřený na ženy (pod stejným názvem ve Francii vysílá nejúspěšnější komerční televize) a lifestylovou a hudební televizi TE2, což by měla být jakási Evropa 2 překlopená na televizní obrazovku.

Ve stejné době se ale o digitální televizi začala zajímat i Kateřina Fričová. Společně s šéfem Rady pro reklamu Zbyňkem Roubalem založila firmu United Teleshop, která loni v březnu získala licenci pro kabelové vysílání nabídkové (rozuměj teleshoppingové) televize TOP TV. Ta sice ještě nevysílá, podle Fričové se ale ještě v dubnu provizorně objeví v malé kabelové síti ve Frenštátu pod Radhoštěm. Definitivní start majitelé odsunuli na září, až se doladí smlouvy s moderátory a dodavateli programu.

TOP TV žádá také o licenci pro pozemní digitální vysílání, ale to není jediná soukromá aktivita Kateřiny Fričové v oblasti televizního vysílání. S bývalým kolegou z Novy, historicky prvním programovým šéfem Janem Vítem, připravila projekt informačně-zábavné televize Regio. Ta by také chtěla vysílat digitálně a počítá se zapojením bývalých regionálních partnerů Novy z Brna, Českých Budějovic, Hradce Králové a Jihlavy (připravovali by každý den půldruhé hodiny odpojovaného regionálního vysílání).

Pro Lagardere je odchod Fričové, která umí francouzsky stejně dobře jako česky, dost nepříjemný. Firma počítala s tím, že jí pomůže s přípravou televizních kanálů TF1 a TE2. Fričová se ale zřejmě chce po letech působení v různých manažerských funkcích stát přímo majitelkou nebo spolumajitelkou nějakého média. To by také vysvětlovalo, proč odmítla několik jiných pracovních nabídek, mezi nimiž prý neměla chybět ani lákavá pozice generální ředitelky televize Nova. To ale neznamená, že by časem nemohla svoje rozhodnutí přehodnotit. Zájemců o digitální licence je mnoho a pokud by její dva projekty v těžké konkurenci neuspěly, mohla by se Kateřina Fričová objevit třeba i na Barrandově.

(REFLEX 15, 14.4.2005)

Glosář J. P.

2005-04-14T12:58:00.000+02:00

NEŠŤASTNÝ JIM. Halině Pawlowské nejdou kšefty. Týdeník Šťastný Jim, kterým před lety začala konkurovat časopisu Story, mění majitele. Už ho nekupují statisíce čtenářů, ale s bídou 40 tisíc nejvěrnějších. Loni založený týdeník Halinatd musel vydavatel dokonce zastavit, protože jeho náklad klesl na psychologickou hranici 20 tisíc výtisků. Nepomohlo mu ani drastické snížení ceny. Že by se nepřehlédnutelná Halina konečně okoukala?

PAPEŽ BEZ REKLAM. Všechny polské televize a některá rádia přestala po smrti papeže Jana Pavla II. vysílat reklamu, sponzorské vzkazy a teleshopping. Výjimečné opatření trvalo od skonu hlavy katolické církve do jejího pátečního pohřbu, tedy celý týden. Reklamní agentury vypočítaly, že jen televize tak přišly denně o osm milionů zlotých (56 milionů korun) a rádia téměř o dva miliony zlotých (16 milionů korun). To už je důvod pro smutek!

JAK SE PRODÁVÁ FESTIVAL? Napadlo mě, když jsem se v rádiu doslechl, že Fero Fenič uvažuje o prodeji Febiofestu. Prý ho už unavuje každoroční shánění sponzorů a šrumec okolo filmů. Pakliže by ale jeho digitální televize Febio dostala vysílací licenci, k žádnému prodeji nedojde. Tomu říkám patřičná motivace, milá Rado pro rozhlasové a televizní vysílání!

(REFLEX 15, 14.4.2005)

Příliš mnoho filmových kanálů

2005-04-14T12:55:00.000+02:00

Do kabelů a na satelit se chystá Cinemax, CS Film a Film+

Hned tři prémiové filmové kanály rozšíří během letošního jara programovou nabídku českých kabelovek a satelitních operátorů. Jako první odstartuje klubový kanál Cinemax z produkce „netelevizní“ společnosti Home Box Office (HBO). Ve zkratce ho lze charakterizovat jako alternativu k již existujícím HBO a HBO 2, které se věnují spíš snímkům pro masovějšího diváka a programově se vyhýbají nekomerčním a zejména neamerickým filmům (pokud nejde opravdu o nějaký trhák). Českým divákům bude dostupný nejprve prostřednictvím satelitní služby UPC Direct a později i v kabelových rozvodech obou největších operátorů i menších společností.

Cinemax se každý večer tematicky zaměří na určitý typ diváka, takže třeba v pondělí na něm poběží Dámská jízda s romantickými filmy a dramaty, v úterý novinky, profily hvězd a zfilmované romány v oknu „Zaměřeno na…“, ve středu Kino svět s filmy od nezávislých producentů a snímky oceněnými na filmových festivalech. Čtvrteční večery mají patřit filmové klasice, pátky označené jako Cinemakult soudobým kultovním snímkům a filmům k zamyšlení a soboty exkluzivním premiérám a Kinu X, které HBO charakterizuje jako „erotické filmy pro sofistikovanější diváky“. Na neděli pak Cinemax plánuje výběr nejlepších thrillerů, sci-fi, hororů a dobrodružných filmů, kterým vyčlení Zónu soumraku.

Kromě České republiky začíná Cinemax vysílat v dalších pěti středoevropských zemích, kde HBO provozuje kromě dvou filmových kanálů také akční stanici AXN a dokumentární kanál Spektrum. Jde o Polsko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko. Rozšíření nabídky o filmový kanál pro menšinového diváka je logický: firma by v regionu ráda oslovila i ty diváky, kteří se programově vyhýbají hollywoodské produkci a přitom se nebrání sledování televize. Na ty se ostatně hodlají zaměřit i další dva nové filmové kanály podporované dvěma největšími tuzemskými kabelovými společnostmi UPC a Karneval. Jde o česko-slovenský kanál CS Film a stanici Film+.

Za projektem televize CS Film stojí Československá filmová společnost zastupovaná ostravským podnikatelem Leošem Pohlem. Ten je také zakladatelem a spolumajitelem parlamentní kabelové a satelitní televize 24cz a šéfem představenstva společnosti Czech Digital Group, která je provozovatelem jedné ze tří prvních sítí pozemních digitálních vysílačů v České republice. CS Film v podstatě kopíruje trend oblíbenosti domácí hudby v některých českých rádiích: divákům nabídne pouze české a slovenské snímky (vysílání chce zahájit v druhé polovině dubna televizní premiérou Chucking Hazard). Kromě toho ale slibuje také filmové magazíny a profily známých osobností. Stanice se nejdřív objeví v nabídce kabelové společnosti Karneval, která se přímo podílí na jejím vzniku.

Nelze ale vyloučit, že CS Film poměrně brzy nabídne také konkurenční UPC. U té však záleží na rozhodnutí programové centrály v Amsterodamu. Jak říká mluvčí firmy František Malina, UPC dává při rozšiřování programové nabídky přednost spíše nadnárodním televizním kanálům, kterými by mohla oslovit i diváky v dalších evropských zemích. A tak se klienti UPC zřejmě dříve dočkají televizní stanice Film+, kterou podobně jako dětský kanál Minimax produkuje maďarská pobočka UPC. Ostatně, česká UPC už požádala Radu pro rozhlasové a televizní vysílání o možnost tento program zařadit do své nabídky.

Co vede kabelové a satelitní operátory k tak překvapivému zájmu o filmové kanály? Odpověď je jednoduchá. Letos v létě česká vysílací rada rozdá licence prvním digitálním televizím, čímž se divákům rozšíří možnost přijímat více televizních kanálů pozemní cestou přes klasickou anténu (pokud si k tomu pořídí set-top-box). Kabelovým společnostem nezbývá, než čelit nové konkurenci, která bude navíc zadarmo, kvalitnější programovou nabídkou. Pokud toto rozšiřování programové nabídky nebude provázet drastické zdražení poplatků za kabelovou televizi, lze ho určitě jen přivítat.

(REFLEX 15, 14.4.2005)

Novinář nemá politikařit

2005-04-14T12:50:00.000+02:00

Jako novinář si příliš nebral servítky. Čtyři roky vedl týdeník Respekt a neváhal ze své funkce zažalovat tehdejšího ministra zemědělství Josefa Luxe kvůli neposkytnutí informací. Pak se sám vrhnul na politiku. Pomáhal zakládat Unii svobody, seděl ve dvou vládách a čtyři roky prožil v opozici. Změnil za tu dobu odstupivší ministr informatiky VLADIMÍR MLYNÁŘ (39) názor na česká média a novináře?

Jaké to je být najednou v roli člověka, na kterého mají spadeno novináři? Zatím jste měl spíše opačnou zkušenost.
Je to nesdělitelné, ale hrozivé. Několikrát jsem se o tom bavil s lidmi, kteří pracovali v médiích a později se stali třeba mluvčími. Vždycky jsme se shodli na tom, že tato zkušenost je nezkomunikovatelná. Vzpomínám si na humornou historku z doby, kdy jsem vstoupil do Tošovského vlády a na tiskovce po druhém nebo třetím zasedání jsem jako mluvčí kabinetu informoval, o čem jsme rozhodli. Druhý den vyšlo v novinách něco úplně jiného.

O co šlo?
Tošovského vláda rozhodla, že se zasedání vlády bude i nadále nahrávat, což byla a je běžná praxe, a že se ty magnetofonové záznamy nebudou mazat po šesti letech, jak bylo zvykem, ale ukládat podle archivního zákona a po padesáti letech zveřejňovat. V dobových novinách se ale místo toho objevila informace, že se vláda nově rozhodla nahrávat svá jednání. A k tomu byla samozřejmě reakce bývalých ministrů za ODS, že jsem úplný blázen, protože se to tak dělalo vždycky a že si vymýšlím a snažím se dělat populárním. Naprosto mě ten mediální posuno šokovalo. Seděl jsem tehdy u oběda s Josefem Luxem a ten se na mě s úsměvem podíval a říkal: No chlapče, mám ti připomenout, cos psal ty o mně?

Pro bývalého novináře to muselo být ošklivé rozčarování.
Myslím, že šok člověka, který pracuje v médiích a přejde pomyslnou hranici, je velký. Brutálně si uvědomí, jak velký rozdíl je mezi realitou a virtuálním světem, který vytváří média. Dlouho mi trvalo, než jsem se s tím naučil nějakým způsobem žít a pracovat. V posledních dvou letech mě to vedlo k tomu, že jsem se mediální prezentaci v podstatě vyhýbal.

Jaké konkrétní ponaučení jste si z toho vzal? Změnil jste nějak způsob komunikace s novináři?
Jiné to bylo v pozici člena vlády a jiné, když jsem byl v opozici. V první vládě jsem byl šest měsíců a dnes můžu přiznat, že jsem dostával jednu ránu za druhou. Neměl jsem politické zkušenosti a navíc mi uškodila skutečnost, že si do mě část médií a mých bývalých kolegů novinářů promítalao své představy o tom, jak bych měl dělat politiku a jak se jako politik mám chovat. A já to nedělal…

Jaké byly ty představy?
Velmi romantické. Hodně lidí si myslelo, že budu nějaký spasitel, budu všechno dělat jinak – tak, jak si to novináři přejí. Neuchopitelné, idealistické představy. Pak jsem byl čtyři roky v opozici, kdy jsem byl vděčný za každé přistrčení mikrofonu, protože koho zajímá názor nějakého opozičního poslance? A teď jsem byl tři roky ministrem, a to byly vztahy k médiím zase jiné. Když jste v opozici, jste opravdu rád, že o vás něco napíšou. Nemůžete si moc vyskakovat.

Souhlasil byste dnes s Milošem Zemanem, že novináři jsou žumpa a póvl?
Je to zemanovsky paušální odsudek, ale někteří ano.

Můžete to specifikovat?
Tak dobře… Třeba týdeník Euro. Mohu dokázat, že se týdeník Euro v mém případě dopustil tolika manipulací a lží, že je mohu s klidem označit za žumpu. Ale nemyslím si, že by u českých médií byl problém ve vydavateli, který by nějak zasahoval do obsahu a manipuloval. Já si myslím, že mnohem větší problém je stav novinářské obce, kdy nějaký novinář získá pocit, že jste gauner, hajzl a jeho svatou povinností je vás zničit a takzvaně jde po vás. Realita nerealita, fakta nefakta publikuje jenom to, co se mu hodí do obrazu toho, že jste zloduch. Ale jak se stanete pro některé novináře onímoho zloduchem, je pro mě naprostou záhadou. Když mluvíme o Euru, tak tam to u některých lidí tuším, ale u jiných jsem se toho nikdy nedopátral.

Kritizoval jste Českou televizi za kampaň, kterou proti vám vede v kauze Testcom servis, v níž máte být údajně obviněn.
Tak jsem to nikdy neřekl. Já jsem pouze vyjádřil údiv nad způsoby, jak veřejnoprávní televize šíří informaci o tom, že budu obviněn, když obvinění přeci vzniká tím, že je vám doručeno sdělení obvinění. A to mi dodnes (rozhovor vznikal minulý čtvrtek odpoledne, pozn. red.) nebylo doručeno. Pozastavuji se nad tím, proč ČT referovala obsáhle o tom, z čeho mám být obviněn, a zcela pominula to, jak je možné, že státní orgány referují o členovi vlády, že bude obviněn, aniž by mu to tyto orgány oficiálně sdělily. Každou zprávu můžete popisovat minimálně ze dvou stran. Veřejnoprávní médium by se mělo snažit alespoň po formální profesionální stránce referovat o obou těchto věcech.

Kritizujete únik informací ze státního zastupitelství, díky němuž se kauza dostala do médií, ale s podobně uniklými informacemi jste se musel v roli šéfredaktora Respektu také setkávat a zveřejňovat je. Dospěl jste po této své kauze k nějaké sebereflexi?
Prací novináře je získávat informace. Vrtat únik informací patří k této profesi, to nepopírám. Na druhou stranu je ale pravdou, že ze státních institucí by měly informace unikat co nejméně. A sebereflexe? Viděno zpětně bych dnes samozřejmě spoustu věcí udělal jinak. Já bych dnes už bych nemohl být šéfredaktorem novin, protože moje zkušenost člověka z druhé strany barikády je taková, že bych asi nedokázal pustit skoro žádný článek. Respektuji, že noviny musí mít nějakou razanci a nemůžou psát úředním jazykem, který se nedá číst.

To se týká i materiálů o Josefu Luxovi? Vy jste na něj jako šéfredaktor Respektu podal žalobu.
Jako šéfredaktor jsem zažaloval tehdejšího ministra zemědělství Josefa Luxe kvůli přístupu k informacím. Myslím, že ta žaloba přispěla k tomu, že dnes platí zákon o přístupu k informacím a vůbec toho nelituji. Dnes bych postupoval stejně. My jsme si to pak po letech s Josefem Luxem vyjasnili. To už nebyla svého druhu novinářská práce, ale politický krok.

Jak jste se vyrovnával s tím, když jste otiskli něco nepřesného a pak se proti tomu třeba nějaký ministr ohradil?
Moc jsem se s nimi nemazlil, samozřejmě. Ale byly situace, kdy jsem věděl, že jsme udělali chybu a kdy jsem se snažil tu věc napravit. Myslím si ale, že Respekt za mého vedení - a dnes to platí trojnásobně - byl názorový časopis, jehož pozice je jiná než u novin, nebo jejich denního zpravodajství. U těch vidím problém v tom, že jejich redaktoři nevěnují jednotlivým tématům dostatek času a když už jdou při psaní do hloubky, většinou předkládají fakta tak, aby vytvářela jednoznačný názor. Jsou to takové odhodlané články a z nich asi vychází zemanovské hodnocení novinářů, které je expresívní a paušalizující a tudíž nesprávné, ale v některých případech je ta neprofesionalita do očí bijící.

Ukažte mi ale vydavatele novin, který nechá jednoho nebo dva redaktory zpracovávat nějaké téma týden nebo měsíc. Obvykle má novinář den a potom už pracuje na něčem úplně jiném.
My jsme v Respektu dělali téma třeba měsíc. Chápu, že jsou uzávěrky, ale třeba v případě privatizace Telecomu mě překvapilo, že nejpřipravenější novinář, kterému jsem na toto téma poskytoval rozhovor, byl z britských novin. Přijel sem na pět dní, mezitím mluvil se spoustou lidí a byl prostě připraven. Nejsem vydavatelem novin, a dnes už ani novinářem. Jenom konstatuji, že tu něco není v pořádku. Samozřejmě že všechny noviny nemůžou být naprosto seriózní a platit si redaktory, kteří by se zabývali tématy do hloubky, ale tady není ani žádná vyváženost. Dramaticky převažuje povrchnost a problém je i v tom, že časopisy, které by měly jít u určitých témat do hloubky, tak činí s nějakým dopředu stanoveným cílem.

Kde vidíte příčiny tohoto stavu? Je to v lenosti novinářů, v jejich nepřipravenosti, lobbingu?
Ve všem dohromady a hlavně v tom, že novináři u nás dělají politiku. Z vlastní zkušenosti vím, že mnoho novinářů má vyhraněný politický názor. Já jsem ho taky měl a to byl důvod, proč jsem z žurnalistiky odešel. Začal jsem cítit, že mi brání v dodržování profesních novinářských pravidel. Můj názor mě začínal ovládat a v té chvíli jsem si řekl, že musím ze žurnalistiky odejít a dělat tu politiku přímo. Myslím, že takových lidí je mezi českými novináři velmi mnoho, akorát že tu politiku nejdou dělat přímo a dělají ji velmi pohodlným způsobem přes noviny. Schovávají se za svobodu názorů, nezávislost redakce a podobně.

Už máte představu o tom, co budete dělat, až prezident přijme vaši demisi a přestanete být ministrem?
Přemýšlím o tom, ale žádné konkrétní představy v tuto chvíli nemám. Do novin se určitě nevrátím, pokud míříte tímto směrem. Myslím, že to ani není možné.

Ani jako šéfredaktor názorového týdeníku? Respekt zrovna hledá vhodného kandidáta.
Respekt je dnes někde zcela jinde, než jsem já. Z tak vysokých pater politiky, ve kterých jsem byl, se nelze vrátit do žurnalistiky. Lze si představit to, co existuje třeba ve Spojených státech, kde mají bývalí politici svoji politickou debatu, nebo píší komentáře, což se ostatně děje i u nás. Ale vrátit se do role šéfredaktora nebo novináře, který dělá aktivní zpravodajství, není možné. Žádnou pracovní nabídku nemám, musím se po něčem porozhlédnout.

Nenapíšete tedy alespoň politické paměti?
Politické paměti teď psát nebudu. Před volbami jsem knižně vydal komentáře, které jsem psal na internet, ale to byly články politika. Dělám si čas od času nějaké poznámky, které bych chtěl ukázat svým dětem. Píši je, abych si pamatoval, co jsem zažil a co jsem si o nich v tu dobu myslel.

(REFLEX 15, 14.4.2005)

ČT zahájila zkušební vysílání třetího programu

2005-04-13T11:01:00.000+02:00

Zpravodajský kanál ČT24 má být zpočátku dostupný jen v kabelových sítích a na satelitu

PRAHA – Od pondělí 11. dubna provozuje Česká televize zkušební vysílání svého zpravodajského kanálu ČT24. V praxi to znamená, že redakce zpravodajství připravuje kontinuální vysílání, které však nejde do distribuce a nedostane se tak k divákům. „Potrvá tak dlouho, dokud nebudeme mít jistotu, že jsme schopni zpravodajský kanál bez vážnějších komplikací spustit,“ říká šéfredaktor zpravodajství Michal Petrov. Podle neoficiálních informací by se diváci měli programu ČT24 dočkat již 1. května, Petrov ale tento termín zpochybňuje: „Záleží na tom, jak rychle se podaří uzavřít smlouvy s kabelovými a satelitními operátory“.

Česká televize už uzavřela smlouvu se společností Czech Link o satelitním šíření signálu ČT24 do jednotlivých kabelových rozvodů na území České republiky. Jednání probíhají se dvěma největšími tuzemskými kabelovými společnostmi: UPC Česká republika a Karneval Media. Druhá jmenovaná provozuje kabelové rozvody v Pardubicích, takže po podepsání smlouvy budou moci kanál ČT24 sledovat také pardubičtí diváci, kteří mají kabelovou přípojku. Veřejnoprávní zpravodajský kanál bude ale také vysílat volně přes satelit Eurobird, takže jej budou moci přijímat všechny domácnosti se satelitním přijímačem. Časem by se ČT24 měl objevit také v nabídce pozemní digitální sítě Českých radiokomunikací.

Zprávy 18 hodin denně

Zpravodajský kanál bude zpočátku vysílat 18 hodin denně půlhodinové bloky zpravodajství a magazínů včetně speciálních sportovních Událostí, komentářů. „Prvních několik měsíců budeme mít od půlnoci šestihodinovou technickou přestávku. Kdy přejdeme na čtyřiadvacetihodinové vysílání, zatím říci nemohu, ale bude to otázka měsíců,“ říká Petrov. Kostrou programu mají být krátké zpravodajské relace plánované na každou celou hodinu a headliny na každou další půlhodinu. Vysílání bude částečně společné s kanálem ČT1, takže dnešní zpravodajské relace bude možné sledovat souběžně na ČT1 i ČT24. Výjimkou budou večerníky, protože zpravodajský kanál nepočítá s odpojováním vysílání pro jednotlivé regiony.

V současné době vysílá ČT tři verze večerníků: pro Čechy, jižní a severní Moravu. „V době vysílání večerníků poběží na zpravodajském kanálu Večerník z Čech a ostatní dva půjdou později jako repríza. Na ČT1 zůstane odpojované vysílání tak, jak to chodí dnes,“ přiblížil ředitel zpravodajství Zdeněk Šámal, který má projekt zpravodajského kanálu ČT24 přímo na starosti. Většinu programu bude odbavovat pražská centrála ČT na Kavčích horách, ale část relací by mělo podle Šámala připravovat a vysílat také brněnské studio ČT. „Rozhodli jsme se pro Brno, protože má k dispozici dvě režie, zatímco v Ostravě je jen jedna. Nemělo by tak dojít k narušení vysílání ČT1,“ vysvětlil Šámal.

Zpravodajský kanál bude podléhat řediteli a šéfredaktorovi zpravodajství, fakticky ho ale povedou dva hlavní editoři: bývalý šéfredaktor týdeníku Nedělní svět Ondřej Neumann, který na Kavčí hory nastoupil k 1. dubnu a nynější zpravodaje Hospodářských novin v Bruselu a spolupracovník Českého rozhlasu Milan Fridrich. Ten do televize nastoupí k 1. červenci. „Tato dvě místa jsou jediná, která vznikají v souvislosti s projektem zpravodajského kanálu. Jinak si chceme vystačit se současnými redaktory a editory,“ slibuje Šámal.

Moderovat budou přímo redaktoři

Program ČT24 vzniká v době, kdy není jasné, zda parlament televizi schválí zvýšení koncesionářských poplatků ze současných 75 na 100 korun měsíčně. Přesto by provoz zpravodajského kanálu neměl ohrozit vyvážený rozpočet ČT na letošní rok. „Pokud by se našly nějaké peníze navíc, investovali bychom je do rozšíření sítě regionálních zpravodajů, posílení zpravodajů v zahraničí, především v Bruselu, a do nákupu nových technologií,“ shrnuje Zdeněk Šámal. Televize dokonce hodlá šetřit i na moderátorech: kromě těch, které diváci už znají, by měli jednotlivé zpravodajské relace uvádět přímo reportéři. „V uplynulých týdnech proběhly kamerové zkoušky s vybranými adepty. Týká se to především ekonomických a vnitropolitických redaktorů,“ uvedl šéfredaktor Petrov.

Podobným způsobem v minulosti pracovala třeba slovenská zpravodajská televize TA3, kterou před čtyřmi lety pomáhal rozjíždět Zdeněk Šámal. Dva roky v ní pak působil jako šéfredaktor zpravodajství. Česká televize nyní s TA3 úzce spolupracuje a přebírá některé materiály ze Slovenska (bývalá redaktorka TA3 Aneta Petrovičová je nyní bratislavskou zpravodajkou ČT). Tato spolupráce by ale mohla v dohledné době skončit, protože majitel TA3, slovenská finanční skupina J&T, žádá v České republice o licenci pro pozemní digitální vysílání zpravodajského kanálu Z1, jehož ředitelem by se měl stát bývalý reportér TV Nova a pozdější šéfredaktor publicistiky ČT Martin Mrnka.

Česká televize počítá s tím, že jakmile spustí kabelové a satelitní vysílání nového programu, zahájí jednání o jeho zařazení do zkušebních digitálních multiplexů v Praze a Brně. Program by tak mohli přijímat i ti diváci, kteří nemají kabelovou přípojku nebo satelitní přijímač. Museli by si ale pořídit dekodér pro příjem digitálního vysílání, takzvaný set-top-box, který jim umožní sledovat další digitální programy. V Praze a Brně tak lze například ze vzduchu na anténu přijímat i kabelovou hudební televizi Óčko a na přelomu roku se v digitální formě rozjede hned osm nových televizí, na jejichž licence loni na podzim vypsala výběrové řízení Rada pro rozhlasové a televizní vysílání.

Otazník nad digitálním vysíláním

Pozemní digitální příjem ČT24 by ale byl minimálně první dva roky omezený, protože digitální vysílací sítě, pro které Český telekomunikační úřad loni vydal tři licence, zdaleka nepokrývají celé území České republiky. Česká televize chce pro digitální šíření svých kanálů včetně ČT24 využít takzvanou síť provozovanou Českými radiokomunikacemi, která pokrývá 70 procent území (lépe Moravu než Čechy, ale v podstatě pokryje většinu Pardubického a část Královéhradeckého kraje). Aby však mohla ČT začít vysílat v této digitální síti, musí jí to schválit Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a televize by musela uzavřít smlouvu s radiokomunikacemi. Mluvčí ČT Martin Krafl Krajským novinám potvrdil, že televize už s firmou jedná. Postoj Rady k programovému obsazení digitální sítě A je ale nejasný.

(Krajské noviny Pardubice, 13.4.2005)

Rádio Hey přišlo o důležitou frekvenci

2005-04-13T11:00:00.000+02:00

OSTRAVA – Projekt rádií Hey!, jehož součástí je také pardubické rádio Profil, narazil na vážné problémy. Nejposlouchanější a zároveň historicky nejstarší stanice ze sítě, ostravské rádio Hey!, přišlo o důležitou frekvenci 94,7 MHz, kterou pokrývalo Ostravu a nejbližší okolí. Důvodem je soudní rozhodnutí, podle něhož Rada pro rozhlasové a televizní vysílání přede dvěma lety nedostatečně odůvodnila, proč považovala projekt rádia Hey! za kvalitnější než projekt brněnské společnosti WebValc, která neúspěšně žádala o tutéž frekvenci.

WebValc napadl rozhodnutí rady, která pouze formálně oznámila všem neúspěšným žadatelům, že jejich žádost podle zákona o rozhlasovém a televizním vysílání zamítá, u Městského soudu v Praze již před třemi lety. Soud původně žalobu zamítl, ale firma se obrátila s kasační stížností na Nejvyšší správní soud, který věc vrátil pražskému městskému soudu a ten svůj postoj přehodnotil. Vysílací zákon totiž radě ukládá, aby v odůvodnění o udělení či neudělení licence uvedla podrobnější důvody, tedy co radní vedlo k preferování jednoho konkrétního projektu a v čem byly ostatní projekty horší. To se v případě ostravského rádia Hey! nestalo.

Rozhodnutí soudu nemá odkladný účinek, a tak se ostravský Hey! na frekvenci 94,7 MHz odmlčel. Vysílání ale pokračuje na další frekvenci 94,9 MHz z Opavy, kterou Hey! získal v samostatném licenčním řízení později než sporný ostravský kmitočet. „Může nás to stát i několik milionů korun. Pokud výluka potrvá dlouho, zvažujeme podání žaloby na český stát. Ostravský trh je pro nás klíčový. Odhadujeme, že v době výluky ztratíme osm až devět desetin posluchačů,“ řekl serveru RadioTV spolumajitel stanice Radim Pařízek. Rada nyní musí vypsat na uvolněnou frekvenci nové licenční řízení, kterého se bude moci zúčastnit i poškozený Hey a firma WebValc. Podle místopředsedy rady Jiřího Šenkýře ale není jasné, zda by radní neměli umožnit účast i dalším neúspěšným žadatelům, kteří se před třemi lety ucházeli o tuto frekvenci.

Ostravské rádio Hey! je nejúspěšnější z celé sítě Hey! Podle posledních výsledků Mediaprojektu jej denně poslouchalo 36 tisíc lidí a alespoň jednou týdně si jej naladilo 75 tisíc posluchačů. Rádia Hey! vysílají také v Praze, Brně a Pardubicích a nedávno získala licenci pro vysílání v Liberci a České Lípě. Její udělení ale soudně zpochybnil majitel Country rádia, který usiloval o českolipskou frekvenci jako dokrývač pro své pražské vysílání. Je tedy pravděpodobné, že Hey! v České Lípě ani nezahájí vysílání. Po neúspěchu v licenčním řízení na frekvence v jižních Čechách jde o další potíž v cestě k sestavení celoplošné sítě, o kterou mají majitelé rádií Hey! – ostravské rádio Čas a vlastník televize Prima, GES Media Holding – velký zájem.

(Krajské noviny Pardubice, 13.4.2005)

Volba ředitele Českého rozhlasu bude hlavně o digitalizaci

2005-04-13T10:59:00.000+02:00

PRAHA – Především představy kandidátů o digitálním vysílání ovlivní výběr nového generálního ředitele Českého rozhlasu, ke kterému se chystá Rada ČRo. Současnému řediteli Václavu Kasíkovi letos červnu vyprší šestileté funkční období a ačkoli se uvnitř rozhlasu spekulovalo o tom, že jej radní potvrdí ve funkci na dalších šest bez veřejného konkurzu, rada vypsala výběrové řízení, do kterého se přihlásilo sedmnáct kandidátů.

Radní přesto dali najevo, že jsou s Kasíkovým působením v rozhlasu spokojeni: společně s ředitelem pražské Reginy Richardem Medkem a šéfkou Frekvence 1 a Evropy 2 Kateřinou Fričovou jej vyzvali, aby se konkurzu zúčastnil. V Kasíkův prospěch přitom hovoří nedávné zveřejnění výsledků hospodaření ČRo za loňský rok: místo mírného schodku se rozhlasu podařilo vytvořit padesátimilionový přebytek. Rozhlas si také udržel poměrně vysokou poslechovost a za Kasíkova vedení spustil několik nových regionálních studií.

Asi nejvážnějším Kasíkovým protikandidátem je ředitel Radiožurnálu Alexander Pícha. Jeho výhodou je dlouholetý vývoj strategie přechodu Českého rozhlasu na digitální vysílání, což je ústřední téma konkurzu na nového ředitele (kandidáti měli na toto téma sepsat projekt). Pícha je také autorem projektu veřejnoprávní rozhlasové stanice pro mladé, okruhu ČRo4 nazývaného také Alternativa a dvou dalších digitálních okruhů: zpravodajské stanice pracovně označované D-žurnál a okruhu D-dur zaměřeného na vážnou hudbu. Tyto tři okruhy by měly ještě letos zahájit zkušební vysílání.

Mezi kandidáty na ředitele veřejnoprávního rozhlasu se objevil také bývalý šéfredaktor zpravodajství TV Nova a pozdější ředitel servisní organizace Novy ČNTS Jan Vávra, bývalý šéfredaktor publicistiky ČT Milan Bouška, někdejší koordinátor projektu samostatného pardubického studia ČRo Jaroslav Zvára, bývalý zpravodaj Radiožurnálu v USA a současný redaktor ČRo Jan Šmíd a dále Jiří Makovec, Michal Nikodem, Ivan Noveský, Petr Sak, Ilja Šmíd, Jakub Papírník, Milan Brunclík, Jiří Koubek, Rudolf Antonín Bruner a Vratislav Slavík.

Devítičlenná rozhlasová rada bude o novém řediteli rozhodovat ve dvou kolech. V prvním vyřadí ty uchazeče, jejichž projekt posoudí jako nekvalitní a v druhém budou o zbývajících kandidátech hlasovat. Ten, který získá minimálně šest hlasů, zvítězí. Podle předsedy rady Michala Prokopa by mělo být jméno nového generálního ředitele Českého rozhlasu známo nejpozději začátkem května. Rada by se v nejbližší době měla zabývat také volbou ředitele nejúspěšnějšího regionálního studia ČRo v Brně, protože jeho šéf přijal nabídku na manažerský post v brněnském studiu ČT.

(Krajské noviny Pardubice, 13.4.2005)

Kdy RRTV rozhodne o obsazení multiplexu A?

2005-04-12T15:00:00.000+02:00

Tento článek zde bude umístěn později. Pokud si jej chcete přečíst už nyní, klikněte na titulek.

Jděte s tím papežem už někam!

2005-04-11T12:35:00.000+02:00

Tento článek zde bude umístěn později. Pokud si jej chcete přečíst už nyní, klikněte na titulek.

Kateřina Fričová odchází z RRM, Frekvence 1 a Evropy 2

2005-04-07T11:25:00.000+02:00

Generální ředitelka Regie Radio Music, Frekvence 1 a Evropy 2 Kateřina Fričová rezignovala na své funkce a opustí mediální skupinu Lagardere. Oznámil to prezident těchto tří společností Michel Fleischmann, podle něhož jde o rozhodnutí Fričové. Ta by měla rozhlasový dům ovládaný francouzským mediálním holdingem opustit k 1. květnu. „Mrzí nás to,“ prohlásil Fleischmann, „ale důvody Kateřiny Fričové chápeme a respektujeme. Rozhodla se opustit skupinu Lagardere, aby se mohla pustit do svých osobních projektů.“

Projekt číslo 1: teleshoppingový kanál TOP TV

Fričová je spolumajitelkou společnosti United Teleshop, která loni v březnu získala od Rady pro rozhlasové a televizní vysílání licenci pro kabelové a satelitní vysílání teleshoppingového kanálu TOP TV. Stejná firma se uchází v probíhajícím licenčním řízení o programovou pozici pro televizi TOP TV 2 v digitálních multiplexech B a C. Kabelový kanál TOP TV zatím nezahájil vysílání, ale podle Fričové tak učiní ještě v dubnu, aby splnil zákonnou lhůtu 360 dní od udělení licence. „Ze začátku budeme vysílat jenom ve Frenštátu pod Radhoštěm, ale už v září očekávám, že bychom se mohli dostat do větších sítí,“ řekla Fričová serveru RadioTV.

United Teleshop jedná zejména se dvěma největšími českými kabelovými operátory, firmami UPC a Karneval. Podle Fričové je reálné, že v září by se TOP TV mohl objevit v programové nabídce obou firem. „V současné době už jednáme s moderátory a připravujeme program. Nebudeme vysílat jenom šoty s Horstem Fuchsem, jak by si mohl někdo pod pojmem teleshoppingový kanál představovat, ale i různé magazíny podobné pořadům Sama doma, Prima jízda, ale také motoristické pořady a podobně, kde budeme moci na rozdíl od ostatních televizí uplatňovat přímou nabídku. Jim to zákon zakazuje, nám to přímo přikazuje,“ přiblížila Fričová. TOP TV by měla vysílat také nekódovaně na satelitu. Podle Fričové uvažuje o pozici na Astře.

Projekt číslo 2: informačně-zábavný kanál Regio

Digitální kanál TOP TV 2 se podle Fričové nebude obsahově lišit od kabelového a satelitního vysílání TOP TV, jen uplatní další možnosti přímé nabídky zboží a služeb, které mu umožní doprovodné služby ve formátu DVB-T. Fričová se také podílí na dalším projektu digitální televize Regio, o jejíž licenci žádá společnost Coqua. Ve výčtu žadatelů o licence DVB-T na stránkách RRTV je tato televize charakterizovaná jako „informačně-zábavný kanál s regionálními vstupy“. Firmu Coqua původně zastupoval pouze Jan Vít, bývalý programový ředitel Novy v době, kdy Kateřina Fričová v této televizi vedla úsek výroby. „Ostatní spolumajitele obchodní rejstřík zapsal později, takže na moji účast novináři při lustrování žadatelů o licence nepřišli,“ vysvětluje Fričová, která má ve firmě podíl 30 procent.

Televize Regio by měla vysílat celostátní program a devadesát minut denně věnovat odpojovanému regionálnímu zpravodajství. „Spojili jsme se se čtyřmi bývalými partnery TV Nova, které od Nového roku nahradila Regionální televizní agentura. Ti jsou také spoluvlastníky firmy Coqua,“ přiblížila Fričová. Jde o Zdeňka Kopřivu z Brna, Oldřicha Bílu z Hradce Králové (produkční společnost GRTS), Pavla Oukropce z Českých Budějovic a Pavla Hájka z Pelhřimova. Všichni vlastní po 14 procentech firmy Coqua a stejný podíl náleží také Janu Vítovi. „Žádáme o čtvrtou pozici v multiplexu B, která je vyčleněna pro regionální vysílání,“ uvedla Fričová.

Fleischmann: nový manažer musí rozumět i televizi

Regie Redio Music, Frekvenci 1 a Evropu 2 prozatím povede prezident těchto společností Michel Fleischmann. Ten serveru RadioTV řekl, že se jednotlivé společnosti budou opírat především o vedoucí jednotlivých úseků a to do doby, než se podaří najít nového top manažera nebo manažery. „Pro toto hledání využijeme všech dostupných prostředků, tedy budeme hledat uvnitř našich firem, ale také se budeme snažit oslovit někoho zvenku, a to především s přihlédnutím na naše televizní projekty,“ řekl Fleischmann. Skupina Lagardere žádá prostřednictvím společností Frekvence 1 a Evropa 2 – severní Čechy o licence pro pozemní digitální kanály TF1 a TE2. První by měla vysílat zejména pro ženy, druhá by měla být lifestylovou a hudební televizí.

Kateřina Fričová působila v rozhlasovém domě RRM, Frekvence 1 a Evropy 2 čtyři roky. Předtím dva roky působila jako generální ředitelka společnosti Prima plus, která vyráběla pořady pro televizi Prima (de facto byla tedy generální ředitelkou Prima TV). Do televizní branže se ale dostala prostřednictvím Československé, později České televize, s níž producentsky spolupracuje její muž (kvůli tomu se Fričová před časem odmítla zúčastnit výběrového řízení na generálního ředitele ČT). V letech 1993 až 1998 působila jako ředitelka výroby v televizi Nova.

(RadioTV.cz, 7.4.2005)

Tak máme další mediální komisi, paní Mullerová!

2005-04-07T11:24:00.000+02:00

Není to tak dávno, co Poslanecká sněmovna uvažovala o zrušení stálé komise pro sdělovací prostředky. „Bič na média“, konkrétně na čtyři mediální rady: „velkou“ vysílací a tři „malé“: České televize, Českého rozhlasu a České tiskové kanceláře, měl definitivně padnout po minulých parlamentních volbách, protože stále častěji čelil nařčení z nepřiměřeného nátlaku na média. Jak se krásně říká, shoda tenkrát panovala „napříč politickým spektrem“. Poslední zasedání komise před rozpuštěním sněmovny se neslo v duchu loučení a objevilo se i nějaké to šampaňské.

Sněmovní mediální komise nejen že nepadla, ale od minulého týdne má i senátní kolegyni. Komise má jedenáct členů, zastoupení jednotlivých stran je poměrné podle rozložení sil v Senátu. Otazník visí nad jejím posláním. Předseda komise Jiří Oberfalzer (ODS) totiž v rozhovoru pro server Česká média prohlásil, že směrem k mediálním radám nebude mít žádné pravomoce. Ve spolupráci se sněmovní mediální komisí by se prý měla soustředit na formulování definice veřejné služby. Pánům senátorům není co závidět – s definicí „veřejnoprávnosti“ se léta potýkají akademici, natož pak zákonodárci! Být ale ředitelem České televize nebo Českého rozhlasu, zbystřil bych.

(REFLEX 14, 7.4.2005)

Glosář J. P.

2005-04-07T11:22:00.000+02:00

PŘERUŠOVANÝ HOKEJ. Ať se snažím sebevíc, nechápu smysl komerčních přestávek na ČT2 během přenosů hokejové extraligy. Myslel jsem, že do nich patří – podobně jako na amerických televizních kanálech – pěkně „mastné“ reklamní spoty a ne upoutávky na pořady Dohráno a podobně. Nebo se snad mýlím?

Z PAPEŽE SE NESTŘÍLÍ. Slovenská biskupská konference hodlá zažalovat deník Sme, pokud se veřejně neomluví za kreslený vtip o papeži Janu Pavlu II. Kreslíř Shooty na něm odhaluje pozadí velikonočního výstupu Svatého otce před věřícími na svatopetrském náměstí ve Vatikánu: z okna mává figurína na tyči ovládaná dvěma kněžími. Nebylo to ale symbolické?

SCHIZOFRENNÍ NOVA. Jako by se na Barrandov vrátil duch doktora Železného: TV Nova se rozhodla blokovat televizní frekvence potřebné pro spuštění digitálního vysílání, protože prezident podepsal zákon, který umožní ČT vysílat hned čtyři televizní programy, aniž by musela žádat o licenci jako komerční televize. Je to poněkud krátkozraké řešení: na blokovaných vysílačích by totiž měly vysílat i další čtyři tematické kanály, o jejichž licenci žádá právě Nova. Opravdu je chce?

(REFLEX 14, 7.4.2005)

Ať žijí sračky!

2005-04-07T10:26:00.000+02:00

Ve volných chvílích poslouchá operu. Rádiím ale naordinoval socialistické hity Nadi Urbánkové, Heleny Vondráčkové nebo Michala Davida. Zničil vkus českého posluchače, nebo mu pouze nabídl to, po čem vnitřně touží? JOSEF VLČEK (54), hudební publicista a tvůrce „pohodových českých rádií“ přiznává, že dříve měl s podobnými písněmi problém. Zvykl si.

Jste asi největším odborníkem na rozhlasové hudební formáty v České republice. Jak jste se k této profesi dostal?
Přes hudební časopisy. Psal jsem pro Jazzovou sekci a v roce 1982 mě zlákal Vojta Lindaur do Gramorevue. V roce 1988 jsem nastoupil do Melodie a v roce 1990 jsme s několika kamarády založili Rock a Pop. Začal u nás inzerovat jeden kluk z Francie, Michel Fleischmann. Právě zakládal Evropu 2 a sháněl do ní lidi. Rádio mě vždycky lákalo, tak jsem se nabídl, že bych to zkusil. Zůstal jsem až do roku 1997 a podílel se programu Evropy 2 i Frekvence 1. Teprve ale když jsem od Fleischmanna odešel a začal spolupracovat s dalšími rádii, zjistil jsem, že se nesmím na trh dívat očima jednoho jediného rádia. Dokonce jsem si na dva roky vyzkoušel i televizi, pod Kateřinou Fričovou jsem dělal šéfa zábavy na Primě. Od té doby, když si mě někdo objedná, pomáhám mu stavět nebo přestavovat rádio.

Dokážete odhadnout, kolika rádiím jste takhle pomáhal?
Záleží na tom, jak se to vezme. Někde šlo třeba jenom o radu. Stavěl jsem Evropu 2 a Frekvenci 1. Tři čtvrtě roku jsem se pokoušel něco změnit na Českém rozhlase, pak jsem pomáhal formátovat Blaník. Po Blaníku jsem přestavoval teplické rádio Tep, pak jsem měl nějaké konzultační období… Znovu jsem pomáhal něco měnit na Frekvenci 1 a potom jsem začal pracovat pro rádia Hey! A mezitím jsem v rámci konzultací tu a tam někomu pomohl. Někdy totiž stačí jen trochu a věci se pohnou správným směrem.

Zastavím se u Českého rozhlasu. Jak se liší formátování komerčních a veřejnoprávních stanic? A proč jste ukončil s rozhlasem spolupráci?
Tehdejší ředitel rozhlasu Vlastimil Ježek přišel na konci roku 1998 s grandiózní představou, že přeformátuje celý Český rozhlas. Měl ucelenou novou koncepci všech stanic včetně toho, že by vznikl okruh ČRo 4 pro mladé. Mimochodem, myslím si, že to byl přesně ten ideální moment, kdy mohla taková stanice vzniknout a byla by asi úspěšná. Přemluvil mě, abych opustil teplé a pohodlné místečko šéfa zábavy na Primě a pomohl mu s tím, ale v den, kdy jsem tam nastoupil, Vlasta Ježek prásknul dveřmi a skončil s ředitelováním. Přišel Václav Kasík a jeho představy byly úplně jiné, chtěl rozhlas rozvíjet jiným směrem, spíš posilovat prestiž stávajících formátů a hlavně dobudovat aspoň základní FM pokrytí ČRo-2 Praha. To bylo sice smysluplné, ale moje působení v ČRo tehdy ztratilo smysl a rozešli jsme se.

Jak jste si představoval ČRo 4, okruh pro mladé? Ředitel Radiožurnálu Alexandr Pícha například mluví o alternativě vůči hitovým komerčním rádiím.
To je lehce mesiášská představa z pozice roku 2004 nebo 2005. V roce 1999 byla situace úplně jiná. Ještě neexistovala taková partikularizace vkusu mladého publika mezi dvacátým a třicátým rokem, jež se skládá z různých podskupinek, které poslouchají jen velmi specifické žánry a ostatní hudbu odmítají. Věděli jsme tehdy, že něco takového už existuje v Americe, ale u nás se různé žánry prolínaly a nebyl s tím problém. Příznivci rapu neměli problém poslouchat na stejném rádiu pop rock a naopak. Dnes to tak není, tehdejší americká zkušenost k nám už také dorazila, a ty skupiny jsou vůči sobě alternativní. Takže tehdy se dalo to rádio postavit na mnoha žánrech a dokážu si docela dobře představit, že by to byl takový mladší Radiožurnál. Znamenalo by to méně publicistiky a diskusí a více muziky, hlavně té mladší pro publikum do třiceti let. Pokud by to tehdy vzniklo, byla by to asi docela dobrá hudební alternativa vůči Evropě 2 a ta by byla třeba nucena hrát něco úplně jiného než dnes.

Můžete stručně charakterizovat, které hlavní hudební formáty rádií se vyskytují na českém trhu?
Většina našich rádií patří do takzvané skupiny AC (Adult Contemporary). Hrají osvědčené klasické hity a v různém poměru je doplňují novinkami. Jsou to rádia, která oslovují publikum mezi 25 a 45 lety a je jich asi šest základních druhů. Některá hrají více novinek, jiná – označovaná jako Gold – zase skoro žádné. Pak existují rádia, která hrají víceméně jenom novinky. Třeba v Americe jsou stanice, u kterých stále dokola rotuje padesát nebo šedesát písní. Ta se označují jako CHR (Contemporary Hit Radio). No a pak máme oldies rádia a různé speciální formáty. Asi nejznámější jsou rockové, taneční a country. Ve Spojených státech existuje asi čtyřicet druhů formátů, u nás je jich mnohem méně. Musíme taky oddělovat Prahu a zbytek republiky. Mimo Prahu existují dva jen typy hudebních rádií: jedno pro střední generaci a jedno pro mladé. Praha se svými sedmadvaceti rádii už musí jít do užších formátů. Existuje tu klasický rock, já teď například pracuji na Rock Zone 105,9, což je rádio zaměřené na moderní rock po roce 1990, existují tu rádia specializovaná na českou hudbu, taneční formáty… Praha se tedy začala výrazně diferencovat.

V posledních letech se hodně rozšířilo vysílání „pohodové české hudby“. Je to specifikum českého rozhlasového trhu, nebo je podobný vývoj obvyklý i v zahraničí?
Musíte rozdělovat mezi českým Hey! a rádii typu Blaník. Obě jsou „česká pohodová“, ale jedna hrají výhradně jen česky a druhá věnují české hudbě čtyřicet procent času, ale dovedou ji tak vypíchnout, že člověk nabude dojmu, že se hraje jenom česky. Třeba takový Impuls začal v roce 1999 hrát jen tři české písničky do hodiny (z dvanácti), ale dokázal je tak strategicky rozmístit a akcentovat ve vysílání, že si posluchači mysleli, že hraje většinou česky. Přitom Radiožurnál v té době pouštěl jednou tolik české hudby a i Frekvence 1 jí měla také více než Impuls. Všude na světě jsou rádia, která hrají především hudbu v rodném jazyce. V Americe nebo Británii to je skoro sto procent, koneckonců všechno je angloamerická produkce. Ve střední Evropě jsou taková rádia běžná a úspěšná v Německu, před sedmi lety to s úspěchem zkusili v Rusku a loni se na domácí hudbu přeorientovalo polské rádio Wawa, takže ono to prostě funguje. Je to lokální kultura, celkem naprosto běžná věc.

Teď jde ale o to, jaké ty domácí písně hrají. U nás se hodně objevují normalizační hity…
To není pravda. Když už, hrají se hity z doby „reálného socialismu“. Normalizace bylo relativně krátké období zhruba od roku 1969 do roku 1972, návrat k normálu z doby před Pražským jarem, během kterého řada těch hvězd, kterým dnes říkáme normalizační, měla naopak velké existenční potíže. Gott vážně uvažoval o emigraci, Černoch vůbec nesměl zpívat, Neckář to chtěl zabalit, Vondráčková… Mimochodem, podle nedávné publikace Českého rozhlasu právě ona měla v určitém období nejvíce zakázaných písniček v Československém rozhlase. Rozhlas hrál hlavně druhotřídní slovenskou pop music, to byla Jana Kociánová, Olga Szabová, Ivo Keller, a hlavně dechovku. V tom mezidobí se našel prostor pro novou generaci umělců jako Petra Černocká, Jiří Štedroň, Aleš Ulm a další. Těm bychom vlastně měli říkat normalizační… Většinou by to bylo spíš generační pojmenování.

Dobře, ale Gott, Vondráčková a další jsou ikony reálného socialismu a spousta lidí je tak dodnes vnímá.
Ano, říkejme jim ale hvězdy reálného socialismu, ne hvězdy normalizační kultury, jak to mylně dělá řada novinářů. Je v tom velký rozdíl, alespoň z mého hlediska. Já jsem tu dobu zažil a dost silně vnímal.

Není chyba, že je česká rádia tak často hrají a proč to vlastně dělají? Jsou opravdu tak úspěšní, nebo je hudební ředitelé prostě naordinovali posluchačům a ti nemají na vybranou?
Myslíte, že v Anglii nejsou rádia, která hrají staré písně Toma Jonese nebo Abby? Pojďme ale k české situaci. Našli bychom hodně interpretací tohoto jevu. Vyzdvihnul bych jednu z nich. Už si to dnes ani neuvědomujeme, ale do roku 1997 byla Nova poměrně razantní mladou televizí. Pak si nechala udělat kobercovou analýzu publika a zjistili, že jsou úplně vedle s tím, na koho by se měli nejvíc koncentrovat. Zjistili, že jsou příliš mladí a že ta vesnická baba kolem padesátky, pro kterou mají vysílat, má úplně jiný vkus a hodnoty. V tom okamžiku začali stavět program tak, jak ho známe dnes. Začali sázet na hvězdy střední a starší generace. Jejich cílový divák najednou přešel od průměrného věku okolo čtyřiceti let až k padesátce.

Ale to je z inzertního hlediska úplný nesmysl.
Jestliže měl někdo na trhu komerčních televizí skoro monopol, tak bylo to úplně jedno, ne? Koneckonců, prací prášky jsou pro všechny generace. Tehdy se nehrálo na nějaké cílové skupiny, ale na počet diváků. Však víte, jak vypadá generační rozvrstvení téhle společnosti. Stárneme. A navíc, Nova nejdřív sebrala ČT mladé a teď jí chtěla vzít i kus starší generace. Vždyť jí ti mladí stejně zůstali. Kam by šli? Nova nasadila tento těžký kalibr, začalo to fungovat a rádia najednou musela čelit tlaku publika, které si rychle zvyklo na návrat starých hvězd. Vlastně to byl takový návrat k jistotám. Když jsme v roce 1992 stavěli Frekvenci 1, dělali jsme si nějaké výzkumy a zjistili jsme, že právě dochází k zásadnímu zlomu v polistopadové kultuře. Jestliže se v roce 1990 objevila spousta nových žánrů a interpretů, které dosud nikdo neznal, tak dva roky na to už byla společnost natolik rozhozená různými novými životními styly, že běžný občan zatoužil po nějakých pevných bodech. Prostě něčem, co zná a co je pro něj důvěryhodné. Zjistili jsme tehdy, že najednou dochází k odlivu zájmu o anglickou hudbu, že lidé chtějí návrat starých tváří, i když v trošku nové podobě. Rok od roku tahle potřeba rostla. Tehdy jsme se s tím těžko vyrovnávali. Já sám musím se přiznat, že jedním z důvodů, proč jsem v roce 1997 odešel z Frekvence 1, byla skutečnost, že podle těch výzkumů bych musel začít hrát Michala Davida.

Kterého jste ale stejně nakonec naordinoval třeba rádiu Hey…
No jistě, od té doby se situace změnila. Ve chvíli, kdy přestanete vnímat hudbu subjektivně a začínáte se na ten produkt dívat jakoby z dálky, uvědomíte si, že nejste ten, kdo by měl rozhodovat o kultuře. To nechte Václavu Kopeckému a podobným. Prostě tu existují lidé, kteří toho Michala Davida chtějí. S tím jsem se musel nějaká léta smiřovat.

Takže už nemáte problém stavět pohodová česká rádia typu Hey nebo Blaník?
Nemám. Ono je to taky trošičku tím, že ve střední generaci české společnosti narůstá tolerance. A když v tom žijete, tak i na toho nejtvrdšího kritika ta tolerance taky začne přecházet. Já prostě vím, že kdybych jim toho Davida nedal, stejně by si ho našli někde jinde.

Není to trošku krátkozraké? „Česká pohodová rádia“ vlastně hrají pro nejstarší generaci. A co mají poslouchat mladí posluchači?
Máme tady osmdesát rádií. Těch českých pohodových je jenom část. Ale jsou to rádia, která jsou nejúspěšnější.

Jsou nejvíc slyšet.
Což znamená, že si je lidé nejvíc zapínají. Ale třeba na Vysočině si Blaník nenaladím. Slyším tam jenom Rádio Vysočina, a to není žádné „české pohodové rádio“. A takových míst je v republice víc. Plzeňsko, Olomoucko atd. Je také otázka, nakolik těch pětadvacet mladých rádií skutečně oslovuje své publikum.

Jak dlouho myslíte, že ještě bude starší česká hudba v rádiích tolik populární?
Myslím, že postupně vymizí, protože se posune těžiště hudebního vysílání jinam. V případě rádia Hey! to záleží na osvícenosti jeho majitele – tam se asi třeba Naďa Urbánková bude hrát do smrti. V případě Blaníku se může stát, že ji za takových pět let vůbec neuslyšíte. Ono se to těžiště jejich postupně posouvá se vkusem jádra jejich publika, Blaník dnes staví na hitech zhruba z let 1980 až 1983, zatímco před pěti lety to byla především sedmdesátá léta.

Říkal jste, že se rádia hodně orientovala na nejširší skupinu lidí, na kterou zacílila TV Nova. Jak si vysvětlujete, že tato rádia nehrají písničky od finalistů první řady SuperStar, když tato soutěž měla v televizi takový úspěch? Přitom to je česká hudba.
To přímo souvisí s tím, že mladé interprety u nás vytváří Evropa 2, a ta se s Novou samozřejmě úplně míjí. Navíc Aneta Langerová je mladý interpret, který se teprve hledá. Není ani rockerka, ale ani televizní estrádní zpěvačka. Dostala do mezery mezi dva hlavní hudební formáty rádií a nemůže se zatím dostat ani do jednoho. Teď jsme dělali výzkumy pro RockZone a rockové publikum ji nebo Kryštofa brutálně smetlo ze stolu. Ale v jejím případě byli lidé laskavější. Říkali: „Ona za to nemůže…“

Máte při formátování českých rádií nějaké vzory v zahraničí?
Učil jsem se od Marka Garcíi z francouzské Evropy 2. Jsou momenty, kdy se vracím k tomu, co mi říkal v době, kdy jsme stavěli naši Evropu 2. Mám z té doby hodně poznámek. Jednoho dne, kdy jsem mu volal kvůli nějakému programovému rozhodnutí, mi řekl, že teď už to záleží na mě. Strčil mě do vody a nechal plavat. Za to mu hodně vděčím.

Inspirujete se při formování českých rádií osvědčenými zahraničními formáty?
Příliš ne. Samozřejmě sleduji, co se ve světě děje. Blaník je třeba určitým odlitkem čehosi, ale ve své podstatě je naprosto svérázným českým projektem. V zahraničí můžete narazit na dobré nápady s logem, staničním sloganem, se soutěžemi. Putuje to po zeměkouli, rádia si to navzájem kradou nebo doporučují. I my jsme do té výměny přispěli. Třeba Dámský klub na Frekvenci 1, který využíval televizní hlasatelky, od nás okopírovalo několik evropských rádií. U hudebního vysílání se ale moc opisovat nedá, každá země má svůj vkus a dnes jsou velké rozdíly i mezi Prahou a okolím. Ale můžete sledovat trendy. Něco z toho, se dnes děje na americkém rozhlasovém trhu, přijde do Evropy za nějakých pět nebo šest let.

A jaký máte vkus vy? Co posloucháte?
Jako hudební publicista především to, o čem píšu. Když mi zbude čas, což bývá vzácné, poslouchám rád pozdně romantické opery. Ale je to různé. Vždycky když dělám nějaké rádio, třeba teď RockZone, propadnu tomu žánru a doplňuji si nebo oprašuji svoje znalosti. Takže teď hodně poslouchám moderní rock.

To jste musel mít docela hrozné období, když jste pracoval na Blaníku nebo na Rádiu Hey.
To ano, přiznám se. Považuji to svým způsobem za hodně hrdinný výkon. Obdivuji se za to, protože některé věci byly opravdu špatné. Ale člověk se zase dozví strašně moc zajímavých věcí. Třeba taková písnička Bobr a Motýl: Vyznání. Je to neskutečná sračka, ale když jsme ji nasadili do pražského vysílání Rádia Hey!, posluchači se mohli utelefonovat. Chtěli ji víc než Mašinku. Pak jsme zjistili, že ji po nás začal hrát Blaník, pak Frekvence 1 a nedávno jsem ji slyšel i na Radiožurnálu. Přemýšlel jsem, čím to je, a dospěl jsem k názoru, že ta písnička při svém sentimentu obsahuje všechna klíčová emocionální slova, která posluchači chtějí slyšet.

A neztrácí takhle náhodou vkus?
Co je to vkus? Nevkus dneška je vkusem budoucnosti, prorokovali už futuristé. Chlebnikov tvrdil, že cílem moderního umění je nevkus. Dovedete si představit, že v roce 1965 se dívka oblečená v džínech a krajkové košili považovala za nevkusnou? Dnes to nikomu ani nepřijde. Pro velkou většinu české společnosti sedmdesátých let byli Plastic People nevkus! Jsou to prostě jenom relativní hodnoty. Vkus a nevkus se proměňuje, je to nepsaná norma, která žije jen současností. Konec konců se proměňujeme i my, protože to, co jsme před časem sami považovali za nevkus, je dnes v kurzu.

(REFLEX 14, 7.4.2005)

Česká televize nepovažuje digitální síť A za veřejnoprávní multiplex

2005-04-05T10:22:00.000+02:00

Česká televize nepočítá s tím, že by digitální multiplex veřejné služby, jehož datový tok by měla skládat společně s Českým rozhlasem, zahájil vysílání dříve než v roce 2007. Digitální vysílací síť A provozovanou Českými radiokomunikacemi, kterou Rada pro rozhlasové a televizní vysílání už dříve vyčlenila pro ČT a ČRo, televize podle mluvčího Martina Krafla považuje pouze za dočasné řešení pro šíření současných programů ve formě DVB-T. Krafl ale nevyloučil zájem ČT šířit v této síti plánovaný zpravodajský kanál ČT24, který by měl zahájit vysílání už letos květnu.

„Bohužel neustále dochází k záměně dočasné kmitočtové sítě A, jejíž provozovatel má provozní povolení pouze do července 2007, s multiplexem veřejné služby. Přitom nikdy nebylo záměrem ČT začít vysílat multiplex veřejné služby ve výsledné podobě v této síti,“ řekl Krafl serveru RadioTV. „Považujeme za racionální řešení, vysílat v síti "A" své dosavadní programy a program ČT24. Pokud se to podaří, půjde o vysílání v přechodném režimu, v němž bude skládat výsledný datový tok provozovatel této sítě, společnost České radiokomunikace. Při modulaci 64 QAM bude v této síti ještě minimálně jedna a možná dvě volné pozice pro televizní programy.“

Nova chce vysoudit pozici v multiplexu A

Česká televize už dříve naznačila, že by jednu z těchto pozic mohla dočasně obsadit televize Nova, která o ni neúspěšně žádala Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. Předseda Rady Petr Pospíchal ale prohlásil, že pokud by Nova chtěla vysílat v některé z digitálních sítí, musela by se přihlásit do licenčního řízení. Rada však vypsala řízení pouze na obsazení sítí B a C, které Nově nevyhovují kvůli malému pokrytí (obě sítě zasahují asi třetinu území České republiky, zatímco síť A přes 70 procent, což odpovídá definici celoplošnosti). Síť A radní nejprve vyčlenili pro veřejnoprávní televizi, šéf Rady Pospíchal ale později řekl, že o způsobu jeho obsazení se rozhodně „později“.

Žádost Novy o zařazení do digitální vysílací sítě A radní zamítli i z toho důvodu, že televize nemá „dvojí licenci“. Pokud by chtěla vysílat ve formátu DVB-T, měla by podle Pospíchala vrátit analogové kmitočty. Nova se hodlá proti postupu Rady obrátit na soud, zároveň však usiluje o digitální licence pro čtyři nové tematické kanály s pracovními názvy Nova news, Nova sport, Nova film a Nova seriál. „I nadále máme zájem o další čtyři digitální kanály. Proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání neumístit náš stávající program do digitálního multiplexu jsme nuceni se bránit soudní cestou,“ prohlásil minulý týden generální ředitel Novy Petr Dvořák.

Zablokuje Nova proces digitalizace?

Novu rozhořčilo přijetí zákona o elektronických komunikacích, který dává zelenou mulitplexu veřejné služby. Zákon prošel sněmovnou a minulý týden ho podepsal prezident Václav Klaus. Česká televize tak podle Novy získala výhodu před privátními provozovateli, čímž došlo k narušení duálního systému vysílání. Veřejnoprávní multiplex totiž ČT umožní šířit čtyři až pět televizních programů, aniž by musela usilovat o udělení vysílacích licencí jako komerční televize. „Veřejnoprávní televizi zákon mimo jiné umožňuje vysílání stávajících analogových programů i digitálním způsobem a dále provozování dalších digitálních programů a šíření doplňkových služeb,“ uvedla Nova ve svém tiskovém prohlášení.

Nejsledovanější česká televize se proto rozhodla omezit účast ve všech sdruženích a orgánech, které za zabývají procesem digitalizace televizního vysílání. „Zároveň byl požádán i Český telekomunikační úřad o ochranu analogových kmitočtů do roku 2017,“ píše Nova v prohlášení. Právě v roce 2017 skončí platnost prodloužené licence TV Nova pro celoplošné pozemní vysílání na analogových kmitočtech. Nejpozději v roce 2015 by ale podle Evropské komise měly všechny členské státy EU ukončit analogové vysílání a přejít na formát DVB-T. Bez kmitočtů, na kterých v současné době analogově vysílá TV Nova, se ale nepodaří složit všech šest až osm digitálních vysílacích sítí, na nichž by měly vysílat nové digitální kanály.

Krafl: Je to jen účelové prohlášení

„Jasně jsme deklarovali náš zájem aktivně se procesu digitalizace účastnit. Vzhledem k současné zákonné situaci, přístupu státních orgánů a zároveň k blížící se změně majoritního vlastníka televize jsme nuceni náš postup přehodnotit,“ vysvětluje šéf Novy Petr Dvořák. „Mrzí nás, že si stát neuvědomuje, že bez účasti privátních provozovatelů se může proces digitalizace významně zpozdit, ne-li zastavit.“ Česká televize považuje prohlášení Novy za čistě účelové. „Televize veřejné služby působí v jiném právním režimu než komerční vysílatelé. TV Nova žádá o osm programových pozic ve dvou multiplexech, fakticky o čtyři programy, které by chtěla vysílat v digitální podobě. Může to udělat, protože jí tuto možnost dává zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání. ČT nic takového udělat nemůže, protože nemá právo žádat o programové licence pro pozemní televizní vysílání,“ říká mluvčí Krafl.

Do čtyř až pěti let se podle Krafla stane vysílání jednoho nebo i dvou programů pod jedním provozovatelem ekonomicky neúnosným: „Kdo bude chtít vysílat a hrát významnou roli na mediální scéně, bude muset nabízet nejméně čtyři programy. To platí pro ČT právě tak, jako pro kteréhokoli jiného provozovatele vysílání. Rozdíl mezi námi a komerčními stanicemi byl v tom, že komerční vysílatelé mohli o tyto licence žádat, kdežto ČT musela čekat, až tuto možnost dostane novelou zákona o ČT.“ To se podle Krafla stalo přijetím zákona o elektronických komunikacích, který naopak odstranil jednostranné znevýhodnění ČT. „TV Nova je zřejmě nespokojena, že nedošlo k automatickému uznání licence CET 21 jako technologicky neutrální a že podobně jako TV Prima nedostala možnost svůj program šířit v DVB-T. Nevidím však žádný důvod spojovat tuto věc s uzákoněním multiplexu veřejné služby, protože tam žádná přímá souvislost neexistuje,“ říká Krafl.

ČT24 chce do sítě A, záleží ale na provozovateli

Česká televize podle svého mluvčího nikdy nenabízela Nově, aby využila prostor v dočasném multiplexu A provozovaném Českými radiokomunikacemi. Společnému šíření signálu v jedné digitální vysílací síti se ale nebrání. „Záleží pouze na vůli TV Nova a na rozhodnutí správních orgánů, zda vysílání v této síti TV Nova umožní. ČT by takové řešení uvítala, neboť to pro ni znamená úsporu nákladů a racionálnější využití vložených finančních prostředků. Zdůrazňuji, že v takovém případě nepůjde o multiplex veřejné služby. Ten zahájí svůj provoz až tehdy, kdy bude ČT skládat spolu s ČRo výsledný datový tok multiplexu DVB-T a předávat ho provozovateli vysílací sítě k šíření ve finální podobě. Kdy k tomu dojde, to bude záležet na mnoha okolnostech, ale rozhodně to nebude současně se spuštěním multiplexu A,“ tvrdí Martin Krafl.

Digitální multiplex A je podle Krafla vysílací síť, na jejíž části šíří České radiokomunikace televizní programy včetně kanálů ČT1 a ČT2 již od roku 2000. Jedná se o experimentální vysílání pro Prahu a nejbližší okolí, pro které radiokomunikace nedávno znovu získaly svolení od Rady pro rozhlasové vysílání. Experiment má pokračovat do doby, než společnost spustí řádné vysílání celé sítě A, ale nejpozději do konce roku 2005. „Zahájení vysílání multiplexu A bude tedy vlastně administrativní úkon, spojený pravděpodobně s některými změnami vysílaných programů. ČT bude samozřejmě usilovat o to, aby se program ČT24 stal součástí nabídky multiplexu "A" co nejdříve,“ říká Krafl. Kdy se tak stane? To mluvčí netuší: „To je otázka smluvních vztahů, které dosud nejsou uzavřeny.“

(RadioTV.cz, 5.4.2005)

Čekání na smrt

2005-04-04T10:43:00.000+02:00

V pátek jsem sledoval, jak si české zpravodajské servery poradí s prioritami u dvou hlavních událostí dne: umírajícím papežem Janem Pavlem II. a hlasování o nedůvěře vládě premiéra Grosse. Která zpráva je důležitější? Osud vlády, který je z celosvětového hlediska nicotný, nebo smrt hlavy katolické církve?

Na českém internetu s přehledem vedlo hlasování o nedůvěře vládě. Přiznám se, že mě spíše zajímal osud Jana Pavla II. Nejen proto, že o Grossově komunistickém záchranném kruhu se vědělo dopředu, ale tak trochu sebemrskačsky jsem láteřil nad tou novinářskou dychtivostí: už papež umřel? Nebo aspoň upadl do komatu? Kdo to bude mít první?

Pamatuji si, jak mi před lety, kdy jsem dopisoval pro slovenskou tiskovou agenturu TASR, kolega zpravodaj vyprávěl o „papežských závodech“ mezi zpravodaji velkých světových agentur AP a Reuters. Bylo to v době, kdy Václav Havel bojoval o život v Innsbrucku a i my v pražské pobočce TASR jsme měli v záloze připravenou krátkou zprávu o jeho úmrtí a podrobný životopis. Stačilo doplnit poslední údaje a odklepnout do systému editorům v Bratislavě.

U papeže Jana Pavla II. tato „připravenost“ dosáhla obludných rozměrů. Mnoho let se vědělo, že na tom Svatý otec není zdravotně dobře. Agentury bedlivě sledovaly každou jeho zahraniční cestu. Známý z TASR mi vyprávěl, jak jeho mnohem lépe placení kolegové od Reuters nebo AP mají dopředu vyťukanou krátkou zprávu – v agenturní hantýrce se jí říká BLESK – že papež zemřel. Opravdu stačilo jen doplnit místo a hodinu.

Nikdo ale zřejmě nepočítal s tím, že papežovo umírání bude tak zdlouhavé a že Vatikán nebude podávat tak podrobné informace, aby se mohlo podat on line jako hlasování o nedůvěře české vládě. Jen si to představte: jste šéfredaktorem novin a od čtvrteční noci víte, že papež umírá. Celé páteční ráno to vypadá, že zemře velice brzy. Blíží se večer a Vatikán mlčí. Přichází dilema: Co když papež nezemře do uzávěrky?!

Jako v jiných případech z toho redakce vybruslily poměrně lehce: palcové titulky sobotních novin hovořily o „umírajícím papeži“ nebo o tom, že „Jan Pavel II. odchází“. Papež zemřel až v sobotu večer a deníky tak měly celou sobotu na vytváření speciálních stránek nebo celých příloh. Zamyslel se ale někdo nad tím, jak nedůstojné bylo ono mediálně rozpitvávané čekání na smrt?

(REFLEX OnLine, 4.4.2005)

Kdo povede Český rozhlas?

2005-04-01T16:04:00.000+02:00

Sedmnáct zájemců podalo přihlášku do výběrového řízení na generálního ředitele Českého rozhlasu. Současnému šéfovi Václavu Kasíkovi letos v červnu končí šestileté funkční období, Rada ČRo jej ale vyzvala, aby se konkurzu také zúčastnil. Podaří se mu uhájit funkci i na dalších šest let?

Kasík do rozhlasu nastupoval krátce poté, co v roce 1999 ukončilo vysílání první celoplošné komerční rádio Alfa. Tomu v posledních letech šéfoval a dost těžce nesl skutečnost, že mu Rada pro rozhlasové a televizní vysílání neprodloužila licenci (místo Alfy ji dostal projekt rádia Impuls). Radní to odůvodnili tím, že Alfa během své existence několikrát svévolně změnila programové schéma a porušila tak licenční podmínky. Dokonce změnila název na rádio Nová Alfa (když do rádia kapitálově vstoupila americká společnost CME, tehdejší investor a dnešní majitel TV Nova), aniž by majitel radní požádal o předběžný souhlas, což mu ukládal zákon.

Kasíkův comeback v podobě vítězství v konkurzu na generálního ředitele veřejnoprávního rozhlasu byl překvapením. Na Vinohradskou se přestěhovala řada bývalých zaměstnanců Alfy, což sice někteří lidé z rozhlasu nesli těžce, ale na druhou stranu to bylo pochopitelné: ředitel si přeci vybírá spolupracovníky, které zná a může jim důvěřovat. Obava z komercionalizace Českého rozhlasu se nepotvrdila, spíše naopak: za Kasíkova ředitelování se rozhlas v podstatě zakonzervoval.

Jestliže Kasíkův předchůdce, dnešní generální ředitel Národní knihovny Vlastimil Ježek, připravoval ke konci svého funkčního období zásadní změny v hudebních formátech jednotlivých okruhů ČRo, Kasík hudební vysílání nechal v takovém stavu, v jakém ho převzal. V projektu ale sliboval, že konečně spustí stanici pro mladé, bájný okruh ČRo 4: „Je to jeden ze způsobů jak zvrátit prohranou bitvu o mládež se soukromými stanicemi.“ Sliby chyby. Dnes Kasík tvrdí, že rozhlas nemá volné kmitočty a musí počkat na digitální frekvence. Realita je ale jiná: stačilo by zrevidovat zbytečné dublování kmitočtů ČRo v regionech. To by se ale ředitel nesměl bát křiku komerčních rádií.

Autorem projektu stanice pro mladé je ředitel Radiožurnálu Alexandr Pícha, asi nejžhavější Kasíkův protikandidát na generálního ředitele ČRo. Pícha měl v rozhlasu na starost také přípravu digitálního vysílání, na sklonku loňského roku ale o tuto funkci přišel. Zřejmě z toho důvodu, že právě digitalizace bude hlavním tématem konkurzu na nového šéfa ČRo. Kasík s Píchou se nikdy neměli příliš v lásce a souboj o křeslo generálního ředitele může tyto vzájemné antipatie ještě prohloubit. Na Vinohradské už kolují „zaručené“ informace o tom, že Pícha tak jako tak letos na Radiožurnálu končí: buď se stane generálním ředitelem celého rozhlasu, nebo se ho znovuzvolený Kasík zbaví. Nutno dodat, že zprávy o Píchově odchodu z rozhlasu se objevují s železnou pravidelností celých šest let Kasíkova ředitelování a nikdy se nepotvrdily.

Nedá se říci, že by mezi dalšími patnácti (v době uzávěrky tohoto čísla Reflexu se o více kandidátech nevědělo) adepty na ředitele Českého rozhlasu byli nějací další výraznější konkurenti současného šéfa ČRo. Z mediálně známějších tváří se do konkurzu přihlásil ředitel okruhu ČRo Regina a bývalý šéf zábavy na České televizi Richard Medek, bývalý šéfredaktor zpravodajství TV Nova a šéf ČNTS Jan Vávra, někdejší šéfredaktor publicistiky na ČT Milan Bouška (na Kavčích horách působil za ředitele zpravodajství Zbyňka Honyse) či bývalý koordinátor projektu samostatného pardubického studia ČRo Jaroslav Zvára. Komu dá rozhlasová rada přednost?

(REFLEX 13, 31.3.2005)

Glosář J. P.

2005-04-01T16:03:00.000+02:00

SEJMĚTE EMMEROVOU! „Jsou to promyšlené koordinované akce,“ zhodnotila minulý týden ve sněmovně ministryně zdravotnictví Milada Emmerová kritiku své zdravotnické reformy. Spiknout se proti ní měla opozice a média. Sabotáž je o to horší, že Miladina oblíbenost klesla pod Standu Grosse. A to si ani nemusela půjčovat na byt!

GOOGLE, ZHOUBA EVROPY? Francouzský prezident Jacques Chirac vyrazil do boje proti internetovému vyhledávači Google. Nelíbí se mu, že upřednostňuje odkazy v angličtině. Časem by se prý mohlo stát, že studentům při hledání informací o francouzské revoluci přednostně vyskočí odkazy na americké knihy. Fakt hrozná představa!

SUPERHNŮJ. „Lucko, Lucko, ty chceš čekat s dalším dítětem na později? Co tomu říkají tvoji doktoři?“ ptal se minulý víkend anonymní ženský hlas v rozhlasovém spotu na jistý bulvární deník. Lucka je samozřejmě Lucie Bílá a ten bulvár je SuperSpy. A mně napadá: „Pánové, pánové, kdypak se začnete pod těmi svými bombami podepisovat?“

(REFLEX 13, 31.3.2005)

Dvě miliardy za SuperStar

2005-04-01T16:01:00.000+02:00

Simon Fuller, autor televizního formátu Pop Idol (u nás známého jako Česko hledá SuperStar), prodal svoji produkční společnost 19 Entertainment. A tak zatím co televize Nova hledá druhou českou SuperStar, práva na tuto soutěž se zvolna přesunula k americké firmě CFX, která za ně zaplatila pohádkových 81,5 milionu dolarů – tedy necelé dvě miliardy korun.

Jak už to u podobných obchodů bývá, ani v tomto případě Fuller neinkasoval celou částku najednou. Na účet mu zatím doputovalo 64,5 milionu dolarů (půl druhé miliardy korun). Další dva miliony USD dostal v formě akcií firmy, která ovládá CFX. Zbylou částku má získat později buď přímo v dolarech nebo ve formě akcií CFX. Pro Fullera to je jistě pohádkový obchod, ale že by to nějakým zásadním způsobem změnilo jeho život, se říci nedá. Tvůrce a někdejší manažer dívčí skupiny Spice Girls rozhodně nepatří mezi nějaké chudáky. Jeho firma 19 Entertainment kromě produkce SuperStar také zastupovala některé finalisty této soutěže, například první světovou SuperStar Willa Younga, Garetha Gatese a Kelly Clarkson. Kromě toho produkuje ještě další televizní formáty a loni podepsala kontrakt na mediální zastupování rodiny fotbalisty Davida Beckhama.

Ani americká CFX není ve světě showbyznysu úplně neznámá: nedávno koupila většinový podíl ve společnosti, která spravuje majetek po Elvisu Presleym. Pro Fullera obchod neznamená, že by se ze SuperStar definitivně stáhl. CFX mu nabídla manažerskou pozici, z níž by měl ovlivňovat plánování a realizaci kreativní strategie firmy. Inu, úspěšné lidi je třeba využít.

(REFLEX 13, 31.3.2005)

Co přijde po pendolinu

2005-04-01T15:58:00.000+02:00

České dráhy investovaly stovky milionů korun do modernizace hlavních železničních koridorů, aby se po nich dalo jezdit alespoň rychlostí 160 km/h. Ministerstvo dopravy společně se Správou železniční dopravní cesty ale už nyní připravuje projekt úplně nových vysokorychlostních tratí, které by měly napojit Českou republiku na transevropskou železniční síť. Znamená to snad, že peníze nalité do modernizace stávajících koridorů přijdou vniveč?

Nejdřív přišlo pendolino. Vlak s vnitřním naklápěcím systémem a maximální cestovní rychlostí 230 km/h, který na českých tratích zdaleka tak rychle jezdit nebude. A dokud se nevyřeší problém s bludnými proudy, které vyvolává jeho motor a jenž mohou pobláznit výhybky a návěstidla, jen tak na koridory nevyjede (zatím zkušebně jezdí z Prahy do Děčína, kde problémy s návěstidly nejsou – viz Reflex 41/04).

VLAK VERSUS LETADLO

Při nejlepší vůli ale pendolina po současných koridorech nepojedou rychleji než 160 km/h. To není zrovna moc, zvláště když v Evropě pokračuje trend modernizace a zrychlování železniční dopravy. Česká republika leží na důležitých trasách západ – východ a sever – jih, ale kvůli zastaralým tratím je cestování přes naše území příliš zdlouhavé. Neodpovídá představě transevropských vysokorychlostních koridorů, které by měly konkurovat stále dravější a levnější letecké dopravě.

Tuhle skutečnost si uvědomovali už komunističtí potentáti. Vůbec poprvé se začalo o stavbě vysokorychlostních tratí podobných těm, po kterých jezdí japonské šinkanzeny nebo francouzské vlaky TGV, uvažovat už v sedmdesátých letech. Těsně před listopadem 1989 tehdejší vláda ČSSR přijala dokument, který se týkal konkrétních tras (zejména z Prahy přes Českou Třebovou a Olomouc do Žiliny). Změna politické situace ale přinesla jiné problémy a další vlády upřednostnily variantu modernizace stávajících železničních tratí před nákladnější stavbou nových tras.

Co to je vlastně vysokorychlostní trať (v železničářské hantýrce označovaná zkratkou VRT) a jaká musí splňovat kritéria? Cituji z webu ČVUT, který spravuje ing. Lukáš Týfa: minimální dosažená rychlost 250 km/h, kolejnicový rozchod stejný jako u klasických tratí, aby na ně mohly VRT plynule navazovat (zejména ve velkých centrech, kde budou společná nádraží), bezpodmínečná dvoukolejnost s minimem oblouků, žádné úrovňové křížení s další dopravní cestou, elektrická trakce se stejným napájením jako v západoevropských zemích, aby na sebe tratě mohly plynule navazovat.

Je jasné, že stavba takové trati nebude nijak levná záležitost. Přesto se o ní velmi vážně uvažuje. „S realizací se nepočítá před rokem 2015, ale pravděpodobně až ve vzdálenějším časovém horizontu za tímto rokem,“ řekl mi ing. Mojmír Nejezchleb z odboru koncepce a strategie Správy železniční dopravní cesty (SŽDC). To je státní podnik, který se přede dvěma lety oddělil od Českých drah a jednoduše řečeno se stará o železniční koleje, zatímco drahám zbyly vlaky, které po těchto kolejích jezdí.

Podle pana Nejezchleba vznikla první novodobá studie VRT pro území České republiky už v roce 1995, tedy v době, kdy začínala modernizace stávajících železničních koridorů. Předloni tento dokument na objednávku ministerstva dopravy aktualizovala firma IKP Consulting Engineers. Šlo především u ujasnění konkrétních tras a železničních uzlů. Počítá se celkem se sedmi úseky: z Prahy na sever k německé hranici a do Drážďan a Berlína, z Prahy na západ k německé hranici a do Nuernbergu, Stuttgartu, Štrasburgu a Paříže, železničním uzlem Praha s rychlodráhou na letiště v Ruzyni (viz RX 5/05), koridorem Praha – Brno, železničním uzlem Brno a trasami z Brna na sever do Ostravy, Katovic a Varšavy a na jih do Břeclavi a Vídně.

Celkově by mělo jít o 700 kilometrů, přičemž stavba jednoho kilometru by podle pana Nejezchleba vyšla asi na 300 milionů korun. To jsou ale propočty z roku 1995. „Skutečnou cenu VRT bude možné upřesnit až v období, kdy dojde k výstavbě,“ upozorňuje ing. Nejezchleb. Pro porovnání: jeden kilometr nynějších modernizovaných železničních koridorů přišel zhruba na 150 milionů korun. V mezistaničních úsecích se cena pohybovala mezi 60 a 80 miliony, v železničních uzlech byla přibližně třikrát vyšší. Pokud by platilo, že stavba jednoho kilometru VRT přijde na 300 milionů korun, cenou by se podle mluvčí ministerstva dopravy Marcely Švejnohové rovnala nákladům na stavbu jednoho kilometru dálnice.

ŠNEK PENDOLINO

Potřebuje ale tak malá země další železniční koridory? A navíc takové, které by prakticky kopírovaly současnou železniční síť? „Vezmu-li v úvahu, že zpáteční jízdenka z Londýna do Paříže ve 2. třídě vlaku Eurostar stojí 199 GBP, tedy asi 9250 Kč, pak velmi laickým odhadem docházím k možné ceně zpáteční jízdenky mezi Prahou a Ostravou po VRT kolem 3500 Kč. Z Prahy do Ostravy by tak sice bylo možné dojet po VRT asi za 1,5 hodiny, ale cena 3500 Kč by zřejmě nebyla atraktivní. Pro jakou cílovou skupinu zákazníků by tedy měla vysokorychlostní železnice v ČR sloužit?“ ptá se v týdeníku Železničář Martin Vencálek z Frýdku-Místku.

Vysokorychlostní tratě svůj smysl bezesporu mají. Nejde totiž ani tak o vnitrostátní dopravu jako o napojení na síť evropských vysokorychlostních tratí. Ony by se daly napojit i na současné koridory, ale představa, že přijedete z Německa, kde expres pofrčí rychlostí okolo 300 km/h a v Česku zpomalíte na polovinu, není nikterak příjemná. Jde především o tranzit mezi západní a východní Evropou a naše země leží přímo na jeho trase. Proto mají vzniknout rychlotratě.

Ale co české pendolino? S maximální rychlostí 230 km/h bude opět pozadu. Mluvčí Českých drah Petr Šťáhlavský je ale optimista: „Stavbu VRT podle zveřejněných informací ministerstva dopravy a SŽDC lze předpokládat po roce 2020, provoz na takových tratích po
zkušenostech ze zahraničí nejdříve kolem roku 2025. V té době bude mít pendolino za sebou cca 2/3 plánované životnosti (ekonomická životnost vlakových souprav je cca 30 - 35 let). Přitom tratě VRT předpokládáme využít i pro vlaky s rychlostí kolem 160 - 200 km/h, jak je obvyklé také na zahraničních VRT.“

Podle Šťáhlavského je obvyklé, že některé soupravy jedou část trasy po vysokorychlostní trati a pak pokračují po klasické železnici. „Tedy i pendolino (ale i klasické vozy a lokomotivy, které nyní nakupujeme pro rychlost 200 km/h) může jet např. část trasy po VRT maximální rychlostí (tedy cca 200 – 230 km/h), a pak pokračovat do míst mimo síť VRT s využitím naklápěcího systému po klasické železnici (to platí v ČR i v zahraničí),“ říká mluvčí. Bude to dokonce nutnost: speciální tratě zdaleka nepokryjí celé území a některé expresy dokonce ani nemají stavět v Brně, Plzni či Ostravě, byť jimi budou muset projet.

Šťáhlavský argumentuje příkladem Německa, kde Deutsche Bahn nakoupily několik desítek souprav vlaků ICE s naklápěcím systémem pro vnitrostátní provoz s maximální rychlostí do 230 km/h, které mají jezdit jak po klasických, tak po vysokorychlostních tratích. A že vedle sebe mají existovat dvě téměř totožné železniční trasy? Právě v Německu nedávno zprovoznili novou vysokorychlostní trať z Berlína do Hamburku, která kopíruje už stávající železnici. Vzdálenost tří set kilometrů expresy zvládají za 93 minut, což je o hodinu méně než autem a o půl hodiny déle než letadlem (bez transferu na a z letiště). Převedeno na české poměry, znamenalo by to, že cesta vlakem z Prahy do Brna by trvala přibližně hodinu. Dnes ji nejrychlejší vlaky EuroCity zvládají za dvě a půl hodiny.

KDO TO ZAPLATÍ?

Zní to všechno moc pěkně, ale kdo to zaplatí? Jestliže budeme počítat s náklady 300 milionů korun na jeden kilometr VRT a celkovou délkou 700 km, vychází bez úprav nádraží částka 210 miliard Kč! Ačkoli ministerstvo dopravy už pracuje na územních plánech tras (ale stát zatím nevykupuje pozemky) a České dráhy prosadily u Mezinárodní železniční unie UIC první trasu VRT z Prahy do Norimberku, o způsobu financování tak nákladného projektu zatím není vůbec jasno. „Podle současných znalostí bude financování zajištěno kombinovaným způsobem (stát, zdroje EU, úvěry mezinárodních finančních institucí) s těžko odhadnutelným podílem jednotlivých zdrojů,“ říká mluvčí ministerstva dopravy Švejnohová. Dokonce nevylučuje ani spoluúčast soukromého kapitálu, „pokud bude jednoznačně prokázána ekonomická efektivnost VRT“.

Inženýr Nejezchleb upozorňuje na nutnost sladit výstavbu nových tratí se sousedními státy, zejména s Německem, odkud povedou dvě trasy do Prahy a pak dále na východ: „Tomu bude dle předpokladů ministerstva dopravy odpovídat i struktura financování. Zřejmě tedy půjde o kombinaci státních prostředků a prostředky EU. Bližší model financování není v současné době znám.“ U tak velké investice s předpokládaným zahájením stavby za patnáct let a zprovozněním za dvacet let trošku moc neznámých najednou. Opravdu si myslíme, že za nás Evropská unie všechno zaplatí?

(REFLEX 13, 31.3.2005)

Novou grafiku a logo Prima nasadí od 4. dubna

2005-03-31T16:07:00.000+02:00

Televize Prima ve středu představila nové logo, slogan a grafiku, které hodlá od pondělí 4. dubna nasadit do vysílání. Logo, jehož autorem je Ondřej Anděra, odpovídá návrhu, který si televize nechala koncem února registrovat u patentového úřadu jako první z několika uvažovaných variant a jehož podobu server RadioTV zveřejnil již 3. března. Stanice zároveň přichází s novým ústředním sloganem „Prima – a jste doma“. Podle kreativní ředitelky televize Jaroslavy Sedláčkové by tyto změny měly u diváka Primy navodit pocit domova a „dobrou náladu provázenou úsměvem.“

Oblouček nahradila „hravá“ tečka

Sedláčková nastoupila do Primy loni v září s úkolem připravit kompletní změnu designu. Naposledy Prima měnila grafiku před čtyřmi lety, kdy nasadila znělky a předěly s detaily ovoce od společnosti G spot. „Už v září se přihlásila mladá firma Cabinet, již tvoří absolventi brněnské katedry multimédií, že by měli velký zájem o spolupráci. Vypracovali dvě základní koncepce, které byly zajímavé, leč v dané chvíli úplně neodpovídaly naší představě. Proto jsem se rozhodla vyvíjet další návrhy uvnitř Primy a oslovila výtvarníky, s nimiž jsem v minulosti již pracovala nebo mi byli doporučeni,“ přiblížila Sedláčková.

Kreativní tým začal pracovat koncem loňského listopadu, scházel se dvakrát až čtyřikrát týdně a metodou postupného vylučování došel k optimální podobě nového designu. Několikrát se stalo, že se uvažované prvky shodovaly s televizní grafikou používanou jinou stanicí kdysi v minulosti. „Musím říci, že jsme každý návrh podrobovali neúprosné analýze v duchu našeho cíle a v deskách mám založeny návrhy, které nebyly použitelné teď, ale určitě najdou uplatnění, byť třeba jen jako inspirace pro další úvahy,“ říká Sedláčková. Konečný návrh zvítězil především proto, že obsahuje červený bod na písmenem „i“, který podle Sedláčkové slibuje možnost dalšího vývoje.

Pomáhala autorka grafiky TV Nova

Kromě Sedláčkové na novém logu a grafice Primy pracovala režisérka Kateřina Hejnovská (autorka znělek Prima jízdy, Trní, apod.), Petr Černega (autor designu virtuálních studií Primy; oba jsou členy užšího kreativního týmu Prima TV), výtvarnice Lela Geislerová (vytvořila reklamní znělky), Elen Krejčí (znělky a self promotion), Ondřej Anděra (autor nového loga), Patrik Bitomský a bývalá šéfka grafického oddělení televize Nova Kateřina McCreary. „Kdykoli jsme si prohlíželi nové návrhy, vždy jsme měli na paměti, že v žádném případě nesmíme znechutit či dráždit své stávající diváky. Postupem času jsme si do hlav uložili pracovní heslo: „Neděs starší generaci a neotravuj mladé,“ a snažili jsme se na naše návrhy dívat očima svých rodičů, vrstevníků i dětí,“ říká Sedláčková.

Změna grafiky se dotkne i znělek některých pořadů. „Už od 1. března se změnila Prima jízda, následuje Prima televize, jež se přesune do virtuálního studia, odkud v současné době odbavujeme zpravodajství (prošlo radikální změnou vloni v listopadu). Další v řadě jsou pořady Nedělní partie, Trní, Pípšoubazar (nástupce oblíbeného Kinobazaru Zdeňka Izera) a v průběhu dubna se do virtuálu s novou grafikou znělky i studia přesune i náš velmi úspěšný pořad Svět 2005, který letos slaví své desáté narozeniny,“ prozradila Sedláčková. Určitou úpravou projde i znělka hlavního zpravodajského pořadu Zpravodajský deník, kde se vyskytuje staré logo Primy. „Byli jsme ujištěni, že se to dá změnit,“ potvrdil RadioTV šéfredaktor zpravodajství Jiří Závozda.

Pro TV natočí pro Primu další seriál

Prima zároveň chystá drobné programové novinky: upraví vysílací časy a podobu self promotion pořadu Prima televize, nahradí Kinobazar pořadem Pípšoubazar s lechtivějšími scénkami, dokončila natáčení první řady seriálu Rodinná pouta (natáčení druhé řady začne za dva týdny a do vysílání se dostane od září) a připravuje zcela nový seriál, který by měl být podle generálního ředitele Martina Dvořáka výpravnější než Rodinná pouta: „Naše televize unikátně letos na konci roku bude vysílat dva své seriály současně, což považuji za náš frontální útok na diváka.“ Nový seriál vznikne opět v produkci externí firmy. Programový šéf Primy Miloš Zahradník serveru RadioTV potvrdil, že televize jedná s firmou Pro TV, která pro ni v holešovických ateliérech vyrábí Rodinná pouta.

Scénáristky Rodinných pout Kateřina a Jitka Bártů už od loňského podzimu pracují na scénáři seriálu s pracovním názvem Čtyřlístek (Pro TV si ho nechala registrovat u Úřadu průmyslového vlastnictví). Podle neoficiálních informací by mělo jít o příběh čtyř žen podobný seriálu Sex ve městě z produkce americké společnosti HBO. Zahradník nicméně vyloučil, že by se nový seriál Primy měl jmenovat právě Čtyřlístek. „Více o něm prozradíme na speciální tiskové konferenci, kterou věnujeme také druhé řadě Rodinných pout,“ dodal. Prima se také zapojí do kampaně Exit hudebního kanálu MTV proti obchodování s lidmi. 4. dubna televize odvysílá dokument věnovaný tomuto problému a v následujících měsících kampaň podpoří zařazením charitativního spotu.

(RadioTV.cz, 31.3.2005)

Polské komerční televize spustí DVB-T na podzim

2005-03-29T16:10:00.000+02:00

Dvě celoplošné komerční televize v Polsku, Polsat a TVN, budou koordinovat postup při přechodu na pozemní digitální vysílání. Stanice se dohodly, že v nejbližší době podepíší dohodu o vytvoření společné firmy, v níž budou mít po padesátiprocentním podílu a která by měla už letos na podzim umožnit zahájení řádného vysílání Polsatu i TVN ve formátu DVB-T.

Komerční provozovatelé původně počítali s tím, že se do společného projektu zapojí také veřejnoprávní Polská televize (TVP). Všechny tři stanice už loni založily společnost Polský televizní operátor (POT), ale TVP poté změnila vedení a nový ředitel Jan Dworak se rozhodl spolupráci s komerčními televizemi zrušit. Veřejnoprávní TVP se podle něj postará o digitalizaci sama.

Polsat i TVN hodlají pokračovat v původním projektu POT. "Blížíme se už do finiše, dohoda je hotová, ještě proběhne několik drobných korekcí a podepíší ji zástupci obou televizí," řekl ekonomickému týdeníku Puls Biznisa člen dozorčí rady Polsatu Józef Birka. Šéfem POT se stane bývalý politik Wiesław Walendziak, jeho zástupci budou Adam Brodziak z Polsatu a Tomasz Berezowski z TVN.

Komerční televize nadále počítají s možností přístupu veřejnoprávní TVP. Pokud by se její vedení přeci jenom rozhodlo pro společný podnik s Polsatem a TVN, může odkoupit od obou televizí zhruba sedmnáctiprocentní podíly v POT, takže všichni tři provozovatelé by kontrolovali po třetině firmy. "Veřejnoprávní televizi dlouho trvalo, než se rozhodla. Nechtěli jsme ztrácet čas, proto jsme se rozhodli dovést jednání do konce," vysvětlil Birka.

TVP však zatím trvá na svém: chce vybudovat vlastní síť digitálních vysílačů, na kterých by chtěla provozovat více kanálů než dnes. Polská veřejnoprávní televize zatím provozuje čtyři programy: většinové TVP1 a TVP2, regionální TVP3 a TVP Polonia pro Poláky žijící v zahraničí. V květnu spustí kabelové a satelitní vysílání tematické stanice TVP Kultura a uvažuje také o vlastním sportovním kanálu.

Polsko hodlá definitivně přejít na pozemní digitální vysílání do roku 2014. Veřejnoprávní Polská televize už ve formátu DVB-T vysílá na několika místech. V současné době je v zemi zprovozněno pět vysílačů pro pozemní digitální vysílání, ale ani z jednoho nevysílá žádný komerční provozovatel. TVP se obává, že pokud by je pustila do svých multiplexů, časem by musela řešit problém s nedostatkem pozic pro své nové tematické kanály.

Komerční televize by zase chtěly společným vysíláním s veřejnoprávní televizí ušetřit náklady za distribuci signálu. Pokud by ale TVP nepřesvědčili ke společnému projektu, chtějí i tak prostřednictvím POT zahájit pozemní digitální vysílání již letos na podzim.

(ČRo Digital, 29.3.2005)

Hrůza poledních televizních diskusí

2005-03-29T16:05:00.000+02:00

Byly doby, kdy jsem sledoval všechny tři nedělní televizní politické diskuse. Pravda, od jisté chvíle to kvůli překrývání Otázek Václava Moravce na České televizi a Sedmičce na Nově nejde (a nahrávat si jeden z pořadů, abych si ho pustil později, mi přijde trošku úchylné – přeci jenom nejsem politický komentátor), ale to není hlavní důvod, proč jsem si přestal znechucovat nedělní obědy.

Původně jsem si myslel, že to souvisí s celkovou únavou z televize. Když se několik let věnujete médiím, píšete speciálně o televizi a ještě si dáváte pozor, aby vám neuniklo nic důležitého z programu, zákonitě vás to časem přestane bavit. Nebo z toho rozhodně nemáte takové potěšení jako dřív. V takové situaci je nejlepší dát si přestávku, věnovat se něčemu jinému. Ostatně, lehce pak zjistíte, že televize je skutečným žroutem času, který se dá využít mnohem lépe než pasivním civěním na obrazovku.

K televizi mě znovu vrátila hokejová extraliga a vládní krize (přesně v tomto pořadí). Podíval jsem se tedy znovu i na nedělní politické diskuse. Nedělní partii na Primě vynechám, protože kvalitativně ostatním dvěma pořadům nesahá ani po kotníky (možná by stálo za to uvažovat o výrazných změnách – a nejen v dekoracích a osobách moderátorů). Je však pravděpodobné, že se potýká se stejnými problémy jako debaty na ČT a Nově: totiž že politici mluví stále nesrozumitelněji a jejich polemiky výrazně postrádají argumentaci postavenou na faktech – nebo spíše na tak podaných faktech, aby jim průměrný divák vůbec porozuměl.

V tom názoru mě utvrdila nedělní speciální Sedmička z Brna i pondělní velikonoční Otázky Václava Moravce. Na Nově diskutoval poražený kandidát na předsedu ČSSD Zdeněk Škromach s místopředsedou ODS Petrem Nečasem, na ČT premiér a nově potvrzený předseda ČSSD Stanislav Gross s šéfem ODS Mirkem Topolánkem. Diskuse se zvrhávaly buď na velmi odborné polemiky, u kterých nebyl čas téma vysvětlit, takže si politici navzájem ukazovali různé grafy a vytahovali čísla z rukávu, ale divák prostě neměl šanci zjistit, kdo má ve skutečnosti pravdu, anebo v argumentačně prázdná obviňování z demagogie, lhaní a populismu. Což může být pro některé diváky velmi vděčné, ale po faktické stránce jde o naprosto zbytečnou diskusi.

Marně přemýšlím, co by se s tím dalo dělat. Problém samozřejmě není jenom v televizích a jejich moderátorech. Ostatně, ti mají v poslední době co dělat, aby si vůbec uhájili svou pozici „usměrňovatele diskuse“. Viděl bych ho spíš v samotných politicích, v jejich laciných bonmotech, útocích a schovávání za složitými čísly. Ono je to svým způsobem velmi jednoduché a ani to nebolí.

Jenže zkuste si představit, že by se najednou objevila osobnost, která by začala věcně, jednoduše a srozumitelně argumentovat. Jak by asi v takové diskusi dopadli její političtí oponenti? Trapnost v podobě zažitých klišé o „demagozích“ a „populismu“ by se dala krájet. Ještě že u nás žádnou takovou politickou personu, která by voličům jednoduše a jasně vysvětlila svůj záměr a dokázala ho bez urážek obhájit před svými oponenty, nemáme. Nebo se mýlím?

(REFLEX OnLine, 29.3.2005)

Jediným řešením jsou předčasné volby

2005-03-28T10:44:00.000+02:00

Česká sociální demokracie je na pokraji zhroucení, čeká ji odchod do opozice

Dny kabinetu premiéra Stanislava Grosse jsou sečteny. Jedině tak lze interpretovat opakované výzvy vedení koaliční KDU-ČSL na změnu předsedy vlády. Gross má pevnou pozici v mateřské ČSSD, bez lidovců nebo tiché podpory komunistů by ale jeho vláda nepřežila jediné hlasování o důvěře. A na to je připravena ODS, nejsilnější česká opoziční strana, o níž lze bez nadsázky říci, že bude buď jak buď sestavovat příští českou vládu.

ODS má historicky nejvyšší preference od nástupu první vlády sociální demokracie. S přehledem zvítězila v loňských trojích volbách – do Evropského parlamentu, Senátu i krajských zastupitelstev. Sociální demokracie doufala, že pokud udrží současný koaliční kabinet, podaří se jí vlastní preference zvednout natolik, že by mohla pomýšlet na volební vítězství. Tato představa ale s kauzou bytu premiéra Grosse a podnikání jeho manželky Šárky padla. Otázka zní: dokázala by ČSSD za oněch třináct měsíců, které dělí Českou republiku od termínu řádných parlamentních voleb, zvednout své preference ze současných třinácti procent (to je méně než mají komunisté) alespoň na dvacet?

Odpověď je sporná. ČSSD si sice najala renomovanou francouzskou mediální agenturu, která se specializuje na předvolební kampaně evropských levicových stran, nikdo ale nedokáže odhadnout, zda by jí do detailu promyšlená profesionální kampaň vůbec pomohla přesvědčit zklamané voliče. Jinými slovy, preference české sociální demokracie mohou dále klesat a v takovém případě by bylo i pro stranu Stanislava Grosse výhodnější souhlasit s předčasnými volbami, byť by to znamenalo jasnou vyhlídku na minimálně jedno funkční období strávené v opozici. Lidovci jako tradiční „jazýček na vahách“ a jediná menší parlamentní strana s koaličním potenciálem pro pravici i levici (s výjimkou komunistů), podobné problémy řešit nemusí. V podstatě už dnes lavírují mezi současnou koaliční vládou a budoucím kabinetem ODS, který s největší pravděpodobností pomůže sestavovat právě Kalouskova strana.

Co by se stalo, kdyby kabinet premiéra Grosse přežil a varianta předčasných voleb spadla ze stolu? Záleží na postoji lidovců. Ti z převážné většiny (snad až na místopředsedu strany a ministra zahraničí Cyrila Svobodu) hází současnou vládu přes palubu. Podrželi by kabinet pod vedením jiného sociálního demokrata než Grosse? Těžko. Ani lidovci si nemohou stěžovat na aktuální volební preference a pokud nechtějí, aby se ODS musela kromě nich spolehnout na podporu další parlamentní strany (ale které?), budou rozhodně tlačit na pilu – ostatně, vypsání předčasných voleb vidí jako jedinou schůdnou variantu i prezident a čestný předseda ODS Václav Klaus.

Těžko si lze představit, že by lidovci, kteří se už vidí v novém kabinetu s ODS, drželi další rok a čtvrt vládu se sociální demokracií a US-DEU. Pokud by z ní odešli (jako že tento scénář je zřejmě nejpravděpodobnější), nezbylo by ČSSD než se spolehnout na přímou či nepřímou podporu KSČM. V takovém případě by kabinet opustila i pidistrana Unie svobody, pro kterou by to znamenalo definitivní konec, protože v příštích volbách, ať už by byly řádné nebo předčasné, těžko překročí kvótu pěti procent pro vstup do parlamentu. Spolupráci s komunisty ale socialistům zakazuje usnesení z bohumínského sjezdu z konce devadesátých let. Někteří sociální demokraté ho sice považují za vyčpělé a neaktuální, jeho vypovězením by ale ČSSD mohla přijít o další příznivce. A to je v situaci, kdy se její preference od minulých parlamentních voleb smrskly na polovinu, velmi nebezpečné zahrávání s vlastní existencí.

Předčasné volby jsou tedy jediným rozumným řešením. Vzhledem k tomu, že koalice ztratila většinu v Senátu (což vedlo ČSSD k obnovení úvah o jeho zrušení; mimochodem, podobné úvahy vedla ODS v době, kdy měla v horní komoře parlamentu menšinu) a ten jí teď bude s železnou pravidelností vracet všechny důležité zákony, na Hradě sedí prezident, kterého rozhodně nelze považovat za příznivce socialistické vlády, nemůže vláda Stanislava Grosse či jiného sociálnědemokratického premiéra počítat s tím, že by do termínu řádných voleb prosadila nějakou důležitou reformu. A že jich Grossův kabinet připravuje hodně.

Jediné, co může ČSSD v takové situaci udělat, je rezignace premiéra a ukončení agonie současné vlády. S tím, že se by se podílela na vytváření příštího kabinetu, nemůže počítat tak či tak. Naopak, čím dříve odejde do opozice, tím rychleji může analyzovat své chyby, zbavit se kariéristických vyžírků a připravovat se na další volby. Sociální demokraty také čeká rozhodující boj o pozici hlavní levicové strany v České republice. Podle preferencí je už nějaký ten měsíc předhání komunisté, u kterých nelze očekávat nějak velký odliv příznivců: KSČM je nemá čím odradit, když se nepodílí na moci a tudíž je pro levicové voliče z pohledu konkrétních politických kroků prosaditelných v parlamentu takřka nekritizovatelná. To se o ČSSD rozhodně říci nedá. I proto by si měl Stanislav Gross rozmyslet, zda je pro něj výhodnější držet se za každou cenu funkce, o kterou buď jak buď brzy přijde.

(Mosty, březen 2005)

EU řeší, co je to vlastně evropská televizní tvorba

2005-03-25T18:57:00.000+01:00

Televize mají dodržovat kvóty pro evropskou produkci, její definice ale pokulhává

PRAHA – Co je to vlastně evropská televizní tvorba? Lze za ni považovat i filmy, které vznikají v Evropě, ale jejich producentem je americká společnost? Tato otázka pálí provozovatele televizních stanic v členských zemích Evropské unie, na které se vztahuje evropská direktiva Televize bez hranic. Na jejím základě by všechny pozemně vysílající celoplošné národní televize měly dodržovat kvóty pro evropskou televizní tvorbu: s výjimkou sportovních přenosů, zpravodajství, soutěží, reklamy a teleshopingu by evropská díla měla zabírat celou polovinu zbývajícího vysílacího času.

Myšlenka direktivy Televize bez hranic vznikla v roce 1984, evropské společenství ji přijalo o pět let později a v roce 1997 prošla novelizací. Hlavním důvodem jejího vzniku byl velký nárůst počtu komerčních stanic a obrana evropského trhu před amerikanizaci filmové a televizní tvorby. Česká republika direktivu zapracovala před čtyřmi lety do novely zákona o rozhlasovém a televizním vysílání a od té doby Rada pro vysílání monitoruje, jak si tři tuzemské celoplošné televize vedou při dodržování kvót pro evropskou produkci. Například za loňský rok se hranici padesáti procent evropské tvorby nebezpečně přiblížila TV Nova: podle výroční zprávy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání zařadila jen 51,33 procenta evropské tvorby. Pro porovnání: Prima vykázala 60 procent evropské tvorby a oba kanály veřejnoprávní České televize této tvorbě věnovaly dokonce 89,01 procenta vysílacího času.

„Vedle povinnosti dodržování evropských kvót je významná povinnost vyhradit aspoň 10 procent vysílacího času původním dílům vyrobeným nezávislými výrobci, nikoli provozovateli vysílání. Sám provozovatel musí tedy vyhradit 10 procent vysílacího času, a také rozpočtu na výrobu nebo nákup právě dílům těchto nezávislých výrobců. Tato povinnost znamená faktickou podporu původní a nezávislé tvorby, zejména tvorby národní,“ říká členka vysílací rady Eva Kantůrková. Ustanovení obsahuje ještě jednu důležitou podmínku: pořady nesmí být starší pěti let. Komerční televize nemají s jeho dodržováním problémy, protože jejich vlastní pořady většinou nevyrábí licencovaná společnost, ale servisní organizace a tudíž je mohou vykazovat jako „nezávislé“ (Česká produkční 2000 nebo ČNTS vyrábí pro Novu, jejíž licenci vlastní společnost CET 21, TV Produkce pro Primu, kterou provozuje společnost FTV Prima, dříve FTV Premiéra). Jediným omezením je skutečnost, že za nezávislého producenta se nepovažuje společnost, která konkrétní televizi v průběhu tří let za sebou vyrobí více než 90 procent její tvorby.

Problém nastává u České televize, která vysílá ze zákona a tudíž nemá žádné servisní organizace, které by pro ni vyráběly. První program ČT tak za loňský rok vyčlenil nezávislé evropské tvorbě necelých devět procent celkového vysílacího času a kvótu nedodržel. ČT se ale vyhnula sankci, protože zákon hovoří o tom, že televize mají vyhradit evropským dílům vyrobeným nezávislými producenty deset alespoň deset procent vysílacího času „tam, kde je to proveditelné“. Česká vysílací rada od roku 2001, kdy vstoupily kvóty v platnost, zatím žádného provozovatele za jejich nedodržení nepokutovala. Mimo jiné proto, že u sporných případů lze jen těžko dokázat, že daný film nebo pořad není evropské produkce.

„Zákon velice přesně stanoví, co lze považovat za evropskou tvorbu, a sice podle území, podle autorů a jejich pobytu, podle producentů a jejich sídle ve státě, a co za evropská díla nelze považovat. Život je ale složitější než sebekonkrétnější ustanovení zákona, takže už sama přílišná konkrétnost vytváří problémy. Například jak určit, zda je dílo evropské, když autor scénáře pochází z Francie, překladatel z Afriky, režisér je například Japonec a producent je z Ameriky. V současné době i v Evropské unii dochází k určitému ústupu a pochopení toho, že život nelze překonat paragrafem,“ říká radní Kantůrková. A to je možná řešení pro americké filmové producenty, který evropská direktiva Televize bez hranic značně ztížila situaci na starém kontinentě: najímejte si evropské scénáristy, režiséry a herce, natáčejte v Evropě a hádejte se s Bruselem, zda jsou vaše filmy evropské nebo americké.

(Evropské noviny, březen 2005)

Bende Ende

2005-03-24T01:05:00.000+01:00

Předminulou neděli postoupil do finále druhé řady soutěže Česko hledá SuperStar nezaměstnaný truhlář PETR BENDE (27) z Újezdu u Rosic. Pěvecký objev z jižní Moravy ale není zase tak úplně bezprizorný: v době, kdy se hlásil do SuperStar, měla vyjít jeho první deska. Bende už nějaký ten rok vystupuje jako profesionální zpěvák, i když se to snaží všemožně tajit a bagatelizovat. Odpovídá to pravidlům SuperStar?

Začátkem prosince, tedy už během druhé řady SuperStar, vystupoval finalista soutěže Česko hledá SuperStar Petr Bende jako předskokan slovenské skupiny No Name na jejím českém turné. To organizovala třebíčská agentura D. A. N. Production, která není Bendemu neznámá: zastupuje totiž i jeho. Díky ní zpíval nejen na koncertech No Name, ale také se skupinami Čechomor a Fleret.

ČESKÝ "BRYAN ADAMS"

Petr Bende se hudbě věnuje od třinácti let, zhruba před pěti lety začal objíždět folkové festivaly a v roce 2001 zdárně nastartoval kariéru jako předskokan na koncertních šňůrách známějších českých a slovenských kapel. Začal u Martina Maxy, pokračoval s Kamelotem, Buty, Čechomorem... Kdosi o něm prohlásil, že je jako "český Bryan Adams" (což později papouškovala řada médií stižených mánií SuperStar). Agentura D.A.N. Production si od nadějného mladého muzikanta slibovala víc: vždyť si kromě zpěvu sám píše hudbu i texty, dokáže hrát na několik hudebních nástrojů. Před dvěma lety tedy přišla s nápadem vydat jeho debutové album, v říjnu 2003 začal Bende natáčet v pražském studiu Sono. Předpokládaný termín vydání: únor 2004. Vydavatelem měla být společnost Venkow Records. Jenže pak se to celé zkomplikovalo. Firmu Venkow Records pohltilo větší vydavatelství, Universal Music, které Bendemu sice vydalo singly "Ty&já" a "Chvíle" a pustilo je do rádií, ale na desku nedošlo. Původní šéf Venkow Records Zdeněk Kovařík se totiž s Universalem rozešel a loni na jaře si založil nové vydavatelství Brother Records, ke kterému odešla většina interpretů původního Venkow Records včetně Petra Bendeho. I když, jak se to vezme. Když jsem se pana Kovaříka ptal, jak se věci mají a zda Bende smlouvou s hudebním vydavatelstvím neporušil pravidla soutěže Česko hledá SuperStar, odpověděl mi: "Petr Bende nikdy neměl podepsaný kontrakt s Venkow Records ani Universalem, šlo o spolupráci s agenturou D.A.N. Production, se kterou se domlouvalo, že se mu vydá deska. K tomu ale nikdy nedošlo."

LUBOŠ Z WEBU

Nedošlo, ale to neznamená, že natočená deska zmizela kdesi ve vzduchoprázdnu. Na webových stránkách Petra Bendeho (www.petrbende.cz) je dokonce zveřejněná grafická podoba jejího bookletu a jakási Martina D. na diskusním fóru odpovídá čtenářce Lence: "(Petr Bende) CD nemá, protože se vydání pořád odkládalo a v současné době vyjít ani nemůže, jelikož se Péťa účastní Superstar. Vydal jen singl. Ukázky písniček, které budou na CD (asi si na něj ještě chvíli počkáme), si můžeš poslechnout -- odkaz LIVE!" To ale Bendemu nijak nebrání v dalším koncertování. V únoru, tedy v době, kdy už bylo jasné, že bude bojovat o účast ve finále druhé řady SuperStar, dokončuje turné se skupinou No Name. Na svých stránkách k němu píše: "V únoru už netrpělivě čekáme na zbylé čtyři koncerty s No Name, a hlavně na Vás ... Datum a místa jsou na webu. Ještě chystáme 5. 3. 2005 koncert v Hodoníně, ale informace ještě upřesním ..."

Na rozdíl od podzimu ale Bende koncerty na webu nijak nerozebírá, což se pochopitelně nelíbí jeho příznivcům. Jeden z Bendeho přátel jim odpovídá: "Ahoj, omlouváme se Vám, že je nyní na stránkách málo nových informací. Není v současné době jednoduché zveřejňovat nejnovější záležitosti okolo Petra i přesto, že je jich mnoho. Vše, co se nyní děje, Vám budeme, i když zpětně, reprodukovat. Během příštího týdne zveřejníme Petrovy postřehy z druhé části tour s No Name. Už brzy (termíny jsou v koncertech) vystoupí Petr na čtyřech koncertech s No Name. Hlavně mu všichni držme palce v týdnu od 7. března! Luboš z webu."

Luboš z webu není nikdo jiný než jednatel agentury D.A.N. Production Luboš Denner. Zmíněný příspěvek psal 28. ledna, ale slibované postřehy z druhé části tour s No Name se na webu neobjevily. Naopak, z osobních stránek Petra Bendeho postupně zmizely některé informace: například o tom, kolik stojí jeho vystoupení, že čeká vydání prvního alba nebo že stránky spravuje firma D.A.N. Production.

NOVA: NO A?

Pro televizi Nova ani pro Úřad práce Brno-venkov, dislokované pracoviště v Rosicích, kde je Bende registrován jako uchazeč o zaměstnání od loňského března, to není zrovna veselé zjištění. Když jsem se dovolal tiskovému mluvčímu SuperStar Adamu Kotalíkovi a zeptal se ho, zdali pravidla umožňují soutěžit profesionálním zpěvákům, tedy lidem, kteří se zpěvem živí, hned věděl, odkud vítr vane: "Vy asi máte na mysli toho, co postoupil minulou neděli, co? Už se na něj ptali z Blesku. Probírali jsme to s ním, hlavně smlouvu s Universalem. Mám od nich fax, že ji vypověděli." O Bendeho spolupráci s třebíčskou agenturou Kotalík nevěděl: "Podívám se do pravidel. Zítra vám zavolám."

Nazítří se od Kotalíka dozvídám, že Bende splňuje naprosto všechny podmínky soutěže: "Máme taková čtyři základní pravidla: soutěžícímu musí být od 16 do 28 let, musí být trestně bezúhonný, nesmí mít podepsanou exkluzívní smlouvu s nějakým hudebním vydavatelstvím a musí umět bezproblémově komunikovat v češtině." Ptám se tedy, jestli Nově nevadí, že se Petr Bende živí jako profesionální zpěvák. Odpověď Adama Kotalíka mě překvapuje: "Ne. Vždyť i Martina Balogová z první SuperStar zpívala po barech." Zpívání po barech a kariéra předskokana na celostátních turné, notabene ve chvíli, kdy mu chce nějaké velké hudební vydavatelství vydat debutové album, jsou sice o něčem úplně jiném, ale budiž. Vytahuji poslední eso z rukávu: co říká Nova na to, že Eurotel nabízí Bendeho singl "Ty&já" jako placenou melodii pro mobilní telefony? "Ani to nám nevadí," odpálkuje mě Kotalík (Eurotel je jedním ze sponzorů SuperStar).

V sobotním magazínu deníku Právo Petr Bende prohlašuje, že se nepovažuje za profesionálního zpěváka: "Beru to jako obrovskou zkušenost, a navíc si ve svých letech vůbec nepřipadám jako profík. Profík za hudbu bere peníze, já se snažím jezdit všude a je to většinou úplně zadarmo." Stačí projít Bendeho webové stránky a i méně inteligentnímu čtenáři musí být jasné, že zpívání na Globus Tour před hypermarkety po celé republice asi nebude akce "za hubičku" stejně jako vystupování na různých vinobraních, trnkobraních a pivních slavnostech, které Bende objíždí se svou kapelou Petr Bende Band. A pak jsou tu soukromé akce, jako mejdan Coca-Coly v brněnském Boby centru nebo slavnostní otevření pivovaru v Dalešicích.

Petr Bende na přímé otázky Reflexu přes mluvčího Kotalíka odpověděl, že za žádný koncert neinkasoval honorář, a naopak se s kamarády z kapely dělil o náklady spojené s vystupováním na desítkách koncertů po celé zemi. Jeho singly ovšem nasadilo několik rádií, Bende se tak automaticky dostal na listinu Ochranného svazu autorského (OSA) a ten mu musí vyplácet honoráře za všechny veřejně odehrané písně. Jistě, smlouva nemusí být přímo na Petra Bendeho. Mohla ji podepsat agentura D.A.N. Production, pro kterou je zpěvákův postup do finále SuperStar něco jako úspěch ze světa snů. Existuje reálná šance, že by se mohl z venkovských tancovaček a předskokana větších kapel konečně vyšvihnout výš. Deska je připravená, stačí ji jen v příhodný čas vrhnout na trh. Není to vynikající strategie? Narušit by ji mohlo jedině tak hudební vydavatelství Sony Music/BMG, partner Novy, které má přednostní právo na smlouvy se všemi dvanácti finalisty druhé řady SuperStar. Jenže to D.A.N. Production vadit nemusí, ta se zabývá přímým zastupováním interpreta, nikoli vydáváním jeho desek. Čili se může domluvit s kýmkoli.

DOPIS OD BENDEHO

Co na to říká Petr Bende a jeho manažer Luboš Denner z agentury D.A.N. Production? S Dennerem jsem se měl sejít v neděli v podvečer v Třebíči. Tři hodiny před schůzkou mi volá jeho manželka, že musí schůzku zrušit, protože "muž je na jednání na Orlíku a v žádném případě se nestihne vrátit. Ani mu nevolejte, není tam žádný signál." Petr Bende je nejprve nedostižný, na písemné otázky později odpovídá formou dopisu přes mluvčího SuperStar Kotalíka. Protože ho podle pravidel nemohu doslova citovat, pokusím se o zkrácenou parafrázi: v roce 2003 zprostředkovali Bendeho kamarádi z D.A.N. Production jednání s firmami Venkow Records a Universal Music. Agentura uzavřela s vydavatelstvím smlouvu o vydání desky Čaroděj. V únoru 2004 ale spolupráce skončila (Kovařík odchází z Universalu a zakládá si Brother Records). Kamarádi z D.A.N. Production předávají natočené singly skupinám Čechomor a No Name a ty Bendemu umožní vystoupit na jejich koncertech jako předkapela.

A teď ta nejdůležitější část: Bende nikdy nebyl zaměstnancem D.A.N. Production a za své koncertování prý nikdy neinkasoval žádné peníze. Naposledy pracoval pět let jako obchodní zástupce, ale od loňského března je registrovaný na Úřadu práce Brno-venkov v Rosicích. Za profesionálního zpěváka se nepovažuje a je přesvědčen, že splňuje podmínky soutěže. "Když to přeženu, tak by nám nevadilo, kdyby se do SuperStar přihlásila Monika Absolonová, kdyby splnila podmínku věku a neměla aktuálně podepsanou smlouvu se žádným hudebním vydavatelstvím," řekl mi k tomu mluvčí soutěže Kotalík. "Lidí, jako je Petr Bende, kteří mají zkušenost s komerčním vystupováním za peníze, se letos do SuperStar přihlásilo mnohem víc."

Takže SuperStar není o hledání nových, neznámých talentů? Kdyby bylo Karlu Gottovi méně než 28 let a na dobu SuperStar vypověděl smlouvu s hudebním vydavatelstvím, mohl by se taky přihlásit? Adam Kotalík přitakává: "Je ale otázka, jestli by ho diváci brali jako nový objev. Oni hlasují a rozhodují o tom, kdo postoupí."

Inu, i to je možné: že se ze SuperStar stane tak trochu skladiště neúspěšných lokálních hvězdiček s dobře vykalkulovanou marketingovou strategií.

(REFLEX 12, 24.3.2005)

Prodám Bóbika. Zn: Spěchá

2005-03-24T01:04:00.000+01:00

Kdo by tu reklamu neznal. Mladý pár přichází do čínské restaurace, žena poprosí číšníka, aby se postaral o buldočka Bobíka. Oba se pohodlně usadí a čekají na jídlo. Flirtují. Náhle se ozve gong a do místnosti vchází šéfkuchař s velkým podnosem. Obřadně ho položí na stůl, zvedne víko a hrdě oznámí: „Bóbika!“ Obraz mizí, žena ječí. Kdo si v tu chvíli uvědomí, že jde o reklamu na nějaký konkrétní internetový vyhledávač?

„Nechtěl byste napsat něco o Bóbikovi?“ zavolal mi před časem ředitel portálu Centrum.cz Oldřich Bajer. „Docela se kolem něho rozjíždí spousta vedlejších aktivit, z Bóbika se stává fenomén.“ Věděl jsem to. Několik dní předtím Centrum rozeslalo tiskové zprávy o tom, jak mu kampaň zvedla návštěvnost a že se slovo Bóbika dostalo mezi nejvyhledávanější výrazy českého internetu (tedy alespoň přes vyhledávač Centrum.cz). Když si Bóbika zadáte do Googlu, vyjede vám sedm a půl tisíce odkazů. To není málo.

Zároveň jsem ale znal názor několika mých známých z reklamních agentur a internetových společností, kterým se tato reklama sice líbí, mají k ní ale jednu velkou profesní výtku: kdo si zapamatuje, že Bóbika propaguje právě vyhledávač Centrum.cz? „Nejdřív jsem si myslel, že to je reklama na Atlas,“ řekl mi internetový guru Daniel Dočekal, vydavatel megablogu Pooh.cz. To by se asi Oldřichu Bajerovi nelíbilo, Atlas je totiž co do počtu uživatelů třetím nejnavštěvovanějším internetovým portálem u nás a dlouhou dobu bojoval s Centrem o pozici dvojky na trhu (tu si drží právě Centrum. První Seznam je daleko vpředu a nic nenasvědčuje tomu, že by jej někdo v dohledné době mohl ohrozit).

TO JE NA CENTRUM?

„Ta reklama je udělaná opravdu kvalitně, ale kdo si zapamatuje, na co vlastně je?“ zeptal se mě Michael Richter, generální ředitel společnosti Arbomedia. „Kdyby to byla reklama na stránky www.bobika.cz, nic neřeknu. Ale takhle je sporné, jestli si vůbec někdo zapamatuje, že to je na Centrum, natož aby se na ty stránky potom podíval.“ Něco na tom bude. Když jsem projížděl některé z oněch sedmi a půl tisíce internetových stránek věnovaných Bóbikovi, narážel jsem v komentářích na podobné názory: „Ono je to na Centrum.cz? To mi úplně uniklo…“ Nebo: „To fakt není reklama na Atlas?“ A kdosi naznačuje, že reklama má ještě další rovinu: pes je totiž maskotem Seznamu…

Bóbika pro Centrum vytvořila renomovaná reklamní agentura Leo Burnett Advertising. Na kampani se podílel i její ředitel Josef Havelka, ve svém oboru velmi uznávaná kapacita nejenom u nás v Česku. Reklama získala několik prestižních ocenění, například druhé místo v kategorii televizních spotů na Screenvision Awards 2005, což ji automaticky nominovalo na účast v soutěži nejlepších reklam v Cannes, dostala se mezi deset nejlepších televizních reklam Evropy v každoroční Golden Drum v Portoroži, bodovala u oborových týdeníků a očekává se její úspěch v domácích soutěžích Effie a Louskáček.

Prestižně vzato, je to úspěch. Jak ale mohla tak známá agentura udělat takovou chybu, že nechala obsahem reklamního spotu zcela zastínit produkt, který má propagovat? „Mnohem riskantnější je nevolit originální reklamu a dělat podobné věci jako konkurence. Věci, které nevyniknou v reklamním bloku, a nikdo si je tedy nebude pamatovat,“ namítá kreativní ředitelka Leo Burnett Advertinsing Věra Česenková. „Návštěvnost vyhledávače Centrum.cz narostla v období mezi začátkem kampaně (37. týden) a po kampani (46. týden) o 24 % (zdroj iAudit). S tím, že by diváci nevěděli, co Bobík propaguje, tedy zjevně není problém. Bobík je příkladem jednoho z nejúčinnějších způsobů, jak reklama funguje: poutavý příběh s vtipem, který vhodným způsobem dramatizuje jednoduchou myšlenku a podává tak jasný vzkaz o produktu nebo službě. Pakliže reklama opravdu zaujme, divák už si dá dobrý pozor, o jaký produkt či službu jde. Jestliže zadavatel neoplývá gigantickým mediálním rozpočtem, který umožňuje mnohočetné vysílání, tento postup je přímo nezbytný.“

S tím nárůstem návštěvnosti Centra má paní Česenková celkem pravdu. Zatímco loni v září, kdy kampaň startovala, měl portál průměrnou měsíční návštěvnost 1,2 milionu lidí, letos v lednu to bylo o 400 tisíc lidí více. Po celou dobu kampaně se mu podařilo růst rychleji než celý český internet a v prosinci zvýšilo Centrum.cz počet uživatelů jako jediný český vyhledávač. „Je pravda, že o Bóbikovi se hodně mluví. Je to jedna z mála reklam, která oslovuje a baví snad všechny socio-ekonomické skupiny. Od chlapíků v hospodě až po zaneprázdněné manažery. O identifikaci reklamy s Centrum.cz se hodně polemizuje. Zadali jsme proto specifický marketingový výzkum s cílem zjistit mimo jiné spojení reklamy s Centrum.cz. Výsledek byl přesvědčující, většina naší cílové skupiny přiřadí spot k Centrum.cz,“ říká Oldřich Bajer. Reklama prý portálu pomohla i k výraznému nárůstu znalosti značky. „Pro nás splnil prostě Bóbika svůj účel. A navíc se stal fenoménem - zlidověl. Co víc lze reklamě přát?“

KOUZLO NECHTĚNÉHO

Ano, Bóbika je opravdu populární. Na síti můžete narazit na originální bóbikovské kuchařky a různé vtípky. Bóbika se vyvíjí a roste nezávisle na svém stvořiteli. A ani on nezahálí: Centrum spustilo speciální stránku „Bóbikova restaurace“, na které ale kromě samotné reklamy, elektronických pohlednic a diskusního fóra nic není. Více zarazí skutečnost, že stránku www.bobika.cz, která sice také nenabízí bůh ví jak úžasný obsah, si neregistrovalo Centrum, ale úplně jiná společnost: NetGroup Jana Starčeviče. Oldřich Bajer o tom ví a dokonce se zdá, že ho to těší. „Je to výsledek fenoménu Bóbika. Existence této stránky nás rozhodně nepoškozuje. Na stránkách je jasně řečeno, že reklama Bobika je spojená s vyhledávačem Centrum.cz,“ říká.

Opravdu? První, na co narazíte, když si otevřete stránku www.bobika.cz, je stručné, ale jasné oznámení: „Získejte BOBIKA hosting za 150 Kč měsíčně!“ Případně si můžete založit e-mailovou schránku s koncovkou bobika.cz, ale jen v případě, že provozovateli stránek poskytnete osobní data včetně čísla mobilního telefonu, aby vám mohl zasílat reklamní maily a esemesky. A pak jsou tu ještě odkazy na weby, které Bóbika doporučuje: hudební server Partypeople.cz provozovaný společností NetGroup a Mystic Tea, stránky mytické čajovny v Dejvicích, kterou vlastní jeden ze spolumajitelů firmy NetGroup… V právnické hantýrce se tomu říká cizopasení na značce. Jenže značka, kterou má propagovat reklama s Bóbikem, není samotný Bóbik, ale Centrum.cz. A Bóbika si zatím nikdo neregistroval, ačkoli práce na kampani začaly loni v červnu a v televizi se spoty objevily už v polovině září.

„Doménu bobika.cz máme zaregistrovanou od 22. listopadu 2004. Původní záměr byl nabídnout fanouškům Bóbika možnost stáhnout si reklamu, která se doslova stala kultem a také vlastní e-mail, což jsme i zprovoznili, ovšem zatím pouze provizorně. V současné době už máme i nový design stránek, naprogramovanou aplikaci a registrace bude brzy prováděna on line. Také jednáme o trochu jiném projektu na této doméně, ale to je zatím spíše vize, takže o tom nemohu mluvit, dokonce je i několik vážných zájemců o koupi domény, ale to příliš nezvažujeme (ale vše je jen otázka ceny, že?!?),“ odepisuje Ondřej Turek z Partypeople.cz, který doménu Bobika.cz jménem Jana Starčeviče registroval. Stránku prý krátce po zprovoznění navštěvovalo přes pět tisíc lidí denně, nyní má okolo dvou a půl až tří tisíc unikátních uživatelů za den. To odpovídá například denní návštěvnosti webových stránek Reflexu. „Samozřejmě díky vysoké návštěvnosti také využíváme možnosti propagovat naše projekty. Pana Bajera jsem na zprovoznění diskuse na bobika.cz upozorňoval 12. ledna, ovšem vůbec na e-mail nereagoval,“ tvrdí Turek.

BYZNYS JE BYZNYS

Dva dny na to mi telefonuje přímo Jan Starčevič. Zajímá se, kdy vyjde článek v Reflexu: „Víte, právě dokončujeme jednání o prodeji domény. Pak by to už mohlo být bezpředmětné, protože na té adrese bude úplně jiný obsah.“ Ale vůbec to není bezpředmětné. Důležité přeci je, že si lidé Bóbika stále pamatují. Bylo by přeci naivní myslet si, že na stránku www.bobika.cz budou chodit kvůli jejímu obsahu.

(REFLEX 12, 24.3.2005)

Držte si licence, jedeme z kopce

2005-03-24T01:03:00.000+01:00

Vlastnit v České republice rádio nebo televizi začíná být docela riskantní podnik. Stačí, aby Rada pro rozhlasové a televizní vysílání odflákla zdůvodnění, proč v licenčním řízení vybrala zrovna váš projekt a po několika letech soudních tahanic Rady s neúspěšnými protikandidáty můžete zavřít krám.

Vyprávět by mohl prezident Frekvence 1 a Evropy 2 Michel Fleischmann, kterému soud odebral licenci pro vysílání pražského Inforádia doslova několik dní po jeho startu. Rádio pokračuje (v podstatě nelegálně) dál a chce se odvolat. Stejný osud potkal také slovenské rádio Twist a jeho pražský vysílač. Radní si při udělování licence nevšimli, že Twistu odklepli frekvenci, o kterou vůbec nežádal. Rádio na ní vysílá už druhý rok a zatím nic nenasvědčuje tomu, že by ho soudní rozhodnutí nějak vzrušovalo. Ostatně, chybu udělali radní a podle právní hantýrky by tak majitelé Twistu mohl říci, že vysílali v dobré víře.

Zajímavé je, že v případě Twistu to byl zrovna Fleischmann, kdo se jako neúspěšný žadatel ve stejném výběrovém řízení obrátil na Městský soud v Praze a nakonec uspěl. Zdá se tedy, že ideálním řešením by bylo Twist zbavit oprávnění k vysílání (stejně ho v Praze skoro nikdo neposlouchá), Fleischmannovi přidělit jeho frekvenci a zároveň mu sebrat tu, na které nyní vysílá jeho Inforádio. Jenže tak jednoduché to nebude. Rada nejprve musí zajistit, aby obě rádia opravdu přestala vysílat a pak zopakovat celé licenční řízení. Není ale jasné, zda se ho budou moci zúčastnit všichni původní žadatelé, nebo jen ti, kteří uspěli u soudu společně s těmi, které tak připravili o oprávnění k vysílání.

Problém se zatím týkal jen dvou malých, ne příliš úspěšných pražských rádií. Minulý týden ale Rada musela přiznat, že soud v podstatě zrušil licenci už zavedenému úspěšnému rádiu Hey! v Ostravě. To už není žádná legrace: ostravský Hey! je součástí rozhlasové sítě ovládané rádiem Čas a majiteli televize Prima. Vysílá už dva roky a ze všech rádií Hey! je nejúspěšnější. I v tomto případě soud uvedl, že Rada nedokázala formulovat, v čem byl projekt rádia Hey! lepší než projekty ostatních zájemců. Co to znamená pro majitele ostravského Heye? Pokud nepožádá o předběžné opatření soudu, které by oddálilo ukončení vysílání, otočí knoflíkem a bude si muset licenci znovu vybojovat ve výběrovém řízení. Výsledek takového konkurzu je ovšem nejistý.

Vinu v těchto kauzách ale nelze shazovat jenom současnou Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. Na případ s ostravským rádiem Hey! zadělali už bývalí radní pod vedením Martina Muchky a Petra Štěpánka. Jde tedy o systémovou chybu. Zákon přitom jasně říká, že rozhodnutí o udělení licence má obsahovat „podrobné odůvodnění, které obsahuje kritéria, na základě kterých byla licence udělena žadateli o licenci a zamítnuty žádosti všech ostatních účastníků řízení“. Takže příště méně stručnosti a jasnější formulace. Ušetříme na dalších arbitrážích.

(REFLEX 12, 24.3.2005)

Glosář J. P.

2005-03-24T01:02:00.000+01:00

KOLIK BERE MORAVEC? Sedm milionů dolarů ročně si po následující čtyři roky vydělá populární americký televizní moderátor Larry King. Zpravodajská stanice CNN s ním podepsala kontrakt do roku 2009, i když obě strany tvrdí, že ani potom by King neměl odejít do důchodu. Při čtení té zprávy mě napadalo, o kolik řádů méně asi bere Václav Moravec?

PRKENNÝ KLEPETKO. Po mnohatýdenním dobrovolném televizním půstu jsem si zapnul hlavní zpravodajskou relaci České televize Události. Bohumil Klepetko byl ještě prkennější než obvykle, pořad se vlekl a byl neuvěřitelně suchý. Až jsem se lekl, že mi během těch „televizních prázdnin“ cosi uniklo. Nečekám od veřejnoprávní televize infotainment, ale že bych se chtěl u zpráv unudit k smrti, to taky ne.

A MÁM TO ZADARMO. Přišel mi dopis od Jakuba Patočky: „Vážený pane kolego, děkujeme za Váš zájem o Literární noviny. Abychom Vám usnadnili sledování jejich obsahu, rozhodli jsme se doručovat Vám Literární noviny pravidelně.“ Děkuji pěkně. Tak takhle přibývají Literárkám předplatitelé?

(REFLEX 12, 24.3.2005)

Co vadilo Slunci v duši

2005-03-24T01:01:00.000+01:00

„Začátkem dubna se půjdu zaregistrovat na pracovní úřad. Nebude to jednoduché, mám pětičlennou rodinu a televizní plat byl můj jediný příjem,“ prohlásila čtyřnásobná televizní rosnička Ján Zákopčaník ke svému dobrovolnému odchodu z České televize. Šéfredaktor zpravodajství Michal Petrov prý ostřílenému moderátorovi nabídnul tak hrozné pracovní podmínky, že ho v podstatě z televize vyštval.

Nejsem asi jediný, koho zajímá, jak strašné musely být ony pracovní podmínky, že Zákopčaníkovi zkalily slunce v duši. Z České televize ale lezou informace jako z chlupaté deky. Oficiální cestou se novinář obvykle nedozví nic konkrétního. Zato neoficiálně, byť anonymně, to jde mnohem rychleji. Velmi dobře informovaný zdroj prozradil, že Zákopčaníkovu odchodu předcházelo ukončení spolupráce s externí moderátorkou počasí Martinou Lacinovou.

Společně s Lacinovou pracovalo v ČT pět moderátorů počasí a zbylí čtyři si museli rozdělit služby. Zákopčaník však odmítal nejméně oblíbené ranní vysílání. Nejprve se vzdal vedení redakce počasí (od 1. dubna ji vede Taťána Míková), později dokonce navrhoval, že bude pro televizi pracovat pouze na poloviční úvazek, jen aby nemusel ráno do práce. Když po něm šéfredaktor Petrov chtěl potvrzení, že ranní služby nemůže absolvovat ze zdravotních důvodů, podal z televize výpověď. Ale že měl ty pracovní podmínky hrozné, co?

(REFLEX 12, 24.3.2005)

Pospíchal: licenci pro TV1EU jsme museli udělit

2005-03-22T00:42:00.000+01:00

Anabáze s 1. evropskou televizí, která opakovaně odložila zahájení vysílání a nakonec od slovenské Rady pro vysílání a retransmisi ani nedostala licenci k satelitnímu vysílání, pokračuje. Co nevyšlo na Slovensku, podařilo se v České republice. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání minulý týden udělila společnosti 1. European Television s.r.o. licenci k televiznímu vysílání prostřednictvím družice na následujících dvanáct let. Oprávnění se týká všech pětadvaceti členských států Evropské unie.

„O tom, že stejná společnost nedostala licenci na Slovensku, jsme věděli. Z pohledu žadatele je proto pochopitelné, že se pokusil získat licenci v České republice,“ řekl RadioTV předseda vysílací rady Petr Pospíchal. Otázkou finančního zabezpečení satelitního kanálu, který by měl zpočátku vysílat v angličtině, němčině a francouzštině a později v národních jazycích všech členských zemí EU, se Rada nezabývala. Oproti licenčním řízením na pozemní frekvence jí to totiž zákon neumožňuje. „Jako Rada máme v tomto případě příliš malé možnosti správního uvážení. Žadatel splnil zákonné podmínky a tak jsme licenci museli udělit,“ uvedl Pospíchal.

Rada nechtěla poškodit stát

„U satelitu se nevyčerpává omezené kmitočtové spektrum jako u terestrických televizí, a tak nejsou podmínky tak přísné,“ vysvětluje předseda RRTV. Žadatel se sice v projektu zavazuje k plnění určitých licenčních podmínek, které se týkají zejména programu, ale Rada nemůže přihlížet k tomu, zda by tento projekt mohl být životaschopný. „Kdybychom neudělili licenci z tohoto důvodu a žadatel by podal žalobu, samozřejmě by vyhrál. Rozhodli jsme mimo jiné tak, aby státu nevznikla žádná škoda. To bylo důležitým prvkem našeho rozhodování,“ přiblížil Pospíchal.

V případě licence pro televizní vysílání prostřednictvím družice musí žadatel předložit projekt s programovým schématem, na kterém satelitu chce vysílat a zaplatit správní poplatek. Poté mu Rada v podstatě automaticky udělí licenci pro vysílání (pokud splňuje další náležitosti jako trestní bezúhonnost, apod.) Provozovatel pak musí do 360 dní zahájit vysílání, jinak může o licenci přijít. Porušení této lhůty zákon umožňuje pouze v případě, že zahájení vysílání brání závažné technické problémy. V tom případě ale provozovatel musí Radu dopředu požádat o prodloužení lhůty k zahájení vysílání a radní tuto žádost mohou, ale nemusí přijmout. Licence vydaná na území České republiky zavazuje majitele satelitní televize dodržovat na celém území, pro které bylo oprávnění vydáno, dodržovat český mediální zákon.

Televize znovu zprovoznila web

Za projektem 1. evropské televize TV1EU stojí košický podnikatel Pavol Hakan, který v loňském roce opakovaně sliboval pompézní start vysílání, aby následně oznámil jeho posunutí. TV1EU má vysílat magazíny, filmy, seriály a zpravodajství zaměřené na EU, ale také živé záběry kamer ze všech metropolí členských zemí Unie. Hakan na původních stránkách projektu tvrdil, že jediným příjmem televize bude prodej reklamních časů před a po hlavní zpravodajské relaci, která by měla začínat ve 20 hodin. Stanice měla mít sídlo na Slovensku, studio v Budapešti a pobočku v Bruselu. Hakanova firma TV 1 EU Broadcasting s.r.o. se přitom odvolávala na podporu oficiálních struktur EU (zástupci Unie toto tvrzení popřeli).

Na českou vysílací radu se ale neobracela firma TV 1 EU Broadcasting s.r.o., nýbrž 1. European Television, s.r.o., která zatím není zapsaná v českém ani slovenském obchodním rejstříku. Předkladatelé projektu si loni v září registrovali internetovou doménu www.tv1-eu.com, na které je v současné době jenom zástava Evropské unie a odkaz na oficiální e-mailovou adresu televize TV1EU. Na další adrese blízké projektu TV1EU, www.tv1eu.com, jsou pouze barevné pruhy navozující dojem ukončeného vysílání. Tuto doménu si registroval Marcel Withoof z holandského Dordrechtu.

(RadioTV.cz, 22.3.2005)

Upozornit na fanatismus je ošidné

2005-03-21T01:01:00.000+01:00

S kolegou Michalem Komárkem jsme předminulý týden v Reflexu zveřejnili článek Nekorektně napravo o pravicových internetových serverech. Zabývali jsme se v něm otázkou, kdo jsou lidé, kteří s železnou pravidelností naplňují tyto weby nenávistnými bláboly a nesmysly na (a často i za) hranicí žalovatelnosti.

Dopředu jsem předpokládal, že takový článek vzbudí velkou pozornost – zejména mezi kmenovými autory webů, o kterých píšeme (Fragmenty, ePortál, Virtually). A nemýlil jsem se ani v tom, že spustíme další lavinu urážlivých textů, které zpochybní naši objektivitu a nestrannost, ba dokonce že nás označí za levičáky a nebezpečí pro Reflex (jako by Reflex byl programově pravicové médium).

Nepovažuji se za levičáka (ani kolega Komárek), ale to vlastně není důležité. Zajímavá je ta dopředu odhadnutelná skutečnost: lidé, kteří ve svých článcích napadají politické oponenty, uchylují se k velmi drsné (i když často oprávněné) kritice a urážkám, vlastně nejsou připraveni čelit témuž. Kritizovat mohou pouze oni, sami jsou nekritizovatelní. Pokud je někdo kritizuje nebo se neztotožňuje s jejich názorem, je to buď levičák nebo člověk najatý lobbisty, které si najali levičáci. Případně obojí.

Jedna z častějších výtek na můj a Komárkův článek zněla, že jsme se zabývali jenom pravicovými weby. Jenže on se politický fanatismus na internetu skutečně týká jenom pravice. Zkuste si najít nějakou levicovou alternativu Fragmentů, ePortálu nebo Virtually! Aby to byl stejně navštěvovaný a čtený web a jeho autoři byli citovaní na dalších, politicky vyváženějších serverech. Garantuji vám, že na žádný takový web nenarazíte.

Uvažovali jsme o článku Nekorektně nalevo, abychom uklidnili největší křiklouny, ale ono skutečně není z čeho vybírat (a Britské listy, o kterých někteří lidé tvrdí, že jsou jasně levicovým serverech, bych to s takovou jistotou netvrdil). Je to smutné zjištění. A ještě smutnější je skutečnost, že pravicoví politici takové weby a jejich kmenové autory v jejich fanatismu nepřímo podporují. Cosi to vypovídá o stavu politické kultury u nás. O tom, že není ideální, snad není nutné polemizovat.

(REFLEX OnLine, 21.3.2005)

xxx

2005-03-20T16:24:00.000+01:00

Už aby ta debilní zima skončila.

Prima si registrovala další verze nového loga

2005-03-19T14:12:00.000+01:00

Společnost FTV Prima, která je provozovatelem televize Prima, požádala Úřad průmyslového vlastnictví o registraci dalších variant nového loga. To by se mělo objevit na obrazovce ještě letos společně s novým sloganem a kompletní výměnou grafiky. Zde je logo, které si Prima registrovala 28. února (společně se sloganem Prima… a jste doma!). K němu 10. března přibyly další dva návrhy: tento s jednoduchým názvem Prima a tento, který využívá dosavadní název Prima televize.

RRTV schválila vstup Mafry do televize Óčko

2005-03-17T01:05:00.000+01:00

Hudební kanál Óčko změní už podruhé za svou téměř tříletou existenci majitele. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání tento týden podle očekávání vydala akciové společnosti Stanice O, která je držitelem vysílací licence Óčka, souhlas s prodejem osmdesátiprocentního podílu mediální skupině Mafra. RadioTV to potvrdil předseda Rady Petr Pospíchal. Novým majitelem Óčka se stane společnost Mafra Media, která v minulosti opakovaně usilovala o získání licence pro zpravodajské rádio, ale nikdy v přímém licenčním řízení neuspěla. Později však kapitálově vstoupila do pražských rádií Classic FM a Expres.

Původní investor se stahuje

„Na vysílání Óčka se tato změna bezprostředně nijak neprojeví, Mafra je s naším programovým schématem naprosto spokojená,“ tvrdí generální ředitel Óčka Jiří Balvín. Televize se podle něj ani nechystá stěhovat do smíchovského Anděl Media Centra, kam Mafra nedávno umístila redakce všech svých médií: MF Dnes, Lidových novin, iDnes, Lidovek.cz, agentury TVD, vedení tiskáren Mafraprint, rádia Classic FM a Expresradia. „Zůstáváme ve stejném sídle a ani se nechystají žádné personální změny. Mafra nám vyjádřila plnou podporu,“ uvedl Balvín.

Podle Jiřího Němečka, člena představenstva Stanice O a prvního ředitele Óčka, ale souhlas Rady neznamená definitivní uzavření obchodu: „Žádali jsme o předběžný souhlas s převodem akcií, jednání o prodeji stále ještě probíhají a nic jsme nepodepsali.“ Němeček nicméně potvrdil, že na prodej jsou podíly firem Northern Star a Eximpo, které do Óčka vstoupily přede dvěma lety (dohromady vlastní 63 procent akcií) a částečně i drobných akcionářů – zakladatelů televize. O které se konkrétně jedná, Němeček nebyl ve středu schopen říci, stejně jako zástupci Óčka nechtěli komentovat sumu, za kterou Mafra získá kontrolní balík akcií ve společnosti Stanice O.

Balvín: Čekám spolupráci s Expresem

Mluvčího Mafry Romana Latuskeho se RadioTV včera nepodařilo zastihnout. Nicméně i on minulý týden v rozhovoru pro internetový deník Česká média potvrdil, že souhlas vysílací rady je pouze předběžnou podmínkou kontraktu: „Stanice O, vysílající hudební televizní kanál Óčko, podala žádost o předběžný souhlas s převodem majoritního podílu akcií na společnost Mafra Media, patřící do mediální skupiny Mafra. Jednání dále pokračují, v případě realizace transakce budeme veřejnost informovat. Současný formát Óčka je zajímavý svou cílovou skupinou a má na českém televizním trhu jistě své místo.“ Mafra by po koupi Óčka mohla využít synergie s dalšími svými médii, zejména Expresrádiem, které koupila loni. „Ano, tuto spolupráci očekáváme,“ připustil Jiří Balvín.

Óčko by si mělo podel Balvína po vstupu Mafry nadále samo prodávat reklamní čas: „Nedávno jsme si vytvořili vlastní inzertní oddělení a v těchto velkých německých mediálních holdinzích je obvyklé, že každá divize pracuje samostatně.“ Vlastní oddělení pro zajišťování prodeje reklamních časů si ale Óčko založilo až poté, co neúspěšně jednalo o zastupování s některými zavedenými mediálními společnosti, například Arbomedií, která prodává reklamní časy na České televizi.

(RadioTV.cz, 17.3.2005)

Jak se stát členem Rady České televize

2005-03-17T01:04:00.000+01:00

Založte občanské sdružení, nejlépe takové, co v názvu obsahuje slovo „koncesionář“ nebo „veřejnoprávní“. Bohatě ale postačí nějaká organizace zaměřená na kulturu, proti násilí v televizi nebo pro podporu jakékoli menšiny. Hlavně ho nezapomeňte registrovat u ministerstva vnitra! Zřiďte internetové stránky. Podepisujte se jako člen toho sdružení, ale pozor – nemůžete být funkcionář, to zákon nedovoluje.

V patřičný čas začněte psát úvahy o tom, zda Česká televize plní své (veřejnoprávní) poslání. Postarejte se, aby se objevily v takových médiích, kde neuniknou pozornosti poslanců. Zpočátku postačí některé internetové deníky. Buďte patřičně kritičtí a nabídněte nějaké řešení. V žádném případě ale nekritizujte politický vliv na ČT, zvláště pak ne způsob, jakým se v parlamentu handrkuje o výši koncesionářských poplatků. Spíše se zaměřte na skuliny, kudy by z televize mohly utíkat peníze. Vždyť se pořád ještě dá ušetřit, tak nač zvyšovat poplatky!

Až si tohle všechno ujasníte, postarejte se, aby příslušná organizace včas zaslala vaši přihlášku volebnímu výboru Poslanecké sněmovny. Rada ČT má patnáct členů a každé dva roky se třetina obměňuje. Za měsíc končí funkční období pěti radních. O jejich místo se uchází 28 kandidátů, mezi kterými je i řada zasloužených mediálních radních. Škoda že sdružení, která je nominovala, jejich někdejší regulačně-mediální kariéru nepamatují. Hlavně že splní svůj účel.

(REFLEX 11, 17.3.2005)

Glosář J. P.

2005-03-17T01:03:00.000+01:00

POKORNÝ NA ROZTRHÁNÍ. Radiožurnál má od 1. března nového šéfredaktora Jana Pokorného. Známý moderátor se už nechal slyšet, že by si rád podržel své rozhlasové pořady a nadto se chystá uvádět týdenní Informační servis pro podnikatele na ČT 2. Pokorný také často moderuje různé podnikatelské akce, které s rozhlasem vůbec nesouvisí. Bude si to moci dovolit i jako šéfredaktor?

OPRAVDU KRÁSNÝ ZTRÁTY zažívá Česká televize s moderátory jako je předseda Rady Českého rozhlasu Michal Prokop, který s dramaturgem Janem Lacinou založil v centru Prahy bar Krásný ztráty. Podle mluvčího ČT Martina Krafla to je zcela v pořádku, protože televize bar provozovat nemůže. Taky se tak těšíte na to, až Halina Pawlowská praští se Šťastným Jimem a vrhne na trh konzervy s banánovými šproty?

KOMERČNÍ OFENZIVA. Evropským veřejnoprávním televizím zvoní hrana. Komerční stanice totiž začínají usilovat o účelové dotace na „pořady veřejné služby“. Začalo to v Británii, nejnověji se ozvali privátní provozovatelé v Německu, Irsku a Holandsku. Kdy začne křičet Nova s Primou?

(REFLEX 11, 17.3.2005)

Co nového v televizi nula

2005-03-17T01:02:00.000+01:00

Hudební kanál Óčko změní majitele. Kontrolní balík akcií vysílací společnosti Stanice O koupí mediální skupina Mafra, které patří i deníky MF Dnes a Lidové noviny, zpravodajské servery iDnes a Lidovky.cz a od loňského roku také pražská rádia Classic FM a Expresradio.

Pro Óčko je vstup silného obchodního partnera velmi důležitý: ačkoli jeho ředitel (a bývalý šéf České televize) Jiří Balvín v poslední době na tiskovkách nezapomínal zmiňovat, jací velcí a důležití inzerenti mají zájem vysílat reklamu na jediné české hudební televizi, v branži se moc dobře vědělo, že finanční situace Óčka není zrovna růžová.

Hudební kanál si od svého vzniku na podzim 2002 musel několikrát půjčovat od akcionářů a koncem loňského roku dokonce na trhu kolovaly fámy o tom, že věřitelé Óčka podali návrh na konkurz. Zástupci televize je vehementně vyvraceli, nicméně pravda je taková, že věřitelům zřejmě opravdu docházela trpělivost a protože je Óčko nemohlo vyplatit, vrátilo jim peníze (přes 40 milionů korun) ve formě akcií. Ty teď kupuje Mafra.

Vydavatelská skupina by měla získat osmdesátiprocentní podíl na vysílací společnosti, což ji staví do takřka neotřesitelné pozice. Obchod ale ještě musí schválit Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Jde již o druhou změnu majitele Óčka za necelé tři roky jeho existence: předloni do první české hudební televize vstoupily firmy Northern Star a Eximpo kontrolované investorem ze Seychelských ostrovů. Ten si od působení v Óčku zřejmě sliboval velký byznys – už propojení hudební televize se společností, která v České republice lisuje cédéčka, mohlo být hodně zajímavé.

Proč tedy „lisovač“ Óčko opouští? Přes všechna ujišťování, že se televizi po finanční stránce daří a začala vytvářet provozní zisk, dosud majiteli nepokryla mnohamilionovou investici. Není jasné, zda firmy Northern Star a Eximpo prodají celý svůj více než šedesátiprocentní podíl v Óčku nebo si v něm ponechají pětinu akcií (číslo, které vychází po odečtení podílu drobných akcionářů), obchod ale má svoji logiku. Óčko, které dosud vysílá pouze v kabelech, na satelitu a v Praze také ve zkušebním digitálním multiplexu, nemá prostředky na investici do digitalizace. Přitom je jedním z nejvážnějších kandidátů na licenci pro pozemní digitální vysílání, o kterých se má rozhodovat letos v létě.

Na druhou stranu Mafra vždycky chtěla vytvořit multimediální koncern, který by zahrnoval všechny typy médií – od novin přes rádia a televize po internet. Na televizním trhu utrpěla před třemi lety debakl, když zkrachovala metropolitní televize TV3, pro kterou její agentura TVD exkluzivně dodávala zpravodajství. TVD sice dosud existuje, musela však výrazně omezit činnost a v současné době produkuje příspěvky hlavně na internetové stránky iDnes a občas poskytuje technické zázemí zpravodajům zahraničních televizí.

Strategie Mafry je logická: využít výstupy všech typů médií a vzájemně je „recyklovat“. Patrné to je už dnes, kdy MF Dnes do značné míry dodává obsah serveru iDnes, obě média pak připravují zpravodajství pro rádia Classic FM a Expresradio. Vydavatel tak ušetří a nemusí zaměstnávat další novináře. Horší to je ale s variabilitou zpravodajství. Představa, že si koupíte noviny a tutéž zprávu si pak poslechnete v rozhlasové verzi, večer uvidíte mírně poupravenou v televizi a narazíte na ní ještě na internetu, není moc lákavá.

(REFLEX 11, 17.3.2005)

Genius loci Český rozhlas

2005-03-17T01:01:00.000+01:00

Vejdete-li do auly Českého rozhlasu na Vinohradské třídě, dýchne na vás duch minulosti. Nevím, jak ho vnímají ostatní návštěvníci této veřejnoprávní instituce, ale já ho mám spojený s pachutí komunismu. Těžká křesla s potrhanou červenou koženkou, „gagarinské“ nástěnky a dřevotřískové obložení – takový pocit jsem naposledy zažíval někdy na základní škole.

První dojem prý zkresluje. Asi to je pravda, protože při pozdějších návštěvách rozhlasu jsem už tak silnou antipatii při příchodu na vrátnici ve Vinohradské 12 nepociťoval. Navíc budova se postupně mění: přibyl Studiový dům s vchodem do Římské ulice, jedno z nejmodernějších rozhlasových sídel v Evropě. Původní stará budova na Vinohradské třídě prochází postupnou rekonstrukcí. Dočkat by se jí měla také stařičká aula.

VELKÉ STĚHOVÁNÍ

V budově na Vinohradské 12 sídlí rozhlas od roku 1933. Přestěhoval se do ní devět let po zahájení svého pravidelného vysílání. To začalo 18. května 1923 ve 20.15 ze skautského stanu na letišti ve Kbelích. Tehdejší Radiojournal se ale poměrně brzy přestěhoval do domu U Choděrů na Národní třídě (dnes tu sídlí kino Evald). Poté se už přemisťoval po Fochově, dnešní Vinohradské třídě: v letech 1924 až 1925 vysílal z budovy Poštovní nákupny, později známé jako Radiopalác, dva roky z Orbisu poblíž Vinohradské tržnice a na šest let zakotvil v Národním domě na náměstí Míru.

Dům s číslem popisným 12, o který se zpočátku dělil s Ředitelstvím pošt a telegrafů (dnes by se dalo říci ministerstvem informatiky), byl pro rozhlas prvním opravdovým útočištěm. „Místo jediného většího studia (Raisova sálu v Národním domě), které navíc nebylo pro vysílání k dispozici nepřetržitě, získala pražská stanice výběr několika studií, další navíc průběžně dále vybavovala a připojovala,“ píší autoři publikace Od mikrofonu k posluchačům vydané k loňskému osmdesátému výročí zahájení vysílání ČRo. Byla to rozhodně změna: vždyť na předchozích působištích rozhlas vysílal z jediné místnosti, často obývané lidmi, kde mohli redaktoři pracovat jen omezený čas. Trošku to připomíná pionýrské začátky Československé televize v Měšťanské besedě, tehdy ještě z velké části obsazené byty, kde některé kanceláře sídlily dokonce v koupelnách (!).

Ředitelství pošt a telegrafů se rozhlasu podařilo poměrně brzy vytlačit a postupně obsadil i vedlejší budovy a Národní dům v Karlíně, odkud vysílal okruh Praha II. (dnes z karlínské vily vysílají stanice Regina a Region). Nebýt začátku druhé světové války, rozlezl by se rozhlas i do dalších lokalit. Obsazení další budovy naplánované na rok 1939 ale zůstalo jenom na papíře.

PÁTERNOSTER VERSUS BETON

Vejdete-li turniketem do střežených prostor Českého rozhlasu (a to beze srandy: od doby, kdy sem několikrát násilně proniknul bývalý zaměstnanec F.K., o kterém jsem psal v Reflexu 18/04, rozhlas posílil ostrahu budovy), jako první vás zaujme stařičký otevřený výtah páternoster, typický pro státní instituce dob dávno minulých. V Praze se podobné výtahy používají snad už jen na Magistrátu a v několika nemocnicích. Jako dítě si je pamatuji z Hradce Králové: vždycky jsem chtěl vědět, co se stane, když nahoře nevystoupím, ale nikdy jsem se o to nepokusil. Ani při speciální návštěvě rozhlasu před vznikem tohoto článku.

Páternoster je přesným opakem výtahů v moderním Studiovém domě, s nímž je budova ve Vinohradské propojena několika průchody. Ty jsou ale momentálně kvůli rekonstrukci uzavřené, a tak když chtějí zaměstnanci přejít ze staré do nové budovy, musí to vzít přes garáže. Napoprvé to je docela v pohodě, ale představa, že tudy musíte projít několikrát za den, sjet třeba z třetího patra do sklepa, projít kolem vrátnice, znovu přivolat výtah a vyjet zase do třetího patra, je docela otravná.

„Výtahy ve Studiovém domě jsou speciálně upravené kvůli otřesům. Celý dům stojí na
pružinách, které zmírňují dopad železničních tunelů a metra, které vedou přímo pod budovou,“ řekla mi Kateřina Račáková z oddělení komunikace ČRo. Skutečně: celá stavba stojí na jakýchsi megapružinách, které architekti ze studia ADSN spustili až po dokončení stavby. Dopředu vypočítali, že se pak dům zvedne o půl milimetru, a skutečně se tak stalo. Pružiny jsou jasně vidět už u stropu nad recepcí a provází také schodiště vedle výtahů se speciálně rozšířenými zarážkami (také kvůli pružení).
Na Studiovém domě v Římské ulici začal rozhlas pracovat v roce 2000 poté, co se po vleklých tahanicích zbavil mrakodrapu na Pankráci. Výšková budova tam vyrostla za normalizace a postupně měla vstřebat celý Československý rozhlas. Listopad 1989 a rozpad federace ale tyto plány postavily na hlavu: Český rozhlas by celý mrakodrap nedokázal využít a také se ukázalo, že prostory jsou pro jeho vysílání nevyhovující. „Předchozí ředitel Vlastimil Ježek se proto rozhodl mrakodrap prodat a rozhlas tyto peníze investoval do stavby Studiového domu,“ vysvětlila mi Kateřina Račáková.

Komplex Vinohradská – Balbínova – Římská pojme šest rozhlasových stanic. V současné době zde sídlí pouze čtyři: ČRo 1 – Radiožurnál, ČRo 2 – Praha, ČRo 3 – Vltava a ČRo 7 – vysílání do zahraničí. Po povodních v roce 2002 se sem dočasně nastěhovala také pražská a středočeská Regina. Šestatřicet studií zabírá tři patra, Radiožurnál má pro sebe jedno podlaží, kde je i redakční prostor. To je oproti ostatním atypické. Tvoří ho především prostorný newsroom pro osmnáct redaktorů, editorů a vedoucích vydání, ze kterého vedou dveře přímo do dvou studií a hlasatelen. Prosadit jeho stavbu nebylo lehké, původně totiž nebyl v zadání a architekti ho ani nevyprojektovali. „Dostal jsem se tehdy do konfliktu snad s celým rozhlasem. Nezbylo totiž než prosazovat newsroom do už hotového projektu. Potřeboval jsem ale dostat zpravodaje přímo do studiové budovy, aby mezi jejich pracovním místem a mikrofonem nestálo opravdu vůbec nic“ líčil mi ředitel Radiožurnálu Alexandr Pícha.

Přísně funkcionalistický interiér budovy však tvoří chladně syrový povrch surového betonu. Snahy prosadit jeho přístupnější podobu donutily vedení Radiožurnálu až k nadlidským výkonům. Štukování v newsroomu nakonec proběhlo navzdory architektům (stejnou úpravu si zaměstnanci vymohli i v přízemí u výtahů a podél schodů), kteří dokonce vyhrožovali soudním popotahováním kvůli zásahu do autorského díla. Ale zkuste si pracovat v betonovém krytu! Protože newsroom nebyl v původním projektu, musela se složitě upravovat klimatizace, která neodpovídala nárůstu počtu lidí v původně studiových prostorách. Nedoléhá sem navíc přirozené světlo. „Abychom tu zlidštili pracovní prostředí, rozhodl jsem se sem umístit třeba akvárium, ale stavaři mi řekli, že ho ocelová konstrukce stěny neunese,“ vysvětloval mi Pícha. V nejvypjatější situaci proto intervenoval přímo u generálního ředitele rozhlasu Václava Kasíka, vystudovaného inženýra strojaře. Ten vzal do ruky nákresy, tužku, cosi propočítal a zakreslil. Pícha se pak nestačil divit: „Když jsem to dal projektantovi, řekl, že takhle by to šlo.“ V newsroomovém akváriu už čtyři roky plavou rybičky.

UNIKÁTNÍ ARCHIV

Oč modernější a přepychovější je nový Studiový dům, o to hůře vypadá původní budova s vchodem z Vinohradské. Úpravy probíhají pomalu, v závislosti na finančních podmínkách rozhlasu. Ty nejsou nejrůžovější. Podobně jako Česká televize se i Český rozhlas už osmý rok nedočkal navýšení koncesionářských poplatků. Současných 37 korun za koncesionáře na měsíc zdaleka nepokryje všechny potřebné investice. Stačí na výrobu a provoz, ale nedostává se třeba na digitalizaci unikátního archivu, který obsahuje celou řadu unikátních záznamů. Vůbec nejstarší z nich, pozdrav lorda Sullivana Tomáši Alvu Edisonovi, pochází z roku 1888. Je tu ale také projev císaře Franze Josefa I. z první světové války přetočený z fonografického válečku.

„Archiv je nejméně přístupným místem v budově. Udržuje se v něm stále stejná teplota a vlhkost a může do něj jen několik zaměstnanců. Dokonce je přesně určené, jak dlouho se v něm může člověk zdržovat,“ prozradila mi Kateřina Račáková. Pod pojmem archiv si je třeba představit pět různých specializovaných pracovišť, která obsahují na dvacet tisíc metrů písemných a zvukových dokumentů. Část z nich je v digitální podobě přístupná ve studovně ČRo v Římské ulici. Využívají ji především studenti žurnalistiky. Stačí přijít, vyhledat příslušné téma a vyžádat si nahrávku. Tu si pak pustíte do sluchátek.

Z písemných unikátů byste v rozhlase narazili na rukopisy Bohuslava Martinů, Leoše Janáčka či Josefa Suka, fond českého válečného vysílání BBC nebo speciální fond věnovaný bojovníkům o rozhlas. Ten je asi z historického hlediska nejvyužívanější – rozhlas si každoročně začátkem května připomíná výročí svého osvobození. Celkem nezáživné kladení věnců za přítomnosti veteránů a státníků by letos, při kulatém šedesátém výročí, měla doplnit ještě jedna akce. Dozvěděl jsem se o ní od Alexandra Píchy, který původně vystudoval historii. Při psaní článku na rozhlasový web o tankové technice objevil v prostorách Vojenského historického muzea v Lešanech obrněný stíhač tanků, na který za pražského povstání bojovníci napsali bílou barvou nápis „ČS.ROZHLAS“. A když narazil v Lešanech na další dobovou techniku, s níž se o rozhlas bojovalo, dostal zdánlivě bláznivou myšlenku dostat to vše přímo na Vinohrady a uspořádat živou rekonstrukci legendárních bojů, při kterých za osvobození rozhlasu padlo mnoho českých vlastenců.

Projekt nese oficiální název Rekonstrukce bojů o Český rozhlas v květnu 1945 a spočívá ve velmi akčním pojetí tehdejšího osvobozování budovy rozhlasu. Městská část Praha 2 a Magistrát hlavního města už přislíbily, že uzavřou část Vinohradské třídy a Balbínovy ulice okolo rozhlasu, kam najede technika, včetně obrněných vozidel a odehraje se většina rozhodujících momentů bitvy, která zde probíhala od 5. května 1945. Hlavní část bojů předvede historická skupina Četnická pátrací stanice Praha. Vojenský historický ústav zapůjčí Českému rozhlasu nejen historický stíhač tanků „ČS.ROZHLAS“, ale pro bojovou ukázku i německý tank, který povstalci zničí pancéřovou pěstí. V ulicích u Českého rozhlasu se objeví také další dobové osobní i nákladní automobily, historická tramvaj, kterou na pomoc rozhlasu dorazili čeští četníci a další dobové zbraně.

„JE SECHS HODIN“

Květnové povstání v rozhlase začalo zdánlivě nevinným žertem hlasatele Zdeňka Mančala, který v sobotu 5. května 1945 zahájil vysílání rozhlasu slovy: „Je sechs hodin.“ Dále už pokračoval jen v češtině, což bylo do té doby zakázané. Dopoledne do budovy dorazilo pětašedesát plně ozbrojených esesáků s úkolem zastavit „českou provokaci“. Zaměstnanci rozhlasu ale mezitím seškrábali všechny německé nápisy, takže Němci se v budově neorientovali. Navíc netušili, z jakého studia se vlastně vysílá. V poledne několik redaktorů vyvěsilo na budově československou a americkou vlajku. Nestačili už ale vyvěsit sovětskou a britskou vlajku, protože na ně začali pálit Němci z protějších budov.

Tři minuty po půl jedné začal rozhlas volat o pomoc. Krátce na to na Vinohradskou dorazili čeští policisté, četníci, vládní vojáci a mnoho civilistů. Bojovalo se v budově i přilehlých ulicích. Povstalci se probíjeli do budovy všemi vchody, dokonce se prokopávali i zdmi sousedních domů. Nakonec Němce zatlačili do sklepů, odkud je vyplavovali vodou. Nacisté budovu ostřelovali z pancéřového vlaku na hlavním nádraží a podnikli na ní i letecký útok. Jedno vzdušné torpédo nakonec explodovalo ve vnitřní části rozhlasu a přerušilo vysílání. Povstalcům se je podařilo obnovit již za sedmdesát minut, ovšem ne z Vinohradské, nýbrž z provizorních míst blíž ke strašnické vysílačce. To ovšem Němci netušili, a tak Český rozhlas dále ostřelovali.
Budovu, z níž se nevysílalo, se Němci snažili zničit až do úterý 8. května, kdy v Praze kapitulovali. Ve středu 9. května dorazila do hlavního města Rudá armáda. Téhož dne prozatímní ředitel Československého rozhlasu jmenovaný Českou národní radou, profesor dr. Otakar Matoušek slavnostně zahájil nové vysílání z budovy na Vinohradech.

A jak to bude letos začátkem května, při šedesátých oslavách osvobození rozhlasu? Projekt je promyšlený do všech detailů. Vyvěšování britské a sovětské vlajky přeruší střelba, na budovu Českého rozhlasu zaútočí esesáci a poté povstalci. Cituji z projektu: „Na rohu budovy ČRo budou postříleni civilisté.“ Nákladní vůz pak prorazí vrata do rozhlasu z Balbínovy ulice a uvolní cestu k útoku na německou posádku, která se mezitím stačila uvnitř opevnit. Dokonce se uvažuje o imitaci leteckého útoku. Vysvětlující brožurky k rekonstrukci bojů mají divákům roznášet skauti, kteří za povstání dělali spojky.

„Zpravodajství České televize projevilo o rekonstrukci bojů o Český rozhlas velký zájem a jednáme také o dokumentárním filmu, který by Česká televize natočila v koprodukci s Radiožurnálem,“ řekl mi Pícha nad rozpracovaným projektem. Když jsem se s ředitelem Radiožurnálu loučil, upozorňoval mě na zajímavé pozůstatky oněch bojů, které jsou uvnitř staré budovy rozhlasu dodnes jasně patrné: „Až půjdete po schodech dolů, schválně si je prohlédněte. Občas je v nich jamka. To je od kulek a střepin granátů.“
Fakt, byly tam.

(REFLEX 11, 17.3.2005)

Proč si Tlustý platí inzerát a nežaluje?

2005-03-14T15:21:00.000+01:00

Ta otázka mě napadla ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že si poslanec Vlastimil Tlustý zaplatil čtvrtstránkový inzerát v MF Dnes, aby vyvrátil „lživá tvrzení reportéra České televize Jiřího Hynka“ o podnikatelských aktivitách manželky Ladislavy Tlusté. Ta pracuje ve firmě JMTCZ, která získala pohledávky od České konsolidační agentury, jejíž dozorčí radě předsedá právě poslanec Tlustý.

Šéf poslaneckého klubu ODS tvrdí, že z titulu své funkce nemohl toto konkrétní výběrové řízení ovlivnit. ČT podle Tlustého uvedla, že jeho manželka má obchodní podíl v JMTCZ, což není pravda (sedí ale v jejím představenstvu). Nutno dodat, že obsah inzerátu pan poslanec v podstatě přeříkal už minulou neděli v Otázkách Václava Moravce, kde tak rafinovaně moderátorovi předstrčil kopie smluv o půjčkách na stavbu své vily ve Slaném.

Poslanec Tlustý v pořadu také řekl, že zvažuje žalobu na ČT a případně i na reportéra Hynka, protože v několika reportážích úmyslně lhal a jeho informace převzala další média. Proč tedy televizi skutečně nežaluje, když si je tak jistý lživostí oněch reportáží, a proč si za 200 tisíc korun (podle ČTK) kupuje inzerát v MF Dnes, mi jaksi uniká. Notabene když by podle zákona mohl ČT požádat o tiskovou opravu nebo omluvu (a ta by ji na základě právní analýzy buď odvysílala nebo ne).

Na internetových stránkách www.tlusty.cz je celá řada dokumentů k tomuto případu, Tlustého stížnost k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání a text dopisu generálnímu řediteli ČT Jiřímu Janečkovi. Proč se ale poslanec Tlustý neobrací na Radu ČT, která jako kontrolní orgán ze zákona vyřizuje stížnosti na veřejnoprávní televizi? Kde je ta žaloba, kterou verbálně připravuje už dva týdny?

Trošku mi to připomíná Tlustého problémy s telefonováním nebo mnohaleté tanečky okolo toho, který ze strýčků mu vypůjčil na stavbu rodinné vily (dodnes to ví jen poslanec Tlustý, jeho rodina, někdejší věřitelé a od minulé neděle nedobrovolně také Václav Moravec). Takové čeření vody, aby se neřeklo. Pohrozíme žalobou a bude klid. Vždyť televize chce zvýšit poplatky, takže si toho Hynka už nějak zpacifikuje.

(REFLEX OnLine, 14.3.2005)

Nekorektně napravo

2005-03-10T22:28:00.000+01:00

TEXT: JAN POTŮČEK, MICHAL KOMÁREK

Aby nevznikla mýlka: nemáme vůbec nic proti ODS a její mediální politice. A už vůbec ne proti lidem, kteří tuto stranu podporují a zřizují si kvůli tomu názorové stránky na Internetu. Zajímá nás pouze, jak tyto servery fungují, jak bizarní články dokáží vydávat, kdo za nimi stojí, kdo je financuje a zda jsou připraveny nést odpovědnost za to, co napíší.

Fragmenty, Virtually, ePortál. Mladí konzervativci, Pražští Mladí konzervativci, revue 51 pro. Co spojuje tyto internetové deníky, časopisy a občanská sdružení? Je to jen jasná orientace napravo, blízkost nejsilnější opoziční straně, nebo vědomí, že ODS nejpozději v polovině příštího roku bude skládat příští vládu? A také - ať už zištný, či nezištný - zájem být u toho?

FRAGMENTY: SMRT LEVICI

Rudé Reflex v modrém provedení, Modré milice, nedůvěryhodné informace. Takovou charakteristiku si v diskusním fóru na vlastních stránkách vykoledoval server Fragmenty, internetová podoba stejnojmenné tištěné kulturně-hospodářské revue, kterou devátým rokem vydává Kulturní komise České republiky (KKČ). Nenechte se mýlit, nejde o žádnou státní instituci.

"KKČ je svobodným sdružením umělců a osob majícím zájem o kulturu, vzniklé v roce 1994. Tehdejší ministr kultury Pavel Tigrid při jejím vzniku poradil, aby zůstala samostatnou, nezávislou na ministerstvu kultury, protože nikdo neví, kdo přijde po něm, a svoboda je podle jeho zkušeností tou největší hodnotou, větší než případné granty od ministerstva," píše o sobě na Internetu. Následuje mnohařádkový návod pro sponzory a ujištění, že "při presentaci u nás máte zaručeno, že článek o Vás se dostane adresně na stoly všech senátorů, poslanců, ministrů, presidenta a V.I.P. podnikatelů a finančníků, tedy lidí s rozhodujícími pravomocemi".

Kulturní komisi ČR ve skutečnosti tvoří manželé Ivana Haslingerová a Jiří Pancíř, bývalí zaměstnanci Akademie věd (oborem fyzička a chemik), kteří se před lety, po nedobrovolném odchodu z Akademie, rozhodli živit podnikáním. Paní Haslingerová, energická padesátnice s poněkud zvýrazněnými očními stíny á la Saskia Burešová, si nejprve založila PR agenturu a protlačovala do novin články o aktivitách svých klientů, později ale přišla na to, že by je mohla vydávat sama. Vznikly tedy Fragmenty, "kulturně-hospodářská revue", v níž se pravidelně dočtete také o různých top manažerech a jejich podnicích. Ale hlavně o pravicové politice, konkrétně o ODS.

Časopis vychází přibližně čtyřikrát do roka a manželé ho zasílají všem poslancům, senátorům, celý balík putuje do prezidentské kanceláře a asi sto padesát kousků na adresy různých VIP osobností. Internetové Fragmenty vznikly teprve dodatečně, když - slovy paní Haslingerové -začalo chodit tolik článků, že by se do tištěné verze nevešly a byla by škoda je nechat ležet ladem. " Nemáme problém získat článek od jakéhokoli senátora nebo poslance. Naopak se nám vnucují, samozřejmě zadarmo," vysvětlil Jiří Pancíř, oficiálně prezident KKČ. A v tom je právě problém: Fragmenty jsou shlukem kvalitativně velmi rozdílných textů, které spojuje snad jediné - extrémní odpor k levici.

"Můžeme si vydávat úplně všechno, co chceme, a žádný německý vydavatel nám v tom nemůže zabránit. Samozřejmě nemůžeme dávat nacistické věci a takové ty vulgarismy, ale jinak jsme naprosto otevření," pochvaluje si pan Pancíř. Zjevem připomíná "zasloužilého senátora": na zavalitém těle poněkud omšelé sako ("Takhle normálně nechodíme, právě jdeme ze semináře v Senátu."), nad těkavými očky rozcuchaná ofina slámově žlutých vlasů. Podle pana Pancíře jsou všechny české noviny veskrze levicové. "A když nám napíšou levičáci, dáme to do dopisů a je to." Fragmenty vydají opravdu všechno (až na evidentní lži, upozorňuje jejich šéfredaktorka Ivana Haslingerová), ovšem pokud se s některým z autorů rozkmotří, nerozpakují se všechny jeho příspěvky smáznout. Takový osud potkal šéfa České pravice Michala Simkaniče poté, co údajně koupil a pak spálil směnku, na kterou si měl strýc Stanislava Grosse vypůjčit peníze na premiérův luxusní byt na Barrandově.

"Simkanič? To je neštěstí. Všechno od něj jsme vyhodili. Lidi se nás ptají, co dělá náš kamarád, ale já říkám: jaký kamarád? Do téhle doby psal skvělé pravicové postřehy třeba o školství a byl nám docela sympatický. Koukala jsem na něj jako blázen," líčí paní Haslingerová. Je to trošku divné. Když jsme se téže paní Haslingerové zeptali, zda jí nevadí, že se na Fragmentech objevují někdy až příliš extrémní názory, které by mohly hraničit s pomluvami, usmála se a prohlásila: "Pokud někoho rozčilíme, tím líp. Mám z toho obrovskou radost. Naopak by mě netěšilo, kdybychom někoho nenaštvali." Ale Simkanič štvát nemůže. Je to zrádce.

"Co budete dělat, až ODS sestaví vládu?" ptali jsme se, protože jediným cílem Fragmentů je ideový boj proti socialistické vládě, případně honění trika několika grafomanů, co se chtějí včas připomenout, aby se o nich vědělo, až se budou rozdělovat teplá místečka na ministerstvech.

"Budeme provládní. Jsme pravicoví. Když byl Klaus na indexu, dokonce mi nabízeli, kolik miliónů chci za to, že se o něm nezmíníme," odpověděla paní Haslingerová.

"A kdo vám je nabízel, smím-li se zeptat?"

"No tak to nepovím, to by mě asi zabil. My ho milovali, i když byl na tom indexu. A píšeme pořád stejně, celých devět let."

EPORTÁL: PRAVÝ BULVÁR

"Máme vyhraněné pravicové názory, líbí se nám ODS, chceme být čtiví a jasně čitelní," shrnul východiska internetového magazínu ePortál jeho prezident Daniel Kotula (23). Jasné a čitelné názory se odvíjejí od tří základních bodů: ePortál je euroskeptický; nechce, aby se v tuzemsku staly podobné chyby jako třeba v Německu nebo v Nizozemsku, které jsou zahlceny imigranty, zejména muslimy; a šíří základní pravicové politické a ekonomické názory, jako potřebu nízkých daní a podobně.

Jak to vypadá v praxi?

"Víme to první: Gross bere týdně pět miliónů korun od lidí z Telecomu," píše v jasně nejčtenějším článku magazínu Štěpán Braun. Vysvětluje - bez jakékoliv citace či jmenovaného zdroje -, že Gross dostal za jmenování šéfů Telecomu dvě stě miliónů korun na ruku a nádavkem onu pravidelnou apanáž. Peníze údajně pere jedna telekomunikační firma pomocí podvodného přesměrování Internetu. Gross navíc do Telecomu dosadil bývalého žalobce Antla, aby tu odposlouchával Zemana, Klause, Škromacha i jeho společníky. Jde o zjevný nesmysl, jehož autora shodou okolností známe. Jeho důvěryhodnost je nulová.

Myslí to pan Kotula vážně? " Máme to ověřené, jsem přesvědčen, že je to pravda, neověřené věci bychom nepustili. Samozřejmě, kdybychom prohráli soud a museli platit nějaké odškodné, tak na to bychom neměli. To se může stát. Ale nevadí to, žaloba by šla na právnickou osobu, ta by zanikla. A třeba za rok za dva bychom se pod jiným názvem obnovili a pokračovali dál."

Nebylo by nic divného, kdyby k žalobě došlo. Protože na ePortálu co článek, to možná žaloba. Vybíráme jen z poslední doby.

Dopisovatelka Olga Ryantová napsala článek Frustrovaní muslimové se ženou na Evropu. Ovládnou nás? V něm charakterizuje muslimy jako lidi bojovné a nenávistné, jejich bohu připisuje navíc ještě mstivost. Petra Sokolová v textu Proč nikdy netekla estébácká krev lituje, "že jejich krev nikdy nezlila naše ulice", a obdivně zmiňuje "pinochetovský boj", jen s tou výhradou, že byl příliš měkký. V jiném článku se dozvíme, že "po deseti letech pedofilních hrátek i tuhých sexuálních orgií policie konečně zatkla a obvinila nebezpečného sboristu" (Kulínského). Jinde se dočteme, že centrální nervový systém České televize "je obhospodařován estébáky a komunisty nejhrubšího zrna, umělecko-kulturní frontou, jež chapadlovitou kreaturu živí popularitou svých tváří, získanou začasté ještě v dobách ,vlády jedné strany', dále zapšklými ,disidenty' a v neposlední řadě novými levičáky komersovského typu".

Daniel Kotula ovšem naprosto nepřipouští, že by jeho magazín byl bulvární, hysterický, jednostranný, publikující neověřené zprávy a pomluvy ... Podle něj jde o seriózní pravicový projekt. On sám a jeho nejbližší kolega - kreativní ředitel ePortálu Lukáš Kovanda - byli donedávna ve vedení Mladých konzervativců, tedy sdružení, které se otevřeně hlásí k ODS. "Rozešli jsme se, protože vazba na ODS byla příliš těsná, nechtěli jsme být ,mladí ODS', ale skutečně mladí konzervativci. ODS považujeme i nadále za svého partnera, založili jsme vlastní organizaci mladých konzervativců. A myslím, že já sám mám v ODS mnohem lepší kontakty a vztah než bývalí kolegové, kteří po tom tolik touží." Zdá se, že dikce ePortálu skutečně ODS nepřekáží - Kotula nyní například na VŠE, kde studuje, organizuje velkou besedu s Janem Zahradilem. Zjevné je i propojení s médii blízkými ODS -ePortál odkazuje jako na svého partnera na magazín Jany Dědečkové Virtually. Pro Virtually píše Martin Daneš, který je i členem redakce ePortálu a zástupcem šéfredaktora na první pohled mnohem serióznějšího magazínu 51 pro. V redakční radě 51 pro je také další přispěvatel ePortálu, Jan Patočka (syn INZERCE S známého filozofa stejného jména), a spolu s ním například také prezidentův poradce Ladislav Jakl, ekonom Karel Kříž, publicista Benjamin Kuras nebo populární lobbista Marek Dalík.

Poslední internetová verze 51 pro nabízí na první straně Danešův článek Z nevěstince do nejvyšších sfér, který pod názvem Barková: Toužím po největší sadomaso jeskyni v Evropě vyšel v ePortálu. Je snad zbytečné dodávat, že nejde o autentický citát Barkové. Vše se opírá o slova Jaroslava Smílka, "novináře píšícího o erotice".

VIRTUALLY: VÝBĚR Z MÉDIÍ

Server Virtually vznikl těsně po krizi v České televizi před čtyřmi lety. "Počátečním impulsem byl vzdor vůči jednostranné prezentaci této událostí sdělovacími prostředky. Postupně se stal serverem otevřeným především pravicovým občanům, kteří cítili levicovost sdělovacích prostředků a pro své názory v nich nenacházeli prostor," říká jeho provozovatelka, bývalá členka Rady ČT Jana Dědečková. Oficiálním provozovatelem je občanské sdružení Fórum české pravice, které se kromě vydávání Virtually chce věnovat i dalším aktivitám. Podle Dědečkové ale zatím prý zůstalo jen u záměru: "Měla jsem hodně práce s prodejem penziónu, stěhováním i novým podnikáním. Takže Fórum české pravice prozatím představuji především já. Ostatní jména vám nic neřeknou."

Virtually se od Fragmentů a ePortálu na první pohled liší. Oproti prvnímu má profesionální grafiku, oproti druhému kvalitnější obsah. Minimum článků se ale může pyšnit puncem exkluzivity. Vydavatel je přebírá z ostatních médií včetně celostátních deníků (těch, co jsou tak levicové), takže Virtually je vlastně taková rešeršní služba doplněná o názory skalních autorů. Kromě Dědečkové se za ně dá počítat Petr Štěpánek, Tomáš Haas, Josef Havránek, Martin Daneš (ten má na hlavní stránce Virtually pravidelný sloupek) či Vít Blaha. I když těžko říci, zda lze jejich články považovat za původní texty: výše jmenovaní pánové je úspěšně rozesílají na více webů.

"Z jiných sdělovacích prostředků přebírám texty, jež publikují pravicoví politikové a které pokládám něčím za pozoruhodné. K nim pak udávám i tiskovinu, kde byly publikovány. Nevadí mi, že články jsou současně nabízeny i jiným webům. Nejsou honorovány, a proto nemohu vyžadovat exkluzivitu," vysvětluje Jana Dědečková. Mezi příspěvky přebíranými z jiných médií a internetovými příspěvky bývá jasný rozdíl. Ty internetové bývají obvykle hysterické a chybí jim pointa. Jejich jediným cílem je někoho urazit nebo zesměšnit.

"Nevadí vám, že Virtually není politicky příliš korektní?"

"Nepovažuji Virtually za politicky vyvážený web a ani to nikdy nebylo mým záměrem. Korektnost je etický pojem a domnívám se, že dnes korektností především označujeme snahu nepojmenovávat věci pravým jménem. Takové Virtually doufám nikdy nebudou," odpověděla Jana Dědečková. "Virtually jsou prostorem pro občany, kteří se ztotožňují s pravicovými ideály, chtějí se o své názory podělit s nějakým publikem a chtějí o nich diskutovat. Domnívám se, že se mi povedlo přesvědčit spoustu občanů, že se mohou pokusit stylizovat myšlenku, názor nebo komentář k politickému dění a nemusí se obávat předložit ji čtenářům. Po čtyřech letech u nich vidím velké pokroky jak ve formulaci textu, tak i v nakládání se slovem."

PUBLICISTÉ?

Při pročítání Virtually, Fragmentů či ePortálu vás napadne, co jejich autory vede k tak velké nadprodukci článků. Potřebují zúročit své "zásluhy", nebo mají nějaký vnitřní problém, který ventilují grafomanií? Píší v transu, nebo si obsah svých článků moc dobře uvědomují a myslí si, že jsou nepostižitelní?

Samozřejmě to souvisí s otázkou, nakolik platí na Internetu pravidla novinářské práce. Jenže většina provozovatelů názorových webů vám odpoví, že oni nejsou novináři. Jsou přece publicisté. Ivana Haslingerová například řekla: "My bychom chtěli, aby už byl Topolánek u vlády. Za to kopeme pořád." To skutečně není novinařina. Ale je to publicistika? Vždyť publicistika je regulérní žurnalistický žánr. Ani pro ni by nemělo platit, že účel světí prostředky.

(REFLEX 10, 10.3.2005)

ČT 24 má odstartovat 1. května, povede ji Neumann s Fridrichem

2005-03-10T01:03:00.000+01:00

Bývalý šéfredaktor týdeníku Nedělní svět Ondřej Neumann a bruselský zpravodaj Hospodářských novin (dříve Českého rozhlasu 1 – Radiožurnálu) Milan Fridrich, manžel vnitropolitické redaktorky zpravodajství ČT Nory Fridrichové (dříve Novákové) obsadí klíčové pozice hlavních editorů připravovaného zpravodajského kanálu České televize. Stanice ČT 24 měla začít vysílat „do zdi“ už příští měsíc, diváci se jí podle neoficiálních informací z Kavčích hor dočkají 1. května.

„Ondřej Neumann nastupuje 1. dubna, Milan Fridrich v červenci. Oficiálně se jejich funkce jmenuje vedoucí zpravodajského vysílání – šéfeditor. Nepůjde tedy o vedoucího vydání, ale o jakéhosi editora nad editory. Ještě zvažujeme, zda by ti editoři neměli být tři. V tom případě by jeden vzešel zevnitř ČT,“ řekl RadioTV ředitel zpravodajství ČT Zdeněk Šámal s tím, že tyto dvě pozice jsou jediná stálá místa navíc, která v redakci zpravodajství vzniknou v souvislosti se zahájením vysílání speciálního zpravodajského kanálu. Pokud by ovšem televize získala prostředky navíc, Šámal by si dokázal představit rozšíření sítě regionálních zpravodajů a zpravodajů v zahraničí.

Šámal: chceme více zpravodajů v Bruselu

„V základní fázi rozpočtu s tím nepočítáme. Později bychom chtěli rozšířit počet zpravodajů v Bruselu, což považuji za prioritu. Poté by následovalo rozšíření sítě regionálních zpravodajů a investice do nákupu nových technologií. Nikoli žádné vyšší platy ve zpravodajství nebo navyšování počtu lidí. Samozřejmě tím, že by se zvýšil počet regionálních zpravodajů, by se počet lidí navýšil, ale nikoli přímo v redakci,“ konstatuje Šámal. Zpravodajský kanál by neměl mít žádné speciální vedení, bude podléhat ředitelství zpravodajství a Šámal nepočítá ani s vytvořením funkce speciálního šéfredaktora nebo intendanta pro ČT 24.

Co se týká programu, jeho kostrou bude každou hodinu krátká zpravodajská relace a každou půlhodinu headliny. „Zpravodajský kanál bude vysílat kontinuálně a část těch zpravodajských pořadů, těch, které už dnes mohou diváci vidět na ČT 1, budou součástí i ČT 24. Nejsme tak bohatí, abychom si mohli dovolit proti hlavní zpravodajské relaci na ČT 1 vyrábět další konkurenční zpravodajskou relaci. A nedělá se to nikde na světě,“ tvrdí Šámal. Zpravodajský kanál nebude vysílat odpojované regionální vysílání, ale část programu by mělo vysílat brněnské studio, které je k tomu na rozdíl od ostravské ČT uzpůsobeno počtem režií.

ČT 24 nebude odpojovat regiony

Problém vznikne při vysílání Večerníků, které vznikají ve třech verzích a v tutéž dobu se pro různá území vysílá vždy jiná (Večerník z Čech, Jihomoravský večerník a Report pro severní Moravu). Podle Šámala však zpravodajský kanál s rozpojovaným vysíláním nepočítá: „V době vysílání Večerníků poběží na zpravodajském kanálu Večerník z Čech a ostatní dva půjdou později jako repríza. Na ČT 1 zůstane odpojované vysílání tak, jak to chodí dnes.“ Sport se na ČT 24 omezí na zpravodajský servis, i když jednou denně by se ve vysílání měl objevit půlhodinový publicistický pořad na způsob sportovních Událostí komentářů.

Zájem o spolupráci se zpravodajským kanálem ČT mají i nezávislá regionální studia. Šámal by s nimi podle svých slov rád spolupracoval (donedávna tato studia dodávala příspěvky do ranního vysílání ČT), ale nemá k dispozici potřebný rozpočet: „Čím variabilnější nabídka, tím lépe pro diváka, ale tohle je otázka rozpočtu. Zatím na to nemáme.“ Velký otazník visí nad spoluprací se slovenskou zpravodajskou televizí TA3, kterou Šámal pomáhal rozjíždět a dva roky v ní působil jako šéfredaktor. Majitel TA3, slovenská finanční skupina J&T totiž v Česku usiluje o licenci pro digitální zpravodajský kanál Z 1.

ČT nenavýší kvůli novému kanálu rozpočet

Veřejnoprávní televize chce spustit svůj zpravodajský kanál dříve, než Rada pro rozhlasové a televizní vysílání rozdá soukromým provozovatelům licence pro pozemní digitální vysílání. V tendru, který Rada vypsala loni v listopadu, je kromě Z 1 dalších osm projektů zpravodajských či informačních televizí. Ředitel zpravodajství ČT Zdeněk Šámal říká, že pro Kavčí hory je důležité obsadit tento segment dříve, než tak učiní soukromý kanál, neboť více zpravodajských televizí se na malém českém trhu neuživí.

Šámal nepředpokládá, že by televize kvůli vzniku ČT 24 nějakým zásadním způsobem navyšovala svůj rozpočet. Před Radou ČT, která projekt zpravodajské televize schválila, dokonce uvedl, že televize projekt finančně zvládne i bez navýšení koncesionářských poplatků, o němž nyní znovu jedná Poslanecká sněmovna. Hodlá totiž využít stávajících kapacit redakce zpravodajství a publicistiky, přičemž některé pořady bude vysílat jak ČT 24, tak ČT 1 (např. Události, Večerníky, Události komentáře, apod.). „ČT by měla být schopna v rámci stávajících finančních prostředků rozjet třetí program, na ten čtvrtý ale prostředky potřebujeme,“ potvrdil předseda Rady ČT Jan Mrzena.

Vysílání v DVB-T? Zatím v Praze a Brně

ČT 24 by měl zpočátku vysílat po kabelu a satelitu, časem se objeví také v nabídce takzvaného veřejnoprávního multiplexu, síti pozemních digitálních vysílačů provozovaných Českými radiokomunikacemi, kterou parlament zákonem o elektronických komunikacích přidělil veřejnoprávní televizi a rozhlasu. Tato síť by měla do roku 2007 pokrývat zhruba sedmdesát procent území České republiky, což je nejvíce ze všech tří prvních digitálních multiplexů. Česká televize v něm chtěla původně šířit současné dva programy, ČT 24 a vzdělávací a dokumentární kanál ČT 4. Koncem února se ale dohodla s televizí Nova, že by jednu programovou pozici na přechodné období uvolnila pro ni.

„Tam, kde můžeme, do pozemního digitálního vysílání půjdeme v každém případě. Minimálně v Praze a v Brně. Teď samozřejmě čekáme, jak dopadne zákon o elektronických komunikacích, jestli ho podepíše prezident,“ vysvětluje Šámal. Televize ale zatím řeší, zda vůbec může zahájit vysílání dalšího programu a jestli k tomu nepotřebuje svolení od Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. ČT sice vysílá ze zákona, tedy bez licence od vysílací rady, ale její právní zástupce Martin Elger doporučuje, aby svůj postup konzultovala s vysílací radou a případně od ní získala jakési svolení podobné vysílací licenci. Konkrétně by se mělo jednat o povolení k šíření programu v kabelových rozvodech a na satelitu.

Kabelovky s ČT 24 počítají

„Ještě před schválením zákona o elektronických komunikacích jsme zahájili jednání se společností Czech Link ohledně možnosti umístění programu ČT24 do satelitní distribuce tohoto paketu, což byl první krok, jak zajistit primární distribuci signálu,“ říká technický ředitel ČT Rudolf Pop. „Souhlas jsme dostali minulý měsíc. Současně pak i byla zahájena příprava podkladů pro předání příslušné žádosti na RRTV.“ Následovala jednání s dvěma největšími kabelovými operátory, společnostmi UPC Česká republika a Karneval Media.

„Karneval Media již ČT předala oficiální souhlas se šířením programu ČT 24 a společnost UPC Česká republika s jeho zařazením rovněž souhlasí. Jednání nebylo ještě ukončeno, podle předběžného vyjádření zástupce UPC Česká republika je z jejich strany ochota na zařazení tohoto programu do nabídky jejich společnosti,“ uvedl Pop. Pokud prezident Václav Klaus podepíše zákon o elektronických komunikacích, bude možné signál ČT 24 šířit i pozemně. Pak by mělo kabelové a satelitní vysílání zpravodajského kanálu ČT statut převzatého vysílání. „Další podrobnosti, tj. o tom v jaké programové nabídce bude ČT 24 zařazena, musí sdělit kabeloví operátoři, kteří navíc, jak nám sdělili, uvažují i o vysílání ve formátu DVB-C,“ dodal Pop.

(RadioTV.cz, 10.3.2005)

V čem je problém Literárek

2005-03-10T01:02:00.000+01:00

Jedenáct ze šestnácti redaktorů opustilo k 1. březnu redakci Literárních novin. Dnes už bývalí zaměstnanci tohoto týdeníku hovoří o politickém vyhranění časopisu, finančních problémech a nezájmu šéfredaktora Jakuba Patočky řešit tyto problémy. Kde je opravdová příčina této krize?

O Patočkově angažmá ve Straně zelených a údajném vlivu této strany na obsah Literárek se toho napsalo už mnoho. Například to, že se Patočka snaží z dotovaného časopisu udělat jejich hlásnou troubu, nebo že je využívá během své kandidatury do Evropského parlamentu (Patočka se ale po dobu volební kampaně a samotných voleb šéfredaktorství dobrovolně vzdal).

Část této kritiky má opodstatnění – kromě Patočky v redakci či redakční radě sedí další čtyři členové Strany zelených a v týdeníku přibylo výrazně neliterárních, spíše politických témat. Ostatně, kvůli tomu loni nechtěl ministr kultury Pavel Dostál týdeníku přiklepnout státní dotaci, což by redakci vrhlo do neřešitelné situace. Dostál nakonec ustoupil tlaku veřejného mínění a peníze Literárkám poslal (od roku 2000 se ale neustále snižují - z půl druhého milionu korun před šesti lety na loňských 650 tisíc Kč).

Diskuse o tom, zda si je týdeník s názvem, který ne tak zcela odpovídá jeho obsahu zaslouží, ale neutichly. „Stát dotuje menší část našich rubrik o nekomerčním umění; myslím, že by měl přispívat víc,“ prohlásil Patočka loni v květnu při on line rozhovoru na internetových Lidovkách. Práci novináře a politika podle něj lze skloubit, protože v práci novináře je důležitá poctivost a přesnost: „Ošklivou propagandu lze provozovat snáze za škraboškou nestrannosti a dnes se to také prakticky ve všech našich médiích děje.“

Současná krize v redakci Literárních novin ale není ani tak o údajném vlivu Strany zelených na obsah tohoto časopisu, jako spíš o neutěšené finanční situaci listu a Patočkově údajném odmítání tyto problémy řešit. Časopis si na sebe v žádném případě nevydělá; předplatitelů je minimum a kromě státní dotace redakci podporuje už jen Nadace Michaela Kocába (bez ní by Literárky zřejmě už dávno zanikly). Na přelomu loňského a letošního roku dospěla finanční krize do takové fáze, že Literárkám dokonce hrozila exekuce.

Aby předešli nejhoršímu, podali redaktoři letos v únoru na patentový úřad žádost o registraci ochranné známky Literární noviny. Konkrétně tak učinila Libuše Bělunková, která říká: „Tu žádost jsem uskutečnila na doporučení svého nadřízeného Jana Šíchy, když se Literární noviny chystaly na případnou exekuci kvůli dluhům a možné dočasné ukončení vydávání. Napsat to na jednu osobu bylo nejrychlejší, částku měla zaplatit redakce. Když se ale ukázalo, že pan Šícha přes svá předchozí vyjádření podporuje stávajícího šéfredaktora, redakce od společného pokusu spolu s ním noviny zachraňovat upustila. Známka není zaplacena, nepatří mi tedy.“

Odcházející redaktoři tvrdí, že se Patočka už dva roky o redakci téměř nestará a pobývá v Brně, zatímco časopis sídlí v Praze. V polovině února již podruhé dopisem vyzvali vydavatele, Společnost pro Literární noviny, aby Patočku odvolal. Patočka na to reagoval prohlášením, že uvažuje o stěhování redakce do Brna. Na to odstoupily dvě členky výboru Společnosti pro Literární noviny, Patočkovy kritičky Viola Fischerová a Eda Kriseová. Výbor jako celek ale Patočku podpořil.

Zatímco probíhají tyto žabomyší války, vydavatel ani redakce nemají čas na řešení daleko důležitějších otázek: Jak udělat časopis kvalitnější a zajímavější, aby obstál v konkurenci státem nedotovaných periodik? Kde sehnat peníze na honoráře pro externí autory? Proč se o Literárkách nemluví a když už ano, pak pouze v souvislosti s jejich nekonečnými vnitřními spory?
Takže v čem je problém Literárek?

(REFLEX 10, 10.3.2005)

Peter taky prodal

2005-03-10T01:01:00.000+01:00

Není to tak dávno, co režisér a menšinový vlastník televize Nova Peter Kršák rozhlašoval do novin, že hospodaření Novy je neprůhledné a finanční skupina PPF její zisky odčerpává do zahraničí. „Nechci o tom moc mluvit, ale to, co jsem v účetnictví TV Nova viděl, mě přinutilo, že jsem jim nepodepsal účetní uzávěrku,“ řekl například loni v srpnu deníku Blesk.

Minulý týden se Kršák se stejnou skupinou PPF a americkou společností CME dohodl na prodeji svého téměř sedmnáctiprocentního podílu v Nově. Podle MF Dnes by za něj měl inkasovat přes miliardu korun. Kršák byl jediným původním zakladatelem Novy, který od roku 1993 odmítal prodat byť jen část svého podílu v této televizi. A tak zatímco Vladimír Železný získal od ostatních společníků majoritu ve vysílací společnosti CET 21, která mu po roztržce s Američany umožnila odejít na Barrandov a spustit vysílání „nové Novy“, Kršák na své tvrdohlavosti jakoby prodělával.

Ačkoli se Kršákův podíl v Nově časem stal jediným právně nezpochybněným (a podle některých výkladů dokonce mohl mít v televizi většinu), režisér slovenského původu nikdy nezískal přímý vliv na řízení Novy. Jestliže ale dnes prodává svůj podíl, za který před lety zaplatil 20 tisíc korun, za více než pětisetnásobek této investice, je to jeho jednoznačné vítězství. Co na tom, že je Peter Kršák tak trošku podivín. Tenhle byznys mu může leckdo závidět.

(REFLEX 10, 10.3.2005)

Polský Blaník, radio Wawa, slaví úspěchy

2005-03-09T16:23:00.000+01:00

Polské radio Wawa zveřejnilo první výsledky poslechovosti po podzimní radikální změně hudebního formátu. Stanice od poloviny listopadu loňského roku hraje pouze polskou hudbu a dá se tedy přirovnat k českému Blaníku nebo pražskému formátu radia Hey! Zatímco ale zájem o vyloženě česky vysílající rádia pomalu upadá, v sousedním Polsku je tomu podle výzkumu RadioTrack společnosti SMG/KRC naopak: od listopadu loňského roku do letošního ledna se radiu Wawa podařilo dosáhnout dvojnásobného podílu na trhu v cílové skupině posluchačů starších 15 let než za období od června do srpna 2004.

Polská hudba letí hlavně v Lodži

Zatímco loni v létě si rádio Wawa z celostátního hlediska udržovalo podíl 0,53 procenta (ve skupině D15+), od listopadu do ledna do bylo už rovné jedno procento. Podobný nárůst zaznamenal „polský Blaník“ také v atraktivní cílové skupině posluchačů od 25 do 44 let žijících ve velkých městech, na kterou se ostatně programově zaměřil. Od května do srpna loňského roku si v této skupině držel podíl 0,65 procenta, od listopadu loňského roku do letošního ledna tento podíl vzrostl na 1,38 procenta. Polský trh je přitom zhruba čtyřnásobně větší než český, takže dosažený výsledek rádia Wawa lze v absolutních číslech srovnávat třeba s českým Blaníkem nebo ČRo 2 – Praha.

Wawa přitom nevysílá celoplošně, naladit ho lze pouze v šestnácti největších polských městech: Varšavě, Bialymstoku, Gdaňsku, Gdyni, Katovicích, Kielcích, Koszalinii, Krakově, Lublani, Olsztýně, Plocku, Rzeszowie, Siedlcích, Štětínu, Vratislavi a Zelené Hoře. Největší úspěch má v Lublani, kde v cílové skupině D 15+ dosáhlo téměř šestiprocentního podílu na trhu (loni v létě byl tento podíl poloviční). Téměř třiapůlprocentního podílu na trhu ve stejné cílové skupině dosahuje radio Wawa ve Štětínu a tříprocentního v Krakově. Naopak nejméně se stanici daří ve Slezsku (podíl 0,28 procenta) a Vratislavi (0,93 procenta – to je ale srovnatelné s celostátním zprůměrovaným výsledkem).

„Bylo to riziko, ale nemýlili jsme se“

„Je vidět, že trh na naše změny zareagoval bleskově. Nemýlili jsme se! Polská hudba naše posluchače opravdu zajímá! Po změně formátu sice následoval krátkodobý pokles poslechovosti, který jsme očekávali, ale to je daň za radikální proměnu formátu; věděli jsme, že z dlouhodobého hlediska se nám to vrátí,“ prohlásil pro server Medialink.pl programový ředitel radia Wawa Jarosław Paszkowski. Analytici sice považovali změnu formátu u radia Wawa, jemuž do loňského léta neustále klesala poslechovost, za potřebnou, zaměření čistě na polskou hudbu ale viděli velmi riskantně. Z polských rádií se totiž zatím podobně nevyprofilovalo žádné.

Rádio Wawa většinově vlastní Kompania Radiowa Holding, které patří 65-procentní podíl v licencované společnosti. Menšinový podíl 32,99 procenta kontroluje německá společnost Eurocast, které v České republice patří celoplošné rádio Impuls a jeho pražská dvojka RockZone (Eurocast odkoupila většinový podíl ve firmě Londa, o kterou se dělí s jejím zakladatelem Ivanem Baťkou). Více než dvouprocentní podíl v radiu Wawa kontroluje jeho ředitel Rafał Staszek.

(RadioTV.cz, 9.3.2005)

Proč ztrácí rádio Hey! Profil posluchače?

2005-03-09T09:03:00.000+01:00

„Formát vyloženě českého rádia se unavil, Profil potřebuje změnu,“ říká bývalý konzultant rádií Hey Josef Vlček

PARDUBICE – Ještě před rokem mělo pardubické rádio Profil okolo 50 tisíc posluchačů denně. Sice to nebyl jeho historicky nejlepší výsledek, ale drželo si poměrně silné jádro skalních příznivců. V únoru 2004 vstoupili do Profilu noví majitelé, mediální skupina GES (vlastník televize Prima a Mladého světa) a ostravské rádio Čas, kteří postupně budují síť rádií Hey. Profil se přejmenoval na Hey! Profil a začal přebírat část programu od pražského formátu rádia Hey. Křivka poslechovosti nabrala viditelně sestupnou tendenci.¨

Jestliže ještě ve třetím a čtvrtém čtvrtletí 2003 poslouchalo Profil 43 tisíc lidí denně a 63 tisíc alespoň jednou týdně, podle posledního měření Mediaprojektu za třetí a čtvrté čtvrtletí loňského roku to bylo už jen 19 tisíc lidí denně a 31 tisíc týdně. Ředitel ostravského rádia Čas a šéf projektu rádií Hey! Radim Pařízek přitom ještě loni v březnu Krajským novinám řekl, že by rád s Profilem atakoval hranici 120 tisíc posluchačů denně a 180 tisíc týdně. „Dělali jsme si určité analýzy a myslím si, že je to jenom o rozšíření služeb posluchačům,“ uvedl tehdy. Optimistické plány ale brzy vzaly za své.

Pařízek nevylučuje změnu formátu

„Nedokážu si to vysvětlit. Každé dva měsíce si děláme vlastní průzkumy a podle těch bychom měli mít srovnatelný počet posluchačů jako OK, Černá Hora nebo Evropa 2,“ říká nyní Pařízek. Průzkumy prý sestávají z náhodných dotazů na ulici, telefonického dotazování a analýzy rozhlasových stanic, které lze slyšet ve východočeských restauracích. Pařízek připouští, že jej drastický úbytek posluchačů zaskočil. „Máme připravené nějaké varianty změny formátu, ale nechceme se unáhlit. Objednali jsme si paralelní průzkum od jedné renomované firmy a ten pak porovnáme s příštími výsledky Mediaprojektu a podle toho se rozhodneme.“

Podle Pařízka je obvyklé, že při změně formátu a názvu rádio přijde krátkodobě až o 70 procent posluchačů. „Tohle ale trvá už tři čtvrtě roku. Nedokážu si to vysvětlit,“ dodává. Někdejší konzultant rádií Hey a autor hudebních formátů několika českých rádií Josef Vlček vidí příčinu odlivu posluchačů Hey! Profilu hned v několika sporných krocích jeho majitelů: přílišné centralizaci řízení v rukou jednoho člověka a jeho nedostatečném kontaktu s místními podmínkami, příliš úzkém formátu, přehnané úspornosti ve startovní kampani či opuštění původního formátu a pokusu konkurovat již zavedeným místním hudebním formátlm typu rádia OK.

„Jen česká hudba se dá hrát tam, kde je rozvinutý trh a dvacet jiných stanic,“ míní Vlček. „Začátek vysílání Hey! Profilu přišel přesně ve chvíli, kdy stavba českého formátu prožívala velkou krizi: Pařízek nepochopil, že jeho úspěch českého Heye není ve starých skladbách a především ne v tradiční country, ale v "pokleslém českém popu současnosti" (Jakub Smolík, Bobr a Motýl, Argema, Maxim Turbulenc, místní tancovačkové kapely a celá armáda dalších), a začal tam ládovat kdejaké české trampské kapely s banjem a houslemi. Tím pádem to nebylo rádio ani pro mladé, ani pro staré. To se v téže době projevilo i v Praze.“

Konkurenci pokles nepřekvapil

Ředitel a spolumajitel nejposlouchanějšího východočeského rádia OK Boris Kudláček vidí velký problém ve ztrátě regionální identity Profilu: „Východočeši zřejmě nepřijali "importovaný produkt" Hey a od Profilu se postupně odpoutalo jádro skalních posluchačů, kteří více než deset let byli loajálními příznivci této stanice.“ Nová podoba Profilu podle Kudláčka nepřinesla do východočeského éteru nic nového. „Potřebu posluchačů po převážně české hudbě už saturovalo Rádio OK a Impuls, díky tomu Hey Profil neoslovuje a nezískává nové posluchače a ty původní se nepodařilo udržet, přes zřejmě masivní investici do billboardové kampaně.“

Podle šéfredaktora pardubického studia Českého rozhlasu Martina Kolovratníka je největším problémem Hey! Profilu špatný odhad posluchačské obce a konkurence v regionu: „Původní Profil byl nejstarší soukromou stanicí v kraji s pevnou základnou posluchačů. Takto zásadní změna původní posluchače "vyhnala" a vzhledem ke konkurenci (např. Rádio OK) není důvod k návratu. Vlna výlučně české hudby je podle mne za zenitem.“ Programový ředitel rádia Černá Hora Marcel Kotyk ale míní, že je na podobné soudy ještě příliš brzy: „Změna názvu, reklamní kampaň i změna formátu se v poslechovosti projeví až po určité době a myslím, že až další dva kvartály přinesou odpověď, zda-li cesta nastoupená Hey! Profilem je úspěšná či ne. Dělat závěry teď by bylo vůči Hey! Profilu určitě nefér.“

Josef Vlček je jiného názoru. Hudební formát rádia je podle něj zbytečně úzký. „Mezi víc než dvacítkou pražských rádií zaplnil Hey jednu volnou niku. Tady je situace úplně jiná, je tu víc prostoru. Čím užší formát, tím věrnější skupina oddaných příznivců, ale tím také širší okruh těch, které taková stanice nezajímá,“ varuje. Jako příklad uvádí pražské Rádio 1, Classic FM nebo Expres, které na poměrně silném trhu v hlavním městě dosahují v porovnání s dalšími rozhlasovými stanicemi nesrovnatelně nižší poslechovosti. „Těžko říct, zda je hudební formát Hey! Profilu vyčpělý, protože ho tu nikdo nehrál. OK hraje jen 45 až 55 procent české hudby, Český rozhlas Pardubice přejímá hudbu z Regionu, takže zhruba také tolik. Jenže obě konkurenční rádia dovedou s českou hudbou hospodařit, nepřesycují s ní svůj program,“ konstatuje Vlček.

Vlček: Profil by se měl přiblížit Evropě 2

Co by tedy Hey! Profilu pomohlo zvrátit negativní tendenci a přesvědčit posluchače, aby se k němu vrátili? „To je celkem jednoduché. Následovat Evropu 2. GES musí co nejrychleji spojit všechna svá česká rádia do jednoho celku a udělat "českou českou celoplošku",“ říká Vlček. Problém vidí v nedostatku frekvencí, z nichž by se dalo takové celoplošné rádio složit. „Výhodou sítě je kromě levnějšího provozu také to, že její rádia nemusí být v regionu nejsilnější, ale součet posluchačů několika stanic může být z obchodního hlediska zajímavý. Příkladem může být rádio Kiss Delta,“ upozorňuje Vlček.

Rádia Hey by se podle jejich někdejšího hudebního konzultanta měla restrukturalizovat, protože české stanice nelze řídit z Ostravy, kde sídlí šéf rádia Čas Radim Pařízek odpovědný za programovou náplň sítě Hey. „Znamená to ovšem větší náklady na provoz, protože naroste řídící aparát - a rádia tolik nevydělají...“ přiznává Vlček. Pokud by novou celoplošnou síť nešlo vytvořit, měl by se Hey! Profil podle Vlčka programově osamostatnit, udělat si analýzu trhu, najít volnou „skulinku“ a udělat relauch. „Určitě by to nebyl stávající český formát v současné podobě - ale nejspíš nějaké umírněné AC na půl cesty mezi Evropou 2 a Černou Horou na straně jedné a Blaníkem (neboli OK) na straně druhé.“

Vlček přitom nevylučuje, že by takový formát obsahoval hodně velký podíl nové a novější české hudby: „Ale to je jen takové hádání. Chtělo by to pořádný výzkum. Takový relaunch by něco stál, což by vzhledem k pověstem o poměrně velké sumě, za níž Pařízek a spol. rádio koupili, znamenalo, že by trvalo hodně let, než by se samostatný Profil dostal z červených čísel.“

(Krajské noviny Pardubice, 9.3.2005)

Kindernay: Už nechci žádnou televizi

2005-03-09T08:57:00.000+01:00

HRADEC KRÁLOVÉ - Mým bývalým partnerům z projektu TV3 jde jen o arbitráž, říká v rozhovoru pro Krajské noviny Martin Kindernay, kterému soud vrátil licence pro televizní vysílání v Praze a Hradci Králové. Komplikovaná situace opět posunula start nové krajské stanice TV Pardubice.

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání vás vyzvala, abyste se znovu ujal provozování regionálních televizí v Praze a Hradci Králové, jak o tom rozhodl soud. Kdo tedy nyní oficiálně vysílá programy TV Praha a TV Hradec Králové?
Vzhledem k vrácení licence od Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jsem provozovatelem s licencí nyní já.

Jakou roli má společnost RTV Galaxie, která je provozovala poslední tři roky?
Se společností RTV Galaxie jsem podepsal servisní smlouvu a informoval o tom Radu.

Máte s RTV Galaxií nějakou předběžnou dohodu o tom, že na ni znovu převedete tyto televizní licence?
S touto společností jsem již před třemi lety uzavřel smlouvu. Domnívám se, že je stále platná.

Je pravda, že jste licence RTV Galaxii prodal už před třemi lety. Transakci ale předcházelo zamítnutí vaší žádosti o jejich převod na lucemburskou společnost KTV. Nebude o ně nyní KTV znovu usilovat?
Zda bude KTV o licenci znovu usilovat nevím. Nejsem totiž její vlastník - ani ji nijak neovládám.

Jste ale jejím zakladatelem a v době jejího vzniku jste byl i jejím stoprocentním vlastníkem, i když jste ji kvůli složité organizační struktuře nekontroloval. Neobáváte se odpovědnosti za právní kroky KTV, které vlastně způsobily současné problémy s vlastnictvím licencí TV Praha a TV Hradec Králové?
Při posledním slyšení letos na Radě potvrdil moje tvrzení o ztrátě kontroly nad KTV její právní zástupce. Oznámil totiž, že již nejsem majitelem KTV, ani ji nijak neovládám. To vše bez kontaktu s mou osobou. Přišel jsem o společnost KTV bez jediného podpisu. To dokazuje, že Rada tehdy jednala správně. Stejný scénář by nejspíš následoval i kdyby Rada licenci převedla na KTV.

Neobáváte se, že pokud zůstane vše při starém, mohla by vám KTV způsobit ještě řadu nepříjemností? A kdo nese přímou odpovědnost za její jednání – její ředitelé nebo její původní majitel, tedy vy?
Odpovědnost nese její ředitel.

Bývalý investor TV3, společnost EMV, již deklarovala, že nemá zájem o návrat k televizními vysílání v České republice a verdikty soudu použije ve sporu s českým státem o ochranu investic. Ve hře je miliarda korun, která má odpovídat celkové investici EMV do projektu TV3 a předpokládaným výnosům z jejího provozu. A k tomu byste jí měl zprostředkovaně – byť nedobrovolně – pomoci skrze vaší firmu KTV… Co si o tom myslíte?
Nezájem vstoupit sty procenty do české společnosti držící licenci RTV Galaxie, což jsem nabízel v roce 2002, i současný nezájem dokazuje, že tu nešlo o licenci …. Šlo jim o vidinu arbitráže a právě i o tu miliardu. Inspirovali se u jiné televize – ale toto byl zcela jiný případ.

Jakou máte představu o dalším vývoji situace okolo provozování TV Praha a TV Hradec Králové? Dojde k opětovnému převodu na RTV Galaxii a pokud ano, kdy se tak stane?
Karty má v rukou Rada. Doufám, že k tomu dojde co nejdříve, provozování televize mě zdržuje od mé současné práce v jiném oboru.

RTV Galaxie chtěla do konce února spustit vysílání třetí samostatné regionální stanice TV Pardubice. Kvůli vlastnickým nejasnostem ale zahájení vysílání pozdržela, čímž nedodržela zákonem stanovenou lhůtu. Počítáte se spuštěním TV Pardubice nebo tento projekt necháte až na RTV Galaxii po případném odsouhlasení převodu vašich licencí?
Pokud mám informace, RTV Galaxie stále se spuštěním TV Pardubice počítá. Samozřejmě po vyjasnění vlastnictví licence.

Uvažujete ještě o nějaké další variantě řešení současné situace, tj. že byste si licence ponechal nebo je prodal někomu jinému?
Opravdu ne. Televizní podnikání je dávno za mnou. Řídit Létající cirkus a koordinovat jeho vystupování mi bere všechen čas… Tak se často na televizi ani nedívám.

(Krajské noviny Pardubice, 9.3.2005)

8千万円の獲得方法・メルマガジン

2005-03-08T07:15:00.000+01:00

To je adresa, ze které mi dnes ráno přišel spam s tímto nadpisem:

※未承諾と承諾広告■8千万円収入方法提供メルマガ■新年は【５億９千万円証拠有ビジネス】で目的達成6千万円証拠有収入方法あります　-６千万円以下年収の方に大歓迎されています---論より証拠です。

Moc jsem si v něm nepočetl.

Představujeme projekty DVB-T: Televize A je to!

2005-03-08T01:01:00.001+01:00

Pamětníkům pražského rádia Limonádový Joe není třeba projekt digitální televize A je to! nijak zvlášť představovat. Alespoň po programové stránce je jisté, že by mělo jít o ne příliš vážnou televizní stanici, která se chce zcela vyhnout politice a nepočítá ve svém vysílání se zpravodajstvím. V podstatě by mělo jít o rádio překlopené do televizní podoby, čemuž odpovídá i představa autorů o jejím prime time: jeden by probíhal ráno, kdy graduje zájem posluchačů rádií, druhý pozdě odpoledne.

Televize beze zpráv

„V dopoledních hodinách budeme vysílat pro jednu zásadní cílovou skupinu a v pozdních odpoledních časech pro druhou. Hlavní večerní zprávy nemáme, nechceme totiž konkurenci vypálit rybník,“ říkají Miroslav Pýcha a Zdeněk Verner ze společnosti STEP Public Relations, která stojí za projektem stanice A je to! Pýcha má zkušenosti s rozhlasovým vysíláním, naposledy provozoval právě rádio Limonádový Joe (to stále ještě vysílá na internetu a několikrát se marně pokoušelo získat licenci pro klasické pozemní vysílání – Pýcha se opakovaně soudil s Radou pro vysílání a v poslední době několikrát uspěl). Verner je spolumajitelem několika reklamních společností.

STEP Public Relations je komanditní společnost, jejímž statutárním orgánem je tzv. komplementář – v tomto případě společnost Janáček s.r.o. se sídlem v Hukvaldech na Frýdecko-Místecku. Jejími spolumajiteli jsou ostravští podnikatelé Zdeněk Verner a Aleš Demel. Pýcha s Vernerem mají ve STEP Public Relations stejný podíl (oba do ní vložili po 250 tisíci Kč), přičemž komplementář, v tomto případě statutární orgán firmy Janáček, vykonává práva a povinnosti statutárního orgánu firmy. Obchodní rejstřík společnost zapsal teprve loni v září a jako předmět podnikání uvádí reklamní činnost a marketing společně se zprostředkováním služeb.

Program bude stát na akvizicích

Televize A je to! by měla být po vzoru stejnojmenného dětského seriálu zábavným kanálem zaměřeným na volný čas, hobby, dům, byt a zahradu a „vše, co s tím souvisí“. „Rádi bychom si celý program vyrobili sami, jako hrdinové seriálu Pat a Mat, jen se obáváme, že by to dopadlo velmi obdobně. A propos, vyrobeno je v současnosti dostatek pořadů, u nás, v EU i za velkou louží, jak říkával jeden zkušený televizní mág, takže si je nakoupíme. Předpokládáme až 20-ti procentní podíl vlastní výroby, pokud se v Čechách najdou šikovné ručičky,“ říkají autoři projektu. Zároveň slibují programovou spolupráci s německými televizemi PRO7, RTL2, globálními kanály Discovery, Animal Planet a ještě „s jednou dobře utajenou televizí ve Spojených státech“.

Projekt počítá s 58 stálými zaměstnanci. „Televizi řídí generální ředitel, abychom měli rovnocenného partnera pro ostatní televize. Tomu, mimo Pata a Mata - svých stálých poradců, podléhají šéfproducent, ekonomický, obchodní a technický ředitel. Marketing zajišťuje externí agentura. Nejčetnější profesí jsou dramaturgové a redakční pracovníci – patnáct,“ líčí Miroslav Pýcha. Kromě toho by televize A je to! ve formě krátkodobé spolupráce odebírala pořady od externích uměleckých skupin a produkčních společností. „Budeme spolupracovat také mimo obor se zcela neznámými lidmi, sociology, psychology a kutily,“ slibuje Pýcha.

Zájem mají dva zahraniční investoři

Počáteční investici jenom do televizního studia odhadují Verner s Pýchou na 50 milionů korun (v prvních dvou letech po udělení licence). „Další asi čtyři miliony půjdou na ostatní vybavení, nepočítaje v to pochopitelně prvotní nákup programu a nákladů na vlastní výrobu. Návratnost se bude pohybovat v horizontu pěti až sedmi let, a záleží na mnoha faktorech nejen ekonomického, ale především marketingového charakteru,“ líčí Pýcha. Firma je připravena investovat vlastní prostředky a jedná také se dvěma potenciálními zahraničními investory. Verner s Pýchou počítají s tím, že provozní náklady stanice budou meziročně vzrůstat – zejména kvůli poplatkům za distribuci signálu. „První půlrok se pohybují od 10 do 100 milionů korun při plném pokrytí,“ zdůrazňuje Pýcha.

Firma STEP Public Relations nicméně počítá s tím, že náklady postupně stále více pokryje výnosy z prodeje reklamních časů a dalších aktivit spojených s televizí A je to! „Máme velikou ambici a nejsme takovými pesimisty, jako některé PR a marketingové agentury a jejich rádoby odborníci. Tedy jasně a stručně, potřebujeme získat na reklamním trhu minimálně 20 milionů korun v prvním roce, ale nemusíme. Předpokládaje však, že si ukrojíme 270 milionů v roce čtvrtém. Ale abychom to s tou otevřeností nepřeháněli, ponecháme si konečné číslo jako naše obchodní tajemství…,“ říkají Verner s Pýchou. Na konci prvního licenčního období, tedy v roce 2017, by televize A je to! chtěla získat osmiprocentní podíl na „mikrotrhu“: „Předpokládáme však, že národní divák bude mít v té době zcela jinou nabídku programů i nové potřeby k čemu slouží televize. Uvidíme, naše televize je originální.“

Pýcha: Chceme i doplňkové služby

Kromě klasického vysílání se předkladatelé projektu televize A je to! chtějí pustit také do provozování doplňkových služeb. „Pochopitelně by mělo jít především o e-mailového klienta a umožnění interaktivní, obousměrné komunikace všem našim divákům. Pokud se pohnou ledy a legislativa to umožní, dáme šanci všem , kteří se chtějí vsázet i sázet, nebo dívat na naše pořady v jinou dobu než budou vysílány, či stahovat a ukládat všechna technická data doprovázející naše pořady,“ líčí Miroslav Pýcha. Nevylučuje přitom úzkou spolupráci s již existujícími internetovými portály. „V případě získání licence už si nás internetový trh rozdělí sám. A proč ne, nebudeme se bránit takovému ženichovi.“

Televize A je to! by měla vysílat nejen prostřednictvím pozemních digitálních vysílačů, ale také v kabelových rozvodech. Záleží ale na podmínkách, které poskytnou kabelové společnosti. „Pochopitelně bude v našem zájmu, aby se signál naší televize dostal co nejblíže našim divákům a aby jich mělo možnost přijímat náš signál co nejvíce. Pokud to bude pro nás zajímavé a hlavně účelné, budeme šířit signál co nejvíce technickými způsoby. Satelit se zatím zdá být relativně drahá záležitost. Ale co se týče kabelových televizí, tak např. dnes je povinnost kabelových provozovatelů dávat do základní nabídky i terestrické televize. Pokud tato povinnost bude platit i v budoucnosti tak určitě budeme směřovat i do kabelů,“ slibuje Miroslav Pýcha.

(RadioTV.cz, 8.3.2005)

Financial Times vyzkouší formát tabloidu

2005-03-07T10:32:00.000+01:00

Wirtualnemedia.pl/The Guardian (jp)

Nezvyklý formát tabloidu chce vyzkoušet britský ekonomický list Financial Times. Nepůjde ale o klasické vydání, nýbrž reklamní kampaň na podporu prodeje klasické verze listu. Zmenšený Financial Times se objeví 16. března pouze v Londýně, a to ještě většinou jen v části City, kde bude volně k dispozici u stanic metra. Obsah budou tvořit články z internetové verze FT, uvedl britský list The Guardian. Vydavatel uvažuje o nákladu 70 až 100 tisíc výtisků. Mluvčí společnosti odmítl, že by FT uvažovaly o pravidelném vydávání zmenšené verze deníku. „Jde pouze o komerční prezentaci,“ dodal.

A pište o nás jen dobře!

2005-03-07T01:01:00.000+01:00

Dostal jsem pozvánku na páteční slavnostní otevření Anděl Media Centra, nového sídla společnosti Mafra. Prý jestli bych o tom nechtěl jako novinář napsat. Vydavatel MF Dnes, Lidových novin, iDnes, Lidovek.cz a provozovatel pražských rádií Classic FM a Expres sice na Andělu sídlí už nějaký ten pátek, dosavadní provoz byl ale údajně jen zkušební (aha, proto ten hodinový výpadek proudu minulou sobotu večer). Od minulého týdne se tedy už jede naostro.

Na páteční opening party jsem se nakonec nedostavil, měl jsem příjemnější program. Ale přiznám se, že jsem váhal: od jednoho známého jsem se dozvěděl, že by tam Lucie Bílá společně s Anetou Langerovou měly zpívat písničku „Mafra je Mafra“, že v media kavárně už dopoledne posedával bavič Petr Novotný s moderátorem Jakubem Železným a pilovali si jednotlivé body programu, že slavnostní pásku přestřihne Václav Klaus a že čeština bude rozhodně v menšině. Gerhard ale nepřijede, tak pompézní to zase nebude.

No nevím. Ze sobotní MF Dnes a Lidových novin to vypadá, že pompéznosti tam bylo opravdu dost. Matně přemýšlím, kterému jinému vydavateli by nové sídlo otevíral prezident republiky – ten prezident, který si vymínil, že po svém zvolení poskytne první novinový rozhovor pouze MF Dnes a to jen jejímu šéfredaktorovi (proč asi), který kvůli tomu musel zajet na tenisový kurt (aby to bylo tak přirozené). Ale nadstandardní vztahy MFD s prezidentem Klausem jsou celkem známý fakt.

Co mě více zarazilo, bylo prezidentovo přání, aby novináři v Anděl Media Centru měli stále dobrou náladu a „psali o nás stále jenom dobře“. Jistě to bylo míněno jako nadsázka, ale ve spojitosti s MFD, které nikdy neunikne žádný prezidentův výjezd, projížďka na koni, upřímná debata se zemědělcem, podepisování knihy projevů, procházka po náměstí v Hradci Králové, zkrátka samé RELEVANTNÍ zprávy úměrné velikosti hlavy státu, která se nepovažuje za pouhého kladeče věnců, to zkrátka vyvolá určitý pocit.

Ale aby to celé nebylo o Klausovi (mohlo by to být i o pražském primátorovi Pavlu Bémovi, který slavnostnímu otevření rovněž asistoval a jemuž MFD poskytla skvělou sebepropagaci při dopadání zlodějských pražských taxikářů v převlečení za italského turistu). Obecně si myslím, že by vysocí politici neměli při podobných akcích vystupovat a už vůbec by se neměli pasovat (nebo být pasováni) do role kmotrů. Vždycky to vrhá na dotyčného vydavatele či médium dost špatné světlo.

Jak potom jako čtenář můžu čekat od titulů společnosti Mafra, že budou o prezidentovi psát objektivně, klást mu i nepříjemné otázky (v nedávném rozhovoru Pavla Šafra a Petra Šimůnka to šlo opravdu ztuha) a nesnažit se mu podlézat, aby příště zase přišel na nějaký mejdan?

(REFLEX OnLine, 7.3.2005)

Horní Slezsko si zaplatilo kampaň v CNN

2005-03-06T09:37:00.000+01:00

Wirtualnemedia.pl (jp)

Polské vojvodství Horní Slezsko chce přilákat zahraniční investory prostřednictvím reklamních spotů na světové zpravodajské televizi CNN. Podle serveru Wirtualnemedia.pl se region hodlá prezentovat 84 půlminutovými spoty v nejlepším vysílacím čase. Kampaň pod heslem „Zainvestuj v Polsku“ začne v květnu (na výročí vstupu Polska do Evropské unie) a poběží šest týdnů. „Chceme oslovit investory z celého světa, aby vytvořili v našem regionu nová pracovní místa,“ shrnul důvody kampaně mluvčí maršálka vojvodství Wojciech Zamorski. Reklama na CNN přijde vojvodství na 60 tisíc zlotých (asi 420 tisíc korun), z nichž polovinu zaplatí Katovické ekonomické fórum. Podklady pro kampaň dodala Polská informační a investiční agentura. Podobné spoty v minulosti připravilo dolnoslezské a kujavsko-pomořské vojvodství.

Jak jsem hledal Žehličku

2005-03-04T14:12:00.000+01:00

Dnes dopoledne jsem se měl sejít s Josefem Havelkou, šéfem reklamní agentury Leo Burnett Advertising, a pohovořit s ním o reklamní kampani Bóbika na portál Centrum.cz. Domluvili jsme se, že se stavím na desátou u nich ve firmě. Najdu to jednoduše – sídlí hned naproti hotelu Hilton. Asistenka pana Havelky mi do telefonu nadiktovala adresu: Karlínská 651 (tedy rozuměl jsem, že to je Karlínská).

Ráno jsem se tedy díval do mapy, která z karlínských ulic je Karlínská. Žádná. Tak tedy znovu volám asistentce pana Havelky a dozvídám se, že to není Karlínská, ale Karolinská a že to docela jistě najdu – je to přeci ta velká červená budova hned naproti Hiltonu. Mrknu do mapy a pro jistotu i na internet, ale žádnou Karolinskou ulici nenacházím. Klid, říkám si, je to hned naproti Hiltonu, to najdeš.

Hilton, 9:53. To stíhám. Vedle Hiltonu je obrovský komplex s logem IBC (International Business Center). Vcházím do obrovské haly s recepcí a ptám se po panu Havelkovi. „Kdo? Odkud?“ táže se mě recepční. Aha, chybka. Vycházím ven a volám asistentku pana Havelky. Nebere telefon, tak obcházím budovy IBC a hledám další vchody. Napodruhé se už dovolám. „Aha, to jdete špatně. My jsme v té velké nové budově, jak se jí říká Žehlička. Hned naproti Hiltonu přes silnici, jsme přímo u Vltavy.“
„Myslíte u Těšnova?“
„No, když pojedete jakoby na Holešovice, tak tam. Přímo u Vltavy.“
Neuvědomuji si, že by na Těšnově stála nějaká Žehlička. Naproti Hiltonu se sice jakási Žehlička staví, ale ta je evidentně neobydlená, a navíc je PŘED silnicí. Omlouvám se, že dorazím tak za deset minut a svižnou chůzí se vracím k Florenci a podcházím magistrálu k Těšnovu. Blížím se k Vltavě. Nikde žádná Žehlička.

Teprve přímo u Vltavy si všímám v dáli, ale na úplně opačné straně, než mě poslala slečna asistentka, bytelné tmavě rudé stavby. Opravdu připomíná žehličku. Je tak blízko Vltavy, že není pochyb o tom, že to je ta moje Žehlička. Jenže není NAPROTI Hiltonu, ale ZA Hiltonem (beru-li to podle vchodu). Co teď? Když se budu vracet zpátky stejnou cestou, pan Havelka mě může čekat tak s půlhodinovým zpožděním. Když si to namířím přes magistrálu a podél Vltavy, budu tam za chviličku.

Ano, vyhrála to magistrála. Bližší pruh (od Vltavské) se celkem uvolnil, teď jen počkat na tramvajových kolejích, až se uvolní i ten druhý od centra. Přeci to nemůže trvat věčnost. Provoz byl celkem klidný (ve směru od Vltavské). Tramvaje nejezdily. Tedy první tři minuty. Zrovna ve chvíli, kdy jsem si říkal, že by bylo hodně komické, kdyby z tunelu od Těšnova vyjela robustní stará trojka s otvíráním na obě strany, zasvítila v tunelu světla. Pruh z centra byl stále plný.

Uvažoval jsem, co podniknu. Provoz od Vltavské zhoustnul. Můžu uskočit na druhou tramvajovou kolej, ale tam mě může chytit další tramvaj. Nebo se vrhnu do vozovky a budu spoléhat na to, že někdo zastaví (řidiči na to nevypadali). Nebo se postavím mezi tramvaj a auta nechám je kolem sebe profičet. Tramvaj mezitím vyjela z tunelu a slabě zacinkala. Řidič se netvářil, že by chtěl zpomalovat. Nezpomalovala ani auta, která se řítila od Hiltonu.

Tramvaj cinkala a nějaký taxík, který prosvištěl asi půl metru ode mě, hystericky zatroubil. Zoufale jsem odhadoval dráhu jednotlivých aut a na poslední chvíli se bezhlavě se vrhnul do vozovky. Vlastně ani nevím, jak se mi v té záplavě aut podařilo překonat deset metrů k protějšímu chodníku. Pamatuji si jen zklamání, když jsem spatřil schody dolů k Vltavě a velký plechový zátaras. Vlnitý plech se táhl i podél rozestavěné JINÉ Žehličky až k Hiltonu. Jediná volná cesta pokračovala přes most na Vltavskou.

Pan Havelka se mě nedočkal.

Nové logo letos chystá také televize Prima

2005-03-03T15:17:00.000+01:00

Nejen Frekvence 1, ale také televize Prima připravuje změnu svého loga a kompletně celé grafiky. Společnost FTV Prima tento týden požádala Úřad průmyslového vlastnictví o registraci dvou variant loga a nového základního sloganu „Prima… a jste doma“. Podle mluvčí televize Jany Malíkové jde pouze o jednu z mnoha možných variant: „Připravujeme novou grafickou podobu televize a s tím souvisí množství návrhů a možností.“

Primu čeká kompletní změna

Novou grafickou podobou Primy připravuje tým pod vedením kreativní ředitelky Primy Jaroslavy Sedláčkové, někdejší vedoucí oddělení PR a Promotion České televize. Není to přitom dávno, co Prima provedla drobnou úpravu současného loga – rozhýbala oblouček nad písmenem „i“, který se každou minutu otočí kolem své osy. Prima tak reagovala na radikální změnu grafiky televize Nova včetně úplně nového loga, s nímž přišla nejsledovanější česká televize při loňských oslavách desátého výročí zahájení vysílání.

„Mělo by se především změnit logo televize, měl by se změnit základní slogan, ze kterého budou vycházet krátké grafické spoty, tzv. IDęs, jež upozorňují, na jakém kanále jste, jak se jmenuje, jaké má základní sdělení. Naše televize nyní používá slogan Každý den je něco prima. Rádi bychom vymysleli kratší, údernější sdělení, které bude spíše vyjadřovat duch televize,“ řekla Sedláčková už loni na podzim týdeníku Strategie. Prima má přijít se zcela novou typografií, tvary i barvami. Dosud se na Primě užívala nejčastěji modrá, žlutá a oranžová (zejména ve znělkách a dekoracích).

Úpravu loga zvažuje i ČT

Sedláčková do Primy nastoupila loni 1. září a do konce roku měla vedení televize předložit tři nebo čtyři ucelené grafické koncepty. Z dosud registrovaného loga vyplývá, že by Prima neměla opustit modrou jako svoji „hlavní barvu“, pouze by přešla k výrazně světlejšímu odstínu. Nově se objevuje červená v podobě tečky nad písmenem „i“ (Prima by se tedy zbavila charakteristického obloučku, připomínajícího obrácenou část loga sportovní firmy Nike). Pokud se Prima opravdu koncem roku rozhodovala mezi několika konečnými návrhy, je velmi pravděpodobné, že registrované logo i slogan jsou definitivní. Televize ale zatím nesdělila, od kdy je nasadí do vysílání.

Poslední kompletní změnou grafiky prošla Prima před třemi lety. Grafické studio G spot pro ni připravilo předěly s detaily různých druhů ovoce. Změna se ovšem netýkala loga, které Prima používá od přejmenování z televize Premiéra, ke kterému došlo v roce 1997. Oproti tomu televize Nova používá už čtvrtou verzi loga a kompletní změnou grafiky prošla minimálně dvakrát. Konzervativnější Česká televize grafiku mění jen velmi pozvolna, ale i ona uvažuje o určité úpravě loga, jenž se nezměnilo od vzniku samostatné ČT. Jednou z variant jsou „ostřejší“ hrany červenobílé obrazovky, jež tvoří znak ČT. Logo by tak připomínalo televizor s plochou obrazovkou.

(RadioTV.cz, 3.3.2005)

Bláto a oni

2005-03-03T14:05:00.000+01:00

TEXT: MICHAL KOMÁREK, JAN POTŮČEK

Aby bylo jasno: Stanislav Gross by měl rezignovat. Následující text nemá ani v nejmenším relativizovat vážnost jeho lží či neschopnosti. Ale není sám, kdo by měl zvažovat setrvání ve vysoké politice.

Nabízíme medailóny tří politiků, jejichž příběh není méně zajímavý než ten premiérův.

Miroslav Kalousek (KDU-ČSL), Vlastimil Tlustý (ODS), Michal Kraus (ČSSD). Kalousek a Tlustý dlouho neprozradili, kdo jim půjčil na jejich bydlení. I Kraus kupoval a stavěl ve velkém a údajně si půjčoval v rodině. Kalousek má za sebou pověst člověka, který v roli ekonomického náměstka ministra obrany minimálně přihlížel naprosté neschopnosti -a pravděpodobně i korupci -resortu. Problém měl i s provázaností své manželky a podezřelého podnikatele. Kalouska s Krausem spojuje jejich angažmá v premiérově kauze -Kalousek Grosse vyzval k demisi, Kraus svého předsedu hájí.

Rozdíl mezi těmito politiky a premiérem není především v tom, že jejich chování je průzračnější či etičtější. Rozdíl je v jejich mediální obratnosti - na tenký led vysvětlování se vlákat nedají.

Za tuto bariéru se novináři prostě někdy nedostanou. A mohou se omezit jen na obecná konstatování. Za nimi začíná odpovědnost voličů. V době sporů Cyrila Svobody a Miroslava Kalouska v rámci tehdejší čtyřkoalice napsala Jana Bendová v MF Dnes (21. 4. 2001): "... ke Kalouskově smůle zrovna v jeho době vznikla známá kauza padáky, miliardová zakázka na štábní informační systém, který dodnes nefunguje, nevyhovující a prodělečný model zásobování armády ... Tak vypadá obraz Kalouskovy éry na veřejnosti. Načichl tím blátem a je lhostejné, jak daleko od něj těch pět let postával. Jednoduše tam byli, on i bláto, současně. Měřeno paragrafy, rozhněvaný bývalý ekonomický náměstek Kalousek může být čistý jako lilium. No a co? Pro politika, kdyby nevěděl, je podstatná i politická odpovědnost. V každé privátní firmě by byl takový šéf rychle vyhozen. Pro pouhou ztrátu důvěry. Ztráta důvěry je ovšem cosi, s čím lidovečtí politici, jak je patrné, neumějí počítat. Dobře jim tak. Lidé počítat umějí." Tak počítejte s námi.

MIROSLAV KALOUSEK

Kariéru předsedy KDU-ČSL Miroslava Kalouska (1960) provázejí podezření z korupce, nadstandardní vztahy s podnikateli, kteří profitovali na veřejných zakázkách, nejasnosti kolem miliónů, jež investoval do rodinného bydlení. Hovoří-li dnes Stanislav Gross o tom, že média proti němu spustila účelovou kampaň, pak stačí jen projít archívy, aby člověk shledal, že podobná "kampaň" provází téměř celou kariéru Miroslava Kalouska, a to opět především na stránkách MF Dnes, na niž dnes připravuje Gross žalobu.

Kalousek ale všechny útoky vždy odrazil. Žoviálně i nekompromisně. Server Bezkorupce uvádí, že v době, kdy novináři MF Dnes zkoumali původ peněz, za něž Kalousek postavil rodinný dům, dostali i tuto odpověď: "Kluci, neblbněte. Zkuste se projít po Bechyni ... a zkuste si spočítat, kolik jste tam viděli daleko honosnějších baráků postavených lidmi, jejichž příjmy jsou menší než moje."

V době Kalouskova působení na ministerstvu obrany se o neschopnosti, neprůhlednosti, manipulaci a korupci hovořilo v souvislosti hned s několika velkými armádními zakázkami. Výškoměry, padáky, prodej a modernizace tanků, informační systém ... Vybrat můžeme jen několik příkladů.

V obří zakázce na modernizaci tanků odřekla armáda čtyři roky po vyhlášení soutěže díly italské firmy Officine Galileo. Už v souvislosti s hlasováním výběrové komise se ozvala konkurenční firma s tím, že rozhodovaly jiné než technické a ekonomické předpoklady. Šéf pozemního vojska poslal ministrovi obrany dopis, aby soutěž zrušil, inspekce ministerstva obrany šetřila podezření z korupce a navrhla potrestání náměstka Kalouska. Nestalo se nic.

V soutěži na nové padáky zvítězila firma, která neměla s výrobou padáků žádné zkušenosti. Armádní odborníci zakázku od samého začátku zpochybňovali. Na padáku se jeden parašutista zabil. Nakonec byla komise, jež padáky posuzovala, rozpuštěna. Proč? Její předseda byl u Úřadu průmyslového vlastnictví zaregistrován jako spoluautor padáku, který komise posuzovala a vybrala.

Martin Komárek psal 18. 1. 2001 v MF Dnes: "Armáda nakoupila padáky za několik set miliónů korun. Nakoupila je přesto, že znalci tvrdili: tyto padáky jsou nebezpečné. Někdo posudky zatajil nebo zfalšoval. Posudky však nelhaly. Jeden muž se zabil. Od té doby hnijí hory textilu ve skladech, dokonce ani elitní výsadkáři nemají s čím skákat. To je strašný účet ... Podezření z korupce se zde pod tíhou důkazů prakticky mění v jistotu."

V souvislosti se zakázkou na armádní informační systém obvinil pracovník jedné z firem, jež se účastnila soutěže, lidovou stranu z přijetí úplatku ve výši 50 miliónů korun. O "penězovodu" z ministerstva obrany směrem k lidové straně v době, kdy ministerstvo ovládali lidovečtí ministři a Kalousek, se spekulovalo opakovaně. Nikdy se nic neprokázalo.

"Kalousek v politice podezřele zbohatl. Poslanec profituje na podnikateli, který dostává veřejné zakázky," psali Jiří Kubík a Sabina Slonková v MF Dnes 26. 3. 2002. "Lidovecký poslanec Miroslav Kalousek dokázal během posledních čtyř let několikanásobně zvýšit životní úroveň své rodiny. Aniž si půjčoval peníze v bance, investoval celkem přes tři milióny korun do stavby rodinného domu v jihočeské Bechyni a do odkoupení třípokojového bytu v panelovém domě v Praze. ,Řešili jsme to půjčkami od příbuzenstva,' vysvětluje původ peněz Kalousek, který je od roku 1990 závislý jen na příjmech ze státního rozpočtu a jeho žena pracuje jako asistentka na vysoké škole." Kalousek své věřitele nikdy neprozradil.

Kromě toho ovšem má jeho rodina k dispozici luxusní mezonetový byt v Praze o výměře téměř 200 metrů čtverečních. Ten koupil za šest a půl miliónu Kalouskův švagr Lubomír Kašák. Kalouskovi platili Kašákovi nájemné ve výši patnáct tisíc korun měsíčně, což je asi třetina obvyklého nájmu za podobný byt.

Kalouskův přítel a švagr Lubomír Kašák byl před dvěma lety zastřelen zřejmě v rámci vnitřních sporů ve firmě IDOS. Do té doby stihl získat řadu velkých zakázek v Příbrami, jejíž radnici vedl další Kalouskův přítel a stranický kolega - Josef Vacek. Kašák sponzoroval Kalouskovu i Vackovu volební kampaň. Kalouskova manželka měla podíl ve firmě IDOS.

Martin Komárek Kalouskovy majetkové poměry komentoval takto: "Člověk znechucený věčným šťouráním v soukromí politiků může říci: Co je vám do toho, že někdo má prima švagra? Závidíte snad? Copak mít štědré příbuzné je trestný čin? Jistě ne. Je-li však jeden ze švagrů vlivným politikem a druhý podnikatelem, měli by si na projevy přízně dávat pozor. Podezření, že příbuzný nesponzoruje Miroslava Kalouska pro jeho mužnou tvář, totiž v takovém případě není paranoidní. Nabízí se samo. Volič nemá jen právo, ale přímo povinnost ptát se, zda nejde o jakýsi výměnný obchod: Ty mi přihraješ zakázky, já tě zbavím bytové tísně."

Miroslav Kalousek ale vše vyřešil jednoduše: "Nikdy jsem za firmu IDOS nelobboval. To bych musel být naprostý šílenec." A hotovo.

Možná měl Miroslav Kalousek opravdu jen smůlu, že byl na ministerstvu obrany v nevhodnou dobu spolu s blátem. Určitě nelze politikům zakazovat, aby jejich švagři podnikali. Ani nelze zakazovat náměstkům ministra obrany, aby měli přátele mezi zbrojaři - Kalousek se vždy otevřeně hlásil ke svým stykům s Richardem Hávou z Omnipolu.

Jen když jsme u toho počítání -není toho na jednoho politika trochu příliš najednou?

VLASTIMIL TLUSTÝ

Problémy s vysvětlováním, odkud vzal peníze na vlastní nemovitost, má také předseda poslaneckého klubu ODS Vlastimil Tlustý. Poprvé tuto informaci vytáhla před třemi lety MF Dnes, konkrétně tehdejší slavný investigativní tandem Jiří KubíkSabina Slonková. Rozbušku s titulkem Za co stavěl vilu? Poslanec Tlustý mlčí odpálili 29. března 2002 tímto úvodem: "Šéf poslanců ODS Vlastimil Tlustý si v minulých letech postavil ve Slaném nedaleko Prahy rozlehlou vilu a není ochoten vysvětlit, kde na ni vzal. V bance si nepůjčil a nevydělal na ni ani on sám, ani jeho manželka."

Deník se pustil do rozebírání příjmů Tlustého a na základě této analýzy došel k závěru, že bez půjčky by si stavbu luxusní vily nemohl dovolit (jak podobné rozebírání příjmů Stanislava Grosse!). A Tlustý odpovídá: Půjčil jsem si zčásti v rodině a zčásti mimo rodinu. Jména neřeknu. Na povrch vyplouvají takové "drobnosti", jako že pozemek, na němž vila stojí, Tlustý koupil od původní majitelky za cenu několikanásobně nižší, než odpovídá odhadu. Že část pozemku, kde dům stojí, Tlustému nepatřila a musel ji zpětně odkoupit od státu - 150 metrů čtverečních zasypaného koryta potoka za směšných 37 tisíc korun.

Zprávu přebírají další redakce, dostává se do headlinů televizních zpráv. Tlustý ale kauzu ustojí, i když se téma vrací jako bumerang pokaždé, když média narazí na podobný problém u nějakého dalšího politika. Dlouholetého šéfa poslaneckého klubu ODS to ale nijak nevyvádí z míry. Lidé, kteří mu půjčili, mu prý důvěřují a on je nechce zklamat, tak jejich jména nezveřejní. A když jde do tuhého, totiž když podobný problém s financováním koupě premiérova luxusního bytu na Barrandově odstartuje těžkou vládní krizi, jako jediný z ODS podpoří návrh sociálně demokratického ministra kultury Pavla Dostála na zpřísnění tiskového zákona, aby se novináři napříště nemohli rýpat v příjmech politiků a rozebírat jejich soukromé záležitosti.

Tlustý asi ví, proč to dělá. Předminulou neděli Česká televize upozornila na možný střet zájmů, neboť jeho manželka a otec figurují v orgánech firmy JMT CZ, která loni získala dvacetimiliónový úvěr od 1. městské banky, již ovládá finanční skupina PPF. Tatáž skupina, která v roce 2003 zvítězila v tendru České konsolidační agentury (ČKA) na odkup pohledávek za více než miliardu korun. Tlustý je předsedou dozorčí rady ČKA. Trošku moc náhod najednou, dalo by se říci. Ale Vlastimil Tlustý si dovedl poradit i tentokrát: o podnikání své ženy prý nemá bližší informace. Dokažte mu opak.

Zatloukat, zatloukat, zatloukat. Proč se ke stejné - a tolikrát osvědčené - strategii neuchýlil i Stanislav Gross? Tlustému nelze upřít jedno: ať peníze na vilu ve Slaném získal jakkoli, ať dokázal využít svého vlivu v ČKA ve prospěch podnikání své manželky, dokáže držet jazyk za zuby. Nevymýšlí si nesmyslné vytáčky a nepřichází s těžko uvěřitelnými historkami.

MICHAL KRAUS

Měsíc před odhalením nejasností okolo financování stavby vily Vlastimila Tlustého ve Slaném přišla stejná investigativní dvojice MF Dnes na skutečnost, že sociálně demokratický poslanec Michal Kraus, který žádal od pražského magistrátu přidělení bytu pro svou rodinu, zároveň koupil za tři milióny korun byt pro dceru Michaelu a za další čtyři milióny postavil domek pro syna Pavla. Titulky "Sociální případ" Kraus kupuje miliónové byty a Krausovi se nechtějí vzdát obecního bytu (MF Dnes 5. 2. 2002) mluví za vše.

Také u poslance Krause si noviny všimly, že nákup nemovitostí zvládl bez hypotéky. "Poslanec Michal Kraus nepodniká a živí se výhradně politikou, která mu měsíčně přinese kolem šedesáti tisíc korun. Ještě v roce 2000 v Lidových novinách tvrdil, že na kontě má sto až dvě stě tisíc korun. Jak tedy ke všem těm bytům přišel?" ptali se Sabina Slonková a Jiří Kubík. A Kraus vysvětluje: Měl jsem nějaké možnosti a nějaké peníze jsme dali dohromady přes rodiče. To se týká bytu pro dceru Michaelu. Na stavbu domku si poslanec už vzal hypotéku. A to před třemi lety říkal, že ho ještě čeká řešení bydlení pro druhou dceru, Danielu: "To je věc ještě dalších pěti deseti let."

Ačkoli si Kraus ponechal byt přidělený pražským magistrátem (a nešlo o žádnou garsonku, ale rovnou o 4+1), MF Dnes zjistila, že bydlí společně s oběma dcerami v onom třímiliónovém bytě v pražské Klausově ulici. Navíc zamlčel, že zároveň vlastní další byt v Lanškrouně, odkud pochází. Jeho existenci magistrátu zamlčel, aby ho později mohl pronajímat. Když na to novináři přišli, převedl jej na otce, jenž ale trvale žije v Pardubicích, a vesele pokračoval v jeho pronajímání. Sám se přihlásil k trvalému pobytu u sestry v Semilech. Inu, co neudělat pro vlastní děti ... Loni v říjnu Lidové noviny zjistily, že poslanec Kraus své děti musí opravdu upřímně milovat, protože synovi kromě domku za čtyři milióny přihrál také patnáctimiliónovou dotaci ze státního rozpočtu na "rekonstrukci a dostavbu Sportovního centra pro mládež SK Kladno". Pod toto sdružení spadá druholigový fotbalový tým SK Kladno, v němž hraje Pavel Kraus. A co na to pan poslanec, mimochodem neplacený prezident tohoto fotbalového klubu? "No, každý se snaží pomoct, jak může. Dobré slovo jsem ztratil," přiznal 16. října 2004 v rozhovoru pro deník Sport.

Výsledek? Kauza se vlekla médii celé dva měsíce. Přesto se podle Lidových novin podařilo Krausovi dohodit fotbalovému klubu dalších 18 miliónů. Samozřejmě ze státních peněz. "Mladej tam příští rok končí. To jsou peníze pro 350 dalších dětí, které tam sportují," řekl 11. listopadu 2004 redaktorovi LN Petru Kolářovi. Kauza ale byla už natolik zmedializována, že poslanec musel nakonec svůj návrh na dotaci stáhnout. Sněmovna se dokonce začala vážně zabývat myšlenkou, že poslancům výrazně omezí možnost prosazovat do rozpočtu dotace pro regiony, za jaké byli zvoleni nebo v nichž žijí jejich rodinní příslušníci.

Poněkud mnoho kauz na jednoho poslance, nezdá se vám? Přesto poslanecký klub ČSSD zvolil začátkem letošního února Michala Krause za svého předsedu.

PROČ?

Kalousek, Tlustý, Kraus. Jejich příběhy ani zájem médií o ně se od případu premiéra v principu neliší. "Kampaň" vedla média proti všem podobnou a těžko to kdo může novinářům vyčítat. Stejně tak by bylo obtížné hledat v tom politický záměr - jeden z nich je z KDU-ČSL, druhý z ODS, třetí z ČSSD. Tak proč tak velký rozdíl v důsledcích?

Předně není ani jeden z nich premiérem. Neméně podstatné je ovšem i to, že žádný z nich se tak trapně nezamotal do polovičatého vysvětlování a mlžení. Jejich nezpochybnitelnou kvalitou je důslednost. Zda je to důslednost ve lhaní, či jen v odbývání přílišné dotěrnosti novinářů, a zda je to kvalita žádoucí pro vrcholového politika, zůstává otázkou především pro voliče.

Miroslava Kalouska, Vlastimila Tlustého i Michala Krause jsme požádali o vyjádření. Nikdo z nich do uzávěrky na naše otázky neodpověděl.

(REFLEX 9, 3.3.2005)

Polské rádio RMF FM zainvestuje na Ukrajině

2005-03-03T13:18:00.000+01:00

Wirtualnemedia.pl (jp)

Polská společnost Broker FM, která provozuje celoplošné rádio RMF FM, hodlá v letošním roce expandovat na Ukrajinu. Podle viceprezidenta společnosti Marka Dworaka zvažuje vstup do jedné nebo dvou rozhlasových stanic. Ředitel firmy Kazimierz Gródek dodal, že by mělo jít o lokální stanice, na nichž si Broker FM vyzkouší podnikání na Ukrajině a po roce vyhodnotí, zda se jí vysílání v této zemi vyplatí. Pokud ano, plánuje zde vytvořit novou multiregionální nebo celoplošnou rozhlasovou stanici. Polská média aktivně podporovala loňskou "oranžovou" revoluci na Ukrajině, která vypukla po údajně zfalšovaném druhém kole prezidentských voleb. Řada polských novinářů poté odjela na opakované druhé kolo voleb jako pozorovatelé.

Přepřahání v Respektu

2005-03-03T01:03:00.000+01:00

Kdo bude novým šéfredaktorem týdeníku Respekt? Internetový server Mediář před měsícem tvrdil, že odcházejícího Tomáše Němečka celkem jistě nahradí vedoucí zahraniční rubriky Lidových novin Luboš Palata. Jak už to u podobných zpráv bývá, platila i tato jen dočasně.

Palata koncem ledna skutečně dostal nabídku od většinového vlastníka Respektu, senátora Karla Schwarzenberga. Do redakce měl nastoupit k 1. březnu a dokonce kvůli tomu podal výpověď z Lidových novin (aby ji posléze zase stáhl). Pak se ale situace zkomplikovala. Proti Palatově jmenování se postavili menšinoví akcionáři týdeníku včele se zástupcem šéfredaktora Jaroslavem Spurným. Ten říká, že jim ani tak nevadila skutečnost, že by Respekt měl vést Palata, jako způsob, jakým se tato informace dostala na veřejnost.

„Jméno pana Palaty se objevilo v médiích ještě předtím, než se jeho případným jmenováním mohla zabývat valná hromada vydavatelské společnosti, která proběhne tento týden,“ vysvětluje Spurný. Další zdroje přímo z Respektu i vně redakci ale tvrdí, že zakládajícím redaktorům týdeníku vadilo, že by je měl vést člověk „zvenku“. Také se jim nelíbilo, že je Schwarzenberg při výběru kandidáta obešel, na což by ale jako vlastník více než 90 procent vydavatelské společnosti R-Presse měl právo. Zatímco Schwarzenberg trval na Palatovi, redakce prosazovala na Němečkovo místo novináře z Respektu Marka Švehlu.

K podobné situaci došlo v Respektu již před třemi lety, kdy menšinoví akcionáři požadovali, aby se šéfredaktorem stal jejich kolega Erik Tabery, zatímco Karel Schwarzenberg se rozhodl pro Tomáše Němečka. Poměrně silné slovo v rozhodování o obsazení této klíčové funkce redakci přisuzuje velmi liberální statut, podle něhož s ní vydavatel musí kandidáta na šéfredaktora konzultovat. Na něm pak zřejmě zkrachovala snaha nahradit Němečka, který se po dvou a půl letech vedení redakce rozhodl dobrovolně odejít a jedná o svém nástupu do Hospodářských novin, Lubošem Palatou.

Není žádným tajemstvím, že Palata hodlal v Respektu nastolit určitá pravidla hry, která by omezila volnost hraničící až s revolučním étosem, v němž redakce pracuje prakticky od svého vzniku. Ostatně, na malou míru demokracie v redakci si už stěžoval Němečkův předchůdce Petr Holub (dnes rovněž redaktor Hospodářských novin), který z Respektu odešel před téměř třemi lety. Jeho odchod byl ale spojovaný také s nadstandardními vztahy se sociálnědemokratickým předsedou Poslanecké sněmovny Lubomírem Zaorálkem a poněkud nešťastným článkem, v němž napadnul ministry Zemanovy vlády.

Zajímavé je, že Respekt, který ve svých článcích tolik volá po transparentnosti, se sám o sobě příliš bavit nechce. „Řízením redakce byl po odchodu Tomáše Němečka pověřen Marek Švehla do té doby, než bude valnou hromadou společnosti jmenován nový šéfredaktor. O jeho osobě zatím není rozhodnuto. Týdeník Respekt je soukromý podnik, takže další interní informace v této chvíli sdělovat nebudeme,“ odpovídá ředitelka společnosti R-Presse Anna Soumarová.

Valná hromada měla proběhnout začátkem tohoto týdne. Podle Jaroslava Spurného se na ní měl dohodnout způsob, jakým vydavatel vybere Němečkova nástupce a zřejmě i termín, do kterého by se tak mělo stát. Nejmenovaný zdroj pak uvedl, že Schwarzenberg ustoupil od kandidatury Palaty a menšinoví akcionáři už netrvají na Švehlovi. Jisté je, že nový šéfredaktor by měl přijít zvenku, zvolí ho výběrová komise a měl by mít širokou podporu redakce. Není to ale jen neuskutečnitelné přání?

(REFLEX 9, 3.3.2005)

Glosář J. P.

2005-03-03T01:02:00.000+01:00

NOVINÁŘ SE MŮŽE MÝLIT. Polský Nejvyšší soud se zastal novin Zycie ve sporu s prezidentem Alexandrem Kwasniewským, o němž deník napsal, že za komunismu spolupracoval s agentem státní bezpečnosti. „Novinář se může mýlit a nenese odpovědnost za to, že ho někdo lživě informoval,“ zní verdikt, který polská média považují za důležitý precedens. Co na to ministr Dostál?

DVOJITÉHO KALOUSKA! Nevím, co vedlo Českou televizi k předtočení Miroslava Kalouska a Lubomíra Zaorálka do pořadu Otázky Václava Moravce, ale docela se těším na dobu, kdy bude úplně normální, že stejný člověk ve stejnou dobu vystoupí ve dvou živě přenášených pořadech a vůbec nikdo se nad tím nepozastaví.

MÉNĚ REKLAMY. Španělsko omezí reklamu ve vysílání veřejnoprávní televize. Reklamní spoty budou moci napříště tvořit nejvíce deset (oproti současným dvaceti) procent z celkového vysílacího času a zabrat maximálně devět minut z jedné hodiny programu. Pro porovnání: ČT může věnovat reklamě pouhé jedno procento vysílacího času.

(REFLEX 9, 3.3.2005)

Guardian a plynové komory

2005-03-03T01:01:00.000+01:00

Při psaní do novin se vyplatí myslet na detaily. Britský deník The Guardian čelí poměrně kuriózní žalobě kvůli necitlivému článku o nacistických vyhlazovacích táborech v Polsku. Občanskému sdružení Poznání registrovanému právě u našich severních sousedů se nelíbí, že Guardian v komentáři věnovaném holocaustu psal o „polských plynových komorách“. Podle členů sdružení tak noviny evokují skutečnost, že šlo o polský vynález, přičemž Poláci měli s plynovými komorami v nacistických koncentračních táborech společné maximálně tak to, že Osvětim nebo Treblinka leží právě na jejich území.

Je to jasná osvětimská lež, proti které se musíme bránit, říkají členové sdružení, většinou příbuzní a pozůstalí po obětech holocaustu. Podobné žaloby si v minulosti vysloužilo několik polských médií, tentokrát je to ale poprvé, co se bude polský soud zabývat podáním na zahraniční tisk. Na prokuratuře v Opoli, kam sdružení podalo svůj podnět, berou případ jako jasný precedent. „Musíme se například zabývat tím, zda se článek objevil také na internetu a zda v tom případě neporušil polské právní předpisy,“ řekl její mluvčí.

Na sporný článek v britských novinách upozornil nejčtenější polský seriózní list Gazeta Wyborcza, když upozornil, že v komentáři z konce loňského prosince se objevila zmínka o transportech Židů do „polských plynových komor a krematorií“. Redakce Guardianu posléze přiznala, že užila nevhodnou formulaci. Žalobě se tím ale nevyhnula.

(REFLEX 9, 3.3.2005)

Představujeme projekty DVB-T: Televize Noe

2005-03-01T13:08:00.000+01:00

Rada ČTK vypsala konkurz na generálního ředitele

2005-03-01T13:03:00.000+01:00

V letošním roce končí funkční období dvou ze tří generálního ředitelů veřejnoprávních médií. Kromě šéfa Českého rozhlasu Václava Kasíka, jehož Rada ČRo vyzvala, aby se zúčastnil vypsaného výběrového řízení, se tato situace týká také generálního ředitele České tiskové kanceláře Milana Stibrala. Rada ČTK v pondělí zveřejnila prostřednictvím Hospodářských novin a serveru iHNed.cz inzerát, v němž vyzývá zájemce o účast v konkurzu na šéfa ČTK. Kandidáti mají mít úplné vysokoškolské vzdělání, aktivní znalost nejméně jednoho světového jazyka, aktivní zkušenost s vrcholovým managementem (nejlépe v médiích) a musí být bezúhonní. Přihláška dále musí obsahovat životopis, ověřený doklad o ukončeném VŠ vzdělání, výpis z rejstříku trestů (ne starší tří měsíců), lustrační osvědčení a vlastní koncepci činnosti a rozvoje ČTK. Zájemci se mohou hlásit do 20. dubna, termín nástupu nového generálního ředitele určila Rada na 9. června.

Pusť si Newsweek na rádiu

2005-03-01T13:00:00.000+01:00

Polská mutace amerického zpravodajského týdeníku Newsweek přišla s nápadem, jak ještě lépe propagovat tento titul a přiblížit jeho autory potenciálním čtenářům. Od tohoto týdne redakce nahrává upoutávky na stěžejní témata a vysílá je jako speciální publicistické pořady v rádiích. Jednotlivé články představují přímo jejich autoři a neobvyklý pořad doplňuje krátký komentář na aktuální vnitropolitické nebo zahraniční téma. Do projektu se zapojilo přes dvacet polských rádií. Zájemci si mohou od středy 2. března jednotlivé týdenní audionahrávky přehrát také na webových stránkách www.newsweek.pl.

RRTV zveřejnila plán činnosti do konce října

2005-02-28T14:07:00.000+01:00

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání umístila na svoje internetové stránky přehled termínů zasedání, veřejných slyšení zájemců o licence pro pozemní digitální televizní vysílání a návštěvních dnů až do konce října letošního roku. Vyplývá z něj, že Rada do této doby plánuje ještě šestnáct zasedání (nejbližší na 15. a 16. března), dva návštěvní dny (16. března a 27. dubna) a dvě kola veřejných slyšení (17. až 19. května a 31. května až 2. června).

Axel Springer chystá konkurenci Gazetě Wyborcze

2005-02-28T11:02:00.000+01:00

Medialink.pl (jp)

Společnost Axel Springer Polska, vydavatel nejprodávanějšího polského bulvárního deníku Fakt, uvažuje o dalším novinovém titulu. Podle serveru Medialink.pl, který se odvolává na neoficiální informace přímo z nitra polské pobočky německého tiskového koncernu, by mělo jít o seriózní názorový deník, jenž by se podobal německému Die Welt (rovněž vydává Axel Springer) a konkuroval by zavedenému listu Gazeta Wyborcza (vydává polský koncern Agora) nebo Rzeczpospolita. „Podle našich informací je projekt v samých začátcích a ještě nepadla žádná závazná rozhodnutí,“ píše Medialink s tím, že by rozhodně nemělo jít o bulvár a deník by se měl zaměřit na cílovou skupinu vzdělanějších čtenářů. Na stáncích by se přitom měl objevit už letos.

Nedaří se? Přitvrdíme.

2005-02-28T01:01:00.000+01:00

Musím se přiznat, že nějaký ten týden programově nesleduji televizi (což neznamená, že bych se nezajímal o její pozadí; vřele doporučuji všem mediálním analytikům), takže mi unikla kampaň týdeníku Nedělní svět, která ohlašovala jeho změnu „k lepšímu“.

Nedělní noviny si kupuji nepravidelně, a tak jsem se k vylepšenému image NS dostal až včera. Pokud chtěl Mediacop čtenáře překvapit, v mém případě se mu to podařilo měrou opravdu vrchovatou. Mezi lidmi z branže se proslýchalo, že Nedělní svět zdaleka neprodává oněch deklarovaných 45 tisíc výtisků, kterými se před časem chlubil mediální ředitel vydavatelství Mediacop Dalibor Balšínek. Podle prosincových výsledků auditu prodejnosti tisku od společnosti ABC ČR to je pravda: NS prodal něco přes 37 tisíc výtisků.

Není to žádná výhra. U deníků (mezi něž se Nedělní svět dá počítat podle novinového formátu a snad i toho, že jeho vydavatel počítal se vznikem regionálních mutací) to rozhodně znamená velký propadák. Diskutabilní by byl už dlouhodobý prodaný náklad pod 50 tisíc výtisků. Odchod šéfredaktora Ondřeje Neumanna, který by měl zamířit do chystaného zpravodajského kanálu České televize, také o něčem svědčí. Každopádně změna, kterou nabízí Nedělní svět, je jasnou kapitulací na původní projekt seriózních nedělních novin.

Považte sami: vydaly by jedinečné seriózní noviny jako hlavní zprávu na titulce varování před Novou, která zdražila sms hlasování v SuperStar? Noviny jsou sice celobarevné, viditelně ale slevily na kvalitě papíru a snížily počet sešitů na dva. Grafika se zcela evidentně přiblížila bulváru, takže vydavatel časopisu Týden nyní vlastní dva bulvární nedělníky: „měkký“ Nedělní svět a „tvrdé“ Aha! Znamená to, že nebulvární nedělní noviny nemají na českém trhu šanci? (vůbec první titul svého druhu, Nedělní noviny, které vydával majitel Reflexu, skončily po pouhém roce vycházení).

Nemyslím si. Mediacop zřejmě neodhadl situaci a pustil se do projektu, na který evidentně neměl. Pokud má v České republice vzniknout silný seriózní nedělník, postaví ho některý z vydavatelů zavedených nebulvárních novin. V podstatě se nabízejí dvě možnosti: Mafra s Mladou frontou Dnes a Lidovými novinami nebo Borgis s Právem (Hospodářské noviny nevycházejí ani v sobotu a mají k tomu jasný důvod). A protože jsem realista, viděl bych to spíš na Mafru. Odváží se?

(REFLEX OnLine, 28.2.2005)

Inzerenti letos utratí téměř 18 miliard, největší růst čeká internet a rádia

2005-02-24T11:17:00.000+01:00

Kde seženou provozovatelé digitálních televizí prostředky na jejich provoz? Utáhne reklamní trh tak drastický nárůst počtu televizních kanálů, a budou mít zadavatelé inzerce zájem o tematicky vyhraněné stanice? Na tyto otázky se pokusili odpovědět účastníci středečního semináře serveru Česká média Jak zaplatit digitální stanice?, který proběhl tradičně v bývalé konírně Nostického paláce v Praze. Nedá se ale říci, že by dospěli k jednoznačným závěrům, spíše naopak. Některé názory ale stojí za zmínku.

Fričová: o prodej set-top-boxů bych se nebála

Ředitel Českého rozhlasu 1 – Radiožurnálu Alexandr Pícha například odmítá, aby stát nebo média veřejné služby jakýmkoli způsobem podporovaly nákup set-top-boxů. „Nechceme podobnou státní podporu jako v Itálii. Myslíme si, že to zvýhodňuje jeden druh zdroje informací před ostatními, například internetem, kabelovou televizí nebo satelitem,“ míní Pícha. Generální ředitelka Frekvence 1, Evropy 2 a RRM Kateřina Fričová se podle svých slov nebojí, že by domácnosti bez státní podpory nekupovaly set-top-boxy: „Bude to jako s kupónovou privatizací, dva dny před vypnutím analogu budou vznikat fronty před obchody s elektronikou.“

Záleží však na tom, zda stát určí nějaký definitivní termín vypnutí analogového vysílání – dosud se k tomu totiž nemá. Fričová míní, že nové televizní stanice budou muset nacházet nové zdroje financování a jiný způsob řízení než současné plnoformátové analogové kanály. „Televize, jak ji známe, de facto zhyne a vznikne nové médium. Nepovažuji za šťastné podporovat plnoformátové televize, budoucnost spíše vidím v tematických kanálech. Samozřejmě bude existovat spousta lidí, kteří zůstanou u plnoformátových televizí. Velká část nových televizí by ale měla být tematická. Bude třeba více cílit na úzké divácké skupiny, segmentovat program, dobře vybírat časy,“ tvrdí Fričová.

Jurásek: velcí inzerenti nechtějí tematické kanály

Ředitelka Frekvence 1 a Evropy 2 stojí za projekty TF1 a TE2, ale také teleshoppingově-zábavným kanálem TOP TV 2. „Bavilo by mě dělat zpravodajskou televizi, ale je to finančně velmi náročné. Rada by měla odhadnout, které projekty jsou „totálně mimo mísu“. Primárně bychom to měli dělat pro diváky, ale na druhou stranu aby diváci nebyli biti, kdyby všichni provozovatelé byli chudí,“ varuje Fričová. Velkou šanci podle ní mají zejména televize zaměřené na ženy, což je obecně dobrá cílová skupina, která tráví hodně času u televize a nechá se ovlivnit reklamou. „Bezesporu má své místo sportovní kanál a hudební kanál, ale jeho sledovanost bude nižší, protože teenegeři netráví u televize tolik času,“ míní Fričová.

Vladimír Jurásek, marketingový ředitel společnosti Mag Media 99, která prodává reklamní časy na TV Nova, se domnívá, že zájem zadavatelů reklamy o specializované kanály nebude příliš velký: „Inzerenti chtějí prodávat hlavně rychloobrátkové zboží, takže do tematických televizí příliš nejdou. Pro ně by bylo cestou, kdyby posunuly svůj prime time.“ Senátor za ODS Jaroslav Kubera se domnívá, že ať stát bude dotovat set-top-boxy nebo zvýší koncesionářské poplatky, digitalizaci rozhlasového a televizního vysílání vždycky zaplatí divák. Zmínil také paradox českých domácností: čím nižší sociální skupina, tím lepší vybavení domácnosti televizory s plazmovou obrazovkou, DVD přehrávači a satelitními přijímači.

Pohl: kde se vezmou chybějící čtyři miliardy?

Kateřina Fričová varuje, že rozšířením programové nabídky nedojde k nějak razantnímu zvětšení reklamního koláče. Jestliže dnes televize inkasují osm miliard korun z reklamy ročně, po přechodu na DVB-T by to mělo být maximálně dvanáct miliard. „A to by šlo o padesátiprocentní nárůst, kterému nevěřím. Vydělením počtu vysílatelů (v konečné fázi by jich mělo být přes dvacet, pozn.red.) to nevychází nejlépe,“ upozorňuje Fričová, která na rozdíl od Juráska vidí větší šance u nových tematických kanálů. Provozovatelé těchto kanálů by ale podle ní měli uvažovat o synergii v rámci technických služeb. „Pak by si mohli dovolit nakoupit techniku, kterou si samostatně koupit nemohou.“

Šéf představenstva společnosti Czech Digital Group a spolumajitel parlamentní televize 24.cz Leoš Pohl upozornil, že podle jejich propočtů chybí pro pokrytí nákladů na provoz digitálních televizí asi čtyři miliardy korun a nikdo neví, kde se tyto peníze vezmou. „Bude nutná regulace, protože regiony může digitalizace zabít,“ dodal. Naopak ředitel Radiožurnálu Alexandr Pícha se domnívá, že regulace ztratí v éře digitálního vysílání smysl. „Nyní se vysílá ve formátu MPEG-2, který umožňuje šířit v jednom multiplexu čtyři televizní kanály, ale ve Francii uvažují o standardizaci formátu MPEG-4, který zkomprimuje až osm kanálů v jednom multiplexu, což znemožní jakoukoli regulaci.“ A kdo zaplatí jejich provoz? Na tuto otázku seminář Českých médiích neodpověděl.

(RadioTV.cz, 24.2.2005)

Trafiky

2005-02-24T11:15:00.000+01:00

Vždycky mě zajímalo, jak fungují trafiky a stánky s novinami. Je to náhoda, že se některý časopis objevuje hned u pokladny a jiný se krčí kdesi vzadu mezi cigaretami a zapalovači? A má na tohle umístění vliv i něco jiného než zájem čtenářů a tedy prodejnost toho kterého titulu? Začal jsem pátrat, jak funguje trafikový průmysl.

Třeba takové stánky na vlakových nádražích. Postupně je obsadila síť Relay s charakteristicky červenobílým logem, o níž málokdo ví, že je přes francouzského majitele spřízněná s rádii Frekvence 1 a Evropa 2, ale také s vydavatelstvím Hachette Filipacchi, pod které spadá například česká mutace ženského časopisu Elle. Tak tato síť Relay postupně přešla – podobně jako největší tuzemská „trafiková“ firma Geco Tabák – na systém předplácených pozic.

Zatímco Relay se soustředí na frekventované dopravní uzly, Geco provozuje samoobslužné stojany v hypermarketech. Tam je z řádově tisíce různých pozic nějakých dvanáct nebo třináct takzvaně zvýhodněných. Za jejich využití vydavatelé platí řádově stovky korun měsíčně na jednu provozovnu. Zájem je prý obrovský. „Pozice máme vyprodané dopředu na celé první pololetí letošního roku,“ řekl mi manažer společnosti Geko, který má tuto oblast na starosti.

To Petr Čermák z firmy CZ Retail, jež provozuje síť Relay, hovoří dokonce o objednávkách na rok dopředu: „Některé akce lze dohodnout během jednoho až dvou týdnů, nejlukrativnější pozice jsou pak v podstatě stabilně obsazeny a to celoročně.“ A cena? „Nabízíme přibližně deset různých možností prezentace a ceny za jednotlivé pozice vychází z délky spolupráce, objemu objednávky, apod.,“ říká Čermák.

Funguje to jednoduše. Pokud chcete, aby byl váš titul více na očích, připlatíte si. Zákazník pak třeba u pokladny musí o časopis nebo noviny zavadit pohledem a kdo ví, třeba ho natolik zaujme, že ho koupí. Je to samozřejmě lov nových nebo nepravidelných čtenářů – ti pravidelní podobnou návnadu nepotřebují. „U pokladny samozřejmě bývá nejvíc lidí, na druhou stranu ti, kteří jdou platit, si už nic nového kupovat nechtějí,“ líčil mi odborník z firmy Geco.

U malých trafik a rodinných podniků funguje mnohem jednodušší systém. Když jsem se vyptával asi čtyřicetileté trafikantky na Kavčích horách, jakou strategii prodeje zvolila jejich firma, odpověděla jednoduše: „Co se prodává dobře, máme u pokladny. Co prodává míň, u pokladny nemáme.“ Zní to logicky.

(REFLEX 8, 24.2.2005)

Peoplemetry i pro internet?

2005-02-24T11:14:00.000+01:00

Dokážete si představit, že by vás pokaždé, co nahodíte svůj počítač a připojíte se k internetu, sledoval neviditelný „Velký bratr“ a nelítostně zaznamenával, jaké všechny webové stránky jste navštívili, kolik času jste na nich strávili a co všechno jste na nich vyhledali?

Zní to dramaticky, ale právě takového „Velkého bratra“, obdobu televizních peoplemetrů, se chystá instalovat na počítače stovek dobrovolníků společnost Mediaresearch (pro Asociaci televizních organizací měří take sledovanost televizních stanic), která společně s polskou firmou Gemius zvítězila ve výběrovém řízení Sdružení pro internetovou reklamu (SPIR) na realizátora projektu měření návštěvnosti a výzkumu českého internetu pro léta 2005 až 2007.

Projekt se jmenuje NetMonitor a kromě auditu návštěvnosti bude sbírat sociodemografická data pro provozovatele serverů a zadavetele inzerce. V Česku dosud vedle NetMonitoru existoval jediný rozsáhlý průzkum návštěvnosti internetových stránek – iAudit – který podporuje největší český internetový portál Seznam. Jeho nevýhodou je, že jej provozuje soukromá firma a je technicky zastaralý. Oproti tomu zadavatelem NetMonitoru je profesní organizace, která sdružuje 23 významných provozovatelů internetových stránek a mediální agentury (nedávno mezi ně vstoupila například společnost Economia, která vydává Hospodářské noviny a provozuje server iHNed.cz, nebo finanční server Peníze.cz).

Nevýhodou NetMonitoru je skutečnost, že se jej neúčastní Seznam. Podle jeho majitele Ivo Lukačoviče proto, že zadavatel průzkumu nenabízí všem zájemcům rovné podmínky. Údajně znevýhodňuje malé servery, které si nemohou dovolit vysoké platby za tuto službu a tím poškozuje trh (Lukačovič to řekl na nedávné tiskové konferenci k novinkám, které Seznam chystá na letošní rok). Zástupci SPIR však takové tvrzení odmítají: ceny za účast v NetMonitoru jsou narozdíl od individuálních dohod u iAuditu pevné. Lidé, kteří se pohybují v internetovém byznysu spíše tvrdí, že Seznam, který loni za velkého humbuku vystoupil ze SPIR, pouze čeří vodu a snaží se vyjednat lepší podmínky pro svůj vstup do NetMonitoru.

Ať je to tak či onak, oproti televizním peoplemetrům, kterých je v českých domácnostech “pouhých” 1 300, NetMonitor slibuje data od 28 tisíc respondentů, což znamená neuvěřitelný skok dopředu. Má jít o uživatele internetu, kteří se do měření přihlásí dobrovolně – přes anketu na webu. Z nich pak realizátor průzkumu vybere skupinu, která bude odpovídat reprezentativnímu vzorku české populace a těmto dobrovolníkům zašle jednoduchý software, po jehož nainstalování budou z každého monitorovaného počítače putovat data do “sběrného centra”. Výstupy budou okamžitě k dispozici na internetu.

Podobným způsobem už funguje výzkum internetu v sousedním Polsku a pobaltských zemích. “Naší snahou je vytvořit jednotnou měnu pro český internet,” říká Tereza Šimečková ze společnosti Mediaresearch. Jinými slovy, mělo by jít o takové měření návštěvnosti českých internetových stránek, jehož výsledky by nikdo nezpochybňoval a staly by se pevným podkladem pro jednání se zadavateli inzerce. Jenže stejnou ambici má take iAudit, pro který by odchod Seznamu k NetMonitoru znamenal velký problém. Kdo bude mít navrch?

(REFLEX 8, 24.2.2005)

Glosář J. P.

2005-02-24T11:10:00.000+01:00

ŠTĚPÁNKŮV COMEBACK? Několik bývalých členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání vyzvalo premiéra Standu Grosse, aby vyvodil důsledky ze závěru šetření parlamentní vyšetřovací komise k prohrané arbitráži s americkou firmou CME (tj. že stát se nedostatečně bránil). Jinými slovy, rádi by se vrátili k lizu. Docela by mě zajímalo, co řeknou na další arbitráž s bývalým investorem TV3, v níž jde o miliardu a kterou zřejmě taky prohrajeme.

TICHO PO PĚŠINĚ. Ministr kultury Pavel Dostál pohrozil, že změní kvůli Grossgate tiskový zákon, aby dotčení lidé měli větší šanci bránit se. Plamenná slova, skutek utek. Stejně to nejlépe vyřešil extrenér František Straka. Žádná omluva, rovnou soud. A ten rozhodne.

ROCKZONE VYMĚKL. Rádio RockZone 105,9 - druhá čistě rocková rozhlasová stanice v Praze – upustila od svého (údajného) záměru napodobit logo svého nejbližšího konkurenta, rádia Beat. Místo něj se identifikuje touto šedivou náhradou. Stanici formátoval “český pohodový” publicista Josef Vlček.

(REFLEX 8, 24.2.2005)

RTV Galaxie zažalovala vysílací radu

2005-02-23T17:33:00.000+01:00

Společnost RTV Galaxie, která až do prosincového rozhodnutí Městského soudu v Praze provozovala metropolitní stanice TV Praha a TV Hradec Králové, podala žalobu na RRTV na ochranu proti nezákonnému zásahu správního orgánu. Žaloba se týká situace, do které se RTV Galaxie dostala odejmutím licencí a jejich vrácení Martinu Kindernayovi. Rada na svém středečním zasedání vyzvala lucemburskou společnost KTV, aby sdělila, zda souhlasí se zastavením správního řízení k její žádosti o převodech Kindernayových licencí pro terestrické vysílání bývalé TV3, jak uvedl její stoprocentní vlastník Martin Kindernay. Teprve poté se bude moci zabývat žádostí Kindernaye o opětovný převod těchto licencí na RTV Galaxii.

(RadioTV.cz, 23.2.2005)

Němci bodovali ve světové soutěži designu novin

2005-02-23T08:51:00.000+01:00

Wirtualnemedia.pl (jp)

Dva německé deníky získaly prestižní cenu za nejlepší novinový desing na světě (World's Best-Designed Newspapers). Die Zeit a Der Tagesspiegel se o ocenění udělované Society of Newspaper Design dělí ještě s americkým deníkem The Hartford Courant, španělským sportovním deníkem Marca a švédskými novinami Svenska Dagbladet. Celkově organizace vybírala z 423 novinových titulů z celého světa. Noviny Die Zeit, které denně prodávají 450 tisíc výtisků, získaly ocenění za to, že dokáží čtenáři přiblížit různé aspekty života, udržují tradice, a jsou ve své typografii „německy elegantní“.

Der Tagesspiegel, jehož průměrný denní prodaný náklad dosahuje 150 tisíc výtisků, vychází jako metropolitní list v Berlíně a porota ocenila hlavně jeho skvělou hierarchii. Americký list The Hartford Courant s denním prodaným nákladem 250 tisíc výtisků je podle Society of Newspaper Design nejelegantnější a nejstylovější ze všech amerických novin. Svenska Dagbladet (náklad 189 tisíc výtisků) bodovala změnou formátu na kompaktní, přičemž si zachovala charakter názorového deníku. Sportovní deník Marca s prodejem okolo 390 tisíc výtisků zaujal přesným cílením na sportovní fanoušky:svojí živostí, intenzivními barvami a výrazným logem.

Polsat buduje regionální zpravodajská studia

2005-02-23T08:27:00.000+01:00

Wirtualnemedia.pl (jp)

Nejsledovanější komerční polská televize Polsat připravuje regionální verze svého zpravodajského pořadu „Wydarzenia“. Stanice počítá se sítí maximálně deseti regionálních studií, která se budou ve stejný čas odpojovat a lokálně vysílat vlastní verzi zpráv. Vedením projektu byla pověřena bývalá ředitelka varšavského vysílání celostátního komerčního rádia RMF Anna Augustyn. První studia mají vzniknout v Poznani, Vratislavi a Lodži.

Bude Sedmička taky o digitalizaci?

2005-02-22T21:24:00.000+01:00

Poslanecká sněmovna přehlasovala Senát a drtivou většinou schválila vlastní předlohu zákona o elektronických komunikacích, jehož součástí je i takzvaný veřejnoprávní multiplex pro Českou televizi a Český rozhlas. Zákon nyní čeká už jen na podpis prezidenta Václava Klause, který bude tuto neděli jediným hostem diskusního pořadu Sedmička na televizi Nova. Zeptá se moderátor Martin Veselovský, zda Klaus zákon podepíše a co si myslí o „zvýhodňování“ veřejnoprávních médií? Není to tak nepravděpodobné, když minulá Sedmička věnovala celé jedno téma Dostálovu návrhu na zpřísnění tiskového zákona – což zrovna není věc, která by pálila diváky Novy, jako spíš její majitele.

HBO v Česku spustí klubový kanál Cinemax

2005-02-21T20:42:00.000+01:00

Přibližně za měsíc by se měli abonenti satelitní placené služby UPC Direct dočkat už třetího prémiového filmového kanálu z produkce společnosti Home Box Office (HBO). Klubově zaměřenou stanici nabídne od 1. dubna nejprve pouze tato satelitní platforma. O zařazení Cinemaxu, jež od zítřka zahájí vysílání také v Polsku a v průběhu dvou měsíců rovněž na Slovensku, v Maďarsku, Rumunsku a Bulharsku, do programové nabídky českých kabelových společností se teprve jedná.

„Jednáme s UPC kabelovou divizí a Karneval, což jsou dvě největší společnosti v ČR a na Slovensku a jsme samozřejmě v jednání i s ostatními menšími operátory, ovšem těžko můžeme v současné době hovořit o nějakém konkrétním datu,“ potvrdil RadioTV Vít Šírek, marketingový manažer společnosti HBO Česká republika. Na rozdíl od mluvčího společnosti UPC Františka Maliny, podle něhož ještě nebylo o zařazení Cinemaxu do nabídky jejích produktů rozhodnuto a neexistuje žádná smlouva, Šírek potvrdil termín nasazení Cinemaxu do nabídky UPC Direct od 1. dubna: „K dohodě meze UPC a HBO došlo až v nedávné době, což vysvětluje časovou prodlevu (oproti Polsku, pozn. red.).“

Karneval počítá se Cinemaxem do DVB-C

Podle marketingového ředitele české pobočky HBO Martina Cepka jsou za pozdějším zařazením kanálu Cinemax do kabelových rozvodů čistě technické problémy: „V případě další placené služby je třeba zajistit její filtraci. Z toho důvodu bude zařazení programu Cinemax spojeno se zavedením digitálního kódování v kabelových televizích, které je již ve stádiu testování a připravuje se jeho brzké spuštění.“ Cepek rovněž potvrdil zájem HBO o vytvoření celého „filmového“ multiplexu v rámci DVB-C. V takovém případě by mohly stávající dva kanály HBO a Cinemax doplnit i další stanice provozované touto společností – ať již ty, které už může český divák sledovat na kabelu a satelitu, nebo úplně nové, známé zatím jen ze zahraničí.

Jednání s HBO o zařazení Cinemaxu do programové nabídky druhé největší kabelové společnosti Karneval potvrdil její obchodní a marketingový ředitel Dušan Jelínek. Podle jeho slov ale zatím nepadl konkrétní termín zahájení vysílání. „Cinemax by se mohl stát součástí programové nabídky Karnevalu na přelomu dubna a května 2005. Cinemax bude v takovém případě zařazen v digitálním balíčku služby DVB-C. O ceně je v této chvíli předčasné hovořit, protože nejsou uzavřená jednání s programovou společností, HBO Česká republika,“ uvedl Jelínek. Jasno v cenách zatím nemá ani sama HBO. Jisté je, že divák, který se rozhodne odebírat najednou dva nebo všechny tři prémiové filmové kanály od této společnosti bude mít výraznou slevu.

Český dabing bude i pro Slovensko

„Možnost objednat si pouze dva kanály bude, nicméně Cinemax v balíku MaxPak bude s výraznou slevou. Konkrétní cena není ještě v současné době stanovena, bude upřesněna při spuštění kanálu,“ říká Vít Šírek. Balíček HBO MaxPak nyní zahrnuje kanály HBO a HBO2, k nim přibude ještě Cinemax. Měsíční poplatek za příjem samotného kanálu HBO se nyní pohybuje okolo tří set korun. Cinemax by měl být doplňkem k již existující dvojici kanálů HBO a podle produkční společnosti se na něm objeví snímky, na které by divák u HBO nenarazil. Půjde především o nezávislé filmy evropské, ale i světové produkce – „trvalky, které obstály jak u diváků, tak u odborné veřejnosti, například na filmových festivalech“ – jak uvádí HBO na stránkách www.cinemaxtv.cz.

„Cinemax bude vysílat pro jednotlivé regiony v daných jazykových mutacích, stejně tak budou překládány i propagační materiály. V Maďarsku, Česku a na Slovensku bude program plně dabován, v Polsku bude využito synchronního dabingu a v Rumunsku a Bulharsku bude možno Cinemax sledovat s titulky,“ slibuje společnost HBO Central Europe, jež je provozovatelem tohoto kanálu. Dabing pro Českou republiku a Slovensko bude společný, což znamená, že drtivá většina produkce bude v češtině. Vít Šírek ale nevylučuje občasné výjimky: „Cinemax bude vysílán v českém jazyce, ovšem v případě, že již bude existovat slovenská verze, případně titulková verze, objeví se tyto na Cinemaxu také.“

Tematické večery a sobotní soft erotika

Ve všední dny bude Cinemax vysílat 18 hodin denně a o víkendu přejde na 24-hodinové vysílání. Každý večer bude tematicky zaměřený na určitou oblast. V pondělí poběží Dámská jízda s romantickými filmy a dramaty, v úterý okno „Zaměřeno na…“ s novinkami, profily hvězd a zfilmovanými romány, ve středu Kino svět s filmy od nezávislých producentů a snímky oceněnými na filmových festivalech. Čtvrteční večery se ponesou v duchu Filmové klasiky. V pátek stanice nabídne Cinemaxkult – soudobé a kultovní snímky, filmy k zamyšlení a snímky s novými idejemi. Na sobotní večery chystá Cinemax exkluzivní premiéry a od 22:00 Kino X s erotickými filmy pro sofistikovanější diváky. Nedělní Zóna soumraku nabídne výběr nejlepších thrillerů, sci-fi, hororů a dobrodružných filmů.

Na rozdíl od jiných tematických kanálů se Cinemax, stejně jako HBO nebo HBO2 nechystá vysílat prostřednictvím pozemních digitálních vysílačů a zůstane pouze v nabídce kabelových a satelitních společností. Nezájem HBO o DVB-T v minulosti opakovaně potvrdil marketingový ředitel české pobočky HBO Martin Cepek. Kromě prémiových kanálů HBO a HBO2 firma v České republice provozuje také akční kanál AXN a dokumentární televizní stanici Spektrum.

(RadioTV.cz, 21.2.2005)

Klaus jediným hostem nedělní Sedmičky

2005-02-21T19:41:00.000+01:00

Televize Nova odvysílá v neděli 27. února netradiční vydání diskusního pořadu Sedmička, jehož jediným hostem bude prezident republiky Václav Klaus. Bez bližších podrobností to oznámilo tiskové oddělení Novy. Klaus vystupuje v Sedmičce pravidelně vždy po Novém roce, nyní zřejmě bude reagovat na vleklou vládní krizi, kterou způsobila kauza s bytem premiéra Stanislava Grosse a podnikáním jeho ženy Šárky.

Polský Nejvyšší soud: Novinář má právo na omyl

2005-02-21T09:37:00.000+01:00

Medialink.pl/Rzeczpospolita (jp)

Polské soudy budou při sporech na ochranu osobnosti přihlížet ke skutečnosti, zda novinář nějakou informaci napsal v dobré víře a když se zmýlil, tento omyl nebyl záměrný. Uvedl to polský deník Rzeczpospolita, který cituje výrok Nejvyššího soudu ve Varšavě zabývající se sporem novin Życie a prezidenta Alexandr aKwasniewského kvůli článku o jeho údajné spolupráci s komunistickou státní bezpečností. Deník tuto informaci zveřejnil v článku „Spolupráce s agentem“ a Kwasniewski jej zažaloval. Soud ve svém stanovisku, jež Rzeczpospolita považuje za precedentní, uvedl, že noviny nenesou odpovědnost za zveřejnění nepravdivých informací, které mohou ohrozit čest, dobré jméno a postavení v těch případech, kdy je novinář uveden v omyl, aniž by o tom měl tušení. „Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu může být klíčové pro všechna polská média,“ uvedla Rzeczpospolita.

Jste v pohodě, v pohodě, v pohodě…

2005-02-20T21:50:00.000+01:00

Už jsem si zvykl na skutečnost, že český éter zaplevelily hvězdičky reálného socialismu (nikoli normalizace, jak mě při nedávném interview pro Reflex opravil autor hudebních formátů těch nejpohodovějších českých rádií Hey a Blaník Josef Vlček). Prý je to návrat k měšťáckým jistotám – kulturní šok po listopadu 1989 lidé zkrátka nestrávili.

Také jsem si zvykl na to, že co se rádia neodvážila hrát ještě před rokem, dnes bez rozpaků rotuje éterem nezvykle často a ještě to má úspěch (Svého času mi kamarád řekl, že až se rádia vrátí k Promovaným inženýrům, emigruje. Bylo to od něj krajně nezodpovědné tvrzení, protože Promovaní inženýři vtrhli do hudebních playlistů jen několik týdnů na to a kamarád samozřejmě vyměkl.)

Chápu obchodní strategii rádií, která pouze nabízejí to, co posluchač chce a žádá. Vždyť je to vlastně jedna velká nostalgie. A rádia jsou hlavně o nostalgii. Co však nechápu a nemohu si na to zvyknout, jsou slogany těchto „českých pohodových rádií“. Namátkou: „Vaše pohodové rádio“, „S námi jste v pohodě“, „Pohodové hity“, „Buďte v pohodě“, „Pohodové ráno, dopoledne, odpoledne, večer s…“ atd. Říkám si, jak v pohodě asi musí být člověk, který v době rozkvětu reálného socialismu bručel kdesi na Borech nebo Ruzyni. Taky si tak pohodově zazpívá s Naďou Urbánkovou?

Je to něco jako mnohomluvný slogan naší nejsledovanější televize – „Nova vás baví“. Myslel to jeho autor tak, že nás Nova chce pobavit, nebo že nás ji baví sledovat? Myslím, že má jít o konstatování. Prostě vás bavíme, a basta! A ne že se nenecháte bavit, vy chásko! A budete přitom v pohodě! Sakra v pohodě, protože my moc dobře víme, jak vás kvalitně a příjemně pobavit!

(REFLEX OnLine, 20.2.2005)

CNBC pomáhá lákat západní investory do Ruska

2005-02-18T16:12:00.000+01:00

Satkurier.pl/broadbandnews (jp)

Ruský ekonomický kanál RBC TV uzavřel dohodu o spolupráci s největší americkou ekonomicky zaměřenou televizí CNBC. Jejím předmětem je koprodukce společného pořadu Businness Russia, který bude vysílat evropská verze CNBC a zároveň i RBC TV a na jehož přípravě se budou podílet ekonomičtí analytici ruské stanice. Patnáctiminutový pořad bude určený zejména pro západní investory. Obě televize začaly spolupracovat již loni v červnu, předtím RBC TV udržovala kontakty se CNN (ta však loni ukončila vysílání svého finančního kanálu, protože nedosáhl očekávané sledovanosti). RBC TV je prvním ekonomicky zaměřeným televizním kanálem v Rusku. Prostřednictvím kabelových rozvodů a satelitu jej denně sleduje 1,68 milionu diváků, přičemž týdenní sledovanost dosahuje až tří milionů diváků.

Jak zaplatit digitální vysílání? Na trhu schází čtyři miliardy.

2005-02-18T11:07:00.000+01:00

Chybí nám mediální gramotnost

2005-02-17T07:58:00.000+01:00

Také se vám zdá, že jsou média stále agresivnější a v honbě za vyšším prodejem a sledovaností se už neštítí téměř ničeho? Etické normy, pokud ještě vůbec existují, dostávají na frak a hranice toho, co si lze dovolit a co už ne, se s každou novou katastrofou posunují. Jak si s tím má poradit průměrný konzument – čtenář, posluchač a divák? Zeptal jsem se JAROMÍRA VOLKA (42), jednoho z předních českých odborníků na masovou komunikaci a výzkum médií z brněnské fakulty sociálních studií.

Přírodní katastrofa v jižní Asii přímo vyzývá k diskusi o etice médií. Váš kolega Jan Jirák z pražské Fakulty sociálních věd kritizoval časopis Týden za titulní stranu se snímkem těl obětí naplavených na pobřeží Thajska. Šéfredaktor Dalibor Balšínek v úvodníku téhož čísla Týdne napsal, že redakce nechtěla nijak přikrášlovat realitu. Jak nezkreslit realitu a zároveň nepřekročit určitá etická pravidla?
Představa o tom, že jakákoliv fotografie věrně zprostředkovává situaci či objekt, který fakticky jen reprezentuje, je poněkud naivní. Realita bez kontextu, pouhý výřez tragického životního plátna nemůže být ničím jiným než mediální konstrukcí. Masová média to jinak ale ze své podstaty neumí. Mediální realita je specifickým produktem, je dílem mistrů iluze. Problém ale vidím jinde. Jde o stále se zvyšující intenzitu dávek mediálně konstruovaných emocí, které mají de facto šokovou povahu a oslovují tzv. nižší city svých konzumentů. Například v procesu neustále se v médiích opakujících vražd, úmrtí a násilí postupně dochází k neutralizaci jejich významu. Pocit zděšení vyprchává a událost se redukuje pouze na estetický rozměr a účinkuje jako anestéze.

A taky jako obchodní artikl…
Obálka prodává. „Esteticko-anestetická funkce” mediální konzumace nevede samozřejmě k prohloubení reflexe či k niternějšímu sdílení dané situace, ale vyvolává de facto jen reflex. Více méně mechanickou reakci na mediální podněty. Už Walter Benjamin v této souvislosti upozornil na skutečnost, že veškerá niternost ustupuje na fotografii osvětlování detailů, což ve svém důsledku vede k tomu, že se člověk a okolní svět navzájem odcizují. Mediálně konstruovaný popis vždy do jisté míry navléká oku uniformu a činí z konzumentů analfabety obrazu. V tomto smyslu se pak úvahy o slučitelnosti etických pravidel a mediální reality jeví jako z předminulého století. Neříkám, že diskuse o etických rámcích žurnalistické profese je zbytečná nebo nepotřebná, ale obávám se, že současná média nezastaví žádný etický kodex, ale pouze reakce jejich publika. Pokud tu tedy je nějaká šance jak se bránit různým mediálním, významovým distorzím, tak ji vidím ve zvyšování mediální gramotnosti masové populace.

Jak byste ji ale chtěl zvyšovat a hlavně: kdo by to měl dělat?
To je běh na dlouhou trať. Musíme začít tam, kde je imunita vůči různým formám mediálních simulací nejnižší, ale zároveň otevřenost a chuť hledat tajemství mediální komunikace „za zrcadlem“ relativně nejvyšší. Myslím, že v rozumné míře by se měly objevit některé základní prvky tzv. mediálního vzdělávání už na druhém stupni základní školy. Rozhodně by pak měly být součástí základů společenských věd na středních školách. Ten předmět by se ale neměl jmenovat „mediální výchova“ po vzoru tzv. občanské výchovy. Tím by byl odsouzen již předem, podobně jako povinná literatura a jiné fosilizované opory systému. Nejde o to diktovat studentům na co se mají nebo nemají dívat či co mají číst, ale ukázat jim proces zrodu mediálních obsahů a zasadit jej do širšího socio-historického kontextu. Nemyslím sice, že by taková kultivace mediální gramotnosti byla všespásná, ale pravděpodobně by v delším časovém horizontu snížila vysokou závislost české populace na manipulativních mediálních praxích. Jak ukazuje řada výzkumů je česká populace v tomto smyslu mnohem méně kritická než srovnatelné populace v Německu či Rakousku.

Jak by taková mediální výchova měla vypadat?
Jak už jsem říkal. Nemělo by jít o nějaké školení, které by spočívalo v biflování dat a jmen či v imperativním vnucování představ jakéhosi esteticko-etického mediálního kánonu. Spíš je třeba naučit dospívající číst různé typy mediálních textů. Ukázat jim jak a podle jakých pravidel vznikají a samozřejmě s jakým cílem.Vysvětlit, že mediální světy jsou symbolické konstrukce, ne světy samotné. V tomto smyslu jde ale o širší téma. Jak ukazují výzkumy OECD čeští školáci jsou relativně slušně vzdělaní v matematice nebo přírodních vědách, ale mají velký problém interpretovat předložený text. Nepochybně se na tomto stavu podílí i jejich nekritická závislost na stále obrázkovější, tedy snadno čitelné, simulativní povaze světa mainstreamových médií. Osobně považuji tuto narůstající sekundární negramotnost za závažný problém, kterému se ale nikdo příliš nevěnuje.

Je ale ve státním školství dost kvalifikovaných pedagogů, kteří by dokázali takovou mediální výchovu vyučovat?
Ne, není. Příprava těchto učitelů je u nás teprve v plenkách. To je jeden z důvodů proč na Katedře mediálních studií a žurnalistiky rozjíždíme specializaci „Mediologie“, která by vedle přípravy tzv. symbolických analytiků tj. mediálních teoretiků, výzkumníků či kritiků, měla připravovat i budoucí středoškolské učitele, kteří budou aprobovaní i v oblasti tzv. mediální kultury. Jak trefně poznamenal už před půl stoletím Jiří Voskovec, naše životy jsou stále více zavinuty do mediální sítě. Její oka se přitom postupně zmenšují, takže je stále obtížnější z této sítě vystoupit. Musíme se v ní prostě naučit žít. K tomu by nám měla pomoci vyšší mediální kompetence, schopnost kritické reflexe, schopnost anticipovat alespoň některé nezamýšlené důsledky, které sebou přináší překotná informatizace legitimovaná novou informační ideologií nastupujících digitálních stachanovců. Abychom tak nebyli jen v síti, ale občas i na síti. Aby se z nás nestali Viriliovi internauti bloudící v kyberprostoru, kterému nerozumí, ale ze kterého nemohou ven.

Vrátím se k otázce etiky, což je poněkud neuchopitelný pojem. Záleží na každé redakci, zda sepíše etický kodex a i tak se hranice etiky, alespoň z pohledu majitelů médií, stále posunují. Nemůže to skončit tak, že už žádné existovat nebudou?
To je ideál například stoupenců školy tzv. existenciálního žurnalismu. Její čelný teoretik profesor žurnalistiky na Kolumbijské univerzitě John Merill již v sedmdesátých letech minulého století zdůrazňoval, že etické kodexy vedou novináře ke konformismu či alibismu a paradoxně jej zbavují osobní odpovědnosti, kterou chápal jako výsostně individuální, autentický postoj. Zdá se, že čas dává Merillovi do jisté míry zapravdu. Je zřejmé, že význam etických kodexů zvláště v komerčních médiích celosvětově slábne. Podle mého soudu ale nedojde k jejich radikálnímu vytěsnění. Jsou totiž součástí širšího plánu obranných profesních mechanismů, které si novinářská komunita nenechá vzít. Kategorie jako objektivita, vyváženost, ochrana zdroje apod., jakkoli je už jejich vymezení sporné, budou dál sloužit jako definiční znaky profesionality žurnalistického povolání. Jako strategický rituál, důkaz zralosti této profese. Jinou a podstatnější otázkou je, jak jsou a budou tato pravidla internalizována samotnými novináři. Myslím, že mnohem významnější roli při vytváření a tříbení etických standardů hrají dnes každodenní, neformální diskuse novinářů jako členů tzv. interpretativních komunit, v jejichž rámci se řeší různé profesní problémy a etické otázky.

Bavíme se v době, kdy začíná další mánie televizní SuperStar. Toto téma pobláznilo i některá seriózní média natolik, že soutěži pěveckých talentů věnují speciální přílohy a přednostní místo v kulturních rubrikách. Co si o této redakční strategii myslíte? Není krátkozraká?
Záleží na tom v jakém smyslu krátkozraká. Aneta Langerová na titulní straně tzv. seriózního deníku jej prostě prodává lépe než okoukaná tvář ministra. Tomu se říká sledovat logiku nejnižšího společného jmenovatele, tedy komunikační strategii zaměřenou na co nejširší publikum. V této perspektivě jsou speciální přílohy věnované počínajícím celebritám přidanou hodnotou, která se vyplácí. Jistě pro deník, který by si kladl za cíl oslovovat skutečně vybrané publikum, by byla taková strategie devastující. Takový deník tu ale není a je otázkou zda někdy bude, vzhledem k nepočetné intelektuální, ale i ekonomické elitě.

Na příkladu SuperStar je jasně patrný odklon novin od informování k zábavě. Připomíná to televizní infotaiment. Nakolik podle vás právě televize (především Nova) ovlivnila způsob psaní českých novin?
Nepřipomíná, to je infotaiment. Z rozhovorů s některými šéfredaktory a editory vím, že skutečně nejen čtenáři, ale i samotní novináři se inspirují zvláště některými televizními formáty a tématy. Nejde ale jen o Novu. Tento trend ikonizace či televizace tištěných médií je patrný ve všech tzv. vyspělých mediálních krajinách. Obecně lze říci, že zde probíhá proces konvergence všech typů medií řízený imperativem „obrazovkové logiky“ - rychle, srozumitelně, levně a s možností opakovaného použití.

Velmi častým jevem v českých novinách je potlačování zpráv v klasickém slova smyslu a protěžování lidských příběhů nabitých emocemi. Lze toto považovat za rys takzvané bulvarizace, nebo jde jen o přirozený vývoj tisku, který je stále více a více vytlačován elektronickými médii? Co vy si osobně představujete pod pojmem bulvarizace?
Tak to je otázka na přednášku. Myslím, že bychom měli rozlišovat mezi žurnalistikou pro nenáročné publikum, které se dostává k určitým politickým a ekonomickým tématům jen prostřednictvím barvotiskové „titulkové žurnalistiky“, nutně redukující zprostředkované události do holých vět a tezovitých závěrů. Tento typ bulváru historicky oslovil masy těch čtenářů, kteří by zůstali stranou a navíc jim poskytl i jakýsi základní servis v podobě tzv. advokátské žurnalistiky. Tento typ bulváru je legitimní, ale zdá se mi, že je vytěsňován stále temnějšími proudy novinářství, kde už o nic nejde, krom cynického generování zisku prostřednictvím polopravd a lží. Efektem tohoto procesu je banalizace jakýchkoliv hodnot. Kdybych chtěl být provokativní, řekl bych, že bulvarizace představuje „přirozený“ vývoj tisku. Tak jednoduché to ale není.

Bulvár je tradiční součástí mediální scény a jen těžko mu lze vyčítat jeho existenci. V poslední době se ale v České republice objevilo několik bulvárních titulů, které staví svůj úspěch na evidentních lžích a ještě je využívají pro masivní reklamní kampaně. Cílová skupina čtenářů přitom nedokáže tyto lži odhalit. Lze podle vás proti těmto praktikám nějak účinně zasáhnout?
Těžko. Existence takových tiskovin je jednou z daní za demokracii. Pokud vím, nikde se uvedený typ žurnalistiky nepodařilo vytěsnit z mediální scény. Samozřejmě existuje řada drobných opatření - například zřízení mediálního ombudsmana, jistě by mohly i soudy přitvrdit a samozřejmě, jak už jsem říkal, svůj význam má i zvyšování mediální gramotnosti populace. Podle mého soudu, ale budou podobné tiskoviny přesto vznikat jako funkce společenských a hodnotových reziduí, která majoritní média nedokáží oslovit.

Zatím se zdá, že to nikomu – až na přímé aktéry smyšlených příběhů – nevadí. Soudy pracují pomalu a vydavateli se vyplatí věnovat třeba i vysokou částku na odškodné, protože zisk z prodeje ji několikanásobně převýší. Zdá se to být tedy neřešitelný problém. Nemohla by ho vyřešit jakási vnitřní úmluva mezi vydavateli? Stanovení určitých pravidel, jejichž porušení by znamenalo vyškrtnutí z „klubu“?
To je hezká idea, ale obávám se, že její realizace by byla velmi obtížná. Kdo bude soudit, co už bylo „za čarou“. A co ti vyškrtnutí z klubu? Pravděpodobně by v dané branži podnikali dál. Tento váš návrh připomíná stávající podobu regulace reklamy. Obávám se ale, že v případě tak komplexních sdělení jaká vytvářejí tisk, rozhlas a televize by podobný model nefungoval. Eliminovat média, o kterých hovoříte, lze podle mého soudu pouze tak, že je odříznete od zisků za inzerci. Tedy tu vnitřní dohodu, o které mluvíte, by museli udělat sami inzerenti. Myslím, že jeden podobný případ už na české mediální scéně proběhl. Jen nebyl motivován morálními důvody, ale ekonomicky.

Myslíte deník Super?
Ano.

Poněkud sofistikovaněji vypadá problém se zahraničněpolitickým zpravodajstvím nebulvárních médií. Typickým příkladem byly prezidentské volby na Ukrajině s takřka nekritickým přístupem k oranžové revoluci Viktora Juščenka a naopak přemrštěnou kritikou premiéra Viktora Janukovyče. Toto zpravodajství určitě nelze považovat za vyvážené…
Souhlasím. Sledoval jsem v té době i některá zahraniční média. Ve většině z nich byl patrný proopoziční tik, ale nikde jsem se nesetkal s tím, co prezentovalo zpravodajství ČT. Jejímu reportérovi chyběla už jen oranžová šála a placka s vyobrazením Juščenka na klopě. Matně si vzpomínám, že podobné nadšení jsem jako dítě vídával a slýchával z prvomájových manifestací přenášených Československou televizí. Myslím, že asi po třech dnech si to na Kavčích horách uvědomili a poněkud celý obraz vyvážili.

Co je podle vás příčinou? Je to daň za členství České republiky v euroatlantickém společenství, nebo to je prostě jenom neochota vysvětlit složitější téma? Do vnitřních záležitostí suverénního státu (Ukrajiny) přeci nezasahovalo jenom Rusko, ale i Západ.
Chci věřit, že to bylo jen nechtěné nezvládnutí situace, tedy neprofesionalita. Možná trochu fascinace tím, co už se nevrátí, a co tak nápadně připomínalo některé vnější, imidžové rysy české „sametové revoluce“. Jen místo trikolory byla oranžová a studenti byli místo na fakultách ve stanech v terénu. Zdá se mi, že zvláště někteří novináři spadli do pasti kulturního stereotypu a vnímali celou situaci schematicky jako by šlo o rok 1989. Možná měli pocit hrdosti, že osvobozují poslední satelit z područí Moskvy. Zvláště pak zpravodajové se prostě nechali unést atmosférou či psychologií davu. To vše je lidsky pochopitelné, ale neprofesionální. V takové chvíli či v takovém rozpoložení je třeba odložit mikrofon a vypnout kameru.

Mohou vůbec západní média kriticky hodnotit zahraničně-politické události, aniž by do obsahu sdělení promítala svou příslušnost k určité části světa? A měla by tuto příslušnost brát v úvahu?
To je dobrá otázka. Jak přeložit sociopolitický kontext cizí země do vlastní dominantní kultury, a to tak, aby byl srozumitelný a přitom respektoval místní situaci? Novináři zde stáli před problémem jak přiblížit celou kauzu v situaci velmi slabé výchozí informovanosti o Ukrajině a jejím politickém vývoji v devadesátých letech. Zde sehrál nepochybně roli i český sklon přehlížet, případně podceňovat kultury na východ od našich hranic. Nemyslím ale, že by to souviselo s naším členstvím v jakékoliv alianci. Jinými slovy například přímé vstupy ČT byly v této situaci obecné neinformovanosti sice aktuální, ale matoucí. Bez backgroudů si tak běžný televizní divák nejen pletl oba Viktory, jejichž příjmení jako naschvál začíná stejně, ale celá událost pro něj byla tak neuchopitelná, že se nepochybně musel uchýlit k osvědčenému percepčnímu mechanismu a zasadil celou story do výkladového rámce „boje dobra se zlem“. O tom, kdo je dobrý a kdo zlý pak nemohl po shlédnutí zpravodajství ČT pochybovat ani na sekundu. O politické kariéře opozičního kandidáta i jeho nejbližší spolupracovnice Tymošenkové se ze zpravodajství ČT dozvěděl jaksi pod čarou, a to v době, kdy už byl rozhodnut, kde je pravda. Prostě být na místě včas nestačí. Bez znalosti místní situace a ochoty porozumět ji nelze informovat, ale jen dezinformovat.

(REFLEX 7, 17.2.2005)

Konec konců v koncích?

2005-02-17T07:34:00.000+01:00

Časopisy zaměřené na občanskou společnost nemají na růžích ustláno. Dokládá to mimo jiné případ dvouměsíčníku Konec konců, bývalého časopisu Bariéry, který si po roce a půl existence pod křídly Fóra dárců hledá nového vydavatele. Důvod? Nízký počet předplatitelů, malý zájem o inzerci a s nimi spojená nerentabilnost vydávání.

Konec konců je poněkud netradiční časopis. Nezaměřuje se na žádnou specifickou skupinu čtenářů, jeho záběr je velmi široký a dal by se charakterizovat asi jako intelektuální záležitost pro velmi náročného čtenáře. Sama redakce o něm hovoří jako o periodiku určeném pro ty čtenáře, kteří se zajímají o netradiční reflexi dnešní doby (do značné míry šlo také o Reflexi s velkým R, neboť do Konce konců přispívalo mnoho kmenových redaktorů Reflexu včetně autora tohoto článku).

Fórum dárců jeho vydávání převzalo na podzim 2003, kdy mu po sedmi letech existence hrozil zánik. „Naším cílem bylo pomoci vyprofilovat tématicky zaměřené periodikum a poskytnout redakci časopisu zázemí poté, co odešli od minulého vydavatele. Náš původní záměr byl významně zvýšit čtenářský zájem o časopis. To se však bohužel nenaplnilo,“ říká výkonná ředitelka Fóra dárců Pavla Kalousová.

Název a obecnější zaměření Konce konců vymyslel loni zesnulý sociolog Bohuslav Blažek. „Není to časopis jednooborový, naopak je to časopis, který chce propojovat obory i zájmy a hledat souvislosti,“ říká jeho šéfredaktor Antonín Hošťálek. Jenže právě na onu tematickou nevyhraněnost nyní Konec konců doplácí. Fórum dárců ukončí jeho financování ke konci března, kdy má vyjít druhé číslo letošního ročníku. Vydavatel dokonce už začal čtenářům vracet předplatné. Redakce chce ve vydávání pokračovat, obesílá různé nadace a mecenáše výzvami o pomoc. Založila občanské sdružení Moravskoslezský kruh a podařilo se jí na ně převést vydavatelská práva. Jenže tím zatím veškeré naděje končí.

Skupina nadací sice poskytla časopisu Konec konců peníze na vydání jednoho čísla, to však na existenci časopisu nestačí. Získat grant od ministerstva kultury je nemožné – právě kvůli nevyhraněnosti a nejasné cílové skupině. „Ministr Dostál, náměstek Kořenek, paní ředitelka z jeho odboru a dva lidé, kteří mají granty na starosti nám říkají, že se do jejich grantového rozmezí nevejdeme,“ říká Hošťálek. Stěžuje si, že mnohem větší šanci mají časopisy pro Romy, které však skoro nikdo nečte. „Přesto jsme grant podali, abychom si mohli stěžovat, až nás zamítnou.“

Za vzniklou situaci si ale redakce může částečně sama. Konec konců vycházel na zbytečně příliš kvalitním papíře, platil za články standardní honoráře a měl několik stálých zaměstnanců. Podle Pavlíny Kalousové byl takový provoz redakce finančně neúnosný: „Náklady na vydání jednoho čísla dosahují 110 Kč na výtisk a v přepočtu na prodaný výtisk dokonce 620 Kč.“ Pro porovnání: Konec konců se prodává za 50 korun, tiskne se 2 300 výtisků, ale časopis měl loni pouhých 300 předplatitelů. Zbytek nákladu redakce rozesílala zdarma jako ukázkové či autorské výtisky.

Ředitelka Fóra dárců se domnívá, že Konec konců má své místo na trhu, musí o něj ale bojovat: „Je netypický tím, že jde o „neoborový“ časopis s ambicí iniciovat širší společenskou diskusi. Na vydávání takových titulů by mohly existovat samostatné neziskové organizace, což více odpovídá charakteru jejich činnosti. Takovéhle časopisy totiž více než vydavatele potřebují mecenáše.“ Najde se nějaký takový mecenáš pro Konec konců?

(REFLEX 7, 17.2.2005)

Nazlobený trenér si dal o plzničku víc

2005-02-16T09:51:00.000+01:00

Pokud se chcete při středě pobavit, určitě si přečtěte tento článek sportovního redaktora Lidových novin Václava Cibuly z Mistrovství světa v klasickém lyžování v Obersdorfu. Tomu říkám beletrie!

Představujeme projekty DVB-T: LiveTV a TNC

2005-02-15T14:53:00.000+01:00

Není obvyklé, aby se dva žadatelé o licenci ještě před veřejným slyšením dohodli a spojili své projekty v jeden. V případě digitálních kanálů LiveTV a TNC (Televize na cesty) k tomu došlo, byť zatím jen formálně. Pokud by společnost LiveTV s.r.o. zastupovaná bývalým finančním a obchodním ředitelem České televize Michaelem Kralertem nebo FTV s.r.o., jejímž jednatelem je televizní producent David Dušek, získaly licenci, výsledný produkt ponese název LiveTV.

Neznamená to však, že by jeden z projektů ustoupil do pozadí. Z programového hlediska jde vlastně o jakýsi mix, přičemž TNC bude tvořit informační část schématu a podle jejího jednatele Duška nelze vyloučit, že tento název ponese celé ranní informačně-zábavné vysílání plánované na dobu mezi šestou a devátou hodinou. „LiveTV je televize, jejíž primární cílovou skupinou jsou lidé mezi 15 a 35 lety. Svým charakterem nechce být za každou cenu jiná. Na druhou stranu se chce velice flexibilně a pružně přizpůsobit přáním a požadavkům své cílové skupiny a tudíž se musí jednoznačně odlišit třeba od plnoformátových televizí jako Nova a Prima,“ charakterizuje projekt Michael Kralert.

Důraz na sport, zábavu, informace a EU

Na rozdíl od plnoformátových stanic nechce LiveTV vysílat žádné filmy, seriály a televizní inscenace, ale zaměří se lifestylové magazíny, hudbu, sport, informace o počasí, dopravní zpravodajství, zprávy z Evropské unie, a inteligentní zábavu, za kterou předkladatelé považují například reality show Nesnáším tě. „V ní budou skryté kamery sledovat soužití skinheadů a romské rodiny nebo křesťanské rodiny a dvou homosexuálů,“ přibližuje Dušek. LiveTV také plánuje zábavnou show o rodinných financích či sportovní přenosy první hokejové a druhé fotbalové ligy, magazíny zaměřené na golf, squash či snowboarding. „Rádi bychom také přinášeli informace z pozadí sportu. Už jsme o tom předběžně jednali s některými hokejisty,“ říká Dušek.

Zpravodajství LiveTV bude čistě praktického rázu: místo politiky se zaměří pouze na dopravní situaci a počasí, přičemž stanice chce zprovoznit ve všech bývalých okresech webové kamery zaměřené na úseky silnic s největší nehodovostí. Stejné kamery by měly být také v největších zimních střediscích, aby divák dostal úplný servis (stanice postupně počítá se zapojením čtyřiceti kamer). Kromě toho se LiveTV zaměří na zprávy z Evropské unie. K tomuto účelu navázala spolupráci s bývalým zpravodajem České televize v Bruselu Pavlem Boudou. Magazíny věnované módě a životnímu stylu by měla provázet modelka Simona Krainová, z televizního prostředí známá moderováním Prima jízdy.

Kralert: věříme v budoucnost interaktivních služeb

LiveTV chce vyrábět dvě třetiny programu sama. V konečné fázi by měla vysílat 24 hodin denně, přičemž přes 70 procent programu budou tvořit premiéry. „Většinou půjde o živé vysílání – ať ze studia nebo ve formě sportovních přenosů,“ vysvětluje Kralert. Reprízám věnuje LiveTV čas od půlnoci do šesti hodin ráno. Dvě třetiny vysílacího času zaplní domácí pořady, zbylou třetinu zahraniční produkce. Skoro polovinu vysílání mají tvořit pořady zaměřené na kulturu a zábavu. Třetina bude věnovaná sportu, asi šest procent zpravodajství a zbývající čas zaplní reklama a teleshopping. U té zatím není jasné, zda si ji bude LiveTV zajišťovat sama nebo přes externí agenturu. „Jsme připraveni na obě varianty,“ tvrdí Michael Kralert.

LiveTV by postupně ráda zavedla velké množství interaktivních služeb, ať už v podobě elektronického programového průvodce EPG, Enhanced Broadcasting (poskytování dodatečných informací o vysílaném pořadu a možnost volby kamer při sledování sportovních přenosů), Walled Garden (volně přeloženo jako internet přes televizi – i když samozřejmě nepůjde o skutečné napojení na síť), Interactive Gambling (televizní sázení, loterie a hry) a Advertising Interactive (interaktivní reklama zobrazovaná jako banner v rohu reklamního spotu, kde se objeví dodatečné informace o nabízeném produktu). Pro LiveTV by mělo pracovat 60 interních a 40 externích zaměstnanců. „Management by tvořili lidé, kteří mají bohaté televizní zkušenosti. Jejich jména zatím neprozradíme, ale jsou součástí našeho projektu, který budeme prezentovat před Radou,“ říká Kralert.

Televize za 110 milionů korun?

Počáteční investici do LiveTV odhadují předkladatelé projektu na 110 milionů korun, přičemž asi 8 až 10 milionů pokryjí z vlastních zdrojů, 50 milionů formou úvěru od nejmenované banky a 50 milionů formou půjčky od české finanční společnosti. „Jako součást cizích zdrojů financování bude vyvinuto maximální úsilí o získání grantu z fondů Evropské unie,“ slibují jednatelé v prezentaci projektu, kterou v úterý rozdali novinářům. Ve druhé fázi vývoje už počítají se samofinancováním z provozních výnosů společnosti. „Za první rok, kdy dosáhne pokrytí multiplexu, v němž bude vysílat LiveTV, 50 procent území a 50 procent domácností bude mít set-top-box, předpokládáme výnosy z reklamy, sponzoringu, teleshoppingu a interaktivních služeb ve výši 260 milionů korun,“ říká Michael Kralert.

Celkové roční náklady na provoz LiveTV se mají pohybovat mezi 300 a 370 miliony korun, přičemž od zahájení vysílání se budou postupně zvyšovat (v závislosti na vyšším pokrytí území a vyšších poplatcích za vysílače, ale také pestřejší programovou skladbu). Přitom třetina nákladů půjde do výroby a nákupu pořadů. „Po třech letech provozu bychom měli dosáhnout vyrovnaného rozpočtu, ve čtvrtém roce začneme vytvářet zisk a do konce šestého roku splatíme úvodní investice,“ vypočítává Kralert. Aby byla LiveTV finančně soběstačná, musí dosáhnout pětiprocentního podílu na trhu. To není zase tak málo (je to o něco méně než má program ČT2). Cílová skupina mladých diváků ve věku od 15 do 35 let přitom sledování televize příliš neholduje.

Do řízení jdou oba projekty samostatně

Uvědomují si předkladatelé projektu toto riziko? „Je nám jasné, že se mladí lidé dívají na televizi méně než skupina 55+, ale věříme, že jsou natolik flexibilní, že dokážeme svým programem přitáhnout jejich pozornost,“ říká Michael Kralert. Sází přitom hlavně na interaktivitu a nové služby, informační ráz stanice i nové televizní formáty jako reality show či lifestylové magazíny a hudební klipy. V tomto směru bude největším konkurentem LiveTV v nadcházejících veřejných slyšeních asi televize Evropa 2 a hudební kanál Óčko. Obě se sice zaměřují především na hudbu, žánrově ale přesahují i k lifestylovým televizím (tedy zatím jen Óčko, TE2 je dosud jen ve formě projektu, o němž předkladatel nechce říci žádné podrobnosti kromě toho, že hodlá využít programovou knihovnu francouzského hudebního kanálu MCM, který patří jeho mateřskému koncernu Lagardere).

Protože se do výběrového řízení na licence pro pozemní digitální televize přihlásily oba projekty samostatně, proběhne i jejich veřejná prezentace odděleně. Teprve až ve chvíli, kdy by jeden z nich získal vysílací licenci, došlo by k jejich propojení. Michael Kralert zatím nedokázal říci, zda by společnosti LiveTV a FTV v takovém případě fúzovaly, či zda by jedna druhé poskytovala servisní služby na základě nějaké exkluzivní smlouvy: „To všechno bychom řešili až v případě udělení licence.“ LiveTV, která usiluje o programovou pozici v multiplexu C společnosti Český Telecom, se bude před Radou prezentovat 31. května, TNC s žádostí o pozici v multiplexu B provozovaném společností Czech Digital Group 17. května.

(RadioTV.cz, 15.2.2005)

Polská televize odmítla společný multiplex

2005-02-14T16:41:00.000+01:00

Polská veřejnoprávní televize TVP odmítla vstoupit do společného digitálního multiplexu se dvěma největšími komerčními stanicemi Polsat a TVN. Důvodem je její snaha získat vlastní digitální síť, o kterou by se nedělila s žádným privátním provozovatelem, uvedl redaktor deníku Gazeta Wyborcza Vadim Makarenko.

Polsat a TVN založily společnost Polský televizní operátor (POT), která chtěla během období, kdy se v Polsku ještě nebudou vypínat analogové televizní vysílače, provozovat dočasný digitální multiplex se všemi analogově vysílajícími celoplošnými polskými televizními stanicemi. Jeho spuštění ale zdržovalo rozhodnutí TVP, která si nechala vypracovat právní analýzu, zda může jako veřejnoprávní médium, které vysílá ze zákona, vstoupit do společné firmy z komerčními provozovateli.

„Polská televize si nechala vypracovat dodatečné expertízy, které rozešle na Radu pro rozhlas a televizi a na Ministerstvo informatiky. (…) Nemůžeme si dovolit učinit krok, který by byl v budoucnu vnímán jako negativní,“ prohlásil mluvčí TVP Jarosław Szczepański. Podle Tomasze Berezowského z vedení komerční televize TVN by nebylo na postupu TVP nic divného, pokud by vypracování právních analýz netrvalo několik měsíců a tím nezdržovalo spuštění prvního digitálního multiplexu v zemi. „Měli bychom se co nejdříve shodnout na postupu při digitalizaci televizního vysílání. POT k tomu chce rozhodně přispět,“ říká Berezowski.

POT vznikl začátkem loňského roku a v jeho čele měl stanout bývalý politik Wiesław Walendziak. Polská televize si nechala kvůli vstupu do společnosti vypracovat analýzu od polské pobočky auditorské společnosti Deloitte&Touche, která jí doporučila s POT nespolupracovat. Na výtky, že o svém rozhodnutí informovala s několikaměsíčním zpožděním, TVP namítá, že krátce po vzniku POT došlo k výměně vedení televize a to mělo spoustu jiných starostí. TVP se pak rozhodla jít do digitalizace sama.

Již v dubnu 2004 zprovoznila Polská televize digitální vysílač v Suché Hoře v podkarpatském vojvodství. Později si mohli diváci naladit digitální signál TVP i ve Slezsku. Podle neoficiálních informací se za loňský rok jen v podkarpatském vojvodství prodalo na pět tisíc set-top-boxů pro příjem DVB-T. Jejich cena se pohybuje mezi 400 a 500 zlotými (2800 až 3500 Kč). Začátkem letošního roku chtěly komerční televize vyzkoušet, jaký vliv na prodejnost set-top-boxů by měly změny v jejich programové nabídce. Na přelomu ledna a února ale Polsat a TVN oznámily Polské televizi, že odstupují od plánu rozšířit programovou nabídku jejího zkušebního multiplexu ve Slezsku.

(ČRo Digital, 14.2.2005)

Tiskový zákon coby otloukánek

2005-02-14T12:32:00.000+01:00

Chyba není v médiích, ale v pomalých soudech. Kvůli nim se zákon měnit nemusí.

Ministr kultury Pavel Dostál by rád novelizoval zákon o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku (tzv. tiskový zákon), aby napříště nedocházelo k „mediálním manipulacím“ jako v případě sporné půjčky premiéra Grosse na luxusní byt na Barrandově. „Myslím si, že se shodneme na tom, že by se nemělo v budoucnosti připouštět, bez ohledu na to, kdo bude u vlády, aby sdělovací prostředky beztrestně fabulovaly, spekulovaly a manipulovaly s fakty bez ohledu na spravedlnost, pravdu, zkrátka, aby bylo dbáno práva včetně práva soukromí dotčených osob,“ prohlásil Dostál při úterním zahájení únorové schůze Poslanecké sněmovny.

Evropa prosazuje liberální model

Ministr má pravdu v tom, že média by neměla fabulovat či spekulovat – alespoň ne ve zpravodajské části, která má být založena výhradně na faktech. Ošklivě se ale mýlí ve svém dalším vývodu, že současný tiskový zákon z roku 2000 je měkký a nedostatečný (dokonce prý „ultraliberální“). Zkrátka, že by parlament měl přitvrdit v těch pasážích, které se týkají práva na odpověď. Jde přesně o ty statě, které sněmovna před pěti lety odmítla, neboť jak správně upozornili vydavatelé novin i provozovatelé elektronických médií, hrozila jim záplava často neoprávněných žádostí o odpověď, kvůli které by museli věnovat značnou část prostoru grafomanským výlevům svých čtenářů, posluchačů a diváků.

Právo na odpověď je důležité. Jako pojistku proti zneužitelnosti médií jej obsahují tiskové a mediální zákony většiny demokratických zemí světa (některé ale spoléhají pouze na soudy a právo na odpověď speciálním zákonem neřeší). Ale i tyto země počítají s tím, že vydavatel se může proti požadované omluvě odvolat k soudu a zveřejnit ji až ve chvíli, kdy nezávislý tribunál rozhodne o její oprávněnosti. S tím počítala i původní Dostálova předloha z roku 2000, stanovila ale soudům poměrně krátké lhůty, v nichž měly rozhodnout o oprávněnosti žadatele na zveřejnění odpovědi. Tím by ale zákon postavil vydavatele do nepříjemné situace: v některých případech zkrátka nelze důkazy předložit ze dne na den.

Taková praxe není obvyklá nikde v Evropě. Na starém kontinentě existují prakticky dva modely práva na odpověď: poměrně liberální německý, který připouští právo na odpověď pouze v případě, že došlo k pochybení ve faktických skutkových tvrzeních, a represivnější francouzský, jenž umožňuje reagovat i na hodnotící úsudky a mínění. Německý systém převzalo například Rakousko, Švýcarsko, Holandsko nebo Dánsko. Francouzský model uplatňuje Belgie či Itálie. Žádná z těchto zemí ale nemá v tiskovém zákonu zakotvené zkrácené lhůty pro jednání soudů – bylo by to absurdní. Stále více zemí navíc dává přednost německému systému, neboť se přiklání k názoru, že francouzský model odrazuje tisk od publikování kontroverzních a kritických názorů. Což je v přímém rozporu se základním předpokladem nezávislosti médií: existencí svobody slova.

Ať si premiér vyzkouší rychlost soudů

Pokud by před pěti lety Dostálův návrh prošel, mohlo by se stát, že by noviny místo zpravodajství, publicistiky, názorů či rozhovorů přinášely především samé opravy. Vydavatelé by automaticky tiskli jakékoli nesmysly – a že jich do redakcí chodí denně kvanta. Nikdo přitom netvrdí, že současný stav je naprosto ideální. Chyba však není v tiskovém zákonu, a uvědomuje si to i sám ministr Dostál, když říká: „Pokud se dnes rozhodne vydavatel nezveřejnit odpověď či dodatečné sdělení osoby, jejíž dobré jméno či pověst utrpěly, nebo toto zveřejnění je v rozporu se zákonem, zbývá dnes dotčené osobě pouze možnost soudního řešení. To však trvá dnes velmi dlouho, několik měsíců. Znám případy i několik let.“

Ano, soudní procesy s vydavateli a provozovateli médií trvají léta. A nejen ony. Proč tedy měnit tiskový zákon, když chyba je zjevně někde jinde? Jen ať si premiér Gross vyzkouší, jak za jeho vlády fungují nezávislé soudy. Jak dlouho trvá, než se člověk dobere alespoň nějakého výsledku – a nezáleží na tom, zda mu soud dá za pravdu (Stanislav Gross již oznámil, že zažaluje MF Dnes a Respekt). Ministr Dostál by měl spíš apelovat na vládního kolegu, který má tuto oblast na starost. Jenže to by tento kolega nesměl řešit daleko „komplikovanější“ problém: svoji politickou budoucnost.

(Lidové noviny, 14.2.2005)

O Grossově směnce a příteli Simkaničovi

2005-02-14T01:01:00.000+01:00

Už dlouho mě při čtení novin nic nepobavilo tak jako titulní strana čtvrtečních Lidových novin s fotografií předsedy České pravice Michala Simkaniče. A vlastně ještě monotematická strana tři, která je věnovaná z velké části rozhovoru s tímto pánem, údajným majitelem údajné směnky k půjčce na barrandovský byt Stanislava Grosse.

Je to dokonalá fraška: Simkanič tvrdí, že se přes mluvčí premiéra (a bývalou dramaturgyni Sedmičky na Nově Věru Duškovou) dovolal panu Rodovi, bývalému redaktorovi a akcionáři MF Dnes, který měl poskytnout Grossovu strýčkovi Františku Vikovi peníze na premiérův byt, sepsal s ním kupní smlouvu, směnku převzal, aniž by zaplatil (splatnost je po termínu příštích parlamentních voleb – Česká pravice prý použije státní příspěvek, který dostávají politické strany, pro něž hlasovalo alespoň 1,5 procenta voličů; k České pravici se ale při minulých volbách hlásilo jen 0,04 procenta voličů), okopíroval ji a originál pak spálil.

„Udělal jsem to pro český národ,“ prohlásil Simkanič v Lidových novinách. Originál směnky neexistuje, tudíž už nelze zjistit, zda ji kdosi nenačmáral začátkem minulého týdne. A pan Simkanič se znovu dostal do médií (naposledy si takového zájmu užíval před minulými parlamentními volbami, kdy si jej – kdo ví proč – oblíbily dvě ze tří celostátních televizí a pozvaly si ho do předvolební diskuse, ačkoli neparlamentních stran se stejně nízkými volebními preferencemi u nás existuje několik desítek).

Trošku jsem zalitoval, že jsem na stejný nápad s koupí směnky nepřišel sám. Mohl bych teď napsat nějaký originálnější sloupek – třeba na téma „Jak se zaručeně dostat na titulní stranu všech novin“ nebo „Důvěřivost českých novinářů daleko převyšuje standardy EU“. Případně bych celou akci zdokumentoval (z křoví před smíchovským Anděl Media Centrem, kde sídlí Lidovky a MF Dnes, by nás fotil Honza Šibík).

Přesto mi vrtá hlavou, proč zrovna Simkanič. Proč zrovna tento pán se známými vazbami na ODS, prakticky nulovou šancí ovlivňovat skrze Českou pravici politiku této země. Sám o sobě ale určitý vliv má. Jenom rozluštit, kdo stojí za ním. Snad v tom nejedou žádní novináři…

(REFLEX OnLine, 14.2.2005)

Ve službách oranžové revoluce

2005-02-12T09:29:00.000+01:00

Média se ve vypjatých situacích chovají stádně. Potvrdila to i krize na Ukrajině.

Nedávno jsem se na stránkách časopisu Konec konců zamýšlel nad mediální prezentací válečného konfliktu v Iráku. Typickým příkladem neobjektivního, či spíše nevyváženého zpravodajství (pojem objektivita je sám o sobě utopický, objektivní zpráva je nedostižným cílem všech novinářů) bylo referování o nedávné politické krizi na Ukrajině. Ani při něm česká média příliš neobstála.

Na začátek si shrňme fakta: Ukrajina volila prezidenta. Reálné šance měli dva kandidáti: Viktor Janukovyč, premiér a prorusky orientovaný oblíbenec končícího prezidenta Leonida Kučmy, a opoziční kandidát Viktor Juščenko, někdejší šéf centrální banky a expremiér, který svého času také úzce spolupracoval s prezidentem Kučmou. První kolo voleb dopadlo podle očekávání: nadpoloviční většinu hlasů nedostal žádný z kandidátů, do druhého kola postoupil Janukovyč s Juščenkem.

Už v této chvíli západní média včetně těch českých varovala před rozsáhlými volebními podvody, které měli připravovat Janukovyčovi příznivci na východě země, jež je baštou rusky mluvícího obyvatelstva a pravoslavné církve. Určitou legitimitu těmto obavám dal ruský prezident Vladimir Putin, který před oběma koly prezidentských voleb na Ukrajině nelenil a přiletěl podpořit provládního kandidáta Janukovyče. To však není nic mimořádného ani na Západě: různí prezidenti podporují různé kandidáty, aniž by se nad tím kdokoli pozastavoval. V ukrajinském případě to ale vadilo. Proč? A když vadila Putinova podpora Janukovyčovi, proč nevadily výhrůžky šéfa americké diplomacie Collina Powella, že USA pozastaví ekonomickou spolupráci s Ukrajinou, když v prezidentských volbách zvítězí Viktor Janukovyč? Větší zásah do vnitřní politiky státu si už nelze představit.

Geopoliticky strategické území Ukrajiny je jakousi předsíní Ruska na Západ, proto není divu, že by Putin uvítal spíše vítězství proruského kandidáta. Nelze se ale divit ani Západu, pro nějž je výhodné mít mezi východní hranicí NATO a EU ještě jeden neutrální stát a nesousedit přímo se zemí, jež spadá do sféry vlivu Ruska. Zájmy Západu a Východu se tak promítly do jinak naprosto vnitřní záležitosti suverénního státu, jímž je Ukrajina již od roku 1991, kdy se rozpadl Sovětský svaz. Otázka zní, zda tento stát vznikl přirozeně, nebo zda-li jde o slepenec dvou natolik rozdílných částí, podobně jako bývalé Československo, že by společné soužití stejně dlouho nevydrželo.

Před druhým kolem prezidentských voleb průzkumy přiznávaly vítězství opozičnímu kandidátovi Viktoru Juščenkovi. Nepochybovala o něm ani západní média a objevovaly se dokonce zprávy, že pokud vyhraje Janukovyč, bude to důkaz falšování volebních výsledků (!). Ještě vpředvečer vyhlášení oficiálních výsledků voleb to vypadalo, že Juščenko těsně zvítězí. Opoziční lídr se dokonce pozdě večer ve svém volebním štábu označil za vítěze, aby brzy ráno zjistil, že ústřední volební komise dospěla k opačnému výsledku: Viktor Janukovyč měl získat 49 procent hlasů, Viktor Juščenko pouze 46 procent.

Následovalo několik zcela nepochopitelných kroků opozice: Juščenko přijíždí do sídla parlamentu, kde na něj čekají pouze opoziční poslanci, kteří ale nejsou kvůli menšině usnášeníschopní, a Juščenko před nimi skládá prezidentský slib. Ve stejnou dobu už na ukrajinském Nejvyšším soudu leží tisíce stížností na zmanipulování voleb – a zdaleka ne jenom od opozice. Juščenkův prezidentský slib nemá žádnou oporu v ústavě a stává se jen laciným gestem pro zahraniční média a opozici, která v centru Kyjeva rozpoutala obrovskou „oranžovou“ revoluci. Postupně se přidávají také další města na západ od Kyjeva.

Zatímco příznivci opozice blokují přístup do parlamentu, sídla vlády a prezidentského paláce, podobně silné demonstrace „modrých“ příznivců Viktora Janukovyče vycházejí do ulic na východě Ukrajiny. O nich ale zahraniční média mlčí, nebo je označují za zmanipulované dělníky z rusky mluvících oblastí země, které si vláda najala za peníze, aby vyvážila protesty Juščenkovy opozice. Odstupující prezident Leonid Kučma vyzývá v přepočítání hlasů nebo k úplnému opakování voleb, tedy i s prvním kolem (nabízí se možnost rozšířit počet kandidátů a nahradit médii zdiskreditovaného Janukovyče jiným prorusky orientovaným adeptem). To však opozice odmítá.

V českých novinách se stále častěji objevují analýzy o ukrajinských klanech, kterým šéfují Leonid Kučma a Viktor Janukovyč. Informace o pozadí kampaně Viktora Juščenka (podle britského listu The Guardian na ni americká vláda přispěla částkou 14 milionů dolarů, další peníze měly přijít od nadací demokratů i republikánů a od filantropa George Sorose, jež loni financoval také kampaň demokratického kandidáta na prezidenta USA Johna Kerryho) a lidech okolo ně chybí. Například o Julii Timošenkové, která za Juščenkova premiérování vedla ukrajinské ministerstvo energetiky a byla místopředsedkyní vlády. Média až na výjimky (třeba časopis Týden) pominula fakt, že ruská prokuratura žádá vydání Timošenkové kvůli rozsáhlým finančním podvodům týkajícím se ruské armády. Pokud by v prezidentských volbách na Ukrajině zvítězil proruský kandidát (a nemuselo jít jen o Janukovyče), milionářka Timošenková by se vydání do Ruska zřejmě nevyhnula.

Nikdo se také nezajímá o to, jak vlastně vznikla „oranžová revoluce“. Kdo přišel na nápad s oranžovou barvou, identifikačním znakem opozice, který je tak jednoduchý, až je geniální? A jak to je s údajným pokusem otrávit Viktora Juščenka, jímž ukrajinský opoziční lídr vysvětluje tak náhlou proměnu své tváře? Nikdo se nezajímal o to, zda je tato historka pravdivá, média stádovitě přebírala pouze Juščenkovu verzi. Stejně jako tvrzení o rozsáhlých volebních podvodech na východě země, ke kterým se důkazy hledaly až zpětně a většina médií je stejně nepřinesla.

Ukrajinská politická krize opět ukázala, jak jsou média v podobných situacích slepá a lehce zneužitelná. Přitom je to tak jednoduché: stačilo by dát stejný prostor oběma stranám sporu, čtenář, divák a posluchač nechť si udělá názor sám. Ostatně, tuhle poučku vtloukají do hlavy pedagogové na všech fakultách žurnalistiky. Zřejmě málo důrazně.

(Konec konců 2/05, leden 2005)

Články Jana Potůčka

BLOG SE PŘESUNUL NA WEB REFLEXU

Vinař Železný radí: nedejte na reklamu

Zachová ČTÚ analog pro Novu do roku 2017?

Představujeme projekty DVB-T: televize Regio

ČT 24 odstartuje 2. května

Česká digitální bžunda

Logo mění také Regie Radio Music

Prima registrovala další verze loga

Červená pro placené kanály v DVB-T; a co převzaté programy?

Návrat k jogurtům

Glosář J. P.

Příliš mnoho filmových kanálů

Novinář nemá politikařit

ČT zahájila zkušební vysílání třetího programu

Rádio Hey přišlo o důležitou frekvenci

Volba ředitele Českého rozhlasu bude hlavně o digitalizaci

Kdy RRTV rozhodne o obsazení multiplexu A?

Jděte s tím papežem už někam!

Kateřina Fričová odchází z RRM, Frekvence 1 a Evropy 2

Tak máme další mediální komisi, paní Mullerová!

Glosář J. P.

Ať žijí sračky!

Česká televize nepovažuje digitální síť A za veřejnoprávní multiplex

Čekání na smrt

Kdo povede Český rozhlas?

Glosář J. P.

Dvě miliardy za SuperStar

Co přijde po pendolinu

Novou grafiku a logo Prima nasadí od 4. dubna

Polské komerční televize spustí DVB-T na podzim

Hrůza poledních televizních diskusí

Jediným řešením jsou předčasné volby

EU řeší, co je to vlastně evropská televizní tvorba

Bende Ende

Prodám Bóbika. Zn: Spěchá

Držte si licence, jedeme z kopce

Glosář J. P.

Co vadilo Slunci v duši

Pospíchal: licenci pro TV1EU jsme museli udělit

Upozornit na fanatismus je ošidné

xxx

Prima si registrovala další verze nového loga

RRTV schválila vstup Mafry do televize Óčko

Jak se stát členem Rady České televize

Glosář J. P.

Co nového v televizi nula

Genius loci Český rozhlas

Proč si Tlustý platí inzerát a nežaluje?

Nekorektně napravo

ČT 24 má odstartovat 1. května, povede ji Neumann s Fridrichem

V čem je problém Literárek

Peter taky prodal

Polský Blaník, radio Wawa, slaví úspěchy

Proč ztrácí rádio Hey! Profil posluchače?

Kindernay: Už nechci žádnou televizi

8千万円の獲得方 法・メルマガジン

Představujeme projekty DVB-T: Televize A je to!

Financial Times vyzkouší formát tabloidu

A pište o nás jen dobře!

Horní Slezsko si zaplatilo kampaň v CNN

Jak jsem hledal Žehličku

Nové logo letos chystá také televize Prima

Bláto a oni

Polské rádio RMF FM zainvestuje na Ukrajině

Přepřahání v Respektu

Glosář J. P.

Guardian a plynové komory

Představujeme projekty DVB-T: Televize Noe

Rada ČTK vypsala konkurz na generálního ředitele

Pusť si Newsweek na rádiu

RRTV zveřejnila plán činnosti do konce října

Axel Springer chystá konkurenci Gazetě Wyborcze

Nedaří se? Přitvrdíme.

Inzerenti letos utratí téměř 18 miliard, největší růst čeká internet a rádia

Trafiky

Peoplemetry i pro internet?

Glosář J. P.

RTV Galaxie zažalovala vysílací radu

Němci bodovali ve světové soutěži designu novin

8千万円の獲得方法・メルマガジン